VIVE DIEU, SAINT AMOUR

POKLESEK

27. března 2008 v 1:13 |  Próza
Poklesek
Starý muž s námahou klekl na koberec před masivní knihovnu a otevřel její spodní neprosklenou část.
Je načase, aby si konečně udělal ve věcech pořádek, uspořádal rukopisy svých povídek a próz, prošel celou knihovnu a vyhodil všechno bezcenné a nepotřebné.
Cítil, že už je čas… Aby s tím potom,až on tu nebude, neměl někdo méně obeznámený zbytečně moc práce.
Vyndával složky popsaných listů a rozkládal je na zemi kolem sebe. A najednou, jak tak bere do rukou stránky svých rukopisů a prochází to, co léta vlastnoručně ukládal, najednou drží v ruce cosi, co na první pohled nepatří mezi rukopisy epických povídek. Je to brožovaný sešit s povídkami a básněmi zaměřený okolo spirituality severoamerických indiánů, jaké vycházely v devadesátých letech. Jak je to dávno, povzdechne si nad tím vzdáleným pozdravem z dob vlastního mládí. Jak je to dávno, co propadl kultuře severoamerických indiánů a propadl romantice západu slunce nad širokým obzorem, prodchnutý bohatou pestrostí červánků.
Jak je to dávno, co naposledy viděl Annu.
Na prosluněnou plán vzpomínaní vidí postavy svých mladých snů. Oné postavy přece také patří do jeho života a on si na ně tak dlouho ani nevzpomněl. Jak se to jenom mohlo stát?
Co všechno někdy s rychlostí filmového sestřihu proběhne člověku hlavou. Je to zvláštní, že právě drobné a v podvědomí zasunuté příběhy, které pokládal za cosi málo významného, ukáží se někdy v docela jiném světle které objeví jejich skrytý a mnohem důležitější význam. Nenadále, a jako by náhodou, v náhlém prozření, představí si ty zdánlivé nicotnosti jako důležitá znamení na osudových životních křižovatkách, která předznamenala další životní cestu.
Jak se to jenom mohlo stát, že na své cestě životem úplně zapomněl na přátelství, jak se to mohlo stát, že štastné chvíle s kamarády proměnil za číhavou nedůvěru k lidem? Místo uspokojení z pocitu volnosti se vydal na nejistou pouť s množstvím nebezpečných úskalí ke strmým vrcholům kariéry.
Jak se to jenom mohlo sát, že dočista vybledla vzpomínka i na jeho první lásku? V té chvíli mu najednou přišlo čehosi líto, jako by něco promarnil. Na prosluněnou pláň vzpomínání padl stín.
Znovu, po tolika letech, vidí před sebou postavičku vysoké, štíhlé, černovlásky. Má hnědé zasněné oči a je jí stále osmnáct let. Čas nad ní už jednou provždy ztratil moc. Protože mrtví nestárnou.
"Chtěla bych spatřit slunce a špičky egyptských pyramid rozprostírající se po vyprahlé poušti, písek který vítr rozvívá po celém okolí až do výše mohutných královských hrobek." Ale chtěla bych sama něco dokázat, něčím přispět!" dodávala vzápětí.
Většinou na ta slova neodpovídal, jen se usmíval. Moc tomu nerozuměl, a proto nevěděl, co říct. Tolik si přál, aby Anně stačilo ke štěstí jen to, že oni dva jsou spolu. To jediné mu stačilo k životu. Bylo mu nepříjemné, že Anna v narážkách se stále vracela k tomu, že jí nerozumí. Ona to ale neuznávala, nechtěla utíkat někam jinam, měla svůj svět a nechtěla přijmout svět někoho jiného. Nedokázala to, co uměl on, bránit se všemu tomu co je obklopovalo únikem do iluzorního světa romantiky knih. Měl svůj skutečný svět a šla si tvrdě za ním. Naději nacházela třeba i v písničkách o smrti a zlobě, nerozuměl tomu, kde viděla tu naději, tu touhu a odvahu. Napřed ho to dlouho od ní vzdalovalo. Potom si však uvědomil, že by toho mohl vlastně využít. Dostal nápad: už ví jak získat Annu! Napíše ji příběh, jen pro ni. S námětem určený právě pro ní. Tím jistě u ní stoupne v ceně, že něco dokáže, že něco umí. Čtení, jaké má ráda, aby v něm bylo hodně citu,lásky ale i nenávisti,zla a zároveň zasažený do světa egyptského národa. Aby nakonec dobro zvítězilo nad zlem a slabší nalezl zastání, aby se napadený nedal a dokázal statečně bojovat o svůj život a svobodu. Anně jistě bude hned jasné, co chce tím příběhem vyslovit.
