VIVE DIEU, SAINT AMOUR

Květen 2008

HRADY A ZÁMKY JIŽNÍ MORAVY ČÁST 3.

28. května 2008 v 23:16 | Mike |  Hrady a zámky jižní Moravy
PERNŠTEJN
Pernštejn, skrytý v lesích východního okraje Českomoravské vrchoviny, patří k nejvýznamnějším a nejkrásnějším moravským hradům.Od poloviny 13. století byl sídlem rodu pánů z Pernštejna, který dlouhá staletí hrál důležitou roli v politickém dění českého království.
Gotický hrad byl až do poloviny 16. století několikrát přebudován a především rozšiřován.Původní jednoduchá bergfridová dispozice se tak ztrácí ve spleti pozdějších přístaveb, které působí velmi malebným a zároveň monumentálním dojmem. Tato pozdně gotická a raně renesanční podoba hradu nebyla dotčena pozdějšími přestavbami a je ojedinělým dokladem organických přeměn středověké pevnosti na luxusnější renesanční reprezentativní sídlo, neztrácející nic na obranyschopnosti.
Prohlídková trasa, fyzicky poněkud náročnější, umožňuje návštěvníkům obdivovat především architektonickou skladbu hradního paláce. Návštěvník sleduje v interiérech historii a vývoj šlechtického sídla od jednoduchého hradu přes pozdně gotickou pevnost, renesanční palác, barokní, rokokovou a klasicistní rezidenci až po romantické období 19. století.
Vybavení interiérů, převážně svezené z jiných objektů, navozuje do jisté míry atmosféru zmíněných období a stylů.
V dobách, kdy Pernštejn vznikal, byli Pernštejnové jedním z nejbohatších rodů v českých zemích. Osudným se jim staly až nenávratné půjčky císařům. Právě to je pak donutilo rozprodat obrovské panství, které bylo svého času dokonce rozlehlejší, než panství Rožmberské.
Ironií osudu je, že jakkoliv byl hrad zachován po stránce architektonické, jeho interiéry citelně poznaly zub času a vandaly. Koneckonců o samotném založení hradu nemáme žádnou listinu, jen pověst ze 16. stol.:
"Za válečných časů byl moravským pánům dán do znaku erb na počest činu muže jménem Věňava. Povoláním byl tento chlapík paličem uhlí, takže často pobýval mimo svou chalupu. Do jeho obydlí se naučil chodit zubr, kterému zachutnal chléb. Věňava se o zubrovi dozvěděl a rozhodnul se jej zabít. Počkal tedy jednoho dne doma, až se zvíře ukáže. Netrvalo dlouho a zubr se objevil ve vchodu. Věňava se rozhodnul využít příležitosti a lapil obrovské zvíře. Zubr jej vycítil a chtěl utéct, ale statečný muž byl rychlejší a protnul jeho chřípí kruhem. Za ten jej pak táhnul až do Brna, ve kterém zrovna přebýval král. Ten se podivil nad Věňavovou sílou a otázal se, co si takový silák přeje jako dar za svou odvahu. Věňava odvětil, že si přeje svobodu a svůj kousek země. Král mu zem i svobodu daroval a vděčný silák se ještě jednou rozhodnul prokázat své schopnosti. Setnul tedy před králem zubrovi hlavu. Král byl ohromen a ihned Věňavovi umístil do erbu zubří hlavu s houžvím v nozdrách. A na místě oné chalupy vyrostl za čas nám známý hrad."
Historický původ rodu Pernštejnů i jejich hradu je neznámý. Jisté je, že hrad začal vznikat na skalnatém ostrohu někdy ve 13. století. Prvním známým majitelem byl Štěpán z Medlova, jehož vnuk přijal za své jméno Štěpán z Pernštejna. Hrad Pernštejn se na dlouhá léta stal stěžejním sídlem tohoto rodu. Ostatně se není čemu divit, hrad má ideální polohu na skále, která zaručuje nedobytnost.
Největší slávy hrad dosáhnul na přelomu 15. a 16. století. Rod Pernštejnů se rozrostl, a tak bylo třeba malý hrádek přebudovat na velké sídlo. Byl rozšířen hradní palác a zřízeno nové nádvoří. Vznikla také první přístavba vně ohradní zdi. Hrad začal ztrácet obranný charakter a proměňoval se v obytné místo, z opevnění zůstalo jen to nejnutnější. Hradby, brány a střílny. V 16. století navštívila hrad renesance. Byly zútulňovány obytné místnosti, postaven byl také nový trakt a zařízena knihovna, která dodnes čítá okolo 13 000 svazků a listin.
Tak jak vypadal hrad v 16.stol., tak vypadá dodnes. Tedy s malou kosmetickou úpravou. Když jej dobývali Švédové, podařilo se jim sestřelit dvě patra hranolové věže. Ta je dnes o něco nižší a s palácem ji nespojují dvě přemostění, ale jen jedno.
Nové stavební styly se exteriérů Pernštejna dotknuly jen málo, s dobou šel jen interiér. A tak gotický hrad dnes skrývá zámecké místnosti, které by pod kamennou slupkou stěží někdo čekal.
LEGENDA O PERNŠTEJNU

Je to už moc dávno, když stará dřevěná tvrz shořela a bylo třeba postavit hrad kamenný. Jako místo pro stavbu byl vybrán strmý vrch. Nahoru bylo potřeba vynést hromady kamení a při té těžké práci se mnoho poddaných zmrzačilo. V tomto shonu okolo stavby se tu zastavil cizinec. Chvíli se díval na příkrou skálu a potom povídá: "Obešel jsem kus světa, viděl jsem všelijaké divy, a proto nevěřím, že na této skále postavíte hrad." Tu ho slyšeli stavitelé a takto mu odpověděli: "Nestavíme hrad z tvé víry, ale z kamene." Tato slova pocestného velice urazila. Zahrozil svou holí, která ho na jeho cestách věrně doprovázela a zvolal: "Tuto suchou hůl vrazím do země, jestli se zazelená, uvěřím, že hrad postavíte." Udělal, jak řekl a zmizel. S rostoucí stavbou pučela a zelenala se i hůl. Byla kdysi ulomena z tisu a dělníci ji při své práci sledovali. Začali si sílícího tisu vážit, jako dobrého znamení, že se stavba podaří. A když hůl vyrostla v statný strom, byla i stavba u konce. Pán hradu jej nazval Pernštejnem a jeho rod se začal nazývat pány z Perštejnu. Říká se, že život tisu byl nějak tajemně spojen s osudem hradu. Prý, když bude žít tis, bude i hrad stát. Jednou bouře ulomila špici stromu a v té samé době se zřítila klenba v hradní síni. Hradní páni se proto o tis starali a dali kolem něj postavit dřevěný plot.

HRADY A ZÁMKY JIŽNÍ MORAVY ČÁST 2.

26. května 2008 v 23:43 | Mike |  Hrady a zámky jižní Moravy
BUCHLOV
V oblasti blízké někdejším velkomoravským centrům, ve východním výběžku Chřibů, vznikl kolem poloviny 13. století významný opěrný bod panovnické moci, hrad Buchlo. Na budování nejstarších hradních částí, především masivní hranolové obytné věže s palácem a kaplí, se téměř jistě podílela kamenická huť, která před polovinou 13. století pracovala na blízkém Velehradě. Kaple byla vystavěna v 80. letech 13. století po vzoru St. Chapelle - královského hradu v Paříži.
I když byl hrad v trvalém majetku krále až do 16. století, byl často dáván do zástavy šlechtickým rodům.Na konci 15. století jej vlastnili páni z Cimburka, ze kterých byl vystavěn v pozdně gotickém slohu reprezentační rytířský sál. Na Buchtově probíhaly stavební úpravy ještě v duchu renesance a baroka.
Od 16. století vlastnili panství s hradem postupně žerotínové, Zástřizlové a Petřvaldští z Petřvaldu, které nakonec vystřídali Berchtoldové.
Příslušníci obou posledních jmenovaných rodů již sídlili jinde a o to více jsme jim vděčni za to, že se nadále starali o objekt, v jejich době již málo praktický a tak se hrad dochoval do dnešní doby v ,,plné kráse".Nevlastní bratři, osvícenci Leopold a Bedřich Berchtoldové, navíc větší část hradu proměnili v muzeum, přístupné již v polovině 19. století veřejnosti.
Dnešní stylová instalace společně s přírodovědnými sbírkami a bohatou knihovnou dokumentují vývoj bytové kultury od 15. do 19. století. V Buchtově zaujme vzácná kolekce habánské stolní keramiky, soubor pozdně renesančních vítacích číší, manýristické malované přízemní lavice. Také je možné navštívit hrobku majitelů v kapli sv. Barbory.
ZAJÍMAVOST:
Egyptská mumie společně s rakví z cedrového dřeva ze 3. stol. př. Kristem pocházející z Alexandrie
Na Buchlov byla přivezena v 1. pol. 19. stol. Josefem Vratislavem z Mitrovic jako svatební dar jeho sestře Ludmile provd. Berchtoldové z Uherčic. Z nápisu na rakvi bylo zjištěno, že jde o muže jménem Nefersobek - Krásný je (krokodýlí bůh) Sobek. Pocházel dle způsobu balzamování z vyšších společenských vrstev. Pravděpodobně se narodil v tzv. Perském mezidobí (28. - 31. dynastie), prožil Druhou perskou okupaci a zemřel v době příchodu Alexandra Velikého do Egypta. V roce 2001 proběhla její konzervace, neboť vlivem místního klimatu se její obaly začali rozpadat.

BITVA NA VÍTKOVĚ 14. ČERVENCE 1420

25. května 2008 v 23:20 Historie
BITVA NA ŠIBENIČNÍM VRCHU
NA JEDNOM Z VRCHŮ, KTERÝ SE ZVEDÁ NAD PRAHOU,MĚLY V ROCE 1420 UŽ NAVŽDYCKY SKONČIT NÁPADY HUSITŮ NA OPRAVOVÁNÍ CÍRKVE. JMÉNO VRCHU PŘIPADALO VOJEVŮDCŮM KŘIŽÁCKÉ VÝPRAVY PRO TAKOVÝ ÚČEL JAKO STVOŘENÉ. ŘÍKALO SE MU:ŠIBENIČNÍ VRCH.
PROTI KACÍŘŮM
Všechno se zdálo docela jednoduché. Místo opravování církve mělo začít opravování těch, kterým se na církvi svaté pořád něco nelíbilo.
Požár, který Husité v Evropě zapálili, však v roce 1420 nevyhasl, ale teprve se doopravdy rozhořel. Pravda, za kterou husité tenkrát bojovali, se už brzy měla ,,utrhnout ze řetězu", ale zatím byl teprve rok 1420 a papež Martin V. vypověděl českým kacířům válku. Vypravil do Čech asi 150 000 dobře vyzbrojených žoldnéřů.Později historikové slevili na 100 000 a třeba budou slevovat dál, ale určitě jich bylo o hodně víc než husitských bojovníků.Byli mezi nimi Francouzi, Angličané, Holanďané a Španělé.Nejvíce bylo Němců.
Obklíčili Prahu.Past na husity se uzavřela. Dne 14. července 1420 měla už jen jedinou skulinu. Špitálské pole - tam , kde je v Praze dnes Karlín - Šibeniční vrch nad ním.
Na vrcholu kopce nechal táborský hejtman Jan Žižka postavit dva sruby obehnané mělkým příkopem a valem. Ve chvíli, kdy křižáci zaútočili, bylo v té halabala vybudované pevnosti prý jen dvacet šest mužů, dvě ženy a jedna dívka.Proti nim se rozjeli po hřebeni Šibeničního vrchu němečtí rytíři.
BYLI SI JISTI VÍTĚZSTVÍM
Jenže…Obránci srubů mávali kolem cepy s protivnou jistotou.Křižáků sice bylo víc, ale nebylo jim to moc platné, protože na vrchol Šibeničního vrchu se k opevněným srubům všichni nevešli.Neměli dost místa, aby mohli smést obránce jako mohutná příbojová vlna.Kdyby sruby nestály na vrcholu kopce, ale někde uprostřed pláně..Kdyby..
Jenže sruby byly na kopci a křižáci se k nim dostávali postupně, jeden za druhým, a dostávali tam postupně to, o co si koledovali. Takhle si válčení s husity nepředstavovali.Začali padat z koní.Jeden po druhém. Když ti, kteří se na koních udrželi, chtěli ustoupit, neměli kam.Za nimi byla hradba rytířů, kterým ještě nedošlo, že by měli taky rychle ustoupit.Potom se objevila husitská posila a.. bylo po bitvě.
Rytíři padali ze skal a ti, kteří jen utíkali, zakopávali jeden o druhého a utíkali dál v divokém zmatku.
UŽ NE ŠIBENIČNÍ VRCH
Na památku prvního vítězství nad křižáky hledali Pražané nové jméno pro Šibeniční vrch.Někteří navrhovali "Kalich" - symbol husitské víry,ale víc bylo těch, kteří začali říkat bojišti "Žižkov". Dodnes se tak jmenuje pražská čtvrt, nad kterou se zvedá velká socha velkého husitského vojevů
Žižkov
Městská část Prahy 3, 8 a 10. Stará obytná čtvrt se průběžně asanuje a re konstruuje. Žižkov vznikl na území pod horou Vítkov; ve 14. století vinice. 1420 na Vítkově vybudovali táboří polní opevnění k ochraně Prahy před vojsky 1. křížové výpravy; 14.7.1420 byli křižáci v bitvě na Vítkově tábory vedenými Janem Žižkou z Trocnova poraženi. Od 15. století se v oblasti Žižkova konaly popravy (Šibeniční vrch). V l.
Bitva na Vítkově (14. 7. 1420)
Nejpozději do 10. února 1420 král Zikmund na tajných poradách s papežským nunciem Ferdinandem a s prominenty vratislavského říšského sněmu dospěl k závěru o nezbytnosti velkého vojenského tažení pod znamením kříže. 1. března 1420 papež Martin V. vyhlásil na žádost Zikmunda bulou Omnium plasmatoris domini křížovou výpravu proti všemu viklefskému a husitskému kacířství, kterou 17. března slavnostně ve Vratislavi vyhlásil nuncius Ferdinand. Zprávy z Vratislavi způsobily v dusném ovzduší Prahy jako první úder blesku. Zámožní němečtí a katoličtí měšťané se souhlasem konšelů stěhovali své rodiny a cennosti na oba hrady a na některé bezpečnější tvrze v okolí, čímž zbavili Prahu vnitřního nepřítele. Byla vyhlášena pracovní povinnost a počaly se hloubit příkopy na obranu Nového Města proti Vyšehradu. Bojového ducha posílil příjezd Čeňka z Vartenberka, který se 17. dubna lstí zmocnil Pražského hradu, odkud vyhnal katolické preláty i uprchlíky.
Koncem dubna postoupila koncentrace křižáckých sborů ve slezské Svídnici natolik, že se Zikmund odhodlal překročit v jejich čele české hranice. Již 3. května před ním bez boje kapituloval Hradec Králové, oslabený o rozhodné husity Ambrožovy strany. Zradou Čeňka z Vartenberka byl 7. května českými a německými žoldnéři obsazen Pražský hrad. Na základě souhlasu pražských hejtmanů byla v květnu vypálena Malá Strana, aby královští nenalezli v podhradí nic ke své potřebě. Depresivní náladu v hlavním městě prohloubilo vypovězení války Praze 364 pány, rytíři a městskými obcemi. Podmínky kapitulace, které následně vyslechla pražská delegace při setkání se Zikmundem v Kutné Hoře, byly pro Prahu nepřijatelné a tak bylo rozhodnuto postavit se Zikmundovi na odpor se zbraní v ruce a povolat na pomoc venkovské tábory.
Výzva Prahy k táborům došla nejdříve 17. května ráno a již druhého dne vyrazili na cestu. První střetnutí s nepřítelem je čekalo před Benešovem, kde jim čtyři sta jezdců spolu s pěším vojskem Petra ze Šternberka chtělo znemožnit vstup do města. Táboři obchvatným manévrem protivníka přelstili. Mezitím jim z Prahy a Kutné Hory táhly v ústery silné královské a křižácké oddíly. Jakmile se táborští hejtmané v ležení u Poříčí nad Sázavou dozvěděli o pohybu nepřátelských vojsk, vydali rozkaz k dalšímu pochodu, aby ještě za soumraku výprava zaujala výhodnější postavení pod záštitou osvědčené již vozové hradby. Bez ohledu na večerní šero se strhla tvrdá srážka. Hromadná výprava táborů sotva mohla mít více než tři tisíce hlav včetně žen a dětí. Bylo-li jezdců s čeveným křížem o dva tisíce více, šlo i tak o mimořádnou koncentraci bojových sil. Navzdory tomu táboři znovu "jako obři" zahnali nepřítele na útěk. Takticko-operační zvládnutí přesunu i obranné bitvy nasvědčují, že vrchní velení připadlo Janu Žižkovi. Na zbývajícím úseku cesty táboři nenarazili na žádné překážky, takže již 20. května dorazili do Prahy. V dalších dnech husitské vojsko posílili oddíly z Žatecka, Lounska a Slánska.
Oslabené posádky měly vliv na pádu Slaného. Neslavně dopadly i Louny, kde se uherská jízda podílela na násilnostech vůči lounským ženám. 12. června Zikmund vyrazil od Zbraslavi k Břevnovu kam přenesl hlavní ležení a odkud v podvečer předstíraným útočným přesunem odlákal od Hradu husitské oddíly. Zatímco Pražané se spojenci vytáhli k vstříc rozhodující bitvě, Zikmund přikázal dopravit otevřeným průchodem do Hradu všechen potřebný proviant a odvést odtud velký počet koní, pro něž se nedostávala píce. Mezitím Oldřich z Rožmberka nabídl Zikmundovi své služby a počal s pomocí rakouských žoldnéřů obléhat oslabenou pevnost Tábor. Jakmile se táborská obec v Praze dozvěděla o nebezpečí hrozícím její mateřské pevnosti, vyrazila ještě v noci 25. června husitská jízda (zhruba 350) pod velením Mikuláše z Husi na jih. Po příchodu pěších posil a dohodě s bratry uvnitř pevnosti, Mikuláš za časného rána 30. června napadl a rozmetal rožmberské ležení. Moment překvapení sehrál značnou roli, nicméně vítězství táborů nad silnějším protivníkem bylo husity přijato jako důkaz boží pomoci.
Koncem června shromážděné oddíly křižácké armády postupně zaujímaly výchozí postavení k útoku v několika velkých leženích v linii od Pražského hradu až po dnešní Strossmayerovo náměstí, kde stávala vesnice Bubny. Mnohonárodnostní složení křižáckých vojsk uvádělo v údiv všechny soudobé pozorovatele právě tak jako jejich početnost. Největší intervenční armáda, jaká se až do té doby v Čechách soustředila, čítala zhruba třicet tisíc osob. Naproti tomu Prahu hájilo na devět tisíc mužů ve zbrani, což mluvilo jednoznačně ve prospěch nepřítele. Nicméně pražská města byla dostatečně předzásobena a mohla tak obstát v dlouhodobém obležení, jež by naopak křižáckým vojskům způsobilo obrovské zásobovací potíže. Z celkového rozložení křižácké armády bylo od počátku zřejmé, že pro její přímý útok se vzhledem k přirozené překážce vltavského záhybu nabízelo jako nejpříhodnější nástupiště tzv. Špitálské pole v oblasti dnešního Karlína. Díky Janu Žižkovi byly v předstihu dokončeny dva sruby a jiná opevnění na hoře Vítkově, jež tak chránila otevřený bok a současně zajišťovala jedinou volnou zásobovací trasu s venkovem.
K první větší bojové srážce došlo 13. července, kdy část křižácké jízdy přebrodila Vltavu a rozvinula se k předstíranému či k cvičnému útoku na Špitálském poli. Obránci vyrazili okamžitě z hradeb, projevili však více zmužilosti než organizované kázně, takže v chaoticky vedeném boji utrpěli citelné ztráty. Jízda se spořádaně stáhla a připravovala se k další operaci, kterou měla být smetena z cesty překážka v podobě vítkovské pevnůstky. Druhého dne kolem čtvrté hodiny odpolední křižácká jízda zopakovala předchozí manévr, aby odpoutala pozornost od hlavního směru útoku. Nepatrná hrstka obránců v čele s Žižkou (mluví se o šestadvaceti mužích a třech ženách) statečně čelila vojsku míšeňského markraběte Bedřicha, které posílil jistý počet Rakušanů. V kritické chvíli, kdy již útočníci pronikali do srubu, přivedl kněz se svátostí v ruce Žižkovi na pomoc zástup selských cepníků a zhruba padesáti střelců. Mohutný bojový pokřik znásobil sílu protiúderu. Křižáci začali zmateně ustupovat a zanedlouho nato strhli k panickému úprku i zadní řady, které se chystaly zasáhnout do boje. Během jedné hodiny, jak se později ukázalo, bylo rozhodnuto o výsledku celého tažení. Praha očekávala generální útok, k němuž však již nedošlo. Devatenáctého července vypukl v křižáckém ležení požár, jemuž padla za obět část stanů i zásob. Zahraniční křižáci si svou zlost vybíjeli v zázemí Prahy, kde vypalovali vesnice a nemilosrdně vraždili pochytané kališníky včetně žen a dětí.

JAN LUCEMBURSKÝ

11. května 2008 v 15:40 | Mike |  Historie
TOULAVÝ RYTÍŘ
ČESKÝ KRÁL JAN LUCEMBURSKÝ DOSTAL U NÁS PŘEZDÍVKU "KRÁL CIZINEC". SNAD PROTO, ŽE PŘIŠEL Z DALEKÉHO LUCEMBURSKA, SNAD PROTO, ŽE SE V ČECHÁCH NIKDY PŘÍLIŠ DLOUHO NEZDRŽOVAL, ALE POŘÁD SE TOULAL EVROPOU, A SNAD I PROTO, ŽE BYL PŘEDEVŠÍM RYTÍŘEM A TEPRVE POTOM TAKÉ ČESKÝM KRÁLEM.
BITVY A TURNAJE
Měl rád bitvy.a měl rád také rytířské turnaje, které byly hrou na bitvy. Ovšem - hra na opravdovou bitvu byla v těch dávných turnajích od opravdové bitvy skoro k nerozpoznání.Mnohokrát si Jan Lucemburský při nich vykoledoval vážná zranění.Jednou při turnaji, který uspořádal na Staroměstském náměstí v Praze, ho skoro udupali koně. Musel to být napínavý sport - u nás mu říkali kláni, sedánie nebo kolba. Končil zpravidla tím, že udatný rytíř dostal ránu dřevcem od jiného udatného rytíře, vyletěl ze sedla a přistál na zemi pod kopyty koní. Potom byla slavnostní večeře.A ještě později začali chodit potulní zpěváci -minesengři od hradu ke hradu a zpívali píseň o posledním turnaji a o tom, který pán vyletěl ze sedla a jak moc si natloukl. V posledních letech svého života je král Jan Lucemburský slepý - při jednom z rytířských turnajů, pro něž má zvláštní slabost, přijde nejprve o jedno oko, v roce 1339 pak oslepne docela.
Jan Lucemburský je za svého života dvakrát ženat - poprvé s Eliškou Přemyslovnou, s níž má sedm dětí: Markétu, Jitku (Gutu), Václava (Karla), Přemysla Otakara, Jana Jindřicha, Annu a Elišku, a podruhé s Beatrix Bourbonskou (od roku 1334), s níž má děti dvě: Václava a Bonu. Kromě těchto dětí je Jan Lucemburský otcem i jednoho syna nemanželského, Mikuláše.
PRO SLÁVU SVÉ ZEMĚ
Cesty Jana Lucemburského světem byly drahé a stály královskou pokladnu hodně peněz.Nebyly to však jen cesty toulavého rytíře, byli to i cesty velkého politika.Doma Jan Lucemburský neválčil, válčil jinde. V jeho království byl dlouhý mír.Připojil ke svému území Slezsko a Chebsko. Po uklidnění vnitropolitické situace pak obrací král Jan Lucemburský svoji pozornost k politice evropské, kde si vede podstatně lépe než-li doma - zprvu podporuje římského panovníka Ludvíka Bavora proti Habsburkům (v roce 1322 od něj pak získává jako trvalou zástavu Chebsko, v roce 1336 se s ním ale názorově rozchází), obratnou politikou, díky níž je někdy přezdíván jako "král diplomat", se mu daří připojit k českému království v letech 1319-29 Horní Lužici a do roku 1335 většinu slezských knížectví, v letech 1330-33 se pak snaží vybudovat s severní Itálii signorii pod svým vedením - v Čechách je přitom král Jan jen málokdy, často přijíždí jen proto, že potřebuje peníze na svoji nákladnou, velkorysou evropskou politiku. Jako politik orientovaný spíše zahraničněpoliticky se Jan Lucemburský snaží též o usmíření s Jindřichem Korutanským, jenž i po svém odchodu z českého trůnu stále užívá titul českého krále. V roce 1335 se Jan Lucemburský vzdává všech nároků na polský královský trůn.
V roce 1334 jmenuje Jan Lucemburský svého staršího syna Karla pozdějšího českého krále a římského císaře, markrabětem moravským, v podstatě mu ale přenechává správu českých zemí - nastává období tzv. lucemburského dvojvládí, kdy vládnou v podstatě oba dva Lucemburkové, jak Jan, tak Karel.
Země, ve které vládl Jan Lucemburský se stala známou po celé Evropě jen proto, že v ní na královském trůně seděl právě on - vlastně skoro na něm neseděl, pořád se někde toulal,ale na tom už tolik nezáleželo.
NAPOSLEDY U KRESČAKU
Jan Lucemburský byl hvězdou rytířských her a byl také hvězdou skutečných bitev.Ta poslední, se kterou pak už navždycky bylo spojováno jeho jméno, se odehrála u Kresčaku.
Tenkrát, v polovině srpna roku 1346, se přihlásil se svým zbrojným oddílem který čítal kolem 500 mužů ve francouzském hlavním stanu, aby pomohl králi Filipovi VI/Filip zValois/ zadržet útoky anglických lučištníků. Janovští a francouzští střelci z kuší, podporované dalšími složkami pěchoty, bohužel však bez ochrany svých širokých pavéz, které se doposud vezly na zásobovacích vozech, byli vysláni proti jednotkám prince waleského. První francouzský útok mněl rozrušit anglické linie střelbou z kuší,ale nebyli to anglické linie které byli donuceni se dát ústup.Při náhlém prudkém dešti francouzské tětivy na kuších povolily a na rozdíl od anglických dlouhých luků nemohly tětivy během bitvy vyměnit a z toho důvodu se dostřel janovských zbraní značně ztenčil. Toto způsobilo, společně s absencí pavéz, v jejichž krytu obvykle nabíjeli své kuše že se janovští střelci stali snadno zranitelnými.Během několika minut utrpěli značné ztráty pod přívalem nekonečných anglických šípů a doslova je smetli zpět a donutili je tak dát na ústup - kde se střetli s francouzskou jízdou, která je považovala za zrádce..
Druhý francouzský vedl už Jan Lucemburský se svou divizí s cílem pomoci ustupujícím mužům.Řemeny se připoutal ke koním dvou svých přátel a vyjel do bitvy která byla jeho poslední. Dokonce Francouzi už začali pomalu jásat k úspěchu, když pronikli do pozic prince waleského a nakrátko dokonce strhli anglickou korouhev, přičemž nejméně jeden těžkooděnec prorazil anglickými řadami.Statečný, avšak starý a slepý hrabě lucemburský a král český Jan Lucemburský nakonec v líté bitvě poražen a zabit.
Anglický král Edvard III. vytrhl potom z jeho přilby tři supí péra a dal je svému synovi,aby zdobila jeho erb i erby jeho potomků, princů velšských.Nad mrtvým králem pronesl prý tuto památnou větu:"Dnes klesla koruna rytířstva - nebylo nikdy podobného tomuto králi českému."
Použitá literatura:
Kovařík Jiří:Rytířská krev/Rytířské bitvy a osudy II,1208-1346/.Mladá fronta,Praha 2005
Urban Jan: Kreščak 1346.Paseka Praha 2000
David Nicolle: Kreščak 1346/Triumf dlouhého luku/ Grada 2007
Ilustrace Graham Turner;Gustav Krum a archív autora blogu

BIOGRAFIE FRANTIŠKA VLÁČILA

10. května 2008 v 0:03 | Mike |  Filmy
František Vláčil - biografie
19. února 1924 - 27. ledna 1999
František Vláčil se narodil v Českém Těšíně, své dětství a dospívání prožil na severní Moravě a v Brně. Velice záhy začal projevovat výtvarné nadání. Ihned po 2. světové válce začal studovat na Filosofické fakultě brněnské univerzity estetiku a dějiny umění. Souběžně nastoupil k brněnské skupině kresleného a loutkového filmu. Působil zde nejdříve externě a od roku 1947 na plný úvazek. Ve Studiu populárně-vědeckých a naučných filmů prošel postupně všemi funkcemi filmového štábu a naučil se základům řemesla.
V roce 1949 úspěšně dokončil školu a po dalších dvou letech, kdy režíroval instruktážní a populárně-vědecké filmy, přešel do Prahy, kde následujících 7 let působil v Československém armádním studiu. V padesátých letech se živil výrobou dobově podmíněných instruktážních filmů, které ovšem dokázal režírovat s nevšední invencí. Předehrou ke hrané tvorbě se v roce 1955 stala spolupráce s režisérem Ivo Tomanem na filmu Tanková brigáda, kde se podílel zejména na vedení velkých bojových scén.
Prvním samostatným hraným filmem Františka Vláčila byla Skleněná oblaka. Roku 1958 za něj dostal zvláštní diplom v kategorii experimentálních filmů. Za svůj první dlouhometrážní hraný film Holubice, kde hlavní roli nemocného chlapce ztvárnil pozdější úspěšný režisér Karel Smyczek, získal řadu mezinárodních ocenění.
Pak již následovala čtveřice mimořádných snímků, díky nimž si tvůrce vydobyl ve filmové obci prestižní postavení. Prvním z nich se stala historická balada Ďáblova past, která byla příznivě přijata kritikou a sklízela úspěchy i v zahraničí. Úspěch snímku umožnil zahájit práce na nejslavnějším díle - filmu Marketa Lazarová. Podle většiny filmových kritiků a filmařů jde o nejlepší film československé produkce. Dalším Vláčilovým filmem bylo Údolí včel podle námětu spisovatele Vladimíra Körnera a posléze psychologický příběh Adelheid z českého pohraničí v období poválečné éry. Byl to první barevný film v režisérově filmografii.
V období normalizace se Vláčil musel nuceně na čas s hraným filmem rozloučit a věnoval se dokumentární tvorbě. Nejhodnotnějším výsledkem tohoto období je Praha secesní, vyznamenaná hlavní cenou na festivalu v Paříži. K dlouhometrážním hraným snímkům se režisér vrátil dvěma filmy: psychologickým portrétem stárnoucího lékaře Dým bramborové natě s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli a dobrodružnými Stíny horkého léta o skupině Banderovců pokoušejících se probít z Ukrajiny na západ.
Koncem 70. let navázal režisér spolupráci se scénáristou Zdeňkem Mahlerem a jejím výsledkem byl životopisný portrét Antonína Dvořáka Koncert na konci léta. Následovaly další výrazné snímky, jako Hadí jed, Stín kapradiny nebo MÁG.
Po listopadu 1989 se Vláčil stal objektem oficiálních poct. Jako první obdržel Českého lva za celoživotní dílo a stal se prezidentem České filmové a televizní akademie. Na karlovarském festivalu převzal prestižní cenu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. Mezi českými filmaři má pověst geniálního tvůrce, který se podepsal pod nejhodnotnějšími díla naší filmové historie. Vzniklo o něm několik dokumentů, jako například medailon V síni času kameramana Františka Uldricha nebo portrét pro cyklus GENUS natočený Karlem Smyczkem.
František Vláčil zemřel v nedožitých pětasedmdesáti letech v roce 1999, poznamenán úmorným bojem s totalitním režimem, který mu v sedmdesátých a osmdesátých letech vytrvale komplikoval a posléze neumožňoval jeho tvůrčí práci.

FOTOGALERIE FRANTIŠKA VLÁČILA

10. května 2008 v 0:01 | Mike |  Filmy
Na fotografiích jsou v nejrůznějších filmových scénách a situacích ze zákulisí zachyceni Magda Vašáryová (andělsky čistá Marketa), Josef Kemr (loupeživý zeman Kozlík v Marketě Lazarové), Vladimír Menšík (mnich Bernard v Marketě Lazarové), Věra Galatíková (Lenora v Údolí včel), Petr Čepek (Ondřej v Údolí včel), Jan Kačer (asketický Armin v Údolí včel), Vlastimil Harapes (urozený hraběcí syn Kristián) a další herci z Vláčilových filmů. Součástí výstavy jsou projekce z fragmentů Vláčilových filmů na průchozí plátna zavěšená v prostoru. Netradičním artefaktem je speciální multimediální strom, z jehož kmene zní klidný tichý hlas Františka Vláčila. Zvuky včelího úlu si návštěvníci poslechnou jakmile usednou do kořenů stromu, vybrané fotografie z Vláčilových filmů jsou promítány na dno speciálně vybudované studny.
"Chceme, aby se lidé oprostili od běžných starostí a užívali si krásy filmového obrazu, která ve Vláčilových filmech bezesporu je," říká kurátor výstavy Pavel Jiras. "Vybírat fotografie nebylo při omezení prostorem Císařské konírny vůbec jednoduché," pokračuje Jiras. "Řídili jsme se převážně svým citem. Kromě fotek z filmů Údolí včel a Markety Lazarové jsme zařadili například i snímky, které pořizoval sám Vláčil, aby návštěvníci mohli poznat, jaké byly jeho inspirace," dodává.
Netradičním prvkem architektury výstavy je také umístění fotografických výjevů do několikametrových stropních lunet sálu. V závěrečném kabinetu, pojatém jako režisérova pracovna, lze nahlédnout prostřednictvím předmětů a fotografií z pozůstalosti do duše Františka Vláčila a poodhalit jeho komplikovanou povahu plnou tajemství a protikladů.
Za svůj život natočil František Vláčil téměř tři desítky filmů. Mezi nejznámější patří právě Marketa Lazarová, Údolí včel, Adelheid nebo Ďáblova past. Vláčil natočil i filmy určené mladším divákům Pasáček z doliny, Sírius či Stín kapradiny. Tento výjimečně talentovaný umělec, jehož filmy jsou dodnes hodnoceny jako vrchol české kinematografie, zemřel v nedožitých pětasedmdesáti letech v roce 1999. Film Marketa Lazarová je do dnešní doby ceněn mezi odbornou veřejností jako nejlepší český film všech dob a pravidelně vyhrává filmové ankety. "Že je Marketa Lazarová jeden z nejlepších světových historických filmů, jsem se poprvé dozvěděla ve Filmovém ústavu v San Franciscu V roce 1980 jsem tam jela na zkoušky pro film Sophie´s Choice. Ukázali mi tam fotky a všechny studie, které v Americe o filmu napsali. Udivilo mě to. Markéta byla pro nás přece ztracená a nesmělo se o ní mluvit," říká Magda Vašáryová, představitelka filmové Markety.
Vystavené fotografie pocházejí ze sbírek archivu Barrandov Studia, Národního filmového archivu a od řady pamětníků.

ZÁPASY FRANTIŠKA VLÁČILA

9. května 2008 v 23:55 | Mike |  Filmy
ZÁPASY FRANTIŠKA VLÁČILA
….Z poctivého zoufalství volím podobenství.Stejnětak, jako nelze namalovatči popsat lásku, pravdu, spravedlnost,čest, dobro, stejnětak nelze popsat pravdivěčlověka Františka Vláčila.
Podívejte na něj.Chodil si tu, drobný muž v cigaretovém dýmu, od své třinácté komnaty labyrintem těch ještěukrytějších.Stavitel katedrál, přistižen na obchůzce tajných komnat.
A když už už se zdá, že byl načapán, ostrou chůzi se středu opět vzdálí, aby se držel přísněsměru, který ho od kýženého bodu vzdaluje, neboťjen to je správná cesta všech stavitelůkatedrál, kteří před lod vetknou labyrint.A on byl bezpochyby správným stavitelem katedrál.Správněsestavil kvádry obrazůa vystavěl z nich chrám.V užívaných podobenstvích lze jen takto sestavit chrám duše tak, aby do ní vstoupil duch.Z hlediska linie pohybu jeho drobného těla světem popocházel, posedával, zvedal ruku před tvář, zavíral oči, hleděl, procházel krajinou i lidmi, jak se mu zdálo potřebné a ohleduplné, prosvištěl jimičas odčasu tak, jak se mu zdálo potřebné, bez ohledu…nosil, posunoval, vláčel…
Z hlediska dramatické linie světa kolem něj hledíme na veliké drama,ale:ona 50.léta, 60.léta, 70. léta, 80.léta i léta 90. byla prostěléta, která na něj dopadala svojí sprostotou i prostotou.Dovnitřale nedopadl ani rok. Stejnětak mohl žít v jiném století na jiné planetě, a vnější kvas by ho do varu nepřivedl. Buďby dostal prostor k tvorbě, nebo by ho nedostal. Léta, která by mu prostor dala, byla by léty moudrými, ale víme, že ta výše jmenovaná většinou moudrá nebyla, a přesto…Stačilo pár dnů.Týdnů. Úhrnem - párek let.Pro jeho příběh, který se odehrál pod povrchem, stačila možnost jediného nadechnutí, aby se vesmír zastavil a hromadněodešel do kina.
Dalo by se s přehledem tvrdit, že byl dítětem, jinochem, mladým mužem, m,užem, starcem i podivínským starcem. Byl vším, kým ho kdo chtěl mít. Byl zábavný a vzdělaný stejnětak, jako byl nemluvný a nespolečenský, byl to sobec, stejnějakočlověk, který se sám položil jako první obět, byl soustředěný stejnětak, jako byl roztěkaný. Byl to alkoholik a byl tím nejstřízlivějším ze všech se schopností ohlodat kost na morek, onen vysát a zničit tak jakoukoliv nepravdivou chiméru…
Snad podepsal nějakou velmi osobní smlouvu před vstupem na tento svět, že proti světu jako takovému bude rezistentní a sílu jeho náporu na jeho drobnou tělesnou konstituci nebude brát úkorně. Měl povolené patrněvšechny prostředky k přežití a neměl povoleno otáčet se, ani když právěv jeho zádech vzplanulo město a křik umírajících pozastavil chod světa. Jediné, co měl povoleno, bylo choulit se do sebe a ze svých komnat vynášet na světlo podobenství o životě. A kdo by ho chtěl zjednodušit načeského filmového génia nebo načeského alkoholika, nemohl by se stát vlkem v jeho jediné scéně
Smráká se a podzimem se stíny dlouží.Mrzne a slunce se roztříštilo do mnohabarevného kaleidoskopu.Zeměvláční a stromy pukají do květů.Slunce žhne a vypaluje do kůže podivná znamení.To všechno jsou dny, kdy lze vejít před pevné uzavřené dveře třináctých ačtrnáctých komnat Františka Vláčila.Vždycky, když budete mít čas, posedte. V MarkétěLazarové se zastavte jakoukoliv scénu a pověste si ji nad postel.K ránu se v ní probudte, a než zapnete telefon a uděláte první krok, promrzněte na kost a žádejte od života víc, než může dát.Mnohem víc. A on vám to dá, nebo ne….A ta možnost je důvod k životu. To je moje inspirace Vláčilem.
Úryvek z knihy Šárky Horákové - ,,Podobenství o Františku Vláčilovi;Nakladatelství Xyz 2008
Výstava Františka Vláčila: ZÁPASY je první z částí připravovaného cyklu o významných českých filmových režisérech. Cílem výstavy je návštěvníkům přiblížit dílo a osobnost Františka Vláčila, jednoho z nejznámějších a nejosobitějších českých filmových tvůrců.
Základním médiem přibližujícím divákovi tohoto autora je fotografie. Zastavené záběry z filmů, pracovní snímky z natáčení a fotografie z Vláčilova soukromého života jsou komponovány se sekvencemi z jeho dvou historických dramat: z Markéty Lazarové a Údolí včel, které jsou promítány na zavěšená průchozí plátna v prostoru Konírny. Návštěvník výstavy tak nabývá dojmu, že opouští prostor výstavní síně a stává se součástí samotného filmu.
Výstavu věnovanou Františkovi Vláčilovi, režisérovi nadčasových a výtvarně dokonalých filmů byla zahájena 15. února v Císařské konírně Pražského hradu společností Barrandov Studio a.s. ve spolupráci se Správou Pražského hradu. Multimediální expozice nazvaná "František Vláčil: Zápasy" navozuje tajemnou a dramatickou atmosféru, inspirovanou náladou Vláčilových filmů Marketa Lazarová a Údolí včel.
Kurátor Pavel Jiras představuje v naprosté většině dosud nezveřejněné fotografie z Vláčilových filmů, pracovní snímky z natáčení a fotografie z režisérova soukromého života. "Vláčilovy filmy jsou doslova studnicí lidství. Hodnoty, které zobrazují, jsou trvalé dodnes," říká Pavel Jiras. "František Vláčil byl jeden z největších režisérů, se kterým jsem měl tu čest pracovat," konstatuje jeden z kmotrů výstavy, herec a režisér Jan Kačer. A kameraman František Uldrich, dlouhodobý spolupracovník Vláčila, vzpomíná: "Výstavu o Františku Vláčilovi beru jako uznání jeho výjimečné filmové práce, estetického cítění a vnímání života."
VIZ: FOTOGALERIE FRANTIŠKA VLÁČILA

MYŠLENKY FILOSOFA EPIKTETA

9. května 2008 v 12:57 | Mike |  Inspirátor
MYŠLENKY FILOSOFA EPIKTETA
Ustanov si již nějakou povahu a způsob života, podle kterého se budeš řídit v soukromí i mezi lidmi.
Jak dlouho ještě budeš odkládat,a bys pokládal sebe za hodného nejlepšího života? Slyšel jsi zásady, kterým by ses měl podvolit. Na jakého učitele tedy ještě čekáš? Nejsi už chlapec, ale dospělý muž. Budeš-li pořád tak lehkomyslný a nedbalý, stále všechno jen odkládat, budeš stále nevzdělaný, v životě i smrti.
Přestaň už vykládat o tom, jaký má být asi dobrý člověk:raději už jím bud. Všeho. Co tělu slouží, nad prostou potřebu neužívej, jako jídla, pití, oděvu, příbytku, služebnictva; co k nádheře nebo přepychu náleží, to všechno vyluč. Zpravidla zachovávej mlčení, nebo mluv jenom to, co je nutné, a málo slovy. Když k tomu máš příležitost, mluv jen někdy, ale vyhni se každodenním věcem. Nemluv o zápasu ani o dostizích ani o atletech, nemluv o jídle a pití, o tom se mluví všude.ů nejméně ze všeho však mluv o jiných lidech, nehaň je, nechval ani nesrovnávej.
Nežádej, aby se věci děly tak, jak chceš, ale chtěj věci, jak se dějí, a budeš spokojen.Nemoc vadí tělu, ale ne tvé vůli, pokud tvá vůle Sama nechce. Kulhavost vadí noze, vůli však nevadí.Na to mysli při všech zlých příhodách a zjistíš, že něčemu překážejí, ale tobě nevadí.
Nikdy o ničem neříkej:,,Ztratil jsem", ale ,,Vrátil jsem".Ditě zemřelo? Bylo vráceno.Žena zemřela? Byla vrácena. Statek mi byl zabrán? I ten byl vrácen.
,,Ale ten, kdo mi ho vzal, je špatný člověk." -Co je ti však po tom, skrze koho jej dárce požádal nazpět?Dokud ti jej ponechává, starej se o něj jako o cizí věc, jako se starají pocestní o hospodu.
Jestliže jsi navykl své tělo prostotě, nechlub se tím.A když piješ jen vodu, neříkej při každé příležitosti, že piješ jen vodu! A chceš-li se otužit ve snášení tělesných útrap, cvič se sám pro sebe, ne pro své okolí.
Nikde o sobě neříkej, že jsi filosof, a nemluv mnoho před obyčejnými lidmi o svých filosofických zásadách, ale podle svých zásad jednej!
Ujmeš-li se nějaké úlohy, která jen nad tvé síly, budeš se v ní trapně vyjímat a zároveň zanedbáš i tu, kterou jsi mohl zdárně splnit.
Konáš-li něco, o čem jsi přesvědčen, že to máš konat, nikdy se neboj být viděn při tom, že to děláš, i kdyby to mnoho lidí nepříznivě posuzovalo.Neboť je-li je to správné,proč by ses bál těch,kteří tě budou kárat neprávem?
EPIKTETŮV ŽIVOT
František Drtina, první překladatel Epiktetovy Rukojeti mravních naučení, napsal před sto lety:
..Mezi římskými moralisty doby císařské místo zvláště vynikající zaujímají Markus Aurelius, císař, a Epitet, otrok, oba přívrženci soustavy stoické.Epiktet zvláště objevuje se nám v celém životě a působení svým pravým vzorem ctnosti stoické.Jsa otrokem původem svým a po celý život chudý, dovedl se povznést k té výši sebezapření a odříkání, kterou soustava stoická požadovala, a vzbuditi obdiv světa současného, jehož heslem povětšinou bylo plnou měrou požívati rozkoší smyslných.Epiktet zasahuje ve zkažené poměry tyto heslem Snášej a zdrž se způsobem vítězným a významným.
O životě Epiktetově málo máme zpráv zajištěných a spolehlivých.Narodil se v letech 46-50 po Kristu.Jeho rodiče byli chudí a nemohli pečovat o vzdělání svého syna.Když mu bylo 14 - 16 let, stal se otrokem a dostal se tak do Říma. Tam poznal učení filosofa stoického Musonia Rufa a stal se jeho upřímným a nadšeným ctitelem po celý život. Mysl stoickou, statečnou a neohroženou záhy prý již osvědčoval.
Nejisto, zdali pán jeho dobrovolně z otroctví jej propustil, či zdali smrtí jeho svobody nabyl. Žil pak v Římě v chudobě největší.Příbytkem byla mu skrovná chatrč,jež ani dveří neměla, poněvadž zloději nebyli by měli tam co ukradnouti.Nábytkem a nářadím byl mu jednoduchý stůl, prosté lože a hliněná lampička. Míval prý dříve železnou, ale když mu byla ukradena, spokojil se s hliněnou.
Když nastalo pronásledování filosofů za Domitiána/r.94/, odebral se do Epiru a tam v Nikopoli nalezl druhý domov. Tam otevřel školu filosofickou a silou svých výkladů shromáždil záhy kolem sebe řadu nadšených žáků a ctitelů.V životě svém byl velice střídmý. Pro moudrost, hlavně však ryzost a bezúhonnost povahy požíval všeobecné úcty.Zemřel asi r.130, stár jsa kolem 80 let. Náhrobek jeho byl opatřen významným nápisem :Byl jsem Epitet, otrok, kulhavý,ale bohům milý."
SLOVA, JEŽ PRÁZDNÁ JSOU, TAKÉ JSOU BEZ CENY, TŘEBAS JICH TISÍC JE, JEDIONÉ ROZUMNÉ SLOVO JE LEPŠÍ, KDO SLYŠÍ JE, ZÍSKÁ KLID.
Epiktétos (řecky Επίκτητος, latinky Epictetus) byl starověký řecký stoický a eklektický filosof. Pravděpodobně se narodil kolem roku 55 v Hierapoli v Frýgii. Většinu svého života strávil v Římě. Odtud odešel do exilu do Níkopole v severozápadním Řecku, kde roku 135 zemřel. Jméno, které dostal od svých rodičů není známo. Slovo epiktétos v řečtině znamená "získal."
Epiktétos strávil své mládí jako otrok v Římě u bohatého propuštěnce císaře Nerona - Epafrodita. Již v této době se věnoval studiu stoické filosofie. Po svém propuštění žil těžký život v Římě plný nemocí. Mezi lety 89 a 95 byl, stejně jako mnoho dalších filosofů, vyhnán císařem Domitianem do exilu. Ve svém vyhnanství v řecké Níkopoli založil vlastní filosofickou školu. Tato škola byla tak významná, že ji navštívil i císař Hadrianus. Celý život žil v prostotě a jednoduchosti, kterým se také věnoval ve svém učení.

POKLADNICE NA DOSAH RUKY

8. května 2008 v 14:23 Časopisy a knihy
Pokladnice nadosahruky
K největším radostem mého života vždy patřily návštěvy a poznání knih. To jest návštěvy knihkupectví či Antikvariátů.Kdykoliv jsem šel kolem obchodu, kde se prodávali knihy, vždy jsme se tam alespoň na chvíli zastavil.A vždy jsem prožíval velké vzrušení, připadal jsem si jako lovec v krajině plné dravé zvěře.Vím, asi tohle přirovnání není zrovna to pravé,ale přece ho chci použít i když jsem nemusel úlovky, které si z obchůdku odnáším připravit o život. Právě naopak, tím, že si knihu zakoupím, odnesu a začnu ji číst, probouzím ji k plnému životu.Jen samotný vstup do místnosti plné knih je pro mne úžasný zážitek.Připadám si jako v pohádce, jako ve světě fantazie a kouzel.Najednou jsou kolem mne stovky, snad tisíce knih, vydaných třeba nedávno a já mohu kteroukoliv, pokud budu chtít si ji zakoupit a odnést domů.V oněch místnostech, regálech jsou totiž shromážděny skutečné poklady lidského ducha.Samozřejmě i tady se objeví knihy, které nic neříkají.Ty o kterých můžeme říct že jsou bezcenné, ale zase na druhou stranu je v každé knize něco, co si z ní můžeme odnést, nějakým způsobem obohatit.Každá kniha má svoji vůni, své kouzlo a tajemství.V mé knihovně se setkali spousta knih od různých autorů, když jsem byl mladší řadili se v mé knihovně většinou knihy dobrodružného žánru.Potom jakmile jsem dosahoval vyššího věku, se v mé knihovně objevovali autoři jiní. Začal jsem se zajímat o kulturu Severoamerických Indiánů,začala se vršit literatura o středověku, rytířích a králi Artušovi.Poté jsem začal objevovat autory jako Sokrates,Epikuros, Homér.Dále tak velcí duchové dvacátého století T.G.Masaryk,Mahátmá Gándhí až po spisovatelé jako Hemingway, W.Scott,W.Shakespeare,Koliere,V.Hugo,K.Čapek či Umberto Eco a mnoho dalších.
Tyto velcí myslitelé se staly součástí mého života, byla a jsou to spisovatelé, kteří ne oslovují a čtu je stále znovu a znovu, protože mi přinášejí to co potřebuji, zamýšlím se nad otázkami života, světa a přírody. Oni vyjmenování autoři patří k mým oblíbeným a uznávaným a to nejsou ani zdaleka všichni, je jich mnohem víc kdo svými knihami něco říkají a v jejich knihách je kouzlo, vůně a tajemství.A každé knize nacházím určitou pravdu a někdy i sám sebe, jen se člověk musí naučit je číst.My totiž čteme pro poznání ž nejsme sami!Kniha je pro nás duší, duší člověka.Náš nejlepší přítel, knihou jsou spojeni duchové všech národů a dob. Zapamatoval jsem si jednu moudrou větu, kterou řekl náš první prezident T.G.Masaryk a to že,,Autor, který se dá přečíst jednou navždy, není ten pravý".V té větě je mnoho pravdy - dobrého autora, který vám něco svoji knihou řekne, tak že nad ní musíte přemýšlet a uvažovat, přečtete několikrát a budete se k ní stále navracet. Zatímco autora, který Vám svoji knihou nic neřekne, neosloví si přečtete jen jednou, odložíte ji a tím to pro Vás skončí, zůstane v zapomnění.Ani si vlastně nevzpomenete, že jste nějakou takovou knihu vůbec někdy četli.A když se Vás někdo potom zeptá o čem vlastně byla, nebudete schopni mu pořádně odpovědět.
Dobrý autor je s vámi připraven se dát do tichého rozhovoru v kteroukoliv denní či noční hodinu.
Trpělivě čekají třeba celá léta, než ji zase otevřete. Protože ví, že s vámi hovoří. A kniha s vámi hovoří, to mi věřte.jen musíte umět naslouchat a pochopit co vám autor chce říct.
Mívám občas cyklický sen - to je sen, který se čas od času opakuje v nějaké obměně. V tom snu bloudívám městem a v jedné uličce náhle objevím malé knihkupectví, o kterém jsem vůbec nevěděl. V regálech tam najdu knihy, které jsem nikdy neviděl a po kterých marně pátrám. Jsou to knihy moudré a tajuplné,nacházím v nich to pravé kouzlo.To kdyby jste otevřeli stránku, začne do Vás proudit neomezené množství života,nového světa a vy se ponoříte to tajuplného, neznámého textu a dozvídáte se mnoho moudrého a záhadného,dozvíte se o kouzelném ráji knih a najednou zčistajasna se sami ocitáte v tomto ráji, kde nacházíte spoustu myslitelů a dobrých lidí na každém vašem kroku.Jste obohaceni a bohatí o poznání, o poznání života a krásy.Máte pocit, jako by vám někdo vdechl život, energii a chuť že chcete něco dokázat a stejně jako autor vykřičet celému světu to vaše poznání…
Jste okouzleni a cítíte se věží, prožíváte všechny útrapy, myšlenky a city s hrdiny románů, které čtete a které máte rádi a kteří vám do života přinášejí jak útěchu, pláč či smutek, ale i radost, štěstí a myšlenky které vás povznášejí.
A chcete také psát a předávat tak poselství dalším tak aby nezaniklo! ta radost! Ale jaké zklamání vám najednou přinese probuzení…
Ten sen bývá tak živý, že jsem se už nejednou pokoušel uličku s neznámým obchůdkem s knihami nalézt, ale vždy se mi ztrácí v mlze.
Pamatujte si, že i ten chudý snad nejchudší člověk může mít svou knihovnu.Inteligent, který nekupuje knihy, není vůbec vzdělaný člověk.Naše čtení, naše vzdělání má být jako živý strom, každá větev jsou naše myšlenky, náš život, naše poznání knih a sama sebe a je jenom na nás, jak ta naše větev poroste nebo jak ji zkrátíme.