VIVE DIEU, SAINT AMOUR

Březen 2008

DUBEN

28. března 2008 v 10:07 | Ilustrace:zdroj:http://www.bimba.cz |  Próza

DUBEN - ČÁST MÉHO ŽIVOTA

Jsem opět zde. Poslední barevné listí se smáčí v kalužích dešťů,v nichž se zrcadlí zlatý kotouč. Chladivě se zimomřející mezi nahými kmeny stromů obalených ranním kouřem.
Vyšel jsem a z prvních stromků ověnčených bílou mlhou na palouček, kamenitý a svažující se strmým spádem k říčce. Ó - Jé, kolikrát jsem zde již byl, ale dnes je to něco vyjímečného - dnes jsem zde celý den. Tiše a snivě se spouští líná říčka přes kamínky a vodopádky provalujíc se stále za tu dobu, po kterou jsem zde již několikrát byl, na tomto místě. Ale co vlastně můžu o nich říci? Nic, dočista nic, cožpak vím vlastně. Zda-li tu byly stále na stejném místě, včera či předevčírem? Nový tok říčky se může vymlet už dnes či zítra a já o nich vlastně ani nebudu vědět.
Rozhlédnu se - šedivá hustá mlha už konečně ustoupila a já mám konečně výhled, jaký chci - nalevo proti proudu řeky se ve vodě zrcadlí koruny stromů a na stejné úrovni, ale již na druhém břehu se pnou malé borovice, spletené za ty doky které zde již rostou v nepropustnou džungli dosahující až ke skalním stěnám.
Přímo naproti mně za padlým stromem napříč přes řeku přibývají balvanité terásky a plácky, některé ohromné, tří až čtyřmetrové skalní stěny, ulité jako z jediného kusu kamene. Očima bloudím až tam dozadu ke skalinám,, pod nimiž se pnou tu a tam jeskyně, otvory do země. Vzpomínám si. Jak jsem zde byl poprvé. Připadalo mi to tenkrát - a stejně i dnes - jako někde ve "Skalistých horách", a já jsem je prolézal a vystupoval velikými šachtami, až na sypké zvětralé malé černé kaménky, po nich jsem slézal i padal z výšek dolů na zem - prudce se svažující až k vodě - a nad tím vším se tyčí rozrytá stěna - můj ty Bože, kolik je již hodin! Vždyť ranní beránky dávno zmizely a místo nich je už několik hodin jasno a obláčky pod krásnou světélkovou modří. Vystupuji na spadlý borovicový kmen tyčící se snad tři metry nad divokou říčkou. Ale co to? To už není onen provoněný borovicový kmen z letních dnů, kdy jsem zde byl naposledy - ale teď je to doslova zledovatělá masa a na druhý břeh se úplně proplavil. Strávil jsem zde mnoho pěkného i vzrušujícího. Jak mě poutával výhled z 3 metrového balvanu jen nepatrně vzdáleného od vody. Řeka je zde již divoká a zpěněná,propadající se do jeskyn a skal tam dolů a vynořující se snad o celé kilometry dále - někde již úplně jinde! Anebo jak jsem kdysi běžel po zarostlém břehu rozrytého korytem dávno vyschlého vodního toku, a pak jsem skočil na níže položený břeh - dopadl jsem tvrdě na pobřežní štěrk.
Den se nakloňuje, nach červánků krvavě hoří na západním nebi, nad lesy se vznáší barevný kolorit západu umdlévajícího slunce - a já odcházím po lesní stezce a cestou mne doprovází hezká vzpomínka na právě prožitý den.
Jen na nás samotných záleží jak dokážeme naplnit svůj každodenní život. Dokážeš prožít naplno každičkou chvilku mládí, vážit si dubnu svého života, nebo jen tímto neopakovatelným obdobím bezvýznamně propluješ? Zapalme v našich srdcích plamínek naděje, že nikdy nevyrosteme z bláznivých snů, smíchu a čisté oblohy.

PŘEMLOUVÁNÍ

27. března 2008 v 1:36 Próza
Přemlouvání
Poprvé ji uviděl sedět před školou, kam oba chodili. Byla mu představena jejich společnou kamarádkou. Byla moc příjemná a hezká, rozuměl si sní. Druhého dne si poprvé dali pusu. Další měsíc ji telefonoval on někdy i ona jemu a několikrát se u ní zastavil doma. Potom spolu začali chodit. Oba ze žertu říkali, že ho k tomu přemluvila. Jezdili spolu na chatu, trávili spolu veškerý volný čas, dokonce se k němu nastěhovala. A pro oba to bylo moc krásný. Potom jednou nastoupila na jinou školu, po dlouhém rozhovoru se svou mámou, která ji k tomu dokázala přemluvit. Studium na nové škole nezvládala a také se dostala do party lidí, kteří si ji omotali kolem prstu, začala brát drogy. Za pár dní se rozešla ze svým klukem. Nemohla už dál a tak si jednoho dne vzala přiliž velkou dávku. Před jejich dům přijela sanitka a odvezla ji do nemocnice. U bílé postele seděla její maminka a onen kluk se kterým se rozešla, oba ji prosili ať neumírá, ale potřetí už ji nikdo nepřemluvil.

POKLESEK

27. března 2008 v 1:13 Próza
Poklesek
Starý muž s námahou klekl na koberec před masivní knihovnu a otevřel její spodní neprosklenou část.
Je načase, aby si konečně udělal ve věcech pořádek, uspořádal rukopisy svých povídek a próz, prošel celou knihovnu a vyhodil všechno bezcenné a nepotřebné.
Cítil, že už je čas… Aby s tím potom,až on tu nebude, neměl někdo méně obeznámený zbytečně moc práce.
Vyndával složky popsaných listů a rozkládal je na zemi kolem sebe. A najednou, jak tak bere do rukou stránky svých rukopisů a prochází to, co léta vlastnoručně ukládal, najednou drží v ruce cosi, co na první pohled nepatří mezi rukopisy epických povídek. Je to brožovaný sešit s povídkami a básněmi zaměřený okolo spirituality severoamerických indiánů, jaké vycházely v devadesátých letech. Jak je to dávno, povzdechne si nad tím vzdáleným pozdravem z dob vlastního mládí. Jak je to dávno, co propadl kultuře severoamerických indiánů a propadl romantice západu slunce nad širokým obzorem, prodchnutý bohatou pestrostí červánků.
Jak je to dávno, co naposledy viděl Annu.
Na prosluněnou plán vzpomínaní vidí postavy svých mladých snů. Oné postavy přece také patří do jeho života a on si na ně tak dlouho ani nevzpomněl. Jak se to jenom mohlo stát?
Co všechno někdy s rychlostí filmového sestřihu proběhne člověku hlavou. Je to zvláštní, že právě drobné a v podvědomí zasunuté příběhy, které pokládal za cosi málo významného, ukáží se někdy v docela jiném světle které objeví jejich skrytý a mnohem důležitější význam. Nenadále, a jako by náhodou, v náhlém prozření, představí si ty zdánlivé nicotnosti jako důležitá znamení na osudových životních křižovatkách, která předznamenala další životní cestu.
Jak se to jenom mohlo stát, že na své cestě životem úplně zapomněl na přátelství, jak se to mohlo stát, že štastné chvíle s kamarády proměnil za číhavou nedůvěru k lidem? Místo uspokojení z pocitu volnosti se vydal na nejistou pouť s množstvím nebezpečných úskalí ke strmým vrcholům kariéry.
Jak se to jenom mohlo sát, že dočista vybledla vzpomínka i na jeho první lásku? V té chvíli mu najednou přišlo čehosi líto, jako by něco promarnil. Na prosluněnou pláň vzpomínání padl stín.
Znovu, po tolika letech, vidí před sebou postavičku vysoké, štíhlé, černovlásky. Má hnědé zasněné oči a je jí stále osmnáct let. Čas nad ní už jednou provždy ztratil moc. Protože mrtví nestárnou.
"Chtěla bych spatřit slunce a špičky egyptských pyramid rozprostírající se po vyprahlé poušti, písek který vítr rozvívá po celém okolí až do výše mohutných královských hrobek." Ale chtěla bych sama něco dokázat, něčím přispět!" dodávala vzápětí.
Většinou na ta slova neodpovídal, jen se usmíval. Moc tomu nerozuměl, a proto nevěděl, co říct. Tolik si přál, aby Anně stačilo ke štěstí jen to, že oni dva jsou spolu. To jediné mu stačilo k životu. Bylo mu nepříjemné, že Anna v narážkách se stále vracela k tomu, že jí nerozumí. Ona to ale neuznávala, nechtěla utíkat někam jinam, měla svůj svět a nechtěla přijmout svět někoho jiného. Nedokázala to, co uměl on, bránit se všemu tomu co je obklopovalo únikem do iluzorního světa romantiky knih. Měl svůj skutečný svět a šla si tvrdě za ním. Naději nacházela třeba i v písničkách o smrti a zlobě, nerozuměl tomu, kde viděla tu naději, tu touhu a odvahu. Napřed ho to dlouho od ní vzdalovalo. Potom si však uvědomil, že by toho mohl vlastně využít. Dostal nápad: už ví jak získat Annu! Napíše ji příběh, jen pro ni. S námětem určený právě pro ní. Tím jistě u ní stoupne v ceně, že něco dokáže, že něco umí. Čtení, jaké má ráda, aby v něm bylo hodně citu,lásky ale i nenávisti,zla a zároveň zasažený do světa egyptského národa. Aby nakonec dobro zvítězilo nad zlem a slabší nalezl zastání, aby se napadený nedal a dokázal statečně bojovat o svůj život a svobodu. Anně jistě bude hned jasné, co chce tím příběhem vyslovit.
Tak po večerech a nocích začalo v jeho pokojíku vznikat čtení pro Annu. A stalo se něco neočekávaného. Poetický příběh s aktuálním podtextem začal jeho samotného dojímat. Překvapilo ho to, jak vlastní hrdinové vlastního románu začali burcovat jeho sebevědomí, učili ho napřimovat páteř a probouzeli jeho odvahu a sebeúctu. Náhle si přál být takový, jako hrdinové jeho příběhu. Nebo to bylo jinak a spíš si jenom přál být takový, jako hrdinové jeho příběhu. Nebo to bylo jinak a spíš si jenom přál, aby ho takového viděla Anna?
Ten román vyšel tehdy dokonce tiskem a starý muž teď držel v chvějících se rukách jeho výtisk. Ještě po letech pociťoval trýznivý smutek a stud. Za co se vlastně tolik stydí. Stydí se proto, že on napsal poetický citový příběh nebo spíš za to, že se nebojácnost hrdinů jeho románu příliž rychle vytratila z jeho vlastního nitra?
Ne, ani jedno, ani druhé ho už teď nijak netrápí. Líto je mu už jenom jedné věci, že přiliž pozdě pochopil svou vinu.
Neměl přece právo rozdávat odvahu, když se mu jí samotnému nedostávalo. Neměl právo burcovat k zápasu, k němuž se sám nakonec nepřipojil. Zahrál si hru na odvahu, která byla vlastně hrou o Annu. Hra stoprocentně vyšla, ale jinak než snil.
Ted už ví, jak se tenkrát mýlil. Jak předčasná byla jeho radost z těch několika vět od Anny, které si potom celé dny stále znovu a znovu připomínal a v duchu opakoval slovo za slovem:" Přečetla jsem tvůj příběh dvakrát," řekla jednou Anna, když se ostatní naší kamarádi rozešli a on s ní osaměl u zastávky tramvaje. Potom ještě podotkla, že ho napsal moc pěkně a že jí ten román pomohl otevřít oči. "Musela jsem se rozhodnout a to čtení mi při rozhodování moc pomohlo," dodala ještě tajuplně a naskočila do přijíždějící tramvaje.
Jak nepřipadnout na jediné štastné vysvětlení těch slov: Anna se rozhodla, že s ním bude chodit, myslel si tenkrát.
Jak moc se mýlil. Bylo tomu právě naopak.
Od té doby už nikdy Annu nespatřil. Kdepak by ho napadlo, že se jemu i všem ostatní kamarádům a kamarádkám úmyslně vyhýbá. Nikdo z nich neměl tušení, na jak nebezpečnou cestu se Anna vydala. Nikdo to netušil a on ji nedokázal pomoci, nezvládl to,zklamal. Teprve tenkrát pochopil, k jakému rozhodnutí pomohl Anně jeho hrdinský příběh. Znovu se mu vybavila její slova:" Chtěla bych sama něco dokázat, najít svou odvahu ke zlu…!"
Co zůstalo z jeho světa bez Anny? Kam se vytratilo kouzlo romantických výprav? Všechno ztratilo svůj smysl nebo se stalo pouhou bolestnou připomínkou na Annu. Připomínala mu je známá místa kam spolu chodili, dokonce i tváře a hlasy cizích lidí. Všude ji viděl, v každém viděl kousek jí!A nepřestávalo to!Byl posedlý…
Dříve oblíbené romány se staly směšným, neskutečným čtivem a zároveň bolestnou výčitkou. Tehdy se rozhodl: musí opustit svůj dosavadní svět, způsob života, přátele, a by mohl zapomenout a žít dál. Tehdy pro něho umřela a dařilo se mu to na celých padesát let….
Do místnosti vešel náhle jeho dávno dospělý syn: "Co to máš, tati, za knížku?"
"Ale nic…" odpověděl neochotně. "To nic není…" zalhal podruhé, a přitom měl pocit, jako by kohosi zrazoval. "Jenom jsem tady něco hledal," řekl ještě udýchaně a s horečným chvatem vršil stohy listů do spodní neprosklené části knihovny. Aby rychle, možná už navždy, zaplašil do zapomnění vzpomínku na kus vlastního života.

POUTNÍCI

15. března 2008 v 3:22 Próza
POUTNÍCI
Slunce vyšlo nad hustě zelenými mraky a slibuje nám pěkný den.Kam naše kroky budou směřovat? Kudy povede naše cesta? Přece tam kde se rozprostírá okraj Aghasnkých lesů,Vlčího kopce to i místo posledního zbytku divočiny. Stoupáme rosou umytou trávou do vysokého kopce, po kamenech otlučených a ošlapaných nohama poutníků a podobných jiných bláznů.
U pastýřky nás zastihlo slunce. Prosvítá mezi vysokými statnými stromy,a prodírá se až sem na zem a na nedaleké zřícenině Vamberk obdivujeme okolní krajinu ale i její zbytky věží a hradeb.A v údivu se prodíráme zbytkem sklepení, které na nás dýchalo svojí tmavostí,, hloubkou a strašidelností.Hrůza i vzrušení.Ale není krásné, bát se?!
Ale pozor,dostáváme se do pomyslné zvířecí tlamy několik metrů pod hradem-vysoké čnící se skály nad divokou a nezkrotnou říčkou. Skály které uchvacují,ale přitom vraždící. Skály smrti. Tři statní obři se tyčí jako stráž této prapodivné pohádkové divočiny. Samotní to bohové přírody. Na jejich úpatí i hor si uvědomuje jak je proti nim bezvýznamný. Zpáteční cestu volíme podél hradu, abychom ho mohli obdivovat i z druhé strany a vžít se tak do těžké role statečných dobyvatelů. Procházíme pomalu kolem děravé, ztrouchnivělé skály a vracíme se zpátky do té pomyslné zákeřné civilizace, která nám zase oživí naši rodnou řeč.
Zalíbilo se nám setkání s přírodou?Kdo se vrací nadšený, bude podnikat nové a nové výpravy do neznáma, do království lesů a vod. Vrátí se tam zpět, až mu bude veselo nebo smutno, aby tu pookřála ta jeho křehká lidská dušička. Dušička v těle dítěte - mladíka či starce.
…Smysl života většiny Evropanů:nechápati život, znehodnocovati život a míti se přitom dobře. Svědomí světa.Přihlížejí na tomto světě mnoha krutostem, zčásti nad nimi publisticky hlasitě rozhořčují, zčásti je zamlčují, jen mlčky schvalují.
Člověk je si vždycky spíš více vědomý svých individuálních útrap, než své surovosti vůči těm druhým.
Josef Čapek/Psáno do mraků - soubor poznámek zamyšlení a nápadů z let 1936-1939/