VIVE DIEU, SAINT AMOUR

PODZIMNÍ RÁNO

26. února 2008 v 23:05 |  Próza
PODZIMNÍ RÁNO
Nehybný vítr obestírá stěny srubu. V krbu už dávno vyhaslo a mráz se pomalu vkrádá do menších škvír mezi okenicemi a dveřmi. Ona malá vteřinka ticha mezi nocí a dnem oživuje mé smysly a já pomalu otevírám oči do tmy.
Kdo ví, proč můj spánek je tak tvrdý, jako bych se připravoval přečkat zimu medvědím způsobem.Zaslepená víčka a malátnost.Boty mně neuvěřitelně až podivně studí, jen s obtížemi se do nich dostávám.Bojuji s nechutí vyjít ven před srub a nalít na sebe vodu z nedaleké tůně. Nevím, čím to bylo, ale nakonec jsem to udělal.Ledová sekera vodního živlu zahání mou ospalost.
Mám přece schůzku s podzimem, listopadovým ránem a to přece nesmím zmeškat.
V polštáři zvadlých listů nejde jít tiše.Říkám si, člověk je přece jenom neohrabaný tvor,ale i přec drobná zvěř tu a tam zašustí.Některá z nich chystají zimní zásoby - v korunách stromů i pod nimi se ukrývá bohatá úroda.Zpomaluji, nemám přece kam spěchat, nechci rušit ten nádherný klid divočiny.To boží ticho, kde jde slyšet jen zpěv ptactva, točíte okolo a všude vidíte jen les, vysoké stromy na které ani skoro nevidíte.Je to uklidňující. Cítíte se svěží jako čerstvě narození. Silně a hluboce dýcháte a vy se ocitáte v tomto lesním ráji a kladete si otázku, jste tady vítáni, patřím jsem. Jen dobrý člověk pochopí krásu a tajemno přírody, jen tu krásu musí umět najít a potom třeba pochopí i sebe sám!
Moc přemýšlím, jaká je to Sláva konce, proč se smrt každoročně strojí do tak pestrých kostýmů, červených,žlutých i pestrobarevných. Je-li skutečně tak zlá, neskrývá-li třeba v sobě spíše perspektivu každoročního jarního tvoření nových a nevinných bytostí. Nebojím se, nemám strach ze smrti,ale mám strach z bolesti, která smrt doprovází, co přijde a kde a z jakého důvodu..?
Můžu si přát smrt takovou, jako když třeba starý muž češe na podzim hrozny. A potom po práci se posadí pod lípou, něco si sní a v klidu si odpočine.A potom večer ho najdou, už mrtvého, ale se spokojeným výrazem ve tváři.Přeju si, přejem si snad takovou smrt. Smrt, která by měla moudrost, dobro a jiskřivé víno, jako ten stařec pod lípou, který umřel spokojený a šťastny. Čím to je? Je to tím že zemřeme nečekaně? Umíráme moudří a plní vitality a dobra. Možná si to přejeme? Ale možná se sami sebe ptáme, co je to vlastně smrt, je to vysvobození. Ale od čeho a je pravda vysvobození?
Listí padá a vysoko nad našimi hlavami poletují ptáci, jsou to vrány - je to znamení?
A potom v noci, kdy nadejde měsíc a svítí nad našimi hlavami a potom se to stane, spatřím uprostřed toho zářivého odlesku měsíce, toho našeho nočního strážce a patrona, naše znamení, náš osud.Ale jen ti dobří, ti co poznali království přírody a hvězd, vidí v tom cípu měsíce svůj osud, své znamení, svoji múzu, svého anděla….
Ze zamlženého šera stále více vystupuje okolní krajina. Povzdychnu si a opřu se o strom, mohutný dub s vrásčitou kůrou. Šeptá mi, šeptá mi své tajemství.Svůj osud, svůj život. On mluví! A já jen poslouchám, poslouchám a naslouchám, naslouchám jeho slovům, jeho citům a rozumím mu!Jeho listy zhnědly poznáním konce. Jeho pokřivené větve napovídají o tíze sněhových vloček, netečné míze, sotva proudící, vypráví o mrazu, o mrtvolkách ptáků, když náhle přišla obleva a potom hned krutý mráz. Ty větve. Ty větve klidně, jen tak čekají na svůj osud, jsou silné, protože zraňování živly matky přírody je učinilo odolnými a moc silnými.
OH ano, chtěl bych být těmi ošlehanými větvemi, tou ošlehanou tváří, je ve ně, cítím to, sídlí tam divoký a nezkrotný duch a sen. Vždyť také dnes ráno, jsem tu, smířen, plný myšlenek a velice klidný s poznáním mnoho dobrého, s poznáním se setkáním s matkou přírodou.
Temně fialové červánky věstí zimu. Rosa dávno zmrzla do jinovatky. Z léta jsou jen stíny a myšlenky - oh zeleň, rozpouštějící se do zářivých i šedavých barev, to je znamení nicoty, prázdna a krásy. Přemýšlejme, zabořme se do naší mysli, duše a poznejme sami sebe, pochopme krásu a cit samotné přírody, poznejme a pochopme to období, kdy nastane podzimní ráno.
…To je budoucí naděje! Naděje života!
Naděje nás! Budoucnost a naděje lidstva a samotné krásy přírody!!
LÁSKA JE NĚCO, CO MŮŽEŠ PO SOBĚ ZANECHAT, KDYŽ ZEMŘEŠ. TAK JE MOCNÁ."
/JOHN FIRE, LAKOTA/
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kolik Lidí navštívilo můj blog?

Klikni, kolikátý jsi návštěvník! 100% (1101)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama