VIVE DIEU, SAINT AMOUR

DUBEN

28. března 2008 v 10:07 | Ilustrace:zdroj:http://www.bimba.cz |  Próza

DUBEN - ČÁST MÉHO ŽIVOTA

Jsem opět zde. Poslední barevné listí se smáčí v kalužích dešťů,v nichž se zrcadlí zlatý kotouč. Chladivě se zimomřející mezi nahými kmeny stromů obalených ranním kouřem.
Vyšel jsem a z prvních stromků ověnčených bílou mlhou na palouček, kamenitý a svažující se strmým spádem k říčce. Ó - Jé, kolikrát jsem zde již byl, ale dnes je to něco vyjímečného - dnes jsem zde celý den. Tiše a snivě se spouští líná říčka přes kamínky a vodopádky provalujíc se stále za tu dobu, po kterou jsem zde již několikrát byl, na tomto místě. Ale co vlastně můžu o nich říci? Nic, dočista nic, cožpak vím vlastně. Zda-li tu byly stále na stejném místě, včera či předevčírem? Nový tok říčky se může vymlet už dnes či zítra a já o nich vlastně ani nebudu vědět.
Rozhlédnu se - šedivá hustá mlha už konečně ustoupila a já mám konečně výhled, jaký chci - nalevo proti proudu řeky se ve vodě zrcadlí koruny stromů a na stejné úrovni, ale již na druhém břehu se pnou malé borovice, spletené za ty doky které zde již rostou v nepropustnou džungli dosahující až ke skalním stěnám.
Přímo naproti mně za padlým stromem napříč přes řeku přibývají balvanité terásky a plácky, některé ohromné, tří až čtyřmetrové skalní stěny, ulité jako z jediného kusu kamene. Očima bloudím až tam dozadu ke skalinám,, pod nimiž se pnou tu a tam jeskyně, otvory do země. Vzpomínám si. Jak jsem zde byl poprvé. Připadalo mi to tenkrát - a stejně i dnes - jako někde ve "Skalistých horách", a já jsem je prolézal a vystupoval velikými šachtami, až na sypké zvětralé malé černé kaménky, po nich jsem slézal i padal z výšek dolů na zem - prudce se svažující až k vodě - a nad tím vším se tyčí rozrytá stěna - můj ty Bože, kolik je již hodin! Vždyť ranní beránky dávno zmizely a místo nich je už několik hodin jasno a obláčky pod krásnou světélkovou modří. Vystupuji na spadlý borovicový kmen tyčící se snad tři metry nad divokou říčkou. Ale co to? To už není onen provoněný borovicový kmen z letních dnů, kdy jsem zde byl naposledy - ale teď je to doslova zledovatělá masa a na druhý břeh se úplně proplavil. Strávil jsem zde mnoho pěkného i vzrušujícího. Jak mě poutával výhled z 3 metrového balvanu jen nepatrně vzdáleného od vody. Řeka je zde již divoká a zpěněná,propadající se do jeskyn a skal tam dolů a vynořující se snad o celé kilometry dále - někde již úplně jinde! Anebo jak jsem kdysi běžel po zarostlém břehu rozrytého korytem dávno vyschlého vodního toku, a pak jsem skočil na níže položený břeh - dopadl jsem tvrdě na pobřežní štěrk.
Den se nakloňuje, nach červánků krvavě hoří na západním nebi, nad lesy se vznáší barevný kolorit západu umdlévajícího slunce - a já odcházím po lesní stezce a cestou mne doprovází hezká vzpomínka na právě prožitý den.
Jen na nás samotných záleží jak dokážeme naplnit svůj každodenní život. Dokážeš prožít naplno každičkou chvilku mládí, vážit si dubnu svého života, nebo jen tímto neopakovatelným obdobím bezvýznamně propluješ? Zapalme v našich srdcích plamínek naděje, že nikdy nevyrosteme z bláznivých snů, smíchu a čisté oblohy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kolik Lidí navštívilo můj blog?

Klikni, kolikátý jsi návštěvník! 100% (1103)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama