VIVE DIEU, SAINT AMOUR

Září 2007

POČÁTKY ŘÁDU TEMPLÁŘŮ

29. září 2007 v 15:51 Templáři
TEMPLÁŘI
POČÁTKY ŘÁDU
Templářský řád byl založen na koncilu v Troyes, byla mu uložena řehole a hábit; bílý šat i plášť pro rytíře, černý pro štolby a mužstvo. Červený kříž na levé rameno jim přidělil až papež Evžen III. po roce 1145. Nabírání členů začalo okamžitě.
Hugo z Paynsu spřízněný zřejmě přes rod ze Champagne s vévodou normandským, tj. s anglickou královskou dynastii, zajel do Normandie a za kanál La Manche. O jeho cestě se zachoval záznam v análech kláštera ve Wawerlii: ,,Toho roku /1128/ přijel do Anglie Hugo z Paynsu, velitel vojska jeruzalémského templu, s dvěma vojáky a dvěma duchovními/vzhledem k tomu, že templ v té době neměl vlastní duchovní ani kaplany, lze si snadno domyslet, že to byli cisterciáci/, projel celou zemi až do Skotska a verboval pro Jeruzalém. Mnozí vzali kříž a vydali se v tom roce i v letech dalších na cestu do Jeruzaléma" Flandry takto navštívil Geoffroy ze Saint-Omeru, který, jak víme, byl přímým dědicem Eustacha z Boulogne. V roce 1129 jel Hugo z Paynsu do Anjou, zřejmě aby nahradil škodu Hugovi z Aloise a navštívil statek, který řád získal roku 1127, tedy rok před svým založením. Všeobecně se má zato, že byl i ve Španělsku, ale je pravděpodobnější, že tímto úkolem byl pověřen některý z jeho druhů. Dne 29. ledna 1130 byl na dvoře avignonského biskupa, který řádu věnoval kostel svatého Jana Křtitele v Avignonu. Roku 1130 se vrátil do Jeruzaléma s úplným vojskem, které na Západě naverboval.
Templářské vojsko je založeno a Bernard se za ně postavil celou vahou svého slova a své autority: ,,V zemi Božího vtělení jsou noví rytíři. Jsou noví, pravím, dosud neosvědčení ve světě a vedou dvojí boj - jednak s protivníky z masa a kostí, a jednak proti zlému duchu. Bojují-li rytíři tělesnou silou proti tělesným nepřátelům, nepovažuji to za nic zázračného, neboť to není žádnou vzácností. Když se však bijí silou svého ducha proti neřestem a démonům, nazvu to nejen zázračným, ale přímo hodným té největší chvály, jíž se může řeholníkům dostat."
Když Bernard podával obraz o životě templářů, nemaloval ho nijak narůžovo: Pohybují se na povel svého velitele, nosí oděv, který od něho dostanou, nevyhledávají žádný jiný oděv ani pokrm. Varují se jakékoliv výstřednosti v jídle i v oblečení. Žijí společně bez žen a bez dětí. Přebývají pod jednou střechou a nic jim nepatří, dokonce ani jejich vůle ne." A dále něco zvláště důležitého: ,, Nikdo mezi nimi není podřadný. Ctí toho nejlepšího, nikoli nejvyššího rodem."
Bernard pokračuje: ,,Stříhají si vlasy nakrátko. Nikdy se nečešou, zřídkakdy myjí, mají drsný vous, páchnou prachem, jsou špinaví od brnění a od horka." Obraz není právě přitažlivý, a přesto byl úspěch obrovský. Bůh dal Bernardovi talent pro mnohé věci a také umění přesvědčovat. Je ovšem pravda, že ke svému kázání přidal i velmi krásné pojednání o spáse a že dal řádu právo najímat se svolením jejich biskupa i muže z církve vyloučené. Nečinil si přitom žádné iluze o mužstvu takto naverbovaném: ,,Jsou mezi nimi zločinci, bezbožníci, lupiči, zatracenci, vrahové, křivopřísežníci, cizoložníci, a to má dvě výhody: naši zemi se uleví, když odejdou a Východ se z jejich příchodu zaraduje, neboť mu mohou prokázat četné služby." Je to vyjádřeno poněkud cynicky, ale křižácké výpravy byly skutečně pro Západ úlevou.
Myslel Bernard doopravdy, že z těchto lidí udělá mnichy? Určitě ně, jen vojáky. V templu bylo možné získat status mnicha teprve po zkušební době, leckdy velmi dlouhé.
Ať je tomu jakkoli, vojáci se jen hrnuli a dary rovněž. Vzniklo velké nadšení pro mnišský rytířský řád. Těžil z něho i řád johanitů, neboť komu se znelíbily tvrdé poměry u templářů, mohl přejít k johanitům, kde byly mírnější a přitom neméně rytířské.
Tyto dva řády celkem dvacetkrát bojovaly o Svatou zemi a v bojích zahynulo šest templářských velmistrů.
Řád téměř obratem ruky velmi zbohatl - na Východě zásluhou vojska /Drancování je normální.Ženevské dohody jenom změnily jeho formu./ a na Západě zásluhou neutuchajícího přílivu darů. Dávalo se, tak jako dříve, opatstvím na důkaz pokání, boží bázně, za spásu duše. Darovaly se peníze, kus půdy, dokonce i lidé. Templu se odkazovala dědictví, bohatí šlechtici darovali pozemky ležící ladem a lesy. Přijímalo se vše. Aragonský král dokonce zamýšlel věnovat templářům a johanitům celé své království.Postavili se proti tomu vazalové a lid, vedený sekulárním duchovenstvem. Můžeme jen litovat, že z experimentu sešlo: celá země vedená mnišským rytířským řádem!
Zpočátku dary přicházely především ze Champagne a z Anjou, to je logické. Potom z Poitou, z Akvitánie a z celého středomořského pobřeží, kde vzali do ruky obranu proti barbarským nájezdům. Bylo spočteno, že kolem roku 1270 vlastnili templáři ve Francii asi tisíc komend a nespočetně hospodářských stavení/ponechali pro ně název, který cisterciáci označovali statky patřící k opatství, ale přitom prostorově vzdálené:grange/. V roce 1307 jich měli dvojnásobek.
Přes svou jednotu se řád rozdělil na dva odlišné systémy s odlišnou organizací: vojsko a komendy neboli Východ a Západ. Na Východě jsou templáři bojujícím vojskem, na Západě organizací mnichů, kteří jsou ozbrojeni jen pro svou ochranu a neúčastní se žádných bojů, s výjimkou války proti muslimům ve Španělsku a v Portugalsku. Nicméně mezi Východem a Západem vznikl proud mužů a proviantu, údajně naprosto plynulý.
Naskýtá se otázka? Jak bylo možné na Západě řád zorganizovat, když podle obvyklého tvrzení historiků jej vytvořili první rytíři sami? Je zřejmé, že organizace nevznikala postupně, nýbrž podle předem stanoveného plánu. Agitací po troyeském koncilu získal Hugo z Paynsu vojáky, ale nikoli správce. Jelikož roku 1130 odjel znovu do Svaté země organizovat vojsko, nemohl mít fyzicky čas ani prostředky organizovat devět provincií na Západě.
Zanechal tu sice po svém odjezdu ,,magistra Francie" Payena z Montdidieru a v Languedoku v podobné funkci Geoffroye Bisota, ale co ostatní provincie? Máme si snad myslet, že předem určení lidé byli připraveni převzít nad nimi vládu? Top bychom ovšem museli připustit, že řád ve Francii existoval už dříve a že jeho cíle i prostředky byly stanoveny dávno předtím. Šlo by to dokázat třeba tím, že templáři dostávali dary ještě před založením řádu, před návratem devíti rytířů z Jeruzaléma.
Již 19. března 1128 darovala královna Marie Portugalská hrad a statek u řeky Mondem. Nešlo o žádnou ,,prebendu", jejímž cílem by bylo nakrmit ,,chudé" obránce poutní cesty ve Svaté zemi, ale území, kde se mohli usadit a jež mohli zabydlit. Podobně už v roce 1127 dostali darem od Foulguese z Anjou pozemek u Azay-sur-Cher.
Ostatně i celkové množství darů je tak značné, že nutně musela existovat nějaká kampaň, jenže v té neagitovali sami rytíři, vždyť zde vůbec nebyli! Kdosi agitoval a získával pozemky pro ně.
Evidentně vše probíhalo podle předem připraveného plánu. I řád věděl, čeho se držet. Roku 1128 vyměnil s cisterciáckým opatstvím Vauluisant pozemek v Cédilly za jiný v Coulours, ,,protože jim lépe vyhovoval"!
Takže rytíři, kteří celých devět let strážili poutní cesty, ihned po svém návratu věděli, který pozemek jim bude vyhovovat! Některá místa ve Francii jim vyhovovala více než jiná. V komturství v Colours pak pravděpodobně sídlili receptoři Francie, na jejichž pečeti stálo napsáno: secretum templi/nejspíš ústraní templu/ a uprostřed byl gnostický symbol.
Lze tedy předpokládat, že templ existoval už před svým oficiálním založením a že byl předem koncepčně připraven. Je jisté, že jedním z tvůrců, a možná tvůrcem hlavním byl svatý Bernard.
Nic však nedokazuje, že jím byl z pozice člena řádu cisterciáků. Nezdá se totiž, že by templ byl nějak podroben klášteru v Citeaux. V přísaze portugalského magistra jsou sice cisterciáci nazýváni ,,naši druzi", ale to znamená jen tolik, že sledují stejný cíl. Při výpravě proti albigenským se dokonce rozešli s Arnautem Amaurym ze Citeaux, ačkoli na druhé straně se proti němu ani vyloženě nepostavili.
Máme se tedy domnívat, že existovalo nějaké ,,vyšší vedení", které po celá staletí připravovalo a vedlo celou záležitost, které řídilo kroky nejlepších mozků mezi benediktiny, cisterciáky a templáři?
To zůstává záhadou.
Použitá literatura:
Mysterium Templářů, Louis Charpentier,Argo 2006
Řád templářů - historické souvislosti a mystické vazby, Marylin Hopkins,Svojtka a Co., s.r.o. 2007

RETRO - MLČENÍ JEHŇÁTEK

29. září 2007 v 0:51 Filmy
RETRO
MLČENÍ JEHŇÁTEK
PERVERZNÍ VRAH ŽEN UDRŽUJE VEŘEJNOST VE STRACHU, SPECIALISTÉ Z FBI JSOU S ROZUMEM V KONCÍCH. JEDINÁ POMOC PŘICHÁZÍ Z VĚZENÍ, OD NĚKOLIKANÁSOBNÉHO VRAHA. VYSLECHNOUT HO MÁ MLADÁ ADEPTKA KRIMINALISTIKY - A TU ZAČÍNÁ NEROVNÝ, VRAŽEDNÝ SOUBOJ DVOU LIDÍ. HLAVNÍ POSTAVY OSCAROVÉHO PSYCHOTHRILLERU REŽISÉRA JONATHANA DEMMEA VYTVÁŘEJÍ JODIE FOSTEROVÁ A ANTHONY HOPKINS.
Cizinec čeká. Pod ochranou tmy netrpělivě vyhlíží svou oběť. Noc je tichá, smrtelně tichá, široko daleko není nikoho vidět. Jen malá kočka sedí v osvětleném okně. Vtom zahýbá na parkoviště u bloku obytných domů auto, za volantem sedí mladá žena.Reflektory vozu zavadí o cizince, který v následujícím okamžiku ženu osloví.Proč by mu neměla důvěřovat, proč by se měla bát? K domovním dveřím je to pár kroků, za chvíli je doma.Samozřejmě že neznámému pomůže naložit neskladný kus nábytku. A ocitá se v pasti. Nestačí ani vykřiknout, všechno jde až příliš rychle. O několik hodin později se veřejnost dozvídá o jejím zmizení. Šíří se zděšení - všechno nasvědčuje tomu, že znovu udeří Buffalo Bill, perverzní vrah žen, který své oběti stahuje z kůže…
Strašná, zdánlivě nesmyslná vražda.Odvážná a přesto zranitelná hrdinka. Hrůzný, morbidním způsobem fascinující zločinec. Napínavé finále, při kterém útlocitnější povahy zavírají oči. Ano, Mlčení jehňátek splnilo všechny atributy, charakterizující dokonalý horror. A takový příběh že by fascinoval Jonathana Demmea? Téhož Jonathana Demla, který se proslavil především satirickými komediemi a jehož filmová záliba v normálně praštěných outsiderech, v bláznivé hudbě a každodenním kýči amerického způsobu života z něj činí pomilováníhodného outsidera mezi americkými režiséry?
Bezpochyby, Jonathan Demme se postupně snaží profilovat jako komerční režisér. Ačkoliv už od konce 70. let pracoval s hvězdami zvučných jmen/Roy Schneider, GoldieHawnová, Kurt Russell, Melanie Griffithová, Michelle Pfeifferová/, chyběla doposud jeho filmům schopnost plout s proudem. A to stačilo, aby domácí publikum jeho filmy - Melvin a Howard, Odpolední směna, Něco divokého, Manželství s mafií - až na malé výjimky - ignorovalo. V zahraničí se naproti tomu jeho dílo setkávalo se zájmem o to větším.
Znalci Demmeho tvorby se však museli připravit naúplně novou tvář tohoto režiséra. Demme se totiž zcela neočekávaně projevil jako důstojný následovník Alfreda Hitchcocka a Briana de Palmy. Že přitom bledne jeho osobitý rukopis, je nevyhnutelné. Demme ovšem toto manko vyrovnává perfektním zvládnutím žánru,a kromě toho si stále dokáže udržet potřebný nadhled: jeho bizarní humor neztratil své místo ani v klaustrofobické atmosféře chladného horroru.
Kvalitu ocenila i kritika a film získal Oscara v kategoriích nejlepší režie, herec (Hopkins), herečka (Fosterová), adaptovaný scénář a také film.
Ve snaze dopadnout konečně zrůdu, která bestiálně zavraždila už pět mladých žen, přistupuje FBI k nezvyklému experimentu. Kdo se dokáže vcítit do komplikované psychiky masového vraha lépe než ten, kdo sám chladnokrevně vraždil? A tak je Clarice Stylingová, talentovaná a atraktivní adeptka FBi, ,,nasazena" na dr. Hanibala Litera. Kdysi proslulý /pak už jen pověstný/ psychiatr, muž nejnebezpečnějšího druhu, je uzavřen na doživotí ve zvláštním bezpečnostním traktu, protože má na kontě životy řady svých pacientů. Mnoho o něm vypovídá jeho přezdívka: kanibal Hannibal.
Už při prvním vzájemném setkání cítí dr. Lecter, že Clarice bude snadnou obětí a okamžitě zasahuje rafinovanou hru na kočku a myš. Jeho šílenství má metodu.každá jeho poznámka, jeho poznatek musejí být odměněny - detailem z Clariciny minulosti. Charismatický Mefistofeles je přesvědčen, že bude brzy opět volný a ví, že mu při tom mladá žena, která za sebou od dětství vleče mučivé trauma, pomůže…
Thrillery se rády zdobí přídomkem ,,hitchcockovský", zřídka ovšem plní to, co slibují. Film Jonathana Demmea je výjimkou. Příběhu sice nechybějí krvavé zvraty ani brutální překvapení, dominuje mu však duševní souboj, vzájemné měření sil mezi kriminalistou a psychopatem.
Dr. Litera, bez nadsázky jednoho z nejhrozivějších zločinců filmových dějin - ztvárnil Anthony Hopkins a ztvárnil ho úspornými prostředky jako propastně zlého, nicméně podivným kouzlem disponujícího muže, jehož hypnotickému vlivu nemůže uniknout Jodie Fosterová ani divák. V klíčové scéně filmu dr. Lecter jen mimochodem pohladí Clarice po ruce a člověku přesto běhá mráz po zádech.
Bez vynikajícího hereckého obsazení a virtuózní dramaturgické výstavby by Mlčení jehňátek mělo ovšem jen poloviční účinek, neboť scénář nenabízel víc než triviální psychologii a v závěru, když se hrdinka a vrah honí hrůzostrašným domem, vyplouvají na povrch klišé, pro která by měl Alfred Hitchcock nanejvýš unavený úsměv. Určité slabiny a nesrovnalosti filmu jsou však vcelku málo závažné. Mlčení jehňátek - to je čirý strach a hrůza. A pokud vám nebudou stačit, můžete absolvovat ještě volné pokračování ,, Hannibal" či chcete vědět co dělal dr.Lecter předtím než ho navštívila agentka Starlingová můžete zhlédnout výtečného Červeného draka kde mimo Hopkinse exceloval vyšinutý a posedlý vrah Ralph Fiennes s vytetovaným drakem přes celá záda.
Po tomto úspěchu se Demme zaměřil na téma homofobie a diskriminace a natočil film ze soudního prostředí, ve kterém exceloval Tom Hanks v roli nemocného AIDS, který ztratí práci, když se to jeho zaměstnavatel dozví. Za PHILADELPHII (1993) získal sošku Hanks. Kromě celovečerních filmů točil Jonathan Demme i klipy pro Vegu nebo Spingsteena.

RETRO - TANEC S VLKY

28. září 2007 v 11:35 Filmy
RETRO
TANEC S VLKY
WESTERN O MUŽI, KTERÝ HLEDAL SMRT A NAŠEL SÁM SEBE. TAK ZNĚL SLOGAN FILMU, JEHOŽ 7 OSCARŮ DALO ZA PRAVDU KEVINU COSTNEROVI, JEHO FASCINACI ZTRACENÝM ZÁPADEM, JEHO LÁSCE K PŘÍBĚHŮM.
John J. Dunbar, poručík Unie, se probouzí v lazaretu s rozstřílenou nohou. Chce raději zemřít, než aby žil dál - zmrzačený. Dobelhá se k zákopům svých kamarádů, vysouká se na koně a jako živý terč projíždí mezi nepřátelskými liniemi. S rozepjatýma rukama, jako ukřižovaný Ježíš, cválá v záplavě střel, aniž ho jediná zasáhne.Šílený akt touhy po smrti vyprovokuje střetnutí obou armád -Unie útočí, vojáci Konfederace ustupují. Vítězství je připsáno na vrub Dunbarově husarskému kousku. Tak se muž, který hledal smrt, stal nedopatřením hrdinou, tak začíná režijní debut Kevina Costnera.
Film, ve který nikdo nevěřil. Když začal úspěšný hollywoodský herec připravovat vlastní projekt, všichni ho zrazovali.Pokládali za sebevražedné natáčet western, tři hodiny dlouhý a ještě k tomu s titulky. Zprávy z natáčení ostatně dávaly skeptickým prognózám za pravdu.Costner musel se 600 herci a tisíci bizony točit o měsíc déle než předpokládal a rozpočet stoupl z původně plánovaných 16 na 18 miliónů dolarů. Po vzoru proslulého propadáku Michaela Cimina Heaven Gate /Nebeská brána/ se začalo mluvit o Kevins Gate. Conner se však nenechal vyvést z míry a … vyhrál. Tanec s vlky. Tanec s vlky se stal triumfem. Nekonečné fronty před americkými kiny. Zlaté glóby za nejlepší film a režii a konečně 7 Oscarů - za nejlepší film, režii, kameru, adaptovaný scénář, hudbu, střih a zvuk.
Spíše než western lze tanec s vlky nazvat eposem. Nádherným eposem, který zbavuje Indiány starých i nových hollywoodských mýtů a radikálně zavrhuje všechna zažitá klišé o "rudých ďáblech" i o "rudých bratrech". Costnerovi Indiáni jsou lidské bytosti se svébytnou kulturou, jazykem a tradicemi, kteří vidí v osídlení země bělochy konec vlastní civilizace a bojují o zachování svého způsobu života.
John Dunbar se ocitá na území Siouxů za odměnu./V knižní předloze vystupuje kmen Komančů, ne Siouxové.Costner chtěl aby Indiáni mluvili svým rodným nářečím, a Lakotové dnes v Americe představují nejpočetnější a neznámější jazykovou skupinu.Navíc i jazyk Lakota je dnes docela známým jevem, spousta potomků Dakotského národa jim ještě mluví a tak Costner chtěl do svého velkofilmu obsadit lakotsky mluvící Indiány./.
Chce uniknout občanské válce a nechává se proto přeložit na nejvzdálenější výspu bílé civilizace - do Fort Sedgwick. Ale Fort není pevnost, jen úplně opuštěná chatrná kůlna - a muž zůstává v pustině sám, s koněm, ochočeným vlkem a - s Indiány.
Siouxové pozorují bělocha na svém území se skeptickým odporem. /"Kde je jeden bílý, tam brzy přijdou další."/ Po prvních napjatých chvílích dochází k opatrným pokusům p sblížení a protože Dunbar nechová k Indiánům nepřátelské úmysly, odkládají postupně svou nedůvěru a přijímají bílého muže do svého středu. Tehdy se z poručíka Johna J. Dunbara stává "Ten, který tančí s vlkem", tehdy muž, který hledal smrt, nachází sám sebe. "Ze všech cest, kterými se ubírá náš život, jen jedna ta nejdůležitější," říká starý siouxský náčelník v jedné zvlášť pohnuté chvíli Dunbarovi. "Věřím, že ty po této cestě kráčíš a jsem šťastný, že to vidím."
Dunbarův harmonický vztah k Indiánům je kalen tajným vědomím o nevyhnutelném příchodu bílé armády, která Indiány vyžene z jejich původních lovišť. Osud kmene je zpečetěn a "obrácený " John J. Dunbar může osud svých přátel pozdržet, ale ne odvrátit. Ačkoliv nás Costner ušetřil konečného masakru, je závěr tříhodinového eposu smutný a hořký. Cosi odešlo do ztracena, kouzlo zmizelo. Klidně a zvolna vyprávěný příběh není prost ani komických situací, které provázejí zejména scény setkání a poznávání rudých a bílého. Naprostým vrcholem filmu je však bezpochyby lov bizonů, při kterém přes 2500 těchto téměř vyhynulých zvířat pádí volnou krajinou. Do nepopsatelné fascinace nádherných obrazů se však mísí i úžas nad prostým faktem existence těchto kolosů prérie. Diváka jistě napadne, zda je vůbec možné natočit tak velkolepou scénu bez použití všemožných triků.Zda tolik bizonů na světě ještě vůbec žije. Žije, záběry byly natočeny v přírodní rezervaci, která se pokouší o záchranu tohoto ohroženého druhu. Opět jeden příklad absurdní filozofie bílého člověka: Chce zachovat přírodu, ale daří se mu to jen tehdy, když ji uvězní.

RETRO - FILM KRÁL RYBÁŘ

25. září 2007 v 23:09 Filmy
RETRO
KRÁL RYBÁŘ
V 7.15 vstoupil do restaurace v manhattanské East Side muž a jak mu dnes ráno poradil rozhlasový moderátor Jack Lucas, pojal rozhodnutí - my nebo oni: zastřelí sedm lidí a nakonec sám sebe."
Jack strne a jen drobné záškuby kolem očí prozrazují, že plně pochopil slova televizního hlasatele. Právě přišel o všechno. O duševní klid i o kariéru. A Bůh ví, že ta byla arogantnímu cynikovi nade vše. Sebevědomý, sobecký Jack Lucas dnes radil, vysmíval se urážel své posluchače naposledy.
O tři roky později už z Jacka zbývá jen troska, zmítána depresemi a sebevražednými náladami, bez síly a chuti do života.Vegetuje u přítelkyně Anne, utápí se v alkoholu a občas jí pomáhá vést videopůjčovnu.
Brilantní herecké sólo Jeffa Bridgese se ovšem v tomto okamžiku mění v nepopsatelné okouzlující duet, protože na samém dně společnosti, na prahu sebezničení potkává Jack dojemnou zranitelnou postavičku, podivínského tuláka Parryho.Dětský nevinný pohled v modrých očích, bláznivé litanie, v ruce štít a na hlavě čepičku pošitou lesklými plíšky. Robin Williams předvádí v roli bývalého profesora historie Parryho svůj životní výkon. Bere Jacka k sobě domů, do kotelny, a trpělivě mu vysvětluje své poslání - je rytířem na zvláštní křížové výpravě, na výpravě za svatým grálem. Řekli mu to malí. Tlustí, vznášející se lidé. Byli jako víly. Řekli mu také, kde může grál najít a Jacka seslal Bůh, aby mu přispěl ku pomoci.
Lucas se chytá za hlavu a myslí si, že Parry je prostě blázen. Nejraději by ho už nikdy neviděl, ale pak se dozví, jak se stal z úspěšného profesora pomatený snílek - jednoho večera navštívil se svou milovanou ženou restauraci v manhattanské East Side. Vtom vstoupil muž…
Jack ví, že musí odčinit vinu a proti své vůli začíná Paromu pomáhat..Mezi oběma tak rozdílnými lidmi se rodí zvláštní přátelství - bláznivé nápady jednoho se střetávají s laskavým i nelaskavým pochopením druhého., Parryho touha s Jackovým pocitem dluhu.
Nešťastný Parry, tak čistý a bezprostřední ve vztahu k životu, touží /kromě svatého grálu/ jen po dívce svých snů, po ostýchavé a nešikovné Lydii.Jeho nesmělé zbožňování /které se činorodý Jack pokouší proměnit ve skutek/ kulminuje v překrásné poetické scéně, ve které přes 1000 statistů tančí na newyorském Central Station valčík. Tato sekvence vznikla vlastně z nápadu, pro Terryho Williama typického: ,,Řekl jsem si, že by to byla přece legrace, kdyby všichni tančili valčík. Byl to vtip! Ale ten nápad se všem zalíbil a proto jsme ho natočili." Romantický a tragikomický tón provází celý film. Král rybář není totiž jen obyčejným příběhem o přátelství, nejpřesněji bych ho snad mohl charakterizovat jako groteskní moderní bajku, dojemnou, pošetilou i smutnou, plnou humoru a fantazie.
Král rybář je také prvním filmem, který si Terry Gilliam nenapsal sám. Bývalý člen legendárního seskupení Monty Python, tvůrce kultovního filmu Brazil se pro scénáristický debut Richarda LaGraveneseho nadchnul do té míry, že pojal na hollywoodské poměry neobvyklé rozhodnutí - scénárista se denně účastnil natáčení, protože Gilliam měl podle vlastních slov hrozný strach, že ten překrásný příběh zničí.
Pro Tristan byl tehdy Král Rybář malým zázrakem. S mírně nadprůměrnými náklady vznikl mistrovský film s Oscarovými předpoklady.
Kromě režie, výborné kamery a znamenité hudby jsou ale největší hodnotou filmu již zmíněné herecké výkony. Těžko říct, kdo je lepší - zda Robin Williams - prchající před hrůznou vidinou Rudého rytíře, v dětském pyžamku dirigující sbor pacientů v blázinci, objímající dřevěnou loutku či nesměle dobývající Lydii - anebo Jeff Bridges, jehož postava se pohybuje od blazeovaného, sebejistého sobce přes tragickou oběť pocitu viny a alkoholu až ke znovu živému, citlivému muži, který poprvé dokáže říct své přítelkyni, že ji má rád.
,,Když byl Král rybář ještě chlapcem," vypráví Parry mlčícímu Jackovi, ,, žil v lese a měl vidiny. Zjevila se mu hořící koule a v ní svatý grál. Když ho chtěl chlapec vytáhnout, grál zmizel a on si popálil prsty, protože sahal do ohně. Potom už jen živořil, nemocný a osamocený. Jednoho dne přišel do jeho zámku blázen, docela obyčejný šašek, a dal mu napít vody. Byla to voda ze svatého grálu a král se uzdravil…"
Stal se zázrak. I Parry dostal nakonec svůj svatý grál.
THE FISHER KING; USA 1991, 137 MIN., REŽIE:TERRY GILLIAM

PUEBLO PECOS

25. září 2007 v 21:38 | Pavel Mizera |  Indiáni Severní Ameriky
PUEBLO PECOS ANEB PRAVDA O KARLU MAYOVI!!
JAK TAJEMNĚ MUSÍ ZNÍT SLOVO PECOS V UŠÍCH TOHO, KDO JEŠTĚ NIKDY NEPUTOVAL S KARLEM MAYEM PO DIVOKÉM ZÁPADĚ A JAK DŮVĚRNĚ ZNÁMÉ JE VĚRNÉMU ČTENÁŘI. AVČAK PECOS NEBYL JEN NÁZEV ŘEKY OHRANIČUJÍCÍ VÝCHOD MESKALERSKÉHO ÚZEMÍ. NA ZÁPADNÍM BŘEHU RIO PECOS STOJÍ DODNES ZŘÍCENINY STEJNOJMENNÉHO PUEBLA. POVĚZME SI NYNÍ NĚCO O HISTORII TOHOTO PUEBLA A OSUDECH LIDU, KTERÝ HO OBÝVAL.
PECOS SE NALÉZÁ
V širokém údolí asi 30 mil jihovýchodně od Santa Fé. Stojí na malém skalnatém návrší nad silnicí. Odtud vidíme jen žluté trosky španělského kostela. Z původního puebla se zachoval půdorys pětiset místností. Nad nimi se v časech, kdy ještě pueblo stálo, zvedala další tři patra. Uvnitř Pecosu prý vyvěral nikdy nevysychající pramen vody. Stavbu obtáčely oválné hradby v délce asi 1000 metrů.
Někteří lidé se domnívají, že Pecos je totožný s pueblem Meskalem v románech Karla Maye.Jak je to doopravdy? Předem je třeba říci, že meskalerští Apači, kromě jediného zaznamenaného případu, v pueblech nikdy nežili. May byl zřejmě inspirován dílem svého předchůdce T.M. Reida, který pueblo coby obydlí přisoudil kmeni Navahů. Mayův popis meskalerského puebla je příliš stručný a všeobecný, než aby se z něho dalo cokoli usuzovat.
,,V takovém pyramidovém pueblu jsem byl uvězněn, a to, jak jsem právě pozoroval,v osmém nebo devátém poschodí. …pueblo stálo v úzkém pobočním údolí Pecosu…" /K.May: Vinnetou I. - Indiánské léto, TM 1939/.
Styčný bod, v němž se kryje skutečnost s fantazií, lze vidět v tom, že Pecos byl r. 1839 opuštěn a Meskalerové, kdyby chtěli, se v liduprázdném pueblu mohli bez problému usadit.
DĚJINY OSÍDLENÍ PECOSU
Začínají hluboko v temném dávnověku, snadněny na počátku našeho letopočtu.Tehdy zde ovšem nestálo pueblo, to bylo postaveno o několik století později. V době příchodu prvních španělů žil v Pecosu indiánský kmen Akviju. Pecosem nazývali pueblo Španělé, sami indiáni svému domovu říkali Cicuyé.
R. 1540 se Akvijové poprvé setkali se španělskými conquistadory.Kontakt dvou civilizací proběhl poměrně přátelsky.Pohlavár Akvijuú, jehož Španělé pojmenovali capitán Bigotes /kníratý náčelník/ - indiánovi totiž rašil pod nosem hustý knír - zajistil svým stejně vousatým přátelům vlídné přijetí u kmenů sousedních puebel.
Jinou zkušenost učinili Španělé s Pecosany za padesát let. Costano de Sosa, velící malému průzkumnému oddílu, nám o Pecosu zanechal zprávu, ve které se zmiňuje o zákeřném a zároveň zbabělém chování jeho obyvatel. Hrstka Sosových mužů, unavená a hladová, navštívila Cicuyé, doufajíc, že tu nalezne útočiště a získá nějaké potraviny.Indiáni bělochy přijali přívětivě, ale, jak se ukázalo později, byla to jen přetvářka. Hned druhý den na své hosty zaútočili, okradli je o zbraně a vyhnali je z puebla.
Potupení vojáci se k Cicuyé vrátili se svým velitelem a zbytkem jednotky. Žádali zpět uloupené zbraně.Pecosané jim odpověděli deštěm šípů a kamenů. Sosa ztratil trpělivost a rozhodl se zaútočit. V tu chvíli přešla bojechtivé indiány odvaha, ačkoliv byli nejméně desetkrát početnější než Španělé. Postupně opustili pueblo a přenechali ho vojákům. Ti si z bohatých zásob Pecosu vzali, co potřebovali a odtáhli. Akvijuové se potom do puebla zase vrátili.
NA ZAČÁTKU 17. STOLETÍ
Se v Cicuyé usadili františkánští mniši. Postavili tady katedrálu a klášter a začali indiány civilizovat. Poctivě mezi nimi šířili katolickou víru, učili je španělštině, hudbě a snad také - lásce. Jak jinak si můžeme vysvětlit fakt, že se indiánským ženám začaly rodit děti světlé pleti? Akvijuúm se v péči františkánů nevedlo zle.
Pecos se stal významným střediskem obchodu s prérijními Apači, především s Jicarilly a Meskalem. Apačští lovci bizonů přicházeli do puebla s kůžemi, masem, lojem a soli. Výměnou si odnášeli kukuřici, bavlněné přikrývky nebo ozdoby. Období prosperity netrvalo dlouho.
R. 1680 vyzval kouzelník Popé všechny Pueblany k povstání proti bílým. Většina puebel se boje s dobyvateli zúčastnila a Španělé byli vyhnáni z Nového Mexika. Pecos stál trochu stranou této rebelie, ale i zde indiáni zabili mnichy, kteří pueblo spravovali. Na celých dvanáct let získali pueblané svobodu, potom se Španělé vrátili a obnovili staré pořádky. Ze španělských záznamů se dovídáme o povolném úpadku Cicuyé na konci 17. století. Rok od roku bylo Akvijuů míň a miň.
Roku 1700 vyvstal pueblům nový nepřítel. Na jižní pláně vpadli Komančové - Pecos postihla série komančských nájezdů. Jednoho dne se ale vcelku mírumilovní zemědělci postavili n odpor. Celá událost vzdáleně připomíná děj slavného westernu Sedm statečných. Bohužel, s jedním rozdíle. Na straně Pecosanů nebojovali žádní zkušení pistolníci, respektive vojáci nebo válečníci, Komančové, pro něž se stal boj životním povoláním, pueblany snadno porazili.Střetnutí přežil jen jediný pecoský bojovník.
NA SKLONKU 18. STOLETÍ
Byla moc Komand zlomena, v Novém Mexiku panoval křehký mír. Většina Meskalem se usadila v misiích, kde se učili pěstovat obilí a chovat dobytek. Pecosané se ale z uklidnění poměrů dlouho neradovali - svou oběť si mezi nimi vybrala epidemie neštovic. Úsvit nového století tak spatřilo pouhých 100 obyvatel puebla.
Na okradení kdysi mocného národa si troufli i novomexičtí osadníci. Co nevzali Mexičané, pobrali roku 1803 Jicarillové, sami zbídačelí, vyháněni z bizoních pastvin Komand. Více jak tři desítky let odolávali poslední Akvijuové útrapám, které jim přinášel okolní svět. Atmosféru skomírající osady nejlépe popisují tato slova:
,,I před deseti lety /kolem r. 1830/, kdy zde žilo ještě padesát až sto duší, mohl tu cestovatel zahlédnout často jednoho osamělého indiána…jak stojí tu či tam jako socha na střeše domu, oči nehybně upřené k východnímu obzoru…
Hrobové ticho osady rušilo jen občasné zaštěkání psa či zakdákání slepice."/C.W.Ceram: Nejstarší Američané, Odeon 1977/.
Osud Pecosu se naplnil r. 1939. V Cicuyé vypukla zákeřná horská horečka, kterou přežilo jen pět členů kmene. Ti se uchýlili do blízkého puebla Jemez. Akvijuové vymřeli, v lidské paměti však zůstává příběh jejich trpělivosti, s níž snášeli útlak od bojovnějších sousedů, a také příběh umíněnosti, s jakou setrvávali na místě, které si zvolili za svůj domov.
Pavel Mizera

NOVÁ DVD - ZÁŘÍ

25. září 2007 v 10:32 | ZDROJ: PŮJČOVNA DVD STUDIO |  Právě vychází DVD
AKTA X - 1 SÉRIE
Tento kultovní seriál, který ovládl televize všude na světě se konečně i do ČR dostává na DVD opatřen českým dabingem i českými titulky. Vychutnejte si záhady v digitálním přepisu a v jazykové verzi,kterou si vyberete sami …
Agent Mulder a agentka Scullyová jsou agenti FBI, kteří vyšetřují případy, se kterými si nikdo nevěděl rady a nakonec je úředníci zavřeli do složky Akt X-nevyřešitelných případů. Ale pak se dostali na stůl této nerozlučné dvojice, nadšence pro paranormální jevy, který je přesvědčený, že mu sestru unesli mimozemšťani a agentky věřící v boha, která k paranormálu přistupuje tězce skepticky.
Obsahuje epizody:
1. Úvod, 2. Muž z Pentagonu, 3. Hnízdo, 4. Informační kanál, 5. Čert z Jersey, 6. Stíny, 7. Duch stroje, 8. Led, 9. Vesmír, 10. Padlý anděl, 11. Eva, 12. Oheň, 13. Tam za mořem, 14. Opačné pohlaví, 15. Lazar, 16. Mladý srdcem, 17. E.B.E., 18. Čaroděj, 19. Tvary, 20. Padá soumrak, 21. Tooms, 22. Znovuzrozený, 23. Roland, 24. Erlenmeyerova nádobka.
Hrají: Gillian Anderson, David Duchovny, Jim Jansen, Sarah Koskoff, Leon Russom, Stephen E. Miller, Charles Cioffi, Jerry Hardin, William B. Davis, Zachary Ansley, Mitch Pileggi, Cliff de Young, Sheila Larkin, Robert Patrick
Režie: David Butler, Michael Lange, R.W. Goodwin, Fred Gerber, Michael Katleman, Harry S. Longstreet, Daniel Sackheim, Rob Bowman, Larry Shaw, David Nutter, Jerrold Freedman, William A. Graham, Joe Napolitano, Robert Mandel
Žánr: sci-fi, thriller, drama
Zvuk: DD2.0 česky, anglicky, polsky Titulky: české, ...
Stopáž: 1080 minut
300: Bitva u Thermopyl (300)
Film vychází ze stejnojmenného komiksu, který je dravým převyprávěním příběhu bitvy u Thermopyl, kde se spartský král Leonidas a jeho 300 věrných bojovníků utká s mnohonásobnou přesilou Peršanů pod vedením krále Xerxa. Odvážní Sparťané bojují až do poslední kapky krve, jejich odvaha a sebeoběť způsobí sjednocení Řeků, motivuje k porážce Peršanů a přispěje rozvoji demokracie na Peloponéském poloostrově. Slavný komiks ožívá za přispění nejmodernějších technologií, kombinujících živé herce a metodu modrého plátna, čímž dávný příběh odvahy opět povstává v celé své síle...
Hrají: Gerard Butler, Lena Headey, David Wenham, Dominic West, Vincent Regan, Rodrigo Santoro, Andrew Tiernan
Režie: Zack Snyder
Žánr: akční, dobrodružný
Zvuk: DD5.1 česky, anglicky, maďarsky Titulky: české, ...
Stopáž: 117 minut
Obsluhoval jsem anglického krále
Kdesi v zapadlém koutě blízko hranic přebývá v opuštěné hájovně muž, který tu pracuje jako cestář. V jeho vzpomínkách se odvíjí příběh pikolíka, který zažil podivuhodný rozmach a sebevědomí české společnosti, okouzlení bohatstvím i životem v třicátých letech minulého století, stejně jako pád v období okupace i pokoření v době nástupu komunismu. Jeho vzpomínky jsou plné žen, fantazie a neuvěřitelných situací.
Film držitele Oscara® Jiřího Menzela na motivy knihy Bohumila Hrabala.
Zajímavost: Film získal 4 České lvy včetně Českého lva za nejlepší film.
Hrají: Oldřich Kaiser, Ivan Barnev, Julia Jentsch, Martin Huba, Marian Labuda, Milan Lasica, Josef Abrhám, Jiří Lábus, Jaromír Dulava, Pavel Nový
Režie: Jiří Menzel
Žánr: komedie
Zvuk: DD5.1 česky Titulky: české, ...
Stopáž: 120 minut
Babel (Babel)
Babel je již třetím snímkem vzešlým z úspěšné spolupráce režiséra Alejandra Gonzáleze Iñárrita a scenáristy Guillerma Arriagy (Amores Perros, 21 gramů). Stejně jako v jejich předchozích společných projektech se i nyní náhodně proplete několik zdánlivě nesouvisejících lidských osudů.
- Dvojice Američanů, Richard a Susan, je na zájezdě v Maroku. Kvůli Susanině zdraví však musí svůj pobyt zde narychlo prodloužit...
- Chůva Amelia se bojí, že nestihne svatbu příbuzných v Mexiku. Spolu se synovcem se rozhodne, že tam tajně odjede i s opatrovanými dětmi...
- V Japonsku řeší mladá hluchoněmá dívka své psychické problémy. Ty jsou způsobené jednak sebevraždou matky, jednak neschopností komunikace s otcem...
- Synové marockého pastýře dostali kvůli hlídání ovcí od otce loveckou pušku. Samozřejmě ji chtějí vyzkoušet. Kulka letí dál, než mysleli...
Hrají: Cate Blanchett, Brad Pitt, Gael García Bernal, Kôji Yakusho, Elle Fanning, Clifton Collins Jr., Rinko Kikuchi, Adriana Barraza, Emilio Echevarría
Režie: González Iñárritu
Žánr: drama, thriller
Zvuk: DD5.1 česky, anglicky Titulky: české, ...
Stopáž: 142 minut
Barevný závoj (The Painted Veil)


Kitty (Naomi Watts) se musí neodkladně vdát. Proto si bere seriózního doktora Waltera (Edward Norton), se kterým odjíždí do Šanghaje. Protože se tady ale Kitty nudí, najde si milence. Walter nevěru odhaluje a jako pomstu přijímá práci v odlehlé čínské vesnici, kde řádí epidemie cholery. Kitty nezbývá nic jiného než odejít s ním. Teprve tady se konečně mohou naučit jeden druhého chápat, milovat a odpouštět...
Hrají: Naomi Watts, Edward Norton, Liev Schreiber, Toby Jones, Diana Rigg, Catherine An, Bin Li, Anthony Wong Chau-Sang, Bin Wu, Alan David, Marie-Laure Descoureaux, Sally Hawkins, Juliet Howland, Lorraine Laurence, Johnny Lee
Režie: John Curran
Žánr: romantický, drama
Zvuk: DD5.1 česky, anglicky Titulky: české, ...
Stopáž: 125 minut

MÝCH 1001 NEJLEPŠÍCH FILMŮ - ČÁST 3

25. září 2007 v 0:35 1001 Filmů
TENKRÁT NA ZÁPADĚ/ CERA UNA VOLTA IL WEST/1968/
Vrcholné westernové dílo Sergia Leoneho přichystalo pro Charlese Bronsona bezejmennou roli pomstu hledajícího Harmoniky a pro Henryho Fondu mrtvolně bledého modrookého zabijáka Franka, který dost pošramotil jeho image Waytta Earpa.Úvod, ve kterém Woody Strode, Al Mulou a Jack Elam čekají na vlak, přičemž je otravuje moucha a kapající voda, představuje bravurní a impozantní, do sebemenšího detailu přesně provedenou scénu fascinující délky, během níž se až do Bronsonova příjezdu a následné přestřelky vůbec nic nestane. Teprve poté se dá film do pohybu. Podkreslené navíc nádhernou a dokonalou hudbou Ennia Morriconeho, kdy ještě k tomu každá hlavní postava ve filmu má vytvořenou svůj vlastní hudební podkres, díky hudbě poznáte kdo právě nastupuje na scénu. Tak stejně příjezd nádherné Claudie Cardinalové na nádraží, její následující vstup do nádražní budovy, kdy po chvíli najíždí kamera přes střechu oné budovy na městečko společně s perfektní hudbou Morriconeho, v ten moment právě Cardinalová opouští ,,svět" relativního bezpečí a civilizace a vstupuje do divokého života Západu.
Tenkrát na Západě je první Leoneho film, který uvádí násilí do opravdového politického kontextu, ukazuje prstem n zkorumpovaného/a zmrzačeného/ železničního magnáta, který ,,za sebou nechává dvě lesklé slizké stopy jako hlemýžď", když pomocí výhružek získává půdu a zaměstnává padouchy a nohsledy, aby se zbavil nepohodlných osadníků, kteří nechtějí po dobrém odejít. Nenasytná civilizace zamořuje otevřenou krajinu, a zatímco Harmonika se snaží vystopovat sadistu, který oběsil jeho bratra, ovdovělá prostitutka Claudia Cardinalová se pokouší naplnit sen zavražděného manžela o opravdové komunitě Západu a bandita Jason Robards touží jen po tom, aby ho všichni nechali na pokoji ve stavu dětinské bezstarostnosti. S nádhernými širokoúhlými kompozicemi a přímočarým vyprávěním příběhu jde opravdový western, který vítězí na body jak délkou, tak šíři záběru.
PLANETA OPIC/ PLANET OF THE APES/1968/
Klasické vědeckofantastické dobrodružství, které je dnes stejně silné, jako v době svého prvního uvedení. Planeta opic byla projektem. Který mohl dopadnout velice špatně: remake Tima Burtonaz roku 2001 to vrchovatě dokazuje. Třebaže na první stomilionové rozpočty se muselo ještě dvacet let čekat, návrh na natočení filmu podle románu La Planete des singes Pierra Boulleho byl přece jen riskantní. Tolik herců převlečených za opice- to si přímo říkalo o pošklebování diváků, místo aby se krčili a zakrývali si dlaněmi oči.
Než se začalo natáčet, uklidnil obavy šéfů studia maskérský mistr John Chambers který natočil zkušební scénu s Charltonem Hestonem a s Edwardem G. Robinsonem. Jakmile se prokázalo, že je make-up přesvědčivý, dostal Chambers padesát tisíc dolarů na vytvoření opičích efektů pro celý film. Robinson, který se bál, že hodiny strávené na židli v maskérně ohrozí jeho chatrné zdraví, se z projektu stáhl a byl nahrazen Mauriciem Hansem.
Byly to dobře utracené peníze. Opice, s nimiž se Pylor a ještě dva kolegové astronauté
setkají, když jejich raketa ztroskotá na opuštěné planetě, skutečně nahánějí hrůzu, obzvlášť když spolu s Taylorem poznáme, že na tomto podivném místě vládnou, zatímco lidé jsou zde v roli němých zvířat. Herecké obsazení je dokonalé a stavby jsou vynikající - Taylorův první pohled na novou planetu, jeho zajetí a především pochopitelně nezapomenutelný závěr. Skvělý je i vtipný scénář Roda Serlinga a Michaela Wilsona plný odrovnávacích průpovídek/,,Sundej ze mě ty svý smradlavý pracky, ty hnusná špinavá opice!"/.Klasické filmové dílo se dočkalo třech pokračování, televizního seriálu, výše zmiňovaného neuspokojivého remaku a dokonce i skvěle satiry v jedné epizodě Simpsonových.

FILMOVÁ HUDBA

24. září 2007 v 15:14 Filmy
FILMOVÁ HUDBA
Film nebyl nikdy němý, jen na začátku nestálo slovo, ale hudba: filmová hudba je stejně stará jako film samotný. Dokonce již kinematograf byl doprovázen hrou na klavír, i když nejprve jen proto, aby byly přehlušeny zvuky projektoru.
Doprovodná hudba k prvním programům, složených z krátkých čísel, byla provozována na piano nebo malým salonním orchestrem a neměla zpravidla žádný vztah k ukazovaným obrazům. To se náhle změnilo, když se kino stalo z plebejského jarmarečního povyražení měšťanskou zábavou. Ke spolupráci na prototypu francouzského filmu dart Zavraždění vévody de Guise nebyl povolán nikdo menší než Chille Saint-saens.Ildebrando Pizett zatím komponoval svou Symfonii del Fuoco pro požár Kartága v prvním italském celovečerním hraném filmu Cabiria/1914/.
Samozřejmě se přizpůsobili i Američané. D. W. Griffith, hollywoodský pionýr, sice pro své v mnoha ohledech historicky průlomové dílo Zrození národa /1915/ nenechal žádnou hudbu zkomponovat, dokázal však působení emocionálně nabitého eposu značně zvyšovat kreativním výběrem a precizním nasazením úryvků z operních předeher Richarda Wagnera. Carla Marii von Webera a Vincenza Belliniho.
Přednosti obsahového souladu obrazu a hudby byly nesnadě, původní hudba však zůstávala zpočátku výjimkou. Kvalita doprovodné hudby k němému filmu namísto toho závisela na repertoáru a improvizačním talentu doprovázejících muzikantů: pianisty, k němuž se brzy přidal hráč na bicí, zodpovědný i za různé ruchy, hráče na Wurlitzerovy varhany, rozšiřující se od roku 1911, a konečně, s rostoucím leskem kin, celých orchestrů.
Doprovodná hudba nebyla hudebníkům povinně předepisována. Obsluhovali se sami v tzv. kinotékách - archívech, které s využitím celého repertoáru epochy romantismu nabízely vhodná hudební čísla ke každému typu filmové scény.
Zavedení zvukového filmu roku 1927 zapůsobilo na filmovou hudbu rozdílně. Samozřejmě se nejprve zhoršila kvalita provedení. Optickým záznamem kopírovaným na filmové pásy, které brzy nahradil původní záznam jehlový - spojení gramofonu a projektoru-, se sice odstranily problémy se synchronizací, kvalita zvuku však dlouho nedosahovala bývalé kvality živé produkce. Jelikož řeč, ruchy a hudba v prvních zvukových filmech ještě nebyly oddělené, ale musely být natáčeny současně na jednu stopu, nebylo možné je následně mixovat. Většina filmových producentů se proto obvykle rozhodla ozvučit nový zvukový film řečí nebo hudbou.
Hollywood si opatřil na Brodway osvědčené náměty a umělce, v Německu, kde slavila úspěchy filmová opereta, přišli ke slovu skladatelé šlágrů.
Zároveň filmoví režiséři, kteří v dobách němého filmu měli jen malý vliv na výběr doprovodné hudby, objevili možnosti správné zvolené hudby, Hitchcockova Její zpověď/1929/, Pod střechami Paříže Reného Claira /1930/ a Vrah mezi námi Fritze Langa/1931/ patří k prvním zvukovým filmům, v nichž hudba neslouží jen k podmalování, ale nabývá významu samotného estetického prostředku tvorby.
V průběhu dějin filmu docházelo především v Evropě stále znovu k plodné spolupráci mezi režiséry a skladateli:Sergej Ejzenštejn a Sergej Prokofjev /Alexander Něvský ,1938/, Bertold Brecht a Hanns Euler /Studené panděro, 1932/ ….
V Hollywoodu vedla mezitím filmová hudba stínovou existenci; degradování na pouhé dotvářeče nálady nebyli skladatelé většinou ani zmiňováni v titulcích. To se změnilo teprve v 50. letech, kdy byl v prodeji šlágrů z filmu a titulní hudby objeven dodatečný zdroj příjmů.
Obchod s licencemi k deskám vzkvétá především od 60. let, kdy kino v soutěži s televizí ztratilo své měšťanské publikum a namísto toho lákala do svých sálů moderními hudebními filmy s hvězdami jako Elvis Presley nebo Beatles mládež. Od té doby je pro téměř všechny filmy s námětem ze současnosti komponována populární hudba, která odpovídá změnám módy.
Ke slovu přijde příležitostně i klasická hudba, v amerických filmech především tehdy, když pojednávají o životních osudech skladatele, jako Amadeovi Miloše Formana /1984/. Evropané sahají do historie hudby i bez jakéhokoli vztahu k tématu: tak podmaloval Luchino Visconti svou Smrt v Benátkách /1970/ Mahlerem, zatímco filmu Křestní jméno carmen /1983/ Jeana-Luca Godarda dominují Beethovenovy smyčcové kvartety.
Významní skladatelé současnosti píší pro film zřídkakdy.Experimentální film Koyaanisgatsi /1976-82/, který okouzluje neobvyklou montáží obrazů a hudby zakladatele minimální hudby Philipa Glasse, je jednou z mála výjimek. Řeč zvuku 20. století je přesto přítomná ve filmové hudbě již od 50. let. Co v koncertním sále zasáhne jen malou skupinu fanoušků, je v masovém kině standartem. Populární žánr, horor, a jeho epizody štvaní a paniky si nelze bez vymoženosti zvukových instrukcí avantgardních skladeb představit. Muzikálně nejzvrůšivější hororová a avantgardní sci-fi hudba vychází dnes z dílny hollywoodského skladatele Jerryho Goldsmitha, který skládal pro slavné zástupce žánru, např. Přichází Satan! /1975/, Vetřelec/1979/ a Total Recall/1990/. Úspěšnější je snad jen dvorní skladatel Stevena Spielberga John Williams, jehož hymnické melodie pro téměř všechny Spielbergovy trháky rychle pronikly do žebříčků a staly se milionovými hity.
Použitá literatura:Malá encyklopedie - Film;Andrea Gronemeyer; Computer Press, 2004

SOKOL

24. září 2007 v 9:45 | podle knihy Winfrieda Noé, Indiánský Horoskop;Ivo Železný 1999 |  Indiánský horoskop
SOKOL: 21.3. - 19.4.
TOTEM
Sokol je jak elegantní, tak silný dravec, vynikající letec, který svou kořist uloví střemhlavým pádem. Hrdost, jež mu vyzařuje z očí, by mohla vzbuzovat dojem, že je velice sebevědomý - možná i trochu moudrý. Typický je pro něj zahnutý zobák a ostré spáry a díky své rychlosti a cílevědomosti je to vynikající lovec. Sokol symbolizuje svobodu a nezávislost, z toho plyne, že rozhodně není jednoduché si tohoto nádherného ptáka ochočit.
ŽIVEL
Sokol patří k ohnivému živlu, živlu, který znamená teplo, srdečnost, odvahu a upřímnost. Vliv ohně navíc dává aktivitu, schopnost se nadchnout, silné emoce, spontánnost a činorodost. Proto lidé narození v Sokolu dovedou velice rychle zaplanout - a vždy jsou ochotni dát se na cestu a vyrazit za novým dobrodružstvím.
KLAN ŽIVLŮ
Sokol patří ke klanu Jestřába. Lidé tohoto typu bývají hrdinové a myslitelé: sebevědomé bytosti, které chtějí ty druhé nadchnout, přesvědčit, strhnout a vést.
Jsou to průkopníci, kteří připravují cestu pro jiné. Jejich vnitřní oheň je motivuje a žene ke statečnosti, někdy až opovážlivosti, s níž se rozbíhají velké projekty.
CO JE PRO SOKOLA TYPICKÉ
Lidé narození v tomto totemu mohou být v souladu se symbolem dobrými, bystrými pozorovateli. V pohledu jim však občas brání temperament.Zato však mohou kdykoliv vystartovat, přímo se vznést, rychle a spontánně se zaměřit na cíl a zasáhnout - leckdy však minout…Ale co na tom, když hravě zvládnou více rozběhů nebo rozletů! Nakonec to musí vyjít, a taky že vyjde. Víra v úspěch a průraznost jsou totiž to hlavní a Sokolovi můžeme tyto vlastnosti jen závidět.
Sokol miluje dynamiku a napětí okamžiku, není to žádný velký plánovač nebo stratég, je spontánní a nekomplikovaný. Ví, co chce, a to si chytí, přičemž jeho ohnivý temperament může často vzplanout impulzivními a prudkými reakcemi. V zásadě jsou to lidé otevření, přímí, upřímní a díky poněkud venkovskému šarmu i milí. Kdo má Sokola za přítele, může se považovat za šťastlivce. Kdo si jej znepřátelí, ať přikládá vinu jen sám sobě.
K jeho negativním vlastnostem patří, že bojuje kvůli boji. Rovněž nelze přehlédnout sklony k sobectví a jisté bezohlednosti. Sokolové se musí naučit připouštět i názory druhých a být ochotní ke kompromisům.
LÁSKA
Ohnivý živel, k němuž, jak víme, Sokol patří, dává pořádnou porci vášně. Jak v životě, tak v lásce reaguje Sokol značně spontánně a bouřlivě. Toto znamení se náramně snadno zamiluje, ale nedokáže vždy udržet city na stejné= úrovni - zvláště kdyby šlo o delší partnerský vztah. A tak se stává, že Sokol mívá tu a tam potíže s věrností.
Tyto vášnivé charaktery, schopné silných a intenzivních emocí, dávají své hluboké city značně najevo, jinak by se jejich energie mohla vybít nekontrolovaně - a tím se dostáváme k sexualitě. Má pro Sokola značný význam. Sokol jde rychle ,,na věc", ale zároveň dokáže být i velký romantik.
I když si Sokol dává velký pozor na osobní nezávislost, může mít sklony k žárlivosti. Je totiž o sobě skálopevně přesvědčen a z toho usuzuje, že stejně ho vidí i druhé pohlaví….
ZAMĚSTNANÍ
Lidé narození v Sokolu to mohou v zaměstnání dotáhnout hodně vysoko. Musí však dostat odpovídající prostor a možnost samostatně rozhodovat. A vzhledem k tomu, že to s realistickým plánováním /příprava, metodika/ občas pokulhává stejně jako s výdrží, může se stát, že si sokol zprvu nevybere to,,správné" povolání a zkouší a střídá tak dlouho, dokud si nenajde to pravé - a do toho se s vervou pustí. Protože ať už Sokol dělá cokoli, musí to dělat tělem a duší. Je samozřejmé, že si vedou dobře i jako nadřízený, neboť vůdcovskými kvalitami, odvahou a nadšením dokáže kolegy povzbudit k maximálním výkonům.
VITALITA
Sokolové se nezřídka dostávají svou vinou do výkonnostního a časového stresu, protože si časti naloží víc, než jim kondice dovoluje. Stojí je to nervy a sílu. Tyto aktivní povahy bohužel nedají příliš na tvůrčí pauzy, a tak se brzy a naprosto zbytečně vyčerpají.
Sokolovi fyzicky odpovídá hlava. Takže na stres může reagovat migrénou. Příslušnost k ohnivému živlu může vést ke snadné vzrušivosti, vyhnat krevní tlak pořádně vysoko, vyvolat náhlé potíže nebo horečnaté záněty.

ÚVOD - HOROSKOP INDIÁNŮ

22. září 2007 v 23:57 | podle knihy Winfrieda Noé;dobové obrázky indiani.webpark.cz |  Indiánský horoskop
HOROSKOP INDIÁNŮ
Bílí muži jsou blázni, protože myslí jen hlavou," řekl jeden Indián a mínil tím, že nemyslí srdcem.Vystihl tak zásadní rozdíl v myšlení a cítění ,,bílých mužů" a Indiánů.
Matka Země, otec Nebe, pramáti Měsíc a praotec Slunce, tak prostě, laskavě a ,,familiárně" se Indiáni dívají na svět, v němž žijeme.Považují Zemi za velkou matku všech lidí, což znamená, že by se s ní mělo zacházet uctivě, srdečně a citlivě. Neboť které milující dítě by se špatně chovalo ke své matce, vykořisťovalo ji a trápilo? A tak se Indiáni snaží žít vždy v souladu s přírodou, s jejími živly a silami. Na rozdíl od ,,bílých", kteří vidí jen své ego, své bezpečí a své potřeby. Můžeme si jedině přát, abychom naše myšlení přesunuli z hlavy do srdce…
KOLOBĚH PŘÍRODY
Za základ indiánské astrologie lze považovat stále se opakující roční cyklus přírody, který vyplývá ze /zdánlivého/ oběhu Slunce kolem Země. Ostatně je tomu tak i v klasické astrologii ,,bílého muže".Tolik se obě astrologie zase neliší - až na to, o čem jsme již mluvili:Indiáni nahlíží astrologii srdcem a je pro ně úzce spojená s přírodou, ,,bílí" spíš hlavou, tedy racionálně až vědecky.
Indiánskému astrologickému zvěrokruhu se říká též kruh Země nebo kruh medicíny.Kruh Země proto, že Indiánská astrologie intenzivně pozoruje věčné proměny přírody a bere je v potaz. Navíc vidí v přírodě i mysterium/věčného/ života. Pojem kruh medicíny je, jak už tomu u Indiánů bývá, rovněž prostý a zároveň výstižný..Medicínou totiž nemyslí jen nějaký lék, který užíváme, když jsme nemocní. V přeneseném smyslu medicína znamená ,,něco, co člověka uzdraví a učiní ho dokonalým". A to samozřejmě nemusí být nějaké hořké kapky nebo pilulky. Medicína musí být i důležitý předmět /věci, které si schováme na památku, patří pera, kameny atd./, rovněž myšlenky, vize, sny a činy, jež napomáhají člověku na jeho cestě k dokonalosti. Ostatně i zvěrokruh je cennou medicínou, neboť každé z dvanácti zvířat symbolizuje jeden určitý vývojový stupeň v koloběhu přírody, popř. rytmu života, a radí, kde se člověk na své ,,velké cestě" právě nachází a na co si zvlášť musí dát pozor.
TOTEM
Totem znamená u Indiánů tolik co ,,znamení". Aby určili kvalitu /nebo kosmicky přírodní vlastnost/ něčího charakteru nebo nějakého časového úseku, přiřadili každý měsíc určitému zvířeti. Jedná se zde o zvířecí nebo rodný totem.
Z pořadí forem života - minerál, rostlina, zvíře a člověk - je zřejmé, že člověk má nejblíže k zvířeti. A vskutku lze u zvířat rozeznat způsoby chování, které zmíněnou kvalitu přírody a charakteru symbolizují. Na tomto základě vytvořili Indiáni svůj zvěrokruh.
ŽIVLY
Čtyři ,,prvotní látky", z nichž je stvořen život - oheň, vzduch, země a voda - , umožňují první a jednoduchý výklad horoskopu, neboť tyto živly lze označit za,,hrubé" hnací síly. Každý se narodil v nějakém živlu, je s ním spjat,a proto by s es ním měl žít v souladu.
Jsme-li se živly ve spojení, pak hovoří samy za sebe:
- Ohnivý živel znamená ducha /ve smyslu duchovnosti, spirituality/, tvůrčí sílu. Chtění a konání.
- Vzdušný živel znamená rozum, myšlení, zájem, pohyb a pružnost.
- Zemský živel znamená tělesnost, zaměření na cíl, stabilitu, strukturu a řád.
- Vodní živel znamená duševno, emocionalitu, oddání se, klid a schopnost vcítit se do druhého/empatii/.
KLAN ŽIVLŮ
Ke každému ze čtyř živlů patří tři zvířecí totemy:
Oheň - Sokol, Losos, Sova
Vzduch - Jelen, Havran, Vydra
Země - Bobr, Medvěd, Husa
Voda - Datel, Had a Vlk
Tyto trojice se spojují v tzv. klany.
Ohnivá znamení patří ke klanu Jestřába, vzdušná znamení ke klanu Motýla, zemská znamení ke klanu želvy a vodní znamení ke klanu Žáby. Klan je zde míněn jako rodina nebo skupina z čehož vyplývá i to, že znamení příslušející ke stejnému klanu spolu zvlášť dobře ladí.
VĚTRY
Větry znamenají čtyři světové strany, jež rozdělují zvěrokruh na čtvrtiny, takže každá strana vládne třem znamením. Větry symbolizují vědění a moudrost.
Východní, jarní větry /Sokol, Bobr a Jelen/ podporují prozíravost a spiritualitu.
Jižní, letní větry /Datel, Losos a Medvěd/ podporují vnímání a cítění.
Západní, podzimní větry /Havran, Had a Sova/ podporují úsudek a poznání.
Severní, zimní větry /Husa, Vydra a Vlk/ podporují uzdravení a obnovení.
SOKOL21.3.-19.4BERAN
BOBR20.4.-20.5.BÝK
JELEN21.5.-20.6.BLÍŽENCI
DATEL21.6.-21.7.RAK
LOSOS22.7.-21.8.LEV
MEDVĚD22.8.-21.9.PANNA
HAVRAN22.9.-22.10.VÁHY
HAD23.10.-22.11.ŠTÍR
SOVA23.11.-21.12.STŘELEC
HUSA22.12.-19.1.KOZOROH
VYDRA20.1-18.2.VODNÁŘ
VLK19.2. - 20.3.RYBY
Použitá literatura:
Indiánský Horoskop, Winried Noé; Ivo Železný 1999

MOTOKÁRY

20. září 2007 v 23:37 Sport
SCHUMACHEREM SNADNO A RYCHLE
STOKILOVÉ VOZÍTKO, NA KTERÉM ZAČAL KARIÉRU KAŽDÝ ZÁVODNÍ JEZDEC. CO PŘI POUHÉM POZOROVÁNÍ MŮŽE VYPADAT JAKO NUDA, DOSTANE PO OSOBNÍM PROŽITKU VELMI ZAJÍMAVÝ ROZMĚR. ŘÍTÍTE SE PADESÁTIKILOMETROVOU RYCHLOSTÍ PATNÁCT CENTIMETRŮ NAD ZEMÍ A MÁTE VELKOU ŠANCI, ŽE TO NAPÁLÍTE DO PNEUMATIK, KTERÉ LEMUJÍ DRÁHU. BOJÍTE SE, ŽE SE V KAŽDÉ PRUDŠÍ ZATÁČCE VYKLOPÍTE.
O motokárách by vám své mohl říct Michael Schumacher, šestinásobný Mistr světa Formule 1, i každý druhý kluk na ulici. Kdo do ní jednou nasedne, zákonitě ji podlehne. Trat například radotínského Kart centra je drhá největší v Evropě, měří přes osm set metrů a můžete to po ní solit rychlostí skoro 40 km v hodině.Jako jedna z mála je krytá a má skvělé zázemí. Hodně lidí ale překvapí, že uřídit motokáru není zas až taková legrace. Mnoho lidí si totiž myslí že je to jak řídit autíčka na kolotočích.
CO JE TO MOTOKÁRA?
Pár svařených trubek, čtyři kola, sedačka a motor silný jako malý skůtr. Běžné motokáry, které nabízí většina půjčoven, dosahují rychlosti 50-70 km/hod a drží skvěle na trati. I tomu největšímu moulovi se nic nestane, pokud včas pustí plyn. Sedačka je jen pár centimetrů nad zemí, takže máte dokonalý kontakt s asfaltovou dráhou pod sebou.
I když do zatáčky vlítnete zprudka nebo příliš trhnete volantem, nanejvýš dostanete smyk. V tom je kouzlo motokár. Ovšem točit volantem není žádná legrace. Jako netrénovaný jezdec toho máte po pár jízdách plné zuby, bolí vás celé tělo a druhý den pak cítíte pnutí třísel a svalů na rukou. Přesto se vám hlavou honí, kdy už půjdete zase jezdit…
ZÁVODNÍ FORMULE
Vozítko není vozítkem, dokud se v něm nezávodí. Už z úvodů je jasné, že malá vozítka s čtyřtaktním motorem odstartovala kariéru téměř každému automobilovému závodníkovi. Na motokárových závodech si všimli například talentu Schumachera nebo Engeho. Mnozí jezdci však z motokáry nikdy nevylezli a není na tom nic špatného / když nepočítáme, že si nikdy nevyděláte miliony dolarů/.
Závodní vozítko může totiž dosáhnout rychlosti až 200 km/hod. Pravděpodobnost, že se převrátíte v běžné motokáře, je velmi malá, protože rozchod kol je dost široký, aby vás pokaždé udržel i v prudké, stoosmdesátistupňové zatáčce. Ale závodní auto už tak bezpečné není. Například kdysi si německý pilot Stephan Whig na dráze ve Vysokém Mýtě přivodil komplikovanou zlomeninu nohy, když ve stodvacetikilometrové rychlosti najel do zadní gumy jezdce před ním.
Náraz ho okamžitě katapultoval ze sedačky několik metrů daleko. O tom, že by přestal jezdit, však ani na minutu nepřemýšlel. Motokáry jsou silná droga. Napětí, adrenalin, emoce, radost, zábava a nebezpečí. Právě tyhle pocity přitahují amatérské i profesionální jezdce.

JSTE POVĚRČIVÍ?

20. září 2007 v 12:52 | L.R. Šaman |  L.R.Šaman
JSTE POVĚRČIVÍ?
Spolu s proudem různých esoterních /skrytých, utajovaných/ nauk i sekretářských nebo pseudonáboženských učení šíří se dnes mezi mladými lidmi nejrůznější a nejnesmyslnější pověry. Ostatně, mnohé kvetly u nás už dávno - jen si vzpomeňte, na co všechno lidé věří: chytají se za knoflík, když vidí kominíka, neboť prý ,,přináší štěstí"; černá kočka, která nám přeběhne přes cestu, může prý znamenat neštěstí atd. Mnohé pověry pocházejí snad až z dob pohanských, mnohé jsou šířeny cizími kulty a obskurní literaturou.
Roveři, moderní a přemýšlející lidé, vnímající a respektující skutečné zákony přírody, nemohou být pověrčiví! U bláhových, povahově a intelektuálně nejistých a slabých lidí může pověrčivost narůst do neuvěřitelných rozměrů - takoví bázlivci se budou bát vyjet na cestu v pátek třináctého, neodváží se projít večer kolem hřbitova, budou považovat za zdravotně nebezpečné, bude-li postel v hotelu hlavou jinak než k severu, polekají se nevinné jeptišky, která se vynoří za rohem, zabíjí kdejakého pavouka, neboť prý ,,Přináší neštěstí" atd…Respektujeme přirozené zákony přírody, kterým nás učí lesní moudrost, ale nepřejme sluchu pověrám bázlivých babek, které se rozklepou při zahoukání sýčka. Ale najdete-li náhodou čtyřlístek, utrhněte si ho a vylisujte mezi stránkami deníku: ne, nepřinese vám výhru v loterii, ale svou výjimečností je zajímavý i krásný.
A jmelí? Od keltských dob ho o vánocích míváme v domovech ,,pro štěstí"- nu, je to neškodný zvyk;tento rostlinný parazit z vrcholků stromů není tak čaromocný - ale je krásný, ve své svěží zeleni víc, než ten pozlacený!
L.R. Šaman

NEZABÍJÍŠ NĚKDY ČAS?

20. září 2007 v 12:25 | L.R. Šaman /Kmen 1, 1997/ |  L.R.Šaman
NEZABÍJÍŠ NĚKDY ČAS?
Jedno z prastarých přikázání, respektovaných celým lidstvem a všemi
náboženstvími, zní Nezabiješ! Vzít někomu život znamená vzít mu čas jeho existence.
Vezme-li nám někdo nějakým způsobem čas našeho bytí, teřba tím, že nás nějak bezúčelně zdržuje nebo nesmyslně zaměstnává, zabíjí tím část onoho nenahraditelného daru, jakým každý život je.
Ale což nejsme někdy vrahy vlastního času? Nemarníme někdy celé hodiny mělkými, bezcennými řečmi, které nemají vůbec žádný výchovný nebo cvičný smysl?
Řekneš: jsou to jen chvíle uvolnění a oddechu - ale není tvůj život jen samá zábava a oddech?
A co špatné, hloupé, brakové knihy, filmy, co to dlouhé vysedávání u televize nebo počítačových her? Udělej si jednou přísnou inventuru svého času a užasneš, kolik krásných hodin, ba kolik dní zmaříš…
Věř, mluvím ze zkušenosti: čas života tak rychle utíká - a pouze v mládí se život zdá být bezbřehý a náš čas nevyčerpatelný…
L.R. Šaman

POZVÁNKA NA MŮJ NOVÝ BLOG

19. září 2007 v 10:37 | Mike |  Můj druhý Blog
MIKEFOTOS.BLOG.CZ
ZVU VÁS NA MŮJ NOVÝ BLOG, KDE NALEZNETE MOJE FOTKY A RŮZNÉ DALŠÍ FOTOGRAFICKÉ POKUSY A DÍLA!
UVÍTÁM VAŠE NÁZORY
MIKE


POZOR JIME VLK!

16. září 2007 v 22:59 | Z časopisu Boys Life; přeložil Štěpán |  Vlci
POZOR, JIME VLK!
JIM ZALEHL DO SNĚHU,
Namířil objektiv svého fotoaparátu - a čekal. Uvidí ho vlk? Velká šelma se pomalu blížila k podivné hroudě, schoulené na sněhu a nejspíš si chvíli myslela:,, To bude asi mrtvý los, kterého bych si mohl dát k večeři." Najednou se vlk váhavě zastavil - zjistil, že to, k čemu se blíží, je člověk. Vypadalo to, že je v rozpacích. Závěrka Jimova fotoaparátu několikrát cvakla a motorek přetáčející film slabě zabzučel. To už se vlk rychlými kroky vzdaloval.
,, Je opravdu velmi těžké je fotografovat," říká Jim Brandenburg, který vlky fotografuje už pětadvacet let. Ví, že jsou velmi plaší a lidi se raději straní.
Když byl Jim ještě chlapec, domníval se jako většina lidí, že vlci jsou šelmy zlé a krvežíznivé.Později ale dlouhodobým pozorováním a studiem zjistilo, že vlci jsou důležitým článkem života v divočině.Zbavují přírodu slabých a nemocných zvířat, a tak v ní pomáhají udržet rovnávat.
¨Vlci často loví srnce, jeleny, prasata, ovce, kozy a další zvířata, ale když spatří člověka, raději utečou. Několik jizev na Jimově těle je pro něj výstrahou, aby se při fotografování vlků měl na pozoru a pohyboval se pomalu a obezřetně. Když ho vlci náhodou spatří, dělá, že si je vůbec nevšímá. ,,Musíte totiž předstírat, že jste například kráva, žvýkající pokojně trávu," prozrazuje.
VLK PATŘÍ DO SMEČKY,
Stejně jako člověk do rodiny. Vlčí smečku tvoří obvykle matka, otec a tři až šest potomků. Hrají si a loví všichni společně. Každá smečka má svá území, na kterém žije a které si chrání před ostatními vlky. Vlčata si musí své postavení ve smečce vybojovat v mnoha soubojích. Ty obvykle končí tím, že poražený odkryje své hrdlo a vyjádří tak soupeři svou podřízenost.
Vlci mezi sebou ,,mluví". Dá se prý při troše zkušenosti poznat, kdy kňučí na znamení přátelství a kdy z úplně opačných důvodů. Začnou výt, když chtějí svolat smečku dohromady nebo ji varovat před nebezpečím a jejich vytí je slyšet i na vzdálenost deseti mil.
,,Vlci se dokážou znamenitě skrývat," říká Jim Brandenburg. ,,Když jsem v lese, obvykle poznám, jestli tam vlk je, nebo není.Poznám to nasloucháním nebo pozorováním stop."
Jim si postavil nevelký srub v Zemi vlků, která se nachází na aljašské hranici poblíž Ely, v Minnu. Název dostala tato oblast Aljašky podle velkého množství vlků, kteří tu žijí.
Někdy musí Jim vyjít vlkům vstříc, aby mohl pořídit dobré záběry. Přinese na svůj pozemek mrtvou vysokou zvěř - jako potravu pro hladové vlky. Ti se pak seběhnou a on je může v klidu fotografovat.Jindy zas smečku stopuje. Dokáže výt stejně jako oni a z jejich odpovědi rychle zjistí, jak daleko právě jsou.
NA ROZDÍL OD JINÝCH SAVCŮ
Vlci neuléhají k zimnímu spánku, ale loví.Útočí především na losy, protože ti jsou neohrabaní a málokdy se jim podaří utéct. Je známo, že vlci, když jsou na lovu, putují obvykle v zástupu a dokážou kořist neúnavně sledovat desítky kilometrů. Pronásledují svou oběť až do chvíle, kdy ji dojdou síly a oni mohou zaútočit. V době, kdy je dostatek potravy, tvoří smečku i dvacet zvířat.Je-li ale potravy málo, zmenší se smečka zhruba na sedm členů.
Jim musí být ve své profesi velmi trpělivý, protože trpělivost, jak známo, přináší růže. Jednou se Jim Brandenburg omylem dostal až k vlčímu doupěti, ve kterém zrovna spala vlčata. Byla tam však i matka vlčice, která je chtěla bránit, a tak Jimovi nezbylo než vzít nohy na ramena.
Je zvláštní, že vlci nikdy nezaútočí na loveckého psa, který jim jde po stopě a zuřivě na ně štěká. Psa hlídajícího dům přitom vlci napadnou bez obav, a může to být klidně ten stejný pes, který je nedlouho předtím pronásledoval, jenže teď zoufale kňučí u domácího prahu. Nikdy si však na něj netroufnou, když honí on je a výhružně na ně štěká!
Jim chce svými fotografiemi, které publikuje v mnoha knihách a časopisech, ukázat, jací vlci doopravdy jsou. Věří, že lidi přesvědčí, že vlci nejsou až tak zlí a zákeřní, jak se o nich tvrdí, a že špatnou pověst získali spíš neprávem.
VLK
VLK - CANNIS LUPUS - JE VELKÁ ŠELMA Z ČELEDI PSOVITÝCH. VÁŽÍ OD 30 DO 55 KG A JEHO TĚLO JE 100 AŽ 170 CM DLOUHÉ. ŽIJE VE SMEČKÁCH A LOVÍ HLAVNĚ V NOCI. PATŘÍ K NEJVÍCE PRONÁSLEDOVANÝM SAVCŮM, ČLOVĚKA VŠAK NAPADÁ OBVYKLE JEN VLK NEMOCNÝ VZTEKLINOU. SAMICE RODÍ 4-6 MLÁDAT, KTERÁ DOSPÍVAJÍ VE DVOU AŽ TŘECH LETECH. VLK SE VYSKYTUJE OSTRŮVKOVITĚ NA SEVERNÍ POLOKOULI. SEVERNÍ AMERIKA JE DOMOVEM ŠEDÝCH A RUDÝCH VLKŮ. ASI 57 000 JICH DNES ŽIJE V KANADĚ A NA ALJAŠCE;DALŠÍ DVA TISÍCE PŘEŽÍVAJÍ V OSTATNÍCH 48 STÁTECH, VĚTŠINA Z NICH V MINNESOTĚ. RUDÝCH VLKŮ JE POUZE NĚCO MÁLO PŘES STO KUSŮ. SKORO VŠICHNI SE UŽ DŘÍVE PŘESUNULI DO SEVERNÍ KAROLINY. /VLK RUDÝ NEBOLI DHOUL JE TEN VLK, KTERÉHO ZOBRAZIL KIPLING V KNIHÁCH DŽUNGLÍ JAKO PUSTOŠÍCÍ LAVINU, KTERÁ NAPDLA DŽUNGLI. RUDÍ VLCI JSOU HROZBOU HLAVNĚ V LESÍCH A HORÁCH TIBETU, INDIE, SUMATRY A JÁVY.SMEČKA TĚCHTO VLKŮ DOKÁŽE RYCHLE VYHUBIT V KRAJI VŠE ŽIVÉ A ŘÍKÁ SE, ŽE SE JICH BOJÍ I TYGR!/

ROZHOVOR:TOMÁŠ ONDRÁČEK - FLY ČÁST 2

16. září 2007 v 18:03 | Mike |  Rozhovory
Dobře vím,že jsi navštívil i koncert americké skupiny Linkin Park v Praze? Jak se ti líbili? Máš rád i takový odlišný styl hudby než jakým se prezentuješ?
To byl taky geniální koncert. Odjakživa se mi líbili a teďka tím žiji,načetl jsem o nich snad všechno. Fakt klobouk dolů,umí dělat svou práci dobře, je to sice komerce ale poctivě dělaná. Žádnej vyumělkovanej paskvil, ti kluci to poctivě odřeli, pracují, mají talent, není to žádnej producent, nějakej manažér který je dostal tam kde jsou. Protože to je v současnosti nejpopulárnější kapela světa. Protože v roce 2000 prodali své debutové album Hybrid Theory 14 milionu alb, což je dnes neuvěřitelné číslo. A jsou to kluci kteří se potkali na střední, je to poctivě odřený. Oni odehráli během roku 2001 324 koncertů, tak si to představ ,,324 koncertů za rok"odehrát,když rok má 365 dní.
Fakt je obdivuji,byli geniální - tam ti lidi od třetí písničky to odzpívali komplet. Což já teda ne,ale oni bez problému jo - ta hala byla úplně vyprodaná.
A vlastně kombinace těch bicích-,vpravo bicí,vlevo dj, který je neskutečný šoumen - scratchuje a pouští samply a ještě další mašinky,plus tam ještě jeden rapoval a druhej zpíval melodie a nakonec kytarista.Prostě ta geniální kombinace toho všeho co mě baví, ta dnešní hudba, hip hop, rytmus, nějaké melodie a oni to vše spojili dohromady v tady v tom nu-metalu,kterej sám o sobě vykrádá ostatní kapely,ale Linkin Park to umí podat,před nima tam byla kapela která taky hrála tenhle styl,ale byla to úplná kopírka a nuda - chyběly jim ty nápady.
Před pár lety si v létě pobýval pracovně v USA?! Jak se ti tam líbilo? Pokus srovnat tamnější hudební scénu s naší, samozřejmě mám ted na mysli tu taneční!
Líbilo se mi tam hodně, i když to bylo hodně pracovní, v tý době mě to sice dost sralo. Ale teď na to vzpomínám v dobrým. Protože je to jiná kultura, tam je to prostě jak na marsu, ale je to sranda. Já nemám moc rád,když někdo říká: ,, Jo, ti Američani - blbci!" To jsou přece také normální lidi jako my, akorát že žijí úplně jinde, takže každej má příležitost žít jinde, tak je tím ovlivněnej.
A s tou scénou, já teda neměl příležitost navštívit nějakou tu párty,nebo mněl,ale neměl jsem ani tak moc zájem protože já byl spíše v přírodě - ona to byla vesnice. Takže tam to nehrozilo a když jsem byl v tom New Yorku a Bostonu, tam jsem byl s kámošama a oni by tam nešli a já moc dobře vím, že by mě nic takovýho nedalo, protože vím že naše scéna je už natolik daleko, že atmosférou by to určitě nepřekonalo, možná tak kvalitou zvuku, ale vím že tam by se hrál styl který mně tolik nesedí - na tom východě, na severovýchodě jsem byl - tam valí trance, hardtrance a to mě tolik nesedělo.
Ale v čem je hlavní rozdíl - co by v našich klubech úplně odrovnalo! Amerika je trochu policejní stát,tady si lidi vůbec neuvědomují jakou tady mají volnost,protože tam klidně párty ve dvě či ve dvanáct skončí a jenom speciální kluby který mají licenci můžou jet déle a ty párty fakt končí stylem - že se rožne, vypne se to a nazdar.
Například na jiné párty Eria Tour,což byla akce pod MTV,hrál tam Moby,Carl Cox,Dandy a to bylo fakt hodně podporovány MTV,reklamami apod.Ono to bylo šest akcí po celých státech,chtěl jsem jet do Bostonu,ale když jsem si přečetl jejich stránky,co tam měli za podmínky,tak mně to přešlo. Protože v areálu - párty ta končila a to se podrž - ta končila v 11:00 hod, hlavní hvězdy Moby a David Bowie hráli od 9 do 11 hod a párty končila ve 12:00. Už na těch stránkách bylo napsaný že se tam nesmí kouřit,nepustí tě tam s cigaretami a to je fakt Amerika, to není žádná prdel.Zaplatíš za to 40 dolarů,je tam skvělej line-up a pak to končí ve dvanáct.
Na druhou stranu zase, jsem pracoval v kuchyni a pracoval tam člověk kterej byl dj a žral to už od nějakýho 93, tři dny než jsme podjeli, u nás v baráku udělal typickou ,,houseovou párty",ale jako doslova house-dům,ne jako styl hudby,ale ty jejich typický pařby na baráku. Jelikož do klubů nemůžou lidé kterým není 21,mně kterej vypadám na třicet,tak mně na benzince neprodali pivo ani cigarety, to tam nehrozí.
A tak oni paří na barácích a od 21 se k tomu těžko dostanou,což tady u nás je úplně běžná substance.takže tam úplně strašně hulí, paradoxně to co je nelegální k tomu se dostanou snáz, jelikož to hulení nemá každej a pro toho člověka je těžší sehnat pivo než hulení. Takže Američani jsou těžcí vyhulové!
Takže ta párty, ten dj za pět minut dojel - dj stůl, gramce, bedýnka, odposlechy, světýlko - byl to takový pokoj - to tam postavili do pěti minut. Přijelo tam čtyřicet lidí, hned začali hrát - underground jak prase, ale bylo vidět že na to jsou zvyklý, že tím žijou.Ono to fakt mají složitější uspořádat nějakou akci,než my tady. Potřebujou milion povolení(povolení o alkoholu, kontrolách,místě apod.).Prostě strašný, takže ta scéna je odlišná v tom že je strašně zkomerciozovaná, ale na druhou stranu tam zase je spousta prostoru,ti lidi jsou úplně jiní.
Je to obrovský stát, takže tam je tolik lidí že tam vždy něco najdeš.
V posledních letech se často mluvilo o krizi taneční scény, jak ty to vidíš? Nebo máš stejný pocit jako já, že se to pouze někam posunulo a ze jde pouze o normální vývoj?!
Jako já to nevidím jako krizi, já to vidím jako přirozený vývoj. Když to převedu na ekonomiku,na trh - jo,půjdem na pole si zatancovat,ale prostě je to těžká komerce a těžkej byznys a těžký ostrý lokty,takže je to úplně normální trh jako každej jinej - jasně svůj vývoj,obrovskej boom a pak to začne…
Já to beru spíše pozitivně, když se řekne krize - Hradhouse 5000 lidí, Summer of Love druhej den - 9-10 tisíc lidí, tak jako když děláš něco dlouhou dobu a kvalitně a je vidět že to děláš dobře a poctivě, tak to ti lidi ocení. A jako že těch akcí tady bude míň, že odpadnou takový ty zbytečný - je to silný slovo pro toho kdo to dělal, ale to prostě jinak nejde a přestane s tím megalomanstvím, všude milion laserů, světel a prostě na párty vůbec nejsou založeny náklady na dje, ale kolik se tam napere světel!
Djové tvoří tu malou část základu, takže to obrátit tam kde to má být. Jsme v ČR, nejsme tak ekonomicky silní aby to mohlo fungovat, takže to nevidím jako krizi,ale jistá krize v tom je, že se z té taneční scény začalo dělat něco co to není, že díky tomu že to byl boom a že v tom vlastně všichni podnikali, tak začali dělat z tý hudby a djs něco co to není. Je to prostě o normální zábavě a nedělat z toho vědu,ale ona se z toho začala dělat moc velká věda,aby tam chodilo čím díl více lidí. Aby se tam dělalo kvalitněji,aby tím pádem měli více peněz, já to nemyslím špatně. Takhle v podstatě nevydělává nikdo, takže to dospělo do toho hraničního bodu že se to přesytilo a hlavně se to úplně vykradlo, už tam nic není - takže se to vlastně samo zničilo. Je to chyba všech,ale taková přirozená chyba, že to jinak nešlo,chytrej můžeš být jak chceš,ale neuděláš to správně jak chceš.
Z tvého rozhovoru s djkou nikou 77 /rave č.5,červenec 2003/, vím že ti dnešní směr taneční hudby moc nesedí, že ti v něm chybí nápad či myšlenka?!
No, mně trochu přijde smutný styl poslední dobou dje Orbitha a Jerryho a tady ty retro,electro diskošky, ze začátku to bylo zajímavý,ale mně to přijde..Když ti Orbith na otázku - proč tam něco sampluje, ti řekne že se to už vyčerpalo, že stejně už nic nového…ale sorry, to mě přijde jako trapas - nic nového..
Vždyť tam se dá objevit spousta nového, vím jak se ta hudba dá dělat, třeba Linkin Park sami popisují proces jak vytvářejí ty samply a tak. Takže mě sere ta recyklace v tý hudbě, trochu směrovaná na tu plánovanou veselost, že už ta energie nevychází z nějakého momentu, když jsem chodil na párty tak jsem tam 5 hodin tancoval, pil jsem matonku a nacházel tam nějaký způsob relaxace, přemýšlel jsem o věcech, ale dnes mě přijde že tahle hudba už ten prostor neposkytuje, že to bývá moc, že už to vypadá že ty desky sami o sobě daný, že už to vypadá jako nějaký popěvky na MTV.
Jaký taneční festival tě nejvíce oslovil?
Tak určitě Planet Roxy,(festival pražského klubu Roxy: 20.-21.6. v Táboře…Marilyn Manson, Moloko, Morcheeba, Dave Clarke,James Zabiela, Andy C, Marco Lenzi a mnoho dalších )tím že tam bylo hodně spektra hudby, záběr přes kytarový až k tý taneční hudbě, tak to hodnotím - mě se líbili všechny,ale také hlavně Summer of Love, tam máš prostě atmosféru, že si nijak nehrajou na žádný megamánie protože prostě na to nemají, se zajímavým obsazením, všichni co kde byli tak už tady někdy byli,ale Dj Rush, Anthony Rother a Phil Hartnol z Orbital tady nikdy nebyli.
(Dj Rush - chicagský dj, Anthony Rother - spolupracovník Svena Vatha a Kraftwerk, Phil Hartnol - šéf Orbital,který na festivalu vystoupil se svým djs setem)
Díky za rozhovor

ROZHOVOR:TOMÁŠ ONDRÁČEK - FLY ČÁST 1

16. září 2007 v 17:41 | Mike |  Rozhovory
ROZHOVOR:
TOMÁŠ ONDRÁČEK - FLY
Tomáš Ondráček aka Fly - manager klubu Fléda a jedna z hlavních postav elektronické scény a rave.cz .
Skončí rave? Jak se žije v USA, o festivalech,TANEČNÍ HUDBĚ , koncertech, - to vše v rozhovoru s Flyem!

Jak jsi přišel ke své přezdívce ,, Fly"?
tak to bylo, když jsme s kámošama jezdívali na festivaly do Boskovic,tak tam jsme vždy ,,festivalově" žily a jednou jsme tam trávily čtyři dny a třetí den jsem byl už takovej unavenej.A tak jsem si koupil sluneční brýle. Jelikož jsme v tu dobu šli po náměstí v Boskovicích, jako že budu vypadat jako frajer.
Ale ono mi začali kámoši říkat, že v nich vypadám jako moucha!
Po nějaké době jsem se začal zajímat o taneční scénu a s kámošem jsme si říkali že já jako budu dj Fly a on Mc Henry.Ale to byla jen taková prdel. A když jsem pak začal psát svůj první článek a přispíval k nějakým debatám na netu, tak jsem si dal přezdívku Fly.
Takže když si dám brýle tak vypadám jako moucha.
Jak zaćala tvoje spoluprace se serverem rave.cz a jaká tam je tvoje úloha?
To bylo v roce 1999, jelikož už jsem nějaké tři roky se pohyboval v taneční scéně a sledoval server techno.cz, který už fungoval od roku 96, přispíval jsem do diskusních flórů.
Potom najednou vznikl server hate.techno.cz a Moravia Techno a tak jsem někdy v květnu 99 poslal na Hate report na CJ Bollanda v Pardubicích v 98! (CJ Bolland - belgický dj a producent.,pozn.aut.).
Šel jsem za Kaixem(šéfredaktor raveu) který dělal tehdy v počítačové prodejně,tak jsem tam stál s tím reportem,protože tenkrát ještě nikdo na Hyde nepsal,jen Kaix, ono se totiž moc nepsalo,ani fotky nebyli,psali se jen nějaké zajímavosti,nedělo se toho tolik jako se děje dnes. Donesl jsme mu disketu a ztvrdl jsem tam asi 2-3 hodiny. Potom jsme jeli i spolu domů a tak se z nás stali kámoši!
No a takhle jsme to nějak nakopli,že jsme byli nadšenci! A já vůbec nejsem technickej typ,na to je dobrej Kaix a to je obdivuhodná práce,úplně neuvěřitelná,to co Kaix na civilce při platu 3000 dělal, od rána do večera. Tak to už se dlouho nevidí. Když by to přetočil na peníze, tak už má v kapse 2 miliony. Takže jsem byl jedním z těch prvních zakládajících, co to nějak rozjeli. A potom někdy Kaix říkal, ať už se osamostatníme od Techna, tak jak to pojmenujeme, co ještě s tou scénou tady souvisí - techno už tady je!Tak jsme si řekli, že to bude ,,RAVE", jako odkaz na první rave párty v Anglii a vůbec jako hudební styl a tím jak to začínalo v Česku, takže vznikl Rave!
Teď si z toho děláme srandu, že jsme byli prvními akcionáři Raveu - jako já, Kaix, Lazzna a každý dal 600 Kč.(potřebná částka 1 800 za doménu na registraci.,pozn.aut.).
Přesně si to pamatuji, kdy to bylo - bylo to v době když jsem hrál na ,,Favále", dělal jsem tam studentský večírky pro studenty na vejšce - na Favále a také na Mersey.
A tam právě Kaix přišel a přímo na mně:,,Tak mi dej těch 600, ty jo! Musíme to zítra zaplatit, vono je to už volný!".
Tak jsem mu nějak z toho vstupného dal těch 600 Kč. A tak jsme teda založili server Rave.cz - a až budem vydělávat miliony, tak vždy řeknu Kaixovi že mám 1/3 podílu na zisku, že jsem dal prvních 600,.Kč, že mám akcie. Takže to byl začátek, nejdříve Hate, nadšenectví, psali jsme, založili Rave, osamostatnili jsme se a načež se nabalilo dalších plno lidí.

Taneční info weby - bez nich si dnes už asi nikdo nedokáže klubovou scénu představit. U nás zcela jasně dominuje trojice serverů techno.cz,rave.cz a clubber.cz. Průměrná návštěvnost rave.cz se pohybuje asi kolem 1700 lidí denně, často se i přehoupne přes dvě tisícovky. Obrovský zájem kluberů je o partyfotky, ty vládnou. Pak ještě party list,diskusní fora, soutěže a nejzajímavější články. Samostatnou kapitolou je zajisté RAVE CHAT./pozn.aut/.

Rave se v roce 2001 odhodlal zkusit štěstí i v papírové podobě - v září 2001 začal vydávat vlastní stejnojmenný měsíční magazín.
zajímal by mně stručný vznik časopisu ale hlavně to jak to s ním v dohledné době vypadá?
Časopis, tak to vím úplně přesně jak vznikl. Jelikož, Kaix má takové umění že se tak naivně
pro něco zapálí, takže před třemi roky na Macháči, kde byl první pobyt Raveu, kde bylo těch 6 základních členů a Kaix přednesl to, že chce dělat časopis. Proběhla asi 4 hodinová debata, ve kterém jsme mu řekli že je to úplnej nesmysl, že se zbláznil, kde na to vezmeme prachy…že je to nesmysl.
On ale řekl, že on to chce dělat, že Rave založil on a že prachy půjdou z Internetu. Že to chce prostě dělat a hotovo.Ale naprosto s tím nikdo nesouhlasil. Ale on si to prosadil, byl to trochu jeho sen. Tak jsme ho přitom nechali,všichni jsme ho půlrok kritizovali,ale pak to ustalo a nakonec se to jako vzalo, že to tu je a že se bude pro to něco dělat.
(jelikož se tento rozhovor probíhal asi před pěti lety a zpracovával se také dosti pozdě,informace o konci časáku ,,Rave", jsou už dosti zastaralé.Původně byl rozhovor připraven pro školní časopis, bohužel s nedostatku času z toho sešlo. Jakékoliv další nesrovnalosti prosím omluvte. ,pozn.aut.).
A teď - první informace, vaše médium bude první co to ví, jinak to zatím nikdo neví
Dva roky uplynuly a přiznejme si, že my to vlastně všichni děláme zadarmo, ten časák je dělaný na koleně a jen tak z nadšenectví, není to jak v Imédií. A tak jde o to že bez Internetu to fungovat nemůže, a tam se peníze pořád lily z netu a náš hlavní grafik odjíždí do Austrálie,takže to byl takovej impuls k tomu že došlo k debatě zase na Macháči(to je takový už symbolický) že se Rave zabalí!
Prostě tady ten trh není na to aby se ten časák uživil, to je nemožný. Aby uživil, to znamená aby aspoň 3 lidi měli výplatu, třeba těch 10 000. Takže na to není ani motivace, čas, síla - jako můžeme to dělat dál, dalších 5 let, že to bude vycházet, sice v tom utopíme 80 000,ale prostě to nejde. Takže první kdo to bude vědět, že časák končí - jste vy!
Jak už jsme řekl impuls k tomu byl, že grafik odjíždí ale také to že se to už stejně kouskovalo.
/oficiální vyjádření šéfredaktora Karla Ruizla: ,,Každý druhý promotér u nás dluží časopisu peníze,tak jsme si řekli dost!Platební morálka našich inzerentů je otřesná.Čest výjimkám! Časopis RAVE končí.Jsou za námi tři ročníky.Něčím snad náš časopis přispěl a někoho snad oslovil. Díky všem příznivcům, předplatitelům a inzerentům.Byly to fajn roky.Odcházíme s čistým štítem."/.
(Rozlučka s Ravem spolu se všemi jejími příznivci proběhla 8.11 2003 na párty nazvané Reset End v klubu Relax,kde jim zahráli přední brněnští djs - Kaisersoze,Jerry,Lazzna,Radan Mach….).
Zkus si vybavit nějaký hodně silný hudební zážitek?
co tě nejvíce hudebně zaujalo?
Vystoupení Massive Attack na Creamfields, úplně geniální koncert,běhal mi mráz po zádech. A oni jsou takoví mí miláčci, já je objevil pozdě - v roce 99, kdy byl boom s Mezzaninou(Massive Attack jsou společně s Underworld a Leftfield největším symbolem taneční hudby 90 let. V roce 1991 debutovali úspěšným albem Bluelines, který definoval nový styl - trip-hop, následoval Protection(94), spolu s tímto albem nastal posun zvuku skupiny směrem k ambientním plochám, to vše vyvrcholilo právě mezzaninou z roku 98.).
Tak jsem si je zamiloval, žil jsem tím hodně velkou dobu, takže jsem si říkal že mně nemůžou ničím překvapit, že to bude pohoda. Ale zažil jsem neuvěřitelný koncert, jestli znáte Massive Attack? -chill out, down tempo, pohodová hudba. Koncert byl působívej, ale hlavně ta obrazovka za nima, žádný megagrafický úlety,ale prostě čistý text, kde jela statistika v reálném čase - kolik utratí stát za zbrojení ve státě, kolik stojí raketa, kolik se pokácelo stromů apod., a oni to vůbec neříkali do mikrofonu a právě ve spojení s touto hudbou čteš takový informace!
Prostě žádný megaprojekce, jednoduše čistej text, kterej tě dostal, úplně rozsekal.Byl to hodně zajímavej koncert.

JÍZDA NÁSLEDUJÍCÍM VLAKEM

16. září 2007 v 0:15 Próza

JÍZDA NÁSLEDUJÍCÍM VLAKEM

Možná ti ujel vlak, když probouzí se den. A nebo ses jenom zadíval
do nebe a nechal ho ujet schválně. Bezpochyby pojede další - sluneční vlak s kouřem duhy, když prší.
Všichni jsme nějakým způsobem zestárli a máme v kapsách podivné pocity,jako bychom marně hledali už jednou nalezené. Jsme bílé mraky s oslnivým okrajem - ale je za námi slunce?
A pak se konečně dostáváš do dalšího vlaku.
Krajina střídá své obrazce za oknem, známé, a přece trochu ztemnělé, trochu zanedbanější. A ty už vlastně ani nevíš, jestli to teď není také trochu tvá vina.
Sedíš dám, ale okolo přejde spousta lidiček - někteří si tě zvědavě prohlížejí a kroutí hlavou. Ne pohoršeně (jako kdysi), spíš s náznakem údivu. A to tě strašně štve.
Kdo může za to, že jsi zmeškal vlak? Proč si tě nevšimli ti mladí pánové, kteří tak s oblibou nosí gaťata s rozkrokem až kdesi dole, ve vedlejším kupé? Kdo jsi? Ach, svíravá úzkosti z příštích dní - jak dlouho ještě?
Blíží se zastávka, tvůj cíl..Slézáš schůdky z vagónu. Zděsíš se - jako by podobenství pokračovalo - místo dřevěné boudy je zděný dům, přibylo nové bílé nástupiště, zmizely ty staré zelené lípy… Jak dlouho jsi tu nebyl? A kde jsi byl? Všechno je najednou tak jiné, zvláštní - není to už takové jako před lety.
A lesy na obzoru, jsou tam vůbec ještě? Pamatuješ jak jsme tam spolu chodily? A kde jsi vůbec dneska ty? Také jsi najednou zmizela z mého života…
Ale ano, zdánlivě stejná pokrývka protějších údolí na tebe kývá a zve. Odcházíš, ale nikdy už ze sebe nezaplašíš vědomí obav ze skutků a činů budoucnosti.
Možná ti ujel vlak, když vstává den…

POUTNÍCI

16. září 2007 v 0:11 Próza

POUTNÍCI
Slunce vyšlo nad hustě zelenými mraky a slibuje nám pěkný den. Kam naše kroky budou směrovat? Kudy povede naše cesta? Přece tam kde se rozprostírá okraj Aghanských lesů, Vlčího kopce to i místo posledního zbytku divočiny. Stoupáme rosou umytou trávou do vysokého kopce, po kamnech otlučených a ošlapaných nohama poutníků a podobných jiných bláznů.
U pastýřky nás zastihlo slunce. Prosvítá mezi vysokými statnými stromy, a prodírá se až sem na zem a na nedaleké zřícenině lamberk obdivujeme okolní krajinu ale i její zbytky věží a hradeb. A v údivu se prodíráme zbytkem sklepení, které na nás dýchalo svojí tmavostí, hloubkou a strašidelností. Hrůza i vzrušení. Ale není krásné, bát se?!
Ale pozor, dostáváme se do pomyslné zvířecí tlamy několik metrů pod hradem - vysoké čnící se skály nad divokou a nezkrotnou říčkou. Skály které uchvacují, ale přitom vraždící. Skály smrti. Tři statní obři se tyčí jako stráž této prapodivné pohádkové divočiny. Samotní bohové přírody. Na jejich úpatí i bor si uvědomuje jak je proti nim bezvýznamný. Zpáteční cestu volíme podél hradu, abychom ho mohli obdivovat i z druhé strany a vžít se tak do těžké role statečných dobyvatelů. Procházíme pomalu kolem děravé, ztrouchnivělé skály a vracíme se zpátky do té pomyslné zákeřné civilizace, která nám zase oživí naši rodnou řeč.
Zalíbilo se nám setkání s přírodou? Kdo se vrací nadšený, bude podnikat nové a nové výpravy do lesního království. Vrátí se tam zpět, až mu bude veselo nebo smutno, aby tu pookřála ta jeho křehká lidská dušička. Dušička v těle dítěte - mladíka - starce.
…. Smysl života většiny Evropanů: nechápati život, znehodnocovati život a míti se přitom dobře. Svědomí světa. Přihlížejí na tomto světě mnoha krutostem, zčásti nad nimi publicisticky hlasitě rozhořčují, zčásti je zamlčují, jen mlčky schvalují.
Člověk je si vždycky spíš více vědomý svých individuálních útrap, než své surovosti vůči těm druhým.
Josef Čapek ( Psáno do mraků - soubor poznámek zamyšlení a nápadů z let 1936 - 1939)