VIVE DIEU, SAINT AMOUR

PUEBLO PECOS

25. září 2007 v 21:38 | Pavel Mizera |  Indiáni Severní Ameriky
PUEBLO PECOS ANEB PRAVDA O KARLU MAYOVI!!
JAK TAJEMNĚ MUSÍ ZNÍT SLOVO PECOS V UŠÍCH TOHO, KDO JEŠTĚ NIKDY NEPUTOVAL S KARLEM MAYEM PO DIVOKÉM ZÁPADĚ A JAK DŮVĚRNĚ ZNÁMÉ JE VĚRNÉMU ČTENÁŘI. AVČAK PECOS NEBYL JEN NÁZEV ŘEKY OHRANIČUJÍCÍ VÝCHOD MESKALERSKÉHO ÚZEMÍ. NA ZÁPADNÍM BŘEHU RIO PECOS STOJÍ DODNES ZŘÍCENINY STEJNOJMENNÉHO PUEBLA. POVĚZME SI NYNÍ NĚCO O HISTORII TOHOTO PUEBLA A OSUDECH LIDU, KTERÝ HO OBÝVAL.
PECOS SE NALÉZÁ
V širokém údolí asi 30 mil jihovýchodně od Santa Fé. Stojí na malém skalnatém návrší nad silnicí. Odtud vidíme jen žluté trosky španělského kostela. Z původního puebla se zachoval půdorys pětiset místností. Nad nimi se v časech, kdy ještě pueblo stálo, zvedala další tři patra. Uvnitř Pecosu prý vyvěral nikdy nevysychající pramen vody. Stavbu obtáčely oválné hradby v délce asi 1000 metrů.
Někteří lidé se domnívají, že Pecos je totožný s pueblem Meskalem v románech Karla Maye.Jak je to doopravdy? Předem je třeba říci, že meskalerští Apači, kromě jediného zaznamenaného případu, v pueblech nikdy nežili. May byl zřejmě inspirován dílem svého předchůdce T.M. Reida, který pueblo coby obydlí přisoudil kmeni Navahů. Mayův popis meskalerského puebla je příliš stručný a všeobecný, než aby se z něho dalo cokoli usuzovat.
,,V takovém pyramidovém pueblu jsem byl uvězněn, a to, jak jsem právě pozoroval,v osmém nebo devátém poschodí. …pueblo stálo v úzkém pobočním údolí Pecosu…" /K.May: Vinnetou I. - Indiánské léto, TM 1939/.
Styčný bod, v němž se kryje skutečnost s fantazií, lze vidět v tom, že Pecos byl r. 1839 opuštěn a Meskalerové, kdyby chtěli, se v liduprázdném pueblu mohli bez problému usadit.
DĚJINY OSÍDLENÍ PECOSU
Začínají hluboko v temném dávnověku, snadněny na počátku našeho letopočtu.Tehdy zde ovšem nestálo pueblo, to bylo postaveno o několik století později. V době příchodu prvních španělů žil v Pecosu indiánský kmen Akviju. Pecosem nazývali pueblo Španělé, sami indiáni svému domovu říkali Cicuyé.
R. 1540 se Akvijové poprvé setkali se španělskými conquistadory.Kontakt dvou civilizací proběhl poměrně přátelsky.Pohlavár Akvijuú, jehož Španělé pojmenovali capitán Bigotes /kníratý náčelník/ - indiánovi totiž rašil pod nosem hustý knír - zajistil svým stejně vousatým přátelům vlídné přijetí u kmenů sousedních puebel.
Jinou zkušenost učinili Španělé s Pecosany za padesát let. Costano de Sosa, velící malému průzkumnému oddílu, nám o Pecosu zanechal zprávu, ve které se zmiňuje o zákeřném a zároveň zbabělém chování jeho obyvatel. Hrstka Sosových mužů, unavená a hladová, navštívila Cicuyé, doufajíc, že tu nalezne útočiště a získá nějaké potraviny.Indiáni bělochy přijali přívětivě, ale, jak se ukázalo později, byla to jen přetvářka. Hned druhý den na své hosty zaútočili, okradli je o zbraně a vyhnali je z puebla.
Potupení vojáci se k Cicuyé vrátili se svým velitelem a zbytkem jednotky. Žádali zpět uloupené zbraně.Pecosané jim odpověděli deštěm šípů a kamenů. Sosa ztratil trpělivost a rozhodl se zaútočit. V tu chvíli přešla bojechtivé indiány odvaha, ačkoliv byli nejméně desetkrát početnější než Španělé. Postupně opustili pueblo a přenechali ho vojákům. Ti si z bohatých zásob Pecosu vzali, co potřebovali a odtáhli. Akvijuové se potom do puebla zase vrátili.
NA ZAČÁTKU 17. STOLETÍ
Se v Cicuyé usadili františkánští mniši. Postavili tady katedrálu a klášter a začali indiány civilizovat. Poctivě mezi nimi šířili katolickou víru, učili je španělštině, hudbě a snad také - lásce. Jak jinak si můžeme vysvětlit fakt, že se indiánským ženám začaly rodit děti světlé pleti? Akvijuúm se v péči františkánů nevedlo zle.
Pecos se stal významným střediskem obchodu s prérijními Apači, především s Jicarilly a Meskalem. Apačští lovci bizonů přicházeli do puebla s kůžemi, masem, lojem a soli. Výměnou si odnášeli kukuřici, bavlněné přikrývky nebo ozdoby. Období prosperity netrvalo dlouho.
R. 1680 vyzval kouzelník Popé všechny Pueblany k povstání proti bílým. Většina puebel se boje s dobyvateli zúčastnila a Španělé byli vyhnáni z Nového Mexika. Pecos stál trochu stranou této rebelie, ale i zde indiáni zabili mnichy, kteří pueblo spravovali. Na celých dvanáct let získali pueblané svobodu, potom se Španělé vrátili a obnovili staré pořádky. Ze španělských záznamů se dovídáme o povolném úpadku Cicuyé na konci 17. století. Rok od roku bylo Akvijuů míň a miň.
Roku 1700 vyvstal pueblům nový nepřítel. Na jižní pláně vpadli Komančové - Pecos postihla série komančských nájezdů. Jednoho dne se ale vcelku mírumilovní zemědělci postavili n odpor. Celá událost vzdáleně připomíná děj slavného westernu Sedm statečných. Bohužel, s jedním rozdíle. Na straně Pecosanů nebojovali žádní zkušení pistolníci, respektive vojáci nebo válečníci, Komančové, pro něž se stal boj životním povoláním, pueblany snadno porazili.Střetnutí přežil jen jediný pecoský bojovník.
NA SKLONKU 18. STOLETÍ
Byla moc Komand zlomena, v Novém Mexiku panoval křehký mír. Většina Meskalem se usadila v misiích, kde se učili pěstovat obilí a chovat dobytek. Pecosané se ale z uklidnění poměrů dlouho neradovali - svou oběť si mezi nimi vybrala epidemie neštovic. Úsvit nového století tak spatřilo pouhých 100 obyvatel puebla.
Na okradení kdysi mocného národa si troufli i novomexičtí osadníci. Co nevzali Mexičané, pobrali roku 1803 Jicarillové, sami zbídačelí, vyháněni z bizoních pastvin Komand. Více jak tři desítky let odolávali poslední Akvijuové útrapám, které jim přinášel okolní svět. Atmosféru skomírající osady nejlépe popisují tato slova:
,,I před deseti lety /kolem r. 1830/, kdy zde žilo ještě padesát až sto duší, mohl tu cestovatel zahlédnout často jednoho osamělého indiána…jak stojí tu či tam jako socha na střeše domu, oči nehybně upřené k východnímu obzoru…
Hrobové ticho osady rušilo jen občasné zaštěkání psa či zakdákání slepice."/C.W.Ceram: Nejstarší Američané, Odeon 1977/.
Osud Pecosu se naplnil r. 1939. V Cicuyé vypukla zákeřná horská horečka, kterou přežilo jen pět členů kmene. Ti se uchýlili do blízkého puebla Jemez. Akvijuové vymřeli, v lidské paměti však zůstává příběh jejich trpělivosti, s níž snášeli útlak od bojovnějších sousedů, a také příběh umíněnosti, s jakou setrvávali na místě, které si zvolili za svůj domov.
Pavel Mizera
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kačka Kačka | Web | 25. září 2007 v 21:39 | Reagovat

prosím koukni na můj blog. díkes

2 Evča Evča | E-mail | 11. dubna 2008 v 19:59 | Reagovat

Hejky paráda!!! Indiáni jsou mým velkým zájmem...snad všechny mayovky a podobné knížky mám už stokrát přehltané..jednou bych se taky moc ráda podívala na místa, kde žili. Je to mocky super článek, opravdu mě moc zaujal!!!!!

3 ergotamine ergotamine | Web | 7. září 2016 v 17:01 | Reagovat

půjčky na splacení dluhů ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama