VIVE DIEU, SAINT AMOUR

Únor 2008

PODZIMNÍ RÁNO

26. února 2008 v 23:05 Próza
PODZIMNÍ RÁNO
Nehybný vítr obestírá stěny srubu. V krbu už dávno vyhaslo a mráz se pomalu vkrádá do menších škvír mezi okenicemi a dveřmi. Ona malá vteřinka ticha mezi nocí a dnem oživuje mé smysly a já pomalu otevírám oči do tmy.
Kdo ví, proč můj spánek je tak tvrdý, jako bych se připravoval přečkat zimu medvědím způsobem.Zaslepená víčka a malátnost.Boty mně neuvěřitelně až podivně studí, jen s obtížemi se do nich dostávám.Bojuji s nechutí vyjít ven před srub a nalít na sebe vodu z nedaleké tůně. Nevím, čím to bylo, ale nakonec jsem to udělal.Ledová sekera vodního živlu zahání mou ospalost.
Mám přece schůzku s podzimem, listopadovým ránem a to přece nesmím zmeškat.
V polštáři zvadlých listů nejde jít tiše.Říkám si, člověk je přece jenom neohrabaný tvor,ale i přec drobná zvěř tu a tam zašustí.Některá z nich chystají zimní zásoby - v korunách stromů i pod nimi se ukrývá bohatá úroda.Zpomaluji, nemám přece kam spěchat, nechci rušit ten nádherný klid divočiny.To boží ticho, kde jde slyšet jen zpěv ptactva, točíte okolo a všude vidíte jen les, vysoké stromy na které ani skoro nevidíte.Je to uklidňující. Cítíte se svěží jako čerstvě narození. Silně a hluboce dýcháte a vy se ocitáte v tomto lesním ráji a kladete si otázku, jste tady vítáni, patřím jsem. Jen dobrý člověk pochopí krásu a tajemno přírody, jen tu krásu musí umět najít a potom třeba pochopí i sebe sám!
Moc přemýšlím, jaká je to Sláva konce, proč se smrt každoročně strojí do tak pestrých kostýmů, červených,žlutých i pestrobarevných. Je-li skutečně tak zlá, neskrývá-li třeba v sobě spíše perspektivu každoročního jarního tvoření nových a nevinných bytostí. Nebojím se, nemám strach ze smrti,ale mám strach z bolesti, která smrt doprovází, co přijde a kde a z jakého důvodu..?
Můžu si přát smrt takovou, jako když třeba starý muž češe na podzim hrozny. A potom po práci se posadí pod lípou, něco si sní a v klidu si odpočine.A potom večer ho najdou, už mrtvého, ale se spokojeným výrazem ve tváři.Přeju si, přejem si snad takovou smrt. Smrt, která by měla moudrost, dobro a jiskřivé víno, jako ten stařec pod lípou, který umřel spokojený a šťastny. Čím to je? Je to tím že zemřeme nečekaně? Umíráme moudří a plní vitality a dobra. Možná si to přejeme? Ale možná se sami sebe ptáme, co je to vlastně smrt, je to vysvobození. Ale od čeho a je pravda vysvobození?
Listí padá a vysoko nad našimi hlavami poletují ptáci, jsou to vrány - je to znamení?
A potom v noci, kdy nadejde měsíc a svítí nad našimi hlavami a potom se to stane, spatřím uprostřed toho zářivého odlesku měsíce, toho našeho nočního strážce a patrona, naše znamení, náš osud.Ale jen ti dobří, ti co poznali království přírody a hvězd, vidí v tom cípu měsíce svůj osud, své znamení, svoji múzu, svého anděla….
Ze zamlženého šera stále více vystupuje okolní krajina. Povzdychnu si a opřu se o strom, mohutný dub s vrásčitou kůrou. Šeptá mi, šeptá mi své tajemství.Svůj osud, svůj život. On mluví! A já jen poslouchám, poslouchám a naslouchám, naslouchám jeho slovům, jeho citům a rozumím mu!Jeho listy zhnědly poznáním konce. Jeho pokřivené větve napovídají o tíze sněhových vloček, netečné míze, sotva proudící, vypráví o mrazu, o mrtvolkách ptáků, když náhle přišla obleva a potom hned krutý mráz. Ty větve. Ty větve klidně, jen tak čekají na svůj osud, jsou silné, protože zraňování živly matky přírody je učinilo odolnými a moc silnými.
OH ano, chtěl bych být těmi ošlehanými větvemi, tou ošlehanou tváří, je ve ně, cítím to, sídlí tam divoký a nezkrotný duch a sen. Vždyť také dnes ráno, jsem tu, smířen, plný myšlenek a velice klidný s poznáním mnoho dobrého, s poznáním se setkáním s matkou přírodou.
Temně fialové červánky věstí zimu. Rosa dávno zmrzla do jinovatky. Z léta jsou jen stíny a myšlenky - oh zeleň, rozpouštějící se do zářivých i šedavých barev, to je znamení nicoty, prázdna a krásy. Přemýšlejme, zabořme se do naší mysli, duše a poznejme sami sebe, pochopme krásu a cit samotné přírody, poznejme a pochopme to období, kdy nastane podzimní ráno.
…To je budoucí naděje! Naděje života!
Naděje nás! Budoucnost a naděje lidstva a samotné krásy přírody!!
LÁSKA JE NĚCO, CO MŮŽEŠ PO SOBĚ ZANECHAT, KDYŽ ZEMŘEŠ. TAK JE MOCNÁ."
/JOHN FIRE, LAKOTA/

BLACK

9. února 2008 v 7:08 Vlci
BLACK
Tak už to ve světě chodí, že člověk potkává kamarády. A co víc..potkává kamarády nové, ale i ty, které třeba už léta neviděl.
Náhoda tomu chtěla, že jsem s partou putoval po Jizerských horách a jednou tak jsme potkali po mnoha letech našeho dlouholetého kamaráda matta. Poprvé ale nebyl sám.ten velký samotář měl s sebou někoho, kdo mu byl přítelem nejvěrnějším a koho by za nic na světě nevyměnil.
Noc byla tenkrát pronikavě černá a temná, a hvězdy velmi intenzivně a silně svítily. Jen nedaleko bylo vidět zář ohně u campu. Ta živá bytost ve stínu Mantova těla ležela zcela bez pochybu.jako neživá hmota. Ani naše stisky rukou ten tichý, tmavý a huňatý stín neuvedly do pohybu. Rolf se samozřejmě neudržel poznámky, jakože Matt s sebou vozí na hory sochy, ale Matt to jak obvykle přešel s mlčením, nalil si horkou kávu a započal hovor na úplně jiné téma. Tak se vzpomínalo na staré časy….
,,Tak samotář matt, si najednou pořídil psa," říkal jsem si tak v duchu, přitom jsem se díval na nehybné tělo za jeho zády. ,,To je Blafl" říká mi najednou Matt, který zpozoroval můj zájem o jeho zvířecího společníka.
,,Tak Blafl.." Hledím mu do očí.Já do těch jeho úzkých štěrbin, on do těch mých lidských. Ale čím déle hledím do těch jeho pronikavých očí, tím více mi běhá mráz po zádech. Bože, ty oči! Od kdy má pes takové oči, nikdy jsem takové u psů neviděl. A jak to že se dokáže dívat do těch mých tak dlouho. Přitahují mně jako velký magnet.
A zatím co ostatní spřádali pavučiny vzpomínek, opustil jsem tento lidský svět a hleděl jsem na uhrančující bytost a usmiřoval se myšlenkou, že ONO za Mattem není totiž žádný pes, ale že je to vlk! Krásný, vznešený a s přísným a inteligentním výrazem ve zvířecí tváři.
Z přemítání mne na krátký okamžik vyrušilo neurvalé zacloumání mým tělem a otázka: Co ty na to?" Nevěděl jsem sice na co,ale zřejmě jsem asi opověděl k uspokojení kamarádů, neboť pak už se mnou nikdo necloumal.
Se smíšenými a zmatenými pocity jsem uléhal k spánku. Oheň pomalu dohoříval a vše utichlo. Poslouchal jsem zvuky lesa a nemohl jsem za boha usnout. A ty mně velmi známé zvuky divočiny najednou přerušilo tiché našlapování. Zatajil jsem dech a honem jsem mžoural očima, abych si přivykl na tmu.a potom. Potom jsem ho uviděl!
Blafl obcházel camp a kontroloval spící těla. On hlídal! To on teď byl pánem noci.Král vlků. Asi vycítil, že nepsím. Najednou se postavil proti mně a dlouhou chvíli se na mně díval. I na těch pár vlčích kroků jsem velmi dobře slyšel bušení jeho vlčího srdce a cítil jsem jeho horký dech.pak ale lehce ulehl vedle mne a začal mně hřát svým tělem. Asi mi přišel rozumně vysvětlit, že moje obavy jsou zbytečné a že on je tu právě proto, aby nás všechny ochránil.Cítil jsem na vlastní kůži proudění jeho divoké krve a k ránu jsem s únavou usnul.
Probuzení prvními paprsky slunce, všichni jsme žasli nad tím nádherným výtvorem přírody - nad Blackem.A když se vzbudil matt, neodpustili jsme si otázku:Že je to vlk?!
Něco mezi tím, asi..odpověděl nám na to Matt a začal laskat stříbřitou srst Blacka.
Uklidili jsme camp a vydali jsme se na cestu. Po několika kilometrech se naše cesty rozcházely.Matt mířil k přetržené přehradě a my do města. Blafl stál na skále nad křižovatkou cest a loučil se pohledem. Teprve až teď jsme si uvědomili, že jsme ho skoro celou cestu nezahlédli. Šel nám ve stopách a přesto ještě dokázal oběhnout velký kruh místa, kde jsme se právě nacházeli, aby se ubezpečil, že nám nehrozí žádné nebezpečí. To jsme ještě netušili, že naposled v životě vidíme ty jeho zvláštní a studené oči a pak už jen se vzdalující se Mantova záda a na jeho cestě k cíli a temný stín v jeho bezprostřední blízkosti.
Uběhlo několik let a Matta jsme velmi dlouho neviděli.Až jednou…A byl Sám!!" Blacka mi zastřelili jako potulného psa!"A to byla vlastně jediná věta kterou za celý večer promluvil.
Potom přišli těžké doby pro zemi.A Matt odešel do daleké země za velikou louži. Nikdy nedokázal odpustit těm, kteří ho připravili o nejlepšího přítele.Matt kdysi toužil, po kanadských lesích.Věříme, že se jimi pořád dnes toulá.Stejně jako chci věřit, že už má nového Blacka, a že ho snad v těch kanadských lesích nepotkal rozzuřený grizzly, který by mu ukrátil to jeho velké toulání….

TY BRNO-MĚSTO TAJEMNÉ

8. února 2008 v 0:51 | Mike |  Brno - procházka městem
TY BRNO - MĚSTO TAJEMNÉ
Pro mě jsou největším kouzlem Brna terasy na Petrově. Když se smráká, kavky křičí a poletují nad námi a vy sedíte na červené zdi terasy a vidíte všechny ty šalinky, jak dole křižují sem a tam a zvoní. A kousek dál nádraží, kam každou chvilku přijíždí vlak a ozve se hlášení. A vy sedíte, a dole pozorujete ruch a zde nahoře je tak nebeský klid. Chce se vám zpívat, tančit po zídkách, tak by se vám chtělo létat, létat…
Rozsvěcují se lampy. Šalinky rozevírají oči a vy stále sledujete ten roj dole. Usmíváte se aje vám opravdu hezky. Cítíte chlad,ale nechce se vám vůbec domů. Je přece Sobota, svobodný to den a vy se cítíte též svobodní, čistí, plní energie a plánů. Sníte o kouzlu dávné doby, kdy bylo plno napětí a dobrodružství a pohled kolem vás, vám to plně nabízí. Otočíte se, a vidíte ten tajuplný černý chrám sv. Petra a Pavla. Tiše vydechnete. Vábí vás a vy vykročíte jako omámeni do šera. Úzká ulička, strašidelné stíny, neznámí chodci a vy si připadáte jak v románu z minulého století. Tolik vás to ohromuje, máte královský pocit. Tolik se vám chce tančit, a pořád, pořád dokola a nechcete přestat.Je to jako droga, které se nechcete ani zbavit.Vítr za vámi duje a za zády cítíte tu svobodu, volnost a vzduch. A chce se vám zařvat.Znenadání se rozběhnete a běžíte po kamenné dlažbě, jen dusot vašich bot je slyšet a vy stále běžíte jako vítr o závod.A jste rychlejší než on. A náhle vás něco doslova přiková k zemi, ztuhnete, úplně bez dechu, sotva dýcháte, neschopni jediného slova náhle uslyšíte mohutné dunění zvonu! Bum! BUm! A druhý! Bije kdesi pod vámi tak silně, že to s vámi otřásá a další se ozývá z jiné čtvrti. Je to jak píseň beze slov, silná a tajemná. Burácející a drzá.Píseň Brna, tajuplná a neznámá, nahánějící strach.Válečná píseň, píseň beze slov, nápěv nahánějící hrůzu. Cítíte a vnímáte to chvění a dunění zároveň, které domy ještě znásobují. A náhle zničehonic, ani nevíte proč zvedáte ruce.Nechcete je zvedat, ale tělo to samo přikazuje a vy nakonec jako beránek poslechnete bez jediného hlesu.Pozorujete věže, ty majestátné čnící se vrcholky strážných věží.Tam někde nahoře zvoník vší silou tahá za provaz. A vy stojíte, na prahu, bez jediného slůvka či dechu, očarováni jen touhle silou a s rukama vzhůru.Jste tak najednou maličcí proti chrámu, začínáte si uvědomovat tu jeho velikost, tu jeho převahu, sílu a mohutnou energii a vznešenost, která v tu chvíli po douškách proudí jako voda do vás.
A nad mořem střech a stříšek se zelená večerní nebe, v oknech se rozsvěcují světla, vzduch voní, ulicemi spěchají neznámí lidé, všude je plno tajemných stínů a lampy mění soumrak ve večerní tmu! A staré domy, věže, hradby vyprávějí svůj příběh o velké, slavné minulosti.
A večerní zvony se tu rozhlaholují do tmy, někdy jakoby výhružně, až prorocky.A snad jen ta mlha zkresluje jejich zvuk……

NĚCO MÁLO PRO PISÁLKY:)

8. února 2008 v 0:02 Próza
KOUZELNÁ MOC PAPÍRU A
TUŽKY
AŽ ZASE BUDEŠ MÍT TU ŠÍLENOU ZLOST
POPADNI PAPÍR A TUŽKU.
JELIKOŽ VÁŽENÍ MAJÍ KOUZELNOU MOC
A POTOM JEN PIŠ….
PIŠ O TOM CO TĚ POTKALO
CO ŠMOUHU PŘES CELÝ DEN UDĚLALO
CO ZAVINILO, ŽE TVOJE JÁ SE CELÝ DEN NEZASMÁLO
TAK SE JEN TAK VYZUŘ NA PAPÍR
TEN JE TOTIŽ PŘÍTELI NĚMÝ
NIC TI NEPOVOLÍ
MOŽNÁ TAK JEN TI POTICHU SVOLÍ.
AŽ BUDEŠ MÍT TU ZLOST
TAK POPADNI TU TUŽKU A PAPÍR
JELIKOŽ VÁŽENÍ MAJÍ KOUZELNOU MOC
A JEN SE VYZUŘ…
ALE MILÝ PŘÍTELI,PROSÍM
OPRAVDU NIKDY, NEKŘIČ NA LIDI
ANI PROSÍM NA TY,
CO MAJÍ NA SVĚDOMÍ TVŮJ SMUTEK A ZLOST
ONI TŘEBA TED SBÍRAJ ODVAHU
ABY TI MOHLI ŘÍCT SVOJI OMLUVU
TAK PROSÍM NEKŘIČ
NEKŘIČ NA TY LIDI.
VYZUŘIL JSES
JSI DOCELA KLIDNÝ, POMALU PŘEMÍTAJÍCÍ
CO VLASTNĚ JIM ŘÍCT
ABY JSI SVÝMI SLOVY NEROZBIL KÁD
ZE KTERÉ SE ROZLIJE JEZERO PLNÉ SMUTKU
ZLOSTI ČI PLÁČE
TAK JEN PROSÍM TĚ, OPRAVDU NIKDY,
NIKDY NEKŘIČ NA LIDI….

OBRAZCE V NAZCE

7. února 2008 v 18:49 Záhady
ZÁHADA LIDÍ Z NEBES ANEB EXISTUJÍ JINÍ LIDÉ NEŽ JSME MY?
TAJEMSTVÍ PODIVNÝCH OBRAZCŮ V PERUÁNSKÉ NAZCE!!!!
Jsme na zemi sami? Je někde daleko ve vesmíru nám neznámá civilizace a mnohem vyspělejší než jsme my?
Na tyto otázky se snaží už mnoho století odpovědět spousta vědců, ale stále zůstávají bez odpovědi, jsou to pouze dohady. Jak vznikly podivné obrovité obrazce na peruánské náhorní plošině Mazda, které jsou vidět jen ze vzduchu. Je to znamení někomu kdo přiletí z nebe, co znamenají? Ví se už, že je vytvořili příslušníci starobylých indiánských kultur, ale jejich účel dodnes není nikomu známý. Později byly obrazce překryty mnohakilometrovými čarami. Říká se, že to byly cesty, které vedly ke zbožňovanému cizímu lidu. Byli to snad lidé z vesmíru, lidé z nebes…
Říká se, že to byli naváděcí silnice a letiště pro vesmírné koráby zmiňovaných lidí z nebes. Byl snad na konci těchto čar vybudované město lidí kteří přišli z nebes. Kdo ví?
,,Lidé z nebes" podle legend obývali vrcholky divokých And. Ale také sami Inkové, původně patřili mezi horaly. Dokládá to i nejznámější,,vysokohorské město" Machu Pichu. Záhada a otázkou je ale to, proč ještě před příchodem Španělů bylo tak rychle opuštěno.
O existenci těchto lidí z nebes hovořily pouze legendy Inků. Mělo se jednat o lid světlé kůže a světlých vlasů, které po několik století ovládal oblačné vrcholky severních And v Peru. Tvrdí se, že před 500 roky byli poslední z těchto bojovníků Inky definitivně poraženi. Ti mněli zničit nejen jejich města, ale i hroby a vymazat tím všechno, co by tento legendární národ připomínalo. Po jejich stopách se v minulosti vydalo nemálo archeologů. Neúspěšně. Vše se ale změnilo. Německá expedice, kterou vedl archeolog Peter Lerche, oznámila, že se jí podařil zcela unikátní objev. V oblasti, o níž ostatní badatelé vždy říkali, že pro její nepříznivé podmínky by v ní nikdo nemohl žít, našel tento archeolog pět kulovitých rakví. Sám o svém nálezu říká:,,Vypadá to tam jako v pekle.Hluboké propasti, strmé stěny, neustálé deště…"Hrob nalezli na vrcholu zhruba 300metrové skalní stěny, ve výšce 2000 metrů nad mořem. Jednalo se o díru v zemi o rozměrech 4,5 x 2 m, která byla zasypána bílým jílem. Pod ním leželo pět rakví, byli jen zčásti ze dřeva, větší část tvořila jakási plachtovina.
Uvnitř byli nalezeny mumifikované postavy.Lerche se domnívá že nalezl právě ostatky lidí z nebes. Jestli má pravdu, potvrdí genetické analýzy ostatků.
O původu těchto lidí se vedou spory, od toho dne kdy se objevili v legendách. Někteří badatelé soudí, že se jedná o potomky Féničanů. Vyloučit se nedá nic, snad ani to že třeba některá z lodí těchto lidí z nebes objevila Ameriku dávno před Kolumbem. Zajímavostí lze nalézt v teorii kanadských manželů Renda a Rose FlemAthových. Patří mezi ty lidi kteří pátrají po bájné Atlantidě.Došli k závěru, že existovala-li tato země, pak byla civilizace, kterou zrodila pohřbena ledovcem Antarktidy! Podle Platona byla tato Země zničena v roce 9600 př.n.l. a někdy právě v této době mělo dojít na Zemi k obrovským geologickým změnám a posunům kontinentů. Na záhadných mapách které se objevili v 16. století, ve vědeckém století označovaných jako mapy tureckého Pirogo reisa a Oronteuse Finauseho, je Antarktida zobrazena taková, jako vypadala předtím, než byla pohřbena ledem, tedy i s pohořími,, rovinami a řekami. Ke všemu tento kontinent, objevený a vědecky potvrzený teprve v roce 1820, je na zmiňovaných mapách situován mnohem severněji a Jižní Ameriky se téměř dotýká.
A právě to je asi důvodem vzniku smělé hypotézy. Byla tehdejší Antarktida skutečně kolébkou vyspělé civilizace, kterou spojujeme s Atlantidou, tak proč by se ti, kteří nadcházející katastrofu mohli předvídat, nepokusili o evakuaci? Ta by se ve svém důsledku mohla zdařit jen nemnoha z nich. Přežili pouze ti, kteří našli útočiště na vrcholcích hor nejbližšího kontinentu-,,lidé z nebes"…
Vrátíme se opět k peruánské plošině Nazca. Jak už bylo řečeno, jsou na ní vyryty mnohakilometrové čáry, obrazce různých tvorů. Není záhadou jak byly vytvořeny, záhadou je totiž proč byli vytvořeny a pro koho? Dnes se už ví, že byli vytvořeny ve dvou etapách. Obrazce zvířat tu už byli dříve, čáry přišli až po nich. Autoři jsou prý určitě Indiáni z Nazky, předchůdci Inků.
Luis de Monzun, soudce ve službách španělských conquistadorů, totiž ve svých spisech ze 16. stol., v pasáži, věnované, čárám v Nazce, píše, že staří indiáni hovoří o Viracochas, malé skupině lidí z jiné země, kteří tu žili před Inky a byli uctívani jako světci a k jejich obydlím v horách byli stavěny cesty, které jsou vidět dodnes. Je tu ale ještě jedna spojitost, jež má co dočinění s nálezem Petera Lecha.Oni tvůrci čar a obrovitých obrazců zvířat z Nazky totiž pohřbívali své mrtvé zásadně ve skrčené poloze, jako zárodek v ženském lůně. Pochovávali je podél strmých skalních stěn, vysoko nad svými obydlími.
Dozvíme se ještě někdy pravdu, co znamenají ony obrazce a proč je lidé vytvořili. Mněli snad přivolávat a uctívat ony,,návštěvníky" z nebe. Je to znamení?Přiletěli snad před dávnými lety snad lidé, nám neznámí a představili se domorodcům jako bohové a proč přiletěli a existují vůbec, není to jen výplod lidské fantazie? Ale kde by se vzala, tak bohatá fantazie v primitivních lidech, neměli snad nějaký podklad tomu, aby tvořili tyto obrazce. Jak dokázali Inkové postavit tak vyspělou civilizaci s tak bohatou kulturou. Co znamenají mayské pyramidy, podobné těm v Egyptě. Proč jsou všechny postavené do tvaru jehlanu, a jejich špička směřuje do nebe, má to nějaký význam, cíl?! Jak vůbec dokázali postavit něco takového bez dnešní moderní techniky, jsou mezi námi snad, hodně daleko jiní lidé, jiná civilizace, jiná kultura, jsou snad silnější než my-lidstvo!? Kdo ví? Třeba ne, třeba ano! Ale nemá to tak být, nemáme vědět pravdu ale copak je to vlastně pravda?Co je ve vesmíru a co je vlastně ve skutečnosti vesmír, daleký a nekonečný..!
Je někde snad daleko, hluboko v Andách, amazonských pralesích, nebo snad někde jinde v neprobádaných končinách, leží tam snad někde veškerá pravda na naše otázka a dostaneme na ně odpověď? Je to snad už jenom minulost a jen pár nadšenců a těch pár dalších bláznů, kteří tomu věří a chtějí nalézt pravdu.Otázka ale ještě zní: Proč a k čemu? Potřebujeme snad znát pravdu, máme strach z toho co může přijít, co se může vrátit a kdo?!
Nastala a nastává doba nového a jiného života. Doba která byla předtím už skončila. Ale možná jednou přijde doba, čas pravdy.Ale co by se potom událo, kdybychom se dozvěděli pravdu,jestli vůbec nějaká existuje?! A chceme ji vůbec znát?
Rozluštění nesčetných otázek a záhad na které neznáme zatím odpověď je ještě před námi, tak jako rozluštění záhad jihoamerického kontinentu, který třeba právě skrývá odpovědi na naše otázky.Jen si ho zatím nechává skryt ve svých útrobách a nechce nám je vydat, neboť ještě nepřišla ta správná doba pro rozluštění všech našich otázek, nejsme na ně připraveni…Kdo ví….
Na peruánské planině Nazca byly objeveny další kresby
Tokio, 21. 4. 2006
Na peruánské planině Nazca byly objeveny další kresby
Japonští archeologové objevili na planině Nazca v jižním Peru stovku nových obrazců a čar. Podle profesora Masata Sakaie z univerzity v severojaponské Jamagatě badatelé nejprve analyzovali satelitní snímky a následně jeli v březnu oblast prozkoumat.
Nově objevené útvary jsou v jižní části planiny, daleko od turisty nejvíce navštěvované oblasti, kde již byly odhaleny stovky tajemných obrazců. Většinu nových kreseb tvoří rovné čáry, část má ale zatím neznámé tvary.
Geoglyfy se nacházejí na planině Nazca, která leží asi 400 kilometrů jižně od peruánské metropole Limy a byla zahrnuta na seznam světového dědictví UNESCO v roce 1994. Celkově zabírají plochu kolem 450 kilometrů čtverečních.
Ohromné linie a obrazce, včetně figurálních, byly v půdě vytvořeny v období mezi lety 500 př. n. l. a 500 n. l. a představují jednu z největších záhad archeologie. U některých linií bylo prokázáno, že byly orientovány podle Slunce a předpokládá se, že sloužily především rituálům spojeným s astronomií. U řady dalších však jejich účel stále zůstává velkou neznámou.