VIVE DIEU, SAINT AMOUR

STRACH

15. září 2007 v 2:37 |  Próza

STRACH

"Vítáme vás na palubě letadla BD-714, společnosti British Midland z Londýna do Leedsu. Cesta bude trvat dvě hodiny patnáct minut. Přejeme vám hezký a klidný let…" " S těmito slovy uvítal kapitán letadla cestující po startu z Britské mekky. Skutečně, počasí bylo ideální, bez mraků a sotva se letadlo vyšplhalo do předepsané výše, zhasly světelné nápisy" Připoutejte se prosím" a "nekuřte". Fešné letušky začaly nosit malé občerstvení a nálada i pohoda byly dobré.
V tomhle napůl obsazeném letadle je naprostý komfort;sluchátka na poslech muziky jsou připravena k použití a obsluha je pozornost sama. Zkrátka let a všechno, co spolu souvisí, je přesně podle normy, předpisů a výše zaplacené letenky.
Dvě hodiny jsou krátká doba, ale má-li člověk málo času a pospíchá-li, dokáží být také dosti dlouhé, když se čeká.Vlastně let je také čekání a ta doba ubíhá hrozně pomalu. Neletím ale také poprvé a dobře vím, že každá minuta letu je dlouhá. I když je komfort na palubě, přesto je člověk uvězněn v sedadle, odsouzen k nečinnosti po celou dobu letu.
Tenhle sice patřil mezi opravdu krátké, nicméně byl zajímavý svým charakterem, poněvadž od startu z Londýna zamířil přes Severní moře a přelétával jeden ostrůvek za druhým.
V té velké výši svých deseti tisíc metrů a při ideálním počasí se dá i leccos vypozorovat tak, aby se let zkrátil, uběhl a přišlo konečné přistání, neboť vlastně celou tu dobu o nic jiného nejde, než o dosednutí a zastavení se někde na malé rovné ploše.
Nebojím se létat v těch výškách, ani se nebojím startu a už vůbec ne přistání. To mám ze všeho nejraději, poněvadž vím, že už mohu opustit to přidělené místo - sedadlo, kde jsem byl nucen strávit určenou dobu, i když v pohodlí. Hodně lidí má z něho strach. Já, ne. Mám strach z něčeho jiného. Z pádu. Ano, z té velké výšky. Mám strach z toho okamžiku, který je v mých představách, kdy hledím z okýnka a vidím, jak se trhá křídlo, odlétá stranou a jak my ztrácíme tu vzácnou výšku, balanci, otáčíme se spirálovitě a klesáme prudce k zemi. Z těchto okamžiků mám vždycky obavy a pak také trochu z té doby pádu. Pak, až všechno zastaví svůj sestup, tak náhlý, násilný a nechtěný, pak už nebudu mít žádné z těchto obav a strach.
Doposud je mám, a tak se občas podívám z okna, abych se přesvědčil, zda-li je ještě křídlo na svém místě a potom vždycky hravě zaženu pocit ze strachu, poněvadž vím, že ještě onen okamžik toho nezastavitelného pádu nenastal. A když se pak zastavíme na letišti a jsou přistavěny schůdky, anebo vstupní rampa, pak si řeknu pro sebe:tak zas třeba někdy…
Tenhle let začal příjemně a probíhal ještě lépe. Nenapadala mě ani jedna z mých obvyklých myšlenek. Spíš si myslím, že jsem onehdy přemýšlel o pěkných holkách někde na sluncem ozářených plážích…
Z mého přemýšlení mě najednou vytrhl poryv něčeho, co zamávalo a otřáslo celým letadlem. Okamžitě jsem pohledem zkontroloval to "moje křídlo". Bylo na místě, jen se třáslo jako haluze zmítané vichřicí. Na panelu v letadle se objevil rozsvícený nápis: připoutejte se - nekuřte.
Sotva jsem stačil udělat to první, další náraz, či poryv něčeho mrsknul letadlem, až odletělo úplně do strany. O vteřinu později se pro změnu celé propadlo o několik desítek metrů. V mžiku. Na křídle vidím, jak pilot manévruje a snaží se dostat, či získat nějakou stabilitu, ale skoro se mi zdá, že se zatím jen snaží. Poněvadž ten kolos ve vzduchu vyvádí úplné krkolomné kousky. Chvílemi nás to srazí do stran. Pak cítím, jak se mi zvedá žaludek tím rychlým klesáním, v uších mi už dávno zalehlo a nemám ani chuť s tím něco udělat, jen cítím a jsem svědkem toho, jak ten člověk, co tohle řídí, stále manévruje a dělá snad úplné divy, aby nás vytáhl ze vzdušných vírů a propadlišť, do kterých jsme vzlétli.
V tom nejhorším okamžiku nevidím ani letušky, jen slyším strašlivý smrtelný křik nějakých žen, v panice a strachu o život. Ten hrůzostrašný křik ve mně budí dojem, že nastala ta chvilka, o které vím, že přijde. Ta poslední…
Ale přistihuji se úplně v klidu, vyrovnán s tím, co je a co bude a už mi ani nevadí to hrůzostrašné ječení, jež se pořád, při každém záchvěvu letadla, ozve. Vím, že ten, co drží onu řídící páku, že ten je ve stejné pozici a situaci jako my všichni, jen snad s tím rozdílem, že všechno teď spočívá na něm, na jeho schopnostech a umu.
Manévruje a uhýbá, snaží se uniknout něčemu, co nás stále drží, lomcuje s námi a nechce pustit. Mimovolně jsem si rozepnul knoflíky u krku na košili, ani jsem o téhle činnosti nevěděl, snad asi jenom pudově, aby se mi lépe dýchalo, přestože vzduchu je tady dost, ale mám strach a dusím se, cosi mi svírá krk, nevím, co to je a na čele mi vyvstává v těchto momentech hrůzy, strachu a paniky studený pot.
Pak kdosi vstal a chtěl odejít..Ale kam? Není odsud úniku, jen nepropadnout ještě větší panice. Tady, vlastně na sedadle, je mi v dané situaci nejbezpečněji. Ten někdo je smýkán, otloukán a pohazován okolo. Nemá vůbec šanci se čehokoli chytit, poněvadž pohyby letadla jsou naprosto nečekané a nevyzpytatelné. Budí dojem, že jsou jen posledním záchvěvem před koncem.
V ten moment jsem ztratil z dohledu "moje křídlo". Co se stalo? Už není? Ale to už jsem byl ve stavu, kdy mi bylo absolutně všechno jedno a snad jsem byl smířen se ztrátou "mého křídla", když jsem si uvědomil, že jsme obklopeni jakýmsi neprůhlednem, či mlhou a že jsme vlastně v mracích.
Ještě bylo znát pár pilotových manévrů a letadlo se pojednou ustálilo. Uvnitř zavládlo ticho. Absolutní klid. Jen hučení našich motorů na křídlech nás ujišťovalo, že letíme a že nepadáme. A než jsem si stačil uvědomit tu změnu, vyletěli jsme z mraků a nasadili na přistání. Pod námi byl Leeds. Skutečně. Při pohledu na nás v tento okamžik, by nikdo neřekl,, že jsme před chvíli mysleli na nejhorší. Další minuta a jsme na zemi. Posádka dělá, jakoby se nic nestalo. My také. Ani se nechceme ptát, co že se to vlastně s námi dělo. Já jenom vím, že jsem se bál a že jsem prožil strach. Úplně normální, obyčejný a že jsem se vlastně při něm ani nepomodlil. Při tom STRACHU!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama