VIVE DIEU, SAINT AMOUR

Leden 2008

ERNEST THOMPSON SETON A DVA DIVOŠI OPĚT NA TRHU!!!!ZA CENU 65,- KČ

19. ledna 2008 v 18:09 | Mike |  Časopisy a knihy
E.T. SETON - OTEC
WOODCRAFTU
Ernest Thomson Seton, který naplnil pojem woodcraft novým programovým a výchovným obsahem, je v této věci zakladatelskou osobností, která nemá obdoby. Jedni se k němu přibližovali se zbožňováním a bez výhrad, jiní s jistým odstupem, který jim ponechával prostor pro vlastní ideové příměsi, ale není nikoho, kdo by mohl seriozně zpochybnit promyšlené, procítěné a praxí ověřené bohatství výchovného systému, které představuje jeho zakladatelský vklad.
Jeho plné jméno bylo Ernest Thomson Seton, užíval jména Seton-Thompson jako pseudonymu, děd jeho otce byl totiž Cameron, který jako skrývající se vzbouřenec přijal jméno Thomson, a další praděd, také skotský povstalec, byl lord Seton, hrabě z Wintonu.
Ernest Seton jako spisovatel, čerpající celý život z hloubi zážitků svého mládí a osamělých cest divočinou, má ve svém díle plno autobiografických výpovědí,ale nejvíce nám slouží jeho vlastní životopis cesta životem a přírodou v němž se opírá o své deníky s přesnými daty všech významných událostí a nejvíce ze všeho olíčí se zaujetím povídkáře svá dobrodružství při poznávání přírody v kanadských lesích.
Rodištěm E. T. Setona byl přístav South Shields nedaleko skotských hranic a téměř všichni jeho příbuzní byli Skotové, kteří pozbyli své jmění při potlačení vzpoury Stuartovců roku 1745 a začínali pak znovu pod změněnými jmény; takže jeho otec se jmenoval Josef Logan.
Ernest se narodil jako jedenáctý 14. srpna 1860 a po něm přišli ještě dva synové. V jeho necelých šesti letech, v létě 1866 se celá rodina, zchudlá sérií ztrát v obchodním loďstvu, vystěhovala do státu Ontario v kanadě. Tam se jeho otec pokoušel podnikat jako farmář na pozemku o 40 hektarech. Pro Ernesta Evana bylo toto prostředí panenských lesů školou zálesáctví, v níž se naučil zacházet se sekerou a později i s puškou a také rozumět zvířecím obyvatelům divočiny, z nichž ho nejvíce okouzlovali ptáci.
Po čtyřech letech pobytu Setonových uprostřed hlubokých lesů došlo ke změně dané tím, že se jim při farmaření nevedlo a Ernestovi starší bratři odcházeli jeden po druhém do světa. 12. dubna 1870 přesídlila rodina do Toronta, kde otec, již před padesátkou, hodlal uplatnit své odborné znalosti jako účetní. V nové škole v chudé čtvrti města se žáky neurvalých mravů Ernest poznal cenu nože při rvačkách a naučil se s ním zacházet. Po někdejším úrazu ve čtyřech letech šilhal a teď byla jeho šilhavost příčinou bitek, jež musel podstoupit. V necelých dvanácti se ve snaze o výdělek pustil do dřevorytů a dařilo se mu to, takže tiskl i svůj časopis, než mu oheň v dílně zničil tiskárenské náčiní. I nadále se zajímal o přírodu, kterou nacházel na torontské periferii v místním močálu, a založil si sbírku vycpaných ptáků.
ale Setonovo dětství a mládí, naplněné poznáváním kanadské přírody, mělo i svoji odvrácenou, v domácnosti Setonových ukrytou tvář, ovšem vedle dlouhodobého hmotného nedostatku početné rodiny, zvyklé na každodenní zápas s nouzí. Byla to náboženská bigotnost, jejíž nositelkou byla Ernestova matka, tedy z rodičů jemu nejbližší, opatrovnice a obětavá utěšitelka, která mladému Setonovi několikrát zachránila život svým plným nasazením, když vypjatým studijním úsilím přečerpal fyzické síly svého podvyživeného organismu. To, o čem pomlčel ve své autobiografii, vyjevil v intimnější podobě ve svém Duchu lesů.
Seton si v Duchu lesů postěžoval na výchovnou torturu, již byli n a jeho bratři podrobeni o nedělích, kdy by byl rád zasvětil všechen svůj volný čas výpravám do přírody. Únavně monotónní program začínal četbou Bible, pokračoval odříkáváním modliteb ještě v posteli, dlouhým modlením před snídaní a rodinnou bohoslužbou po ní, s opětným předčítáním kapitol z Bible a dlouhou modlitbou, po čemž následovala návštěva nedělní školy v misii a po návratu z ní cesta do kostela na kázání pana Blanka, plná zuřivého zanícení při líčení hrůz pekelných a úkladů dábla.Domů a před obědem opět dlouhá modlitba, odpoledne příprava do nedělní školy - a stále úmorně každý den dokola. Prostě chudák Ernest to neměl zrovna jednoduché. SEton učinil tento závěr:, Já jsem nevěřil, že každá prostá, přirozená věc, kterou potřebujeme dělati, byla špatná; já jsem neměl rád den Sabbathu, jenž byl učiněn strašným pekelným ohněm citátů a kázání. Neviděl jsem nic nesprávného v tom, když jsem se šel dívati na ptáčky a květiny o sabatu o nic více než jiný den. Cítil jsem potřebu býti mezi divokými věcmi lesa; měl jsem raději ptáky a květiny než kostely a katechismu!!"
Motto, jež nadepsal Dvěma divochům: ,, Poznav trýzeň žízně, vykopal jsem studnu, aby i jiní mohli z ní pít", je jistě založeno i na této jeho nemilé zkušenosti se skotským kalvinismem. Mohli bychom si dokonce myslet, že to bylo právě toto duchovní násilí na něm vykonané, které ho přivedlo do lesů, k vyhledávání přirozenosti ve zvířatech a v indiánech, nebýt toho, že žádný z jeho devíti bratrů, vystavených stejným metodám náboženské výchovy, se nedal jeho cestou studia a zbožňování přírody. V jeho citlivé duchovnosti muselo být něco specifického, vnímavého a vzdorného, co reagovalo na pokořující náboženskou výchovu umrtvováním přirozenosti.
Roku 1875 matka Ernestovi vyjednala pobyt v jejich někdejším domě u Blackwellových, kteří od nich farmu koupili a při svém praktickém přístupu k hospodářství se dopracovali úspěchu tam, kde Setonovi neuspěli. Blackwellovi byli bodří a laskaví, měli syny a dcery zhruba Setonova věku, a on u nich prožil šťastné dny, během nichž zesílil a okřál. Tam prožíval s ostatními chlapci drobná dobrodružství při hrách na indiány, postavil své první týpí, vybudoval hráz rybníka, vyrobil luky a šípy a naučil se ,mnohému z toho, co potom popsal ve Dvou divoších.
Ernestův patriarchální, autoritativní a skoupý otec rozhodl, že povolání přírodopisce je bez vyhlídek, a určil mu dráhu malíře: ,,Máš umělecké nadání a staneš se umělcem." Tak se stalo, že Ernest vstoupil na dva roky do bezplatných služeb jako do učení k místnímu úspěšnému a dobře placenému mazalovi, který vyráběl na objednávku portréty podle fotografií.Protože však nestál o pokleslou rutinu, navštěvoval večerní hodiny ontarijské školy umění, kde měl vynikající učitele.Při zkouškách byl první ve všech předmětech, do nichž se přihlásil, a získal tak zlatou medaili. Tento úspěch ho osmělil, aby otce požádal o souhlas se studijní cestou do Londýna a dosáhl ho, spolu s příslibem jisté minimální podpory kolem dvaceti pěti dolarů měsíčně, jako rodinné půjčky. S tím vyplul 12. června 1879 přes Montreal do Anglie.
Kde složil přísné zkoušky a uspěl v malířské soutěži Královské akademie, která byla nejvyšší uměleckou školou a na níž se neplatilo školné.
Otec projevil mínění, že by syn mohl vystačit se šedesáti librami na rok,ale, vždy až po mnoha urgencích, poslal během dvou a půl roku celkem jen osmdesát liber. Ernest si přivydělával příležitostnými ilustracemi knih, ale i tak se musel zcela vzdát masa jako nejdražší položky ve stravě, byl hladový a chodil nuzně oděn.
Tato štastná londýnská léta, plná poznávání a dlouhých pěších cest, odříkání a tvrdé studijní řehole, dovedla Ernesta do stavu takového vyčerpání, až začínal trpět viděními, v nichž k němu promlouvaly hlasy, někdy v matčině intonaci. V létě 1881 naléhavý hlas zrušil jeho rozhodnutí zůstat v Londýně a živit se jako ilustrátor a posílal ho zpět na pláně Kanady. Když k tomu ještě přišel dopis od jeho matky, znepokojené zprávami o Ernestově chorobném vzezření, vyzývající ho k neprodlenému návratu domů, bylo rozhodnuto.
I když se vrátil s podlomeným zdravím a fakticky jako poražený, matčina povzbudivá slova způsobila, že se cítil jako hrdina, který přišel domů se slávou.
Po pár týdnech si ho zavolal otec a vyložil mu, že je v jedenadvaceti letech již dospělý, měl by se starat sám o sebe a není již možné, aby žil v otcovském domě jako bezplatný spolubydlící. Ukázal mu svou pokladní kniha, v níž měl precizně zaneseny výdaje, které na syna vynaložil od jeho narození. Činilo to 538 dolarů 50 centů, které má Ernest splatit co nejdříve. Ernest byl hluboce otřesen, ale dlouhá procházka vnesla do jeho mysli vyrovnání. Namaloval pro jistou firmu dvanáct vánočních pohlednic, ale sumu šedesáti dolarů honoráře si po chvíli váhání ponechal do základu další životní cesty. Dluh otci splatil později.
Odjel z Toronta na Západ ale Seton po nějaké době toulání s kamarády po lesích usoudil že mu není souzeno farmařit v lesích, kde si vykolíkoval pozemek pro usedlost a odjel na Východ - do New Yorku, kde si našel práci ve vydavatelství litografií, pro které začal kreslit reklamní obrázky. Bylo to jediné zaměstnání za psacím stolem v jeho životě. Začal psát po večerech povídky o zvířatech a zjistil, že je může uplatnit v časopisech tak rychle, jak jen postačí psát.
Rok 1884 pociťoval Ernest jako vrchol svého zlatého věku, v němž se těšil plnému zdraví a síle, měl zajištěnou budoucnost žádaného ilustrátora a tvůrce povídek.
Ernest Thomson Seton nebyl jenom pozorovatel přírody, lovec a neúnavný cestovatel pustinou a rozhodně ne do sebe uzavřený samotářský podivín. Stranil se sice hlučné společnosti a tísnících se městských shromáždit, hospod a tržišť a kostelů, jak mu velela citlivost, plachost, snivost i touha po volnosti, ale již od svých chlapeckých let shromaždoval kolem sebe vybrané kamarády, z nichž se snažil sestavit družné bratrstvo, řídící se společnými pravidly a úmluvami. Roku 1902 byl v časopise Ladies Home Journal uveřejněn článek Woodcrafterští indiáni, v němž byly pro hodnostáře a družiny použity indiánské názvy. V témže roce Seton založil v Cos Cob ve státě Connectlcut svůj první woodcraftersdký tábor pro místní chlapce.
Roku 1903 byl založen v New Yorku kmen Modré volavky a vyšlo první vydání Dvou Divochů v nichž je do praktických detailů instruktivně rozveden woodcarfterský program s jednoduchým dějem jednoho léta v pozadí. Když dva divochy přečetl R. Kipling, zdálo se mu to příliš poučné. A tak napsal E. T. Seton dějově dramatičtější příběh, bez vysvětlujících tabulí, o přátelství bílého chlapce Rolfa a indiána Quonaba - Rolf zálesák.Náměty k činnosti, sestavené podle poct, které je možné získat v podobě orlích per a mistrovství, uvedl v propracovaném systému pod názvem Svitek březové kůry.
...PRVNÍ NOC A RÁNO

Když chlapci uviděli pana Raftena odcházet, zmocnil se jich podivný a zcela nový pocit, a když konečně utichly na zásekové stezce jeho kroky, pocítili, že jsou doopravdy sami v lese, že skutečně táboří venku. Pro Yana to znamenalo splnění mnoha snů a vzpomínka na vysokého starce, kterého spatřil, jak je za stromy pozoruje, zesilovala tajuplné kouzlo. Na něco se vymluvil, aby tam mohl zajít, ale Caleb byl ovšem už pryč.
"Zapal oheň," zavolal náhle Sam. V používání třecích dřívek byl Yan hlavním odborníkem a za minutu nebo dvě mu uprostřed týpí plápolal oheň a Sam se pustil do přípravy večeře. Mělo to být bizoní maso a prérijní kořínky (hovězí s brambory). Snědli večeři téměř mlčky a pak se chlapci posadili proti sobě po obou stranách ohně. Hovor se vlekl, pak zašel přirozenou smrtí; každý se zaměstnával vlastními myšlenkami a mimoto bylo všude kolem nich cosi mocného a tísnivého. Nebylo to ticho, neboť tu bylo mnoho zvuků, ale za nimi se rozprostíralo jakési bezhlasé pozadí, které naznačovalo celou myriádu hlasů. Některé hlasy byly zřejmě ptačí, jiné hmyzí a v některých poznali rosničku. V blízkém potoce se ozývalo šplouchání nebo jako by se něco malého ponořilo. ...
Klasika po 15 letech opět na našem trhu! Legendární kniha E. T. Setona se vrací v novém překladu. Velké množství původních ilustrací, které jste v předchozích vydáních nenašli.Legendární kniha E. T. Setona, s níž vyrůstali současní otcové, se vrací v novém překladu, aby si i dnešní děti mohly prožít naplno svůj klukovský sen.
Snad každý kluk chtěl někdy strávit alespoň dva týdny mezi indiány v pláních Divokého západu, toužil se naučit rozdělávat oheň třecími dřívky, ušít si indiánský oděv, postavit si týpí nebo podniknout lov na jelena. Všechno, o čem sní kluci od okamžiku, kdy se poprvé dozví o životě indiánů, sepsal Seton v příběhu Yana a Sama, "dvou chlapců, kteří se učili žít jako indiáni," jenž od roku 1903 stále znovu a znovu uchvacuje nové generace čtenářů. Věřím, že stejně tak zaujme i vás. Pevná bez přebalu lesklá , 175 x 276 mm, 260 stran.
Vydalo nakladatelství Computer Press
AKCE AKCE AKCE AKCE AKCE
Od února do března za cenu 62,- Kč

VILÉM DOBYVATEL

15. ledna 2008 v 23:54 Rytířské bitvy a osudy
¨BASTARD DOBYVATEL
/BITVA U HASTINGSU, 14. ŘÍJEN 1066/
Kolem roku 1066 byla Evropa stále ještě divokým a nepříliš zalidněným místem, v němž územní celky, státy a říše dosud vznikaly a občas i zanikaly, přičemž pramálo z nich mělo pevnější kontury a hranice. Většině jejího území vládlo křesťanství, jež tvořilo hlavní jednotící prvek jinak velice rozdrobeného světadílu.I ono ale Evropu rozdělovalo: ta východní byl apod. vlivem ortodoxního ritu byzantského, ta západní se stávala katolickou. Na mnoha územích se navíc udržovala či rodila učení, která budou později označena za kacířství. Krom toho tu byli pohané a nevěřící, mnohdy velice bojovní. Na severovýchodě u Baltu uctívali Prusové stále své přírodní idoly, ze skandinávských zemí připlouvali bojovní Vikingové. Z jihovýchodu, od Konstantinopole, centra Byzance, přicházely zprávy o jakémsi Alp Allanovi, vůdci seldžuckých Turků, kteří se vynořili z hlubin Asie. Za Pyrenejemi se po rozpadu Córdobského chalífátu prostírala řada arabsko-berberských emirátů, s nimiž vedly dosud nevelké křesťanské státečky urputný boj. Arabský svět e donedávna nacházel i na Sicílii, odtud jej však vytlačovali Normané, kteří se usadili na jihu Itálie.
Na Iberském poloostrově teprve dospíval rytíř Ruy/Rodrigo/ Diaz de Vivar, jemuž dají arabští protivníci přezdívku El Cid, Pán. Francie, kde na trůně sedí dosud nezletilý Kapetovec Filip I., syn Jindřicha I. A Anny kyjevské, zahrnoval pouhý zlomek pozdější rozlohy a její král měl méně moci než leckterý vévoda, jeho soused. Velký, leč nesourodý celek představovala Svatá říše římská národa německého, jež se pokládala za dědičku říše Karla Velikého. Tady vládl Jindřich IV.
Z rodu Ottonů/sálské dynastie/, který, ač katolík, většinu života soupeřil s římskými papeži o to, kdo bude mít rozhodující slovo, zda moc světská, či duchovní. Z Čech a Moravy, údělného knížectví Přemyslovců, jej podporoval kníže Vratislav II., který s ním potáhne do nejedné války a vyslouží si za věrné služby, byt jen pro svoji osobu, královskou korunu. V sousedním Polsku vládl Boleslav II.; i on se zanedlouho stane z knížete králem. Jižně od Vratislavova knížectví bojoval Arnošt babenberský s divokými kmeny Maďarů, jejichž pronikání proti proudu Dunaje se mu povedlo zastavit. Ve Skotsku se zatím Malcom, syn Duncanův, pokoušel svrhnout skotského krále Macbetha, z nějž učiní Shakespeare o pár století později hrdinu jedné ze svých nejznámějších tragédií…
Evropa, v níž se rytířstvo zrodilo teprve nedávno, představovala kontinent, kde bylo stále s kým bojovat, co dobývat a před čím se bránit. Království se tu dalo stejně dobře získat i ztratit; příběh muže, kterému se nejprve říkalo Guillaume le Batard, Vilém Bastard/což je mnohem libozvučnější i přesnější než obvykle používaný ekvivalent Levoboček/, a posléze Guillaume le Conquérant, Vilém Dobyvatel, o tom svědčí nejlépe…

HUSITÉ A JEJICH BIJÁK

15. ledna 2008 v 0:39 | Podle Otty Janka |  Historie
VZPOMÍNKA NA BEZVADNÝ BIJÁK
BEZRADNÝ MEČ KŘIŽÁKŮ
Viděl jsem před časem na nádvoří zvíkovského hradu ukázky historického šermu. V jedné té ukázce stáli proti sobě rytíř s mečem a sedlák s klackem. Zdálo by se, že proti rytíři,, který byl navíc v brnění, nemá chudák sedlák nejmenší naději.Jenže…
Jeho klacek byl delší než meč, a tak sním udržoval rytíře v bezpečné vzdálenosti, odstrkoval ho od sebe a občas ho s ním praštil po palici. Rytíř mohl mávat mečem, jak chtěl, ale na sedláka nedosáhl. Možná, kdyby mával hodně dlouho, možná by udělal mečem průvan a sedlák by dostal rýmu, ale jinak mu ublížit nedokázal. Tolik času mu sedlák nedal. Bušil do něho klackem s protivnou pravidelností a po chvíli souboj vyhrál. Byl to sedlák. Neznal vytříbená pravidla rytířských soubojů.
Husité je také neznali, ale především je neuznávali, a proto v soubojích s křižáky vítězili.Jejich ,,biják" byl dlouhý klacek, který mněl na konci řetěz a na něm železnou kouli, se kterou se strefovali do hlav křižáckých rytířů, až to dunělo. Biják byl hodně podobný cepu, kterým husitský pěšák ještě dřív, než se stal husitským pěšákem, mlátil doma obilí, a zacházel s ním proto s neomylnou jistotou, jen místo obilí mlátil křižáky a moc mu to šlo.
NOVÉ ZBRANĚ HUSITŮ
Husité stavěli z vozů pevnosti na kolech, za kterými v noci bezpečně odpočívali.V bojových vozech se skrývali střelci z ručnic, střelci z kuší, cepníci, sudličníci a také pěšáci s bijáky v rukách. Žižka vytvořil nová pravidla války, a proto vítězil. Železní páni vyjížděli proti jeho vozové hradbě jakoby z jiného času-z času, který minul. V každém bojovém voze na ně čekalo asi dvacet vojáků s podivnými zbraněmi.Měli opí, kopí s háky, ušatí sudlice, palice a bijáky, a dokonce obyčejné vidle na hnůj-bylo to mimo jiné taky nevkusné a rytíři byli znechuceni.
Uměli jezdit v šiku proti nepřátelskému šiku, a když ho prolomili, byli zvyklí bojovat muž proti muži podle nejlepších rytířských tradic, ale aby je někdo mlátil železnou kouli po hlavě, na to nebyli zvyklí.Neměli však možnost volby.Ještě snad mohli ujet dřív, než bitva začala, ale jinak si nemohli vybírat, museli přijmout pravidla boje, jak je vymyslel geniální vojevůdce Jan Žižka z Trocnova.
NEJEN BIJÁKEM BYLI BITÍ
V našich představách je husita spravedlivě rozhořčený chasník, který mává nad hlavou bijákem nebo okovaným cepem a zpívá přitom chorál.Je to hezká představa, a je dokonce i pravdivá, ale není úplná, pokud jde o způsoby boje husitských oddílů.
Husitské války byly i časem palných zbraní a první houfnice, dobře maskované vozovou hradbou, byly už tenkrát k nezaplacení.Vybíraly si za cíl celé houfy nepřátel - aby jim stály za ránu - a jen proto jim prý husité jako první začali říkat houfnice. Ale vojáci Jana Žižky znali také tarasnice, které- když je naložili na bojové vozy - se proměnily v první polní děla. Kronikáři zaznamenali bitvu, do které husité nasadili čtyřicet děl a pálili z nich tak rychle, jak rychle je stačili nabíjet.
Jen na obrazech a ve filmech je husitský válečník s bijákem nebo cepem - za hlavní děla by už nebyl tak zajímavý a v dělostřelecké palbě by ani nemohl zpívat ten slavný chorál