Tak po večerech a nocích začalo v jeho pokojíku vznikat čtení pro Annu. A stalo se něco neočekávaného. Poetický příběh s aktuálním podtextem začal jeho samotného dojímat. Překvapilo ho to, jak vlastní hrdinové vlastního románu začali burcovat jeho sebevědomí, učili ho napřimovat páteř a probouzeli jeho odvahu a sebeúctu. Náhle si přál být takový, jako hrdinové jeho příběhu. Nebo to bylo jinak a spíš si jenom přál být takový, jako hrdinové jeho příběhu. Nebo to bylo jinak a spíš si jenom přál, aby ho takového viděla Anna?
Ten román vyšel tehdy dokonce tiskem a starý muž teď držel v chvějících se rukách jeho výtisk. Ještě po letech pociťoval trýznivý smutek a stud. Za co se vlastně tolik stydí. Stydí se proto, že on napsal poetický citový příběh nebo spíš za to, že se nebojácnost hrdinů jeho románu příliž rychle vytratila z jeho vlastního nitra?
Ne, ani jedno, ani druhé ho už teď nijak netrápí. Líto je mu už jenom jedné věci, že přiliž pozdě pochopil svou vinu.
Neměl přece právo rozdávat odvahu, když se mu jí samotnému nedostávalo. Neměl právo burcovat k zápasu, k němuž se sám nakonec nepřipojil. Zahrál si hru na odvahu, která byla vlastně hrou o Annu. Hra stoprocentně vyšla, ale jinak než snil.
Ted už ví, jak se tenkrát mýlil. Jak předčasná byla jeho radost z těch několika vět od Anny, které si potom celé dny stále znovu a znovu připomínal a v duchu opakoval slovo za slovem:" Přečetla jsem tvůj příběh dvakrát," řekla jednou Anna, když se ostatní naší kamarádi rozešli a on s ní osaměl u zastávky tramvaje. Potom ještě podotkla, že ho napsal moc pěkně a že jí ten román pomohl otevřít oči. "Musela jsem se rozhodnout a to čtení mi při rozhodování moc pomohlo," dodala ještě tajuplně a naskočila do přijíždějící tramvaje.
Jak nepřipadnout na jediné štastné vysvětlení těch slov: Anna se rozhodla, že s ním bude chodit, myslel si tenkrát.
Jak moc se mýlil. Bylo tomu právě naopak.
Od té doby už nikdy Annu nespatřil. Kdepak by ho napadlo, že se jemu i všem ostatní kamarádům a kamarádkám úmyslně vyhýbá. Nikdo z nich neměl tušení, na jak nebezpečnou cestu se Anna vydala. Nikdo to netušil a on ji nedokázal pomoci, nezvládl to,zklamal. Teprve tenkrát pochopil, k jakému rozhodnutí pomohl Anně jeho hrdinský příběh. Znovu se mu vybavila její slova:" Chtěla bych sama něco dokázat, najít svou odvahu ke zlu…!"
Co zůstalo z jeho světa bez Anny? Kam se vytratilo kouzlo romantických výprav? Všechno ztratilo svůj smysl nebo se stalo pouhou bolestnou připomínkou na Annu. Připomínala mu je známá místa kam spolu chodili, dokonce i tváře a hlasy cizích lidí. Všude ji viděl, v každém viděl kousek jí!A nepřestávalo to!Byl posedlý…
Dříve oblíbené romány se staly směšným, neskutečným čtivem a zároveň bolestnou výčitkou. Tehdy se rozhodl: musí opustit svůj dosavadní svět, způsob života, přátele, a by mohl zapomenout a žít dál. Tehdy pro něho umřela a dařilo se mu to na celých padesát let….
Do místnosti vešel náhle jeho dávno dospělý syn: "Co to máš, tati, za knížku?"
"Ale nic…" odpověděl neochotně. "To nic není…" zalhal podruhé, a přitom měl pocit, jako by kohosi zrazoval. "Jenom jsem tady něco hledal," řekl ještě udýchaně a s horečným chvatem vršil stohy listů do spodní neprosklené části knihovny. Aby rychle, možná už navždy, zaplašil do zapomnění vzpomínku na kus vlastního života.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kolik Lidí navštívilo můj blog?

Klikni, kolikátý jsi návštěvník! 100% (1101)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama