VIVE DIEU, SAINT AMOUR

Srpen 2007

DROGOVÝ FILMOVÝ ARCHÍV

13. srpna 2007 v 16:41 | Mike |  Filmy
DROGOVÝ FILMOVÝ ARCHÍV
DOBRÉ FILMY JSOU JEDNA Z NEJSILNĚJŠÍCH DROG, KTERÝM PODLÉHÁM. PROTO JSEM VYBRAL TY, KTERÉ BYSTE NEMĚLI V RÁMCI KULTURNĚ-DROGOVÉ OSVĚTY A DOBRÉ ZÁBAVY VYNECHAT.
TRAINSPOTTING /1996/
V hlavních roli - heroin,LSD, Kokain, marihuana
Drogový úlet party edinbourghských fetáků v režii Dannyho Boyla. Film vznikl podle stejnojmenného románu Irvina Welshe a jde o pravděpodobně nejznámější drogový film u nás. Najde se snad mezi vámi někdo, kdo by neznal Rentona, Spuda, Chcípáka, Tommyho a Begbieho? Nejlegendárnější se z celého filmu stala tzv. ,,záchodová scéna", ve které jsou opravdu skvěle ztvárněny halucinogenní stavy.
PULP FICTION/1994/
V hlavních rolí - marihuana, kokain
Kultovní film plný nezapomenutelných hlášek, který udělal Tarantina Tarantinem a postaral se polozapomenutému Travoltovi o velký comeback. Podle celé řady kritiků vůbec nejlepší snímek 90. let, při jehož natáčení režisér spolu s Umou Thurman na jednom večírku začali promýšlet film o pomstě…
TRAFFIC/NADVLÁDA GANGU/2000/
V hlavní roli - heroin a spol.
Asi v žádném jiném filmu nenajdete tolik drog jako právě v Trafficu. Hlavní šéf protidrogové brigády /Michael Douglas/ bojuje proti drogám všemi možnými způsoby, zatímco mu zcela uniká, že jeho vlastní dcera je závislá na heroinu.
BIG LEBOWSKI/1998/
V hlavní roli - bowling, marihuana
Povaleč Dude je omylem považován za stejnojmenného milionáře a kolem této záměny se točí celý děj povedené komedie Big Lebowski s Jeffem Bridgisem a Johnem Goodmenem.Nadmíru zajímavé scény opravdu povedeného díla bratří Coenů jsou ty, v kterých je Dude zkouřený a má své zvláštní sny.
SBAL PRACHY A VYPADNI/LOCK, STOCK AND TWO SMOKING BARRELS/1998/
V hlavní roli - marihuana
Vtipný pohled na londýnské podsvětí. Čtveřice mladíků dluží mafii půl milionu liber, které musí sehnat během jediného týdne. Ze všeho nejvíc se vám do paměti otiskne realisticky zahraný /nebo skutečný/ hulící dýchánek.
BEZSTAROSTNÁ JÍZDA /EASY RIDER/1969/
V hlavní roli - marihuana, LSD
Bezstarostná jízda, film, který vznikl v roce, kdy se odehrál legendární festival ve Woodstocku, sleduje příběh dvou motorkářů jedoucích napříč Amerikou.Easy Rider je jedno z nejpodařenějších road mores vůbec - film o svobodě, hippies a kouření trávy.
KOKAIN/BLOW/2001/
V hlavní roli - kokain, marihuana
Film podle životního příběhu drogového pašeráka a kokainového krále Georgie Junge, který se z drobného dealera marihuany vypracoval na kokainového krále. Ústřední postavu ztvárnil Johny Depp, který v průběhu celého natáčení šnupal mouku.
KIDS/1995/
V hlavní roli - marihuana, extáze
Drsný, nezávislý, špinavý, tak lze ve zkratce definovat film Larryho Clarka o teenagerech z New Yorku. Kontroverzní snímek Kids vás zavede na 24 hodin do světa, kde spí každý s každým a braní drog je na denním pořádku. Jen pro silné žaludky!
SAMOTÁŘI/2002/
V hlavní roli - marihuana
Film scénáristy Petra Zelenky a režiséra Davida Ondříčka o sedmi mladých lidech, kteří se pokouší praktikovat cosi, čemu se dříve říkalo milostný vztah. V souvislosti s tímto filmem se vám pravděpodobně okamžitě vybaví vyhulený Jiří Macháček.
ANDĚL EXIT/2000/
V hlavní roli - pervitin
Láska je bolest a droga bestie, která nám bere záchranný kruh naděje. Zhruba toto se snaží vyjádřit film Vladimíra Michálka s Janem Čachtickým a Klárou Issovou. Vůbec první český snímek, který byl kompletně natočen digitální kamerou.
HUMAN TRAFFIC/1999/
V hlavní roli - marihuana, extáze, kokain
S filmem Human Tradic prožijete jeden víkend na cardiffské klubové scéně spolu s pěti mladými lidmi, kteří se od šedi všedního dne chodí o víkendu odreagovávat do klubů. Kromě věrného zachycení klubového života nechybí ve filmu ani vynikající hudba od CJ Bollanda, Orbital a dalších.
STRACH A HNUS V LAS VEGAS/FEAR AND LOARHING IN LAS VEGAS/1998/
V hlavní roli - všechny drogy, které se na konci šedesátých let existovaly.
Adaptace románu spisovatele Huntera S. Thomsona o hledání tzv.,,amerického snu".Psychedelická road movie v režii monthypythhonovského Terryho Williama s Johny Deppem v hlavní roli je realistické a přitom drsně vtipné zachycení toho, jak to vypadá, když se vaším stylem stane hustý drogový mejdan.
ACID HOUSE/1998/
V hlavní roli - fotbalový fanoušek, který si dal tripa a přeskočilo mu kolečko v hlavě
Další film od tvůrců Trainspottingu je opět založen na povídkové knize Irvina Welsche.Cynický fetácký humor se u některých příběhů zcela vytratil. Zbyla jen syrová a depresivní skutečnost, z které mrazí v zádech.
LOLA BĚŽÍ O ŽIVOT/LOLA RENNT/1998/
V hlavní roli - extáze a láska až za hrob
Vynikající režisér nové vlny Tom Tykwer/z poslední doby zajímavý snímek Parfém-příběh vraha, natočený podle stejnojmenné knihy/ s tímto snímkem prorazil i za hranice Deutschlandu. Tři verze příběhu, v němž se Lola/Franka Potente/ snaží zachránit život svého přítele, dealera s extázemi, který se dostal do průšvihu. Talentovaná Franka se sice dnes věnuje především své herecké kariéře, ale zdatná je také za mixážním pultem. K filmu také složila i titulní skladbu.
VRÁNA/THE CROW/1994/
V hlavní roli - kokain, heroin, crack
Film režiséra Alexe Propase natočený podle komiksové předlohy Jamese OBarra se dočkal několika pokračování, ale pouze první díl se stal klasikou.Už také jen proto, že hlavní představitel Brandon Lee/syn slavného Bruce Lee/ byl nešťastnou náhodou zastřelen při natáčení.Temnota, drogy, násilí, smutek, odplata, tak přesně o tom Vrána je.

BACK TO MINE

13. srpna 2007 v 10:44 | Mike |  Hudba
BACK TO MINE
CESTA DO HLUBIN MUZIKANTSKÉ DUŠE - TAK NĚJAK BYCHOM MOHLI PARAFRÁZOVAT NÁZEV KOMPILACIBACK TO MINE, KTERÉ POD SVOU HLAVIČKOU VYDÁVÁ - DMC - DANCE MUSIC COMMUNITY. TATO SPOLEČNOST LETOS JIŽ PO JEDENÁCTÉ VYZVALA ZNÁMÉHO DJE ČI MUZIKANTA, ABY PROZRADIL, KUDY VEDE CESTA DO JEHO,,HUDEBNÍHO JÁ". JE NA ČASE, ABYCHOM SI TUHLE VELMI ZAJÍMAVOU HUDEBNÍ ŘADU PŘEDSTAVILI.
První kompilace Back to Mine vyšla v roce 1999 a její záměr byl jasný - představit slavného DJe z trochu jiného úhlu a posluchači zprostředkovat jedinečný vhled do jeho osobních hudebních chutí. A udělat desku jako stvořenou pro příjemný poslech doma. Výsledky byly a jsou občas dost překvapivé. Také proto, že Back To Mine nevypovídá o tom, co ten který DJ či hudebník hraje v klubu nebo na koncertě, ale o hudbě, která provází jeho klidné chvilky, kterou má rád a která ho inspirovala.
Jako první byl osloven Nick Warren, následovaly díly s Davem Seamanem, Danny Tenagliou a Groove Armádou. Svou Back To Mine mají i Faithless, Everything But The Girl, Morcheeba a Talvin Singh. Série se rozrostla i o jména 2stepového mága MJe Colea, legendárních Orbital a kytarových veteránů New Order.
Na obalu Back To Mine se jako nápadná pobídka k domácímu chilloutování dlouhou dobu/vyjma obalů Groove Armady a Dannyho Tenaglii/ objevovalo křeslo či pohovka a v ní usazen sám tvůrce kompilace. Fotografická podoba alba se od dílu s Everything But The Girl změnila na stylizovanou kresbu. U New Order už křeslo opět není, ale nezdá se, že by se tato změna na duchu kompilace nějak odrazila.
Nedílnou součástí vybavení bookletu je podrobná datace jednotlivých tracků/často se jedná o velmi raritní kousky/ a krátký popis toho, co ta která skladba pro samotného hudebníka či DJe znamená. Nejen kvůli tomuto osobnímu vyznání se nabízí srovnání s kompilační řadou Abstrakt Funk Theory v péči Logic Records nebo DJ-Kicks z produkce vídenského labelu !K7.
Jak už bylo řečeno, Back To Mine jsou někdy docela jiné, než by člověk předpokládal. U některých dílů se zdá, že vítězí vzpomínky na dětství či teenagerská léta. Jako třeba u bratrů Hartnollových /Orbital/, kteří na svou kompilaci překvapivě zařadili i Jethro Tull nebo PJ Harvey.Jako někteří další však přidali i vlastní exkluzivní skladbu.
Stejně tak bude zklamaný ten, kdo by například od MJe Colea očekával desku nabitou 2 stepem. Místo toho obdrží set vytříbeného stylu a vkusu, který obsáhne jazz, hip hop, odkazy na drum n bass a ještě nabídne pár skvělých remixů - včetně závěrečného Coleova mixu Belize od Goldieho.S mixováním skladeb se někdo zatěžuje více, někdo méně.
Často se hledá hudební inspirace nebo kořeny vlastního stylu jako u Morcheeby. Odkazuje se n kamarády nebo spřízněné muzikanty - Morcheeba zařadila třeba skupinu Lambchop. Je vidět, že všichni o svém výběru dlouho přemýšleli a například takoví Everything But The Girl neváhali ani sepsat speciální úvodní slovo.
Back To Mine jsou svým charakterem určené vnímavým posluchačům, kteří poslouchat chtějí a jsou kvůli tomu i ochotní zapomenout pro jednou na své obvyklé škatulkování. Pak se mohou dočkat mnoha interesantních hudebních zážitků.

COMPUTER MANIE - RETRO

13. srpna 2007 v 8:47 Hry
COMPUTER RETRO MANIE
ZX SPECTRUM, COMMODORE 64, AMIGA, ATARI - PRIMITIVNÍ POČÍTAČOVÉ HRY JSOU NEPŘEHLEDNUTELNÝM FENOMÉNEM OSMDESÁTÝCH LET. DNES SE OPĚT DOSTÁVAJÍ KE SLOVU.
Když napíšete do vyhledavače Google ,,retro games", vyjede vám naprosto neuvěřitelný seznam odkazů - na některých si můžete stáhnout emulátory kdysi slavných her/Sabotér, Dan Dare nebo dokonce úplně starý Pong/ na jiných vás čekají diskusní fóra, kde si můžete staromilsky zavzpomínat, jak to v těch starých dobrých vitacitových a alphavillovských osmdesátých letech bylo ještě všechno v pohodě, protože vývoj her nestál milióny dolarů a celé to bylo mnohem uvolněnější a svobodnější, anebo si můžete zabrouzdat na jednu z nesčetných burz, kde si lze koupit některou ze starých her, případně starý stroj. Ano, ač je to k nevíře, tak v době, kdy se zejména japonští producenti herních konzolí snaží vyrobit čím dál výkonnější mašiny, které by hráčům poskytly maximální iluzi reality, na světové síti pátrají skupinky nadšenců po krámech, které většina z nás odložila pod postel nebo na půdu:ZX Spektrum,Amiga, Komodore 64, první modely Atari, anebo dokonce skříňové automaty, které kdysi vozili po našich krajích kolotočáři -to vše lze s příslušenstvím i koupit.
V čem měly ty první hry kouzlo? Tak předně tehdy byly něčím naprosto převratným. Byly předznamenáním světlé budoucnosti. Předně je třeba rozdělit herní zařízení na typicky herní konzole /typu Sony Playstation/ a na počítače, které umožňovaly hrát hry /to je dnes v podstatě klasické PC/ - přitom je třeba mít na paměti, že první počítače typu ZX Spektrum nebo Comodere vzhledem ke své poměrné omezené paměti šlo jen stěží použít pro něco víc než hry.První konzole se začaly prodávat v sedmdesátých letech a byly to takové obrovité krabice, které jste připojili k televizi, a odměnou vám byla poněkud primitivní, ovšem zcela rozhodně interaktivní grafika. Hry se nedaly přenášet, ale byly přímo zabudovány do konzole. Dlužno dodat, že ve velké většině šlo o variace na první a patrně nejslavnější video hru jménem Pong. Ta jej přitom ještě o dvacet let starší. V dřevních padesátých letech se zrodily video hry jako hry používající rastrové video:tj. televizor.Počítače byly tehdy jednak nákladné, jednak postavené na technologii, která jejich využití ve hrách neumožňovaly. Rach Baer přišel s nápadem počítačové hry sice už v roce 1951, ale teprve v roce 1966 jej mohl uskutečnit. Tato hra se později stala základem všech prvních konzolových her a v sedmdesátých letech se myšlenky chopily společnosti Magnavox a Atari. V Evropě se první video hry objevily v roce 1974. O rok později pak učinily obrovský vývojový krok, když na trh nastoupily cartridge - ty totiž umožňovaly na jednom přístroji hrát několik her. V roce 1977 se na trhu objevilo legendární Atari VCS a jen ve Spojených Státech měla herní konzole v té době na deset milionů uživatelů.
Na trhu se najednou vyrojila spousta konkurentů:Spectravideo, Colecovision, Intellivision… a ti všichni chtěli přenést zážitky z hracích automatů do obývacích pokojů. Na počátku osmdesátých let nastal první velký krach - Atari vydalo na cartridgi hru PacMan, kterou však mnozí dokonce reklamovali. V polovině osmdesátých let pak drahé konzole načas ustoupily levnějším počítačům typu ZX Spektrum a Commodore. Odveta konzol přišla o pár let později, když Nintendo uvedlo na americký trh Nintendo Entertainment Systém a vedle konzole i hry slušné kvality.Na sklonku osmdesátých let dobře zavedené Nintendo koketovalo se firmou Sony, že vyrobí pro konzole CD-ROM mechaniku. Nakonec se však rozhodlo zůstat u cartridgí. Odvržená Sony využila příležitosti a výsledkem bylo Playstation. Zbytek už je známá historie. PlayStation postupně začalo vytlačovat z trhu ostatní konzole a se svým hlavním konkurentem Nintendem prakticky ovládlo scénu video her. Vývoj těch nejlepších video her, jako jsou třeba Final Fantasy nebo Metal Gear Solid, stojí milióny dolarů, hry se přiblížily filmovému průmyslu a na hony se vzdálily svým počátkům, kdy je vymýšleli osamocení vývojáři prakticky na koleně.
Možná i proto v posledních letech mnozí opět zatoužili po starších hrách. Hráče zmlsané nádhernou grafikou a úžasným zvukem současné hry prostě přestaly bavit a střevíce lidí začalo propadat nostalgii po starých titulech, které sice nevypadaly tak hezky, ale zase měly úžasnou ,,hratelnost", jak to ,,pařani" nazývají. Jejich přání vyšly vstříc i distributoři a začali nabízet staré hry v novém balení.Nutno dodat, že ne s příliš dobrým výsledkem. Remaky těch původních her ještě jdou, ale hrát primitivní černobílou hru na PlayStation, které zvládá DVD a BluRay formát.To je přece k smíchu.A tak ti skuteční milovníci retro zábavy musejí sáhnout hluboko do kapsy a vydat se na burzy. Ostatně, kdo říkal, že nostalgie je levná? Každá nostalgie něco stojí a většinou bývá nepraktická.Odměnou je potěšení, kterou nám čas vzal.

BEASTIE BOYS

9. srpna 2007 v 17:40 | Mike |  Hudba
BEASTIE BOYS:ROZHOVOR
Newyorská parta Beastie Boys dala dohromady své sedmé studiové album Mix-Up. Od všech předchozích se liší tím, že je celé instrumentální, Diamond, Horovitz a Yaunch se totiž vrátili k bubnům, kytaře a base. Do studia si ještě přizvali klávesistu Money Marka a perkusionistu Alfreda Oritze, aby spolu natočili dvanáct zbrusu nových tracků. Deska The Mix-Up je součástí třífázového plánu skupiny. První fáze je právě na pultech obchodů, druhou fází by mělo být stejné album s DVD s bonusovým diskem, remixy a vokálními verzemi tracků a třetí fáze bude v první polovině roku 2008 zbrusu nové klasické vokální album.
PŘED ASI TŘEMI LETY PŘIŠLI BEASTIE BOYS S NOVÝM ALBEM.JMENOVALO SE TO THE 5 BOROUGHS/NÁZEV ODKAZUJE NA 5 NEWYORSKÝCH OBVODŮ/ A BYLO PLNÉ PRAVOVĚRNÉHO HIP HOPU, VČETNĚ POLITICKÉ AGITKY.ANO SPRÁVNĚ - NĚKDEJŠÍ TROJICE HIPHOPOVÝCH ŠAŠKŮ EVIDENTNĚ DOSPĚLA;BEASTIE BOYS SI V AMERICE VYDOBILI POZICI HRDINŮ NEZÁVISLÉ KULTURY A NAVÍC SI ÚSPĚŠNĚ ZVYKAJÍ NA ROLI SPOLEČENSKY SE ANGAŽUJÍCÍ SE KAPELY.BEROU VÁŽNĚ STAV AMERICKÉ SPOLEČNOSTI A NA NOVÉM ALBU TO DÁVAJÍ JASNĚ NAJEVO.
PŘINÁŠÍM VÁM U PŘÍLEŽITOSTI PRÁVĚ VYDANÉHO ALBA ROZHOVOR Z ROKU 2004 S TOUTO KAPELOU !!
Zkus dát dohromady tři největší změny v psaní textů, ve stylu, přístupu atd., které se v hip hopu udály za tu dobu, co se mu věnujete.
Adam Horowitz: Tak to si musím chvíli rozmyslet! 20 let stylu…hmmm…Fakt těžký. Hip hop se mění každých šest měsíců,a to dost zásadně. Byli tu Funky Four Plus One More, Run-D.M.C., Rakim, Humpty Dance, La De Da De, Hamer-a to je to, co mě napadá jen tak spatra. Tyhle party ovlivnily i módu, texty, úplně všechno.
Je náročné sledovat tyhle trendy? Čím to, že jste součástí scény tak dlouho?
AH: Myslím, že důvod, proč se na scéně držíme tak dlouho, je stejnej, jako proč se ostatním líbí tahle muzika. Možná je to taky tím, že vydáváme málo desek-nevím…
Myslíš, že jste ovlivnili hodně dalších kapel?
AH: Je to zvláštní. U některých kapel ten vliv slyším.Poslechnu si Licensed To III/albový debut Beasties/, potom Cheb York Head/třetí deska/ a vidím, jak to některé kapely inspirovalo k dělání věcí jinak. Asi jsme ovlivnili mladistvý delikventy, skatery, vandaly a podobný typy. Tam je náš vliv asi cítit nejvíc.
Mohl by Eminem vděčit za část své popularity Beastie Boys?
AH: Myslím, že mu došlo, že člověk může být zábavný a zároveň říkat vážné věci. Má smysl pro humor a používá ho ve svých textech. Dokáže si ze sebe dělat legraci. Není to tak, že by naše sdělení byla úplně stejná, ale myslím si, že v tomhle stylu psaní jsme byli vždycky docela dobří.
Tvůj názor na Eminema?
AH: Náročná otázka.Každopádně je v tom, co dělá, dobrej. Je to ale zároveň hodně kontroverzní postava co se týče sexismu, homofobie a podobně. Jeho desky vlastně neznám, takže nevím. Slyšel jsem jeho singly, ale moc si neberu k srdci to, co říká. Rozhodně nedokážu tolerovat sexismus nebo homofobii, nic podobnýho. zároveň ale nemůžu hlásat, že Eminem je idiot, protože řekl to a to-prostě proto, že nevím, co konkrétně říká.
V jednom z posledních čísel Rolling Stonu řekl Chris Rock /americký komik/ následující:,,Vedeme zkurvenou válku, lidi sou bez peněz, matky zabíjejí svoje děti, sociální program funguje dál. A všichni si zpívají:,,everybody in the clu bis petting tipsy"/,,všichni v klubu sou nachcaný"-hit osmnáctiletého amerického rappera J-Kwona/. Je to šílený!" Jak se díváš na současný stav hip hopu?
AH: Historie se opakuje, a ,,everybody in the club is petting tipsy" je taky pravda. Je to tak zvrácený, že lidi o tom ani nechtějí přemýšlet. Potřebují únik z reality života. Lidi se potřebují opíjet. Měli by umělci být víc uvědomělí v tom, co sdělují světu? Já to cítím tak, že je třeba určité rovnováhy. V novinách si přečtu, že Bush za válku v Iráku utratí až sto miliard dolarů - jak bych potom mohl zůstat mlčet? Je to přece šílený.
Co z vašeho nového alba hiphopová scéna v tuhle chvíli potřebuje?
AH: Nemyslím si, že říkáme něco převratného, něco, o čem by lidi sami nepřemýšleli. Nepřicházíme s žádnou myšlenkovou revolucí. Říkáme prostě,,musíme dostat Bushe pryč z prezidentského úřadu". V podstatě jde o to, že bysme měli Ameriku proměnit v pravou demokracii, kde se lidé budou vzájemně akceptovat. Nejsme žádní politici, jsme muzikanti. Děláme muziku, ale zrovna žijeme v dramatickém období. Máme pocit, že je třeba si užívat, ale zároveň nemůžeme ignorovat, že máme prezidenta lháře, který má válečné choutky a jehož lži sahají stále hlouběji a jsou stále nebezpečnější.
Proč se ostatní hudebníci nevyjadřují k tomu, co se děje - zvlášť k současnému dění ve světě?
AH: Nevím, možná to proberou se svými kamarády a rodinami a na desce už tu potřebu necítí.
Cítíš, že tu zoufale chybí vůdčí hlas?
AH: No, zajímavý je, že je v undergroundu. Třeba úplně jedinečná skupina je Dead Prez. A proč se z nich nestanou hvězdy? Protože všechny rádia provozuje Clear Channel. Těm vyhovuje, když mladí pijou, utrácí co nejvíc peněz, nadrbou se a nezajímá je, co se děje kolem. Nenápadně je říct si:,,Bojujeme v Iráku na obranu proti jedenáctému září - co se ale děje ve skutečnosti?"Chtějí je udržet opilé.
Působí tu podle tebe instituce usilující o zánik hip hopu, protože představuje umění s tak velkou přesvědčovací silou?
AH: Zánik? Spíš ho chtějí odstrčit do kouta, tím jsem si jistý.Nepřipustí, aby měli mladí příliš velkou moc. Dokud utrácí peníze, z kterých pak plynou státu peníze na daních, je všechno v pořádku. Ale že by ovlivňovali svými názory ostatní, si nedokážu představit, to je pro vládu děsivá představa. Ještě by lidem řekli, že Dicku Cheneymu se nedá věřit.
Je povinnost každého umělce snažit se měnit poměry?
AH: Nemysli, že každý den kážeme lidem na ulicích.Ani se nepřivazujem k policejním autům před kanceláří Ala Sharptona/reverend Al Sharpton je americký extrémní bojovník za lidská práva, známý netradičními praktikami/.
Děláme to, co všichni ostatní, kdo se kolem sebe rozhlédnou a vidí, co se v Americe děje, co dělá prezident, co se děje ve světě a jak na nás svět pohlíží. Prostě si řekneš:Do prdele, přeci nezůstanu mlčet! zároveň si ale nepřestaneš užívat s kamarády-jako normální člověk.Budete se bavit,protože jste přátelé, ale budete probírat věci, které se dějou ve světě…to je normální.
Kdo je nejvíc podceňovaný rapper současnosti?
AH: Můj kamarád Bašton. Hledá vydavatelství na vydání desky. Je vtipnej. Je to rozhodně nejzvláštnější MC na scéně. Má zběsilej styl, šílenost.
Jak musí znít sampl, který hledáte, a čemu se naopak při samplování vyhýbáte?
AH: Dobrý sampl může být cokoliv, co tě nadchne. Jde o pocit. Pohybujeme se v muzice založené na samplování, takže víme o skupinách, které sampling nepovolují, a těm se vyhýbáme.Nemůžu říct jejich jména, ale některé skupiny po tobě chtějí obrovské sumy - chtějí připsat autorství za celou skladbu. The Verve by mohli vykládat.
Často se skloňují pojmy jako west coast hip hop, dirty south atd. Platí ještě New York za domov hip hopu? Čím je NY tak výjimečný?
AH: New York není domov hip hopu. Hip hop je záležitost celého světa. Čím je New York výjimečný? Voda. Nedělám si legraci. Máme nejlepší bagely, nejlepší pizzu.Je to jídlem, výživou, tekutinami, které nám tu kolují v těle.
Proč jste se na to To The 5 Boroughs vrátili k čistému hip hopu?
AH: Zrovna jsme začali natáčet a prostě nám přišlo, že to tak má být. Taky jsme na věcech v tomhle stylu pracovali každý sám. Žádný logický důvod to nemá. Po jedenáctém září jsme hráli na benefičním koncertě New Yorkem Against Violence - jen krátký set, a hráli jsme čistě hip hop, byla to opravdu velká zábava. Takže jsme na nezaměřili i na albu - taky proto, že to bylo jednodušší.
Chcete ukázat mladým, jak se dělá hip hop?
AH: Snad, možná..Jsme přeci jen největší starouši na scéně. Blázni, který to ještě baví.
Jakým způsobem ovlivnil hip hop pop kulturu?
AH: Dělo se to dávno před tím, než přišel hip hop. Před nástupem jazzu. Ovlivnil ji stejně jako jazz age. Nemyslím, že by dopad hip hopu nebo pop byl větší, než jaký způsobily disco, rokenrol anebo jazz.
Co je to nejdůležitější, co charakterizuje dobrou hiphopovou skladbu?
AH: Každá skladba je jiná, ale řekl bych, že je to beat, protože to je ta část, která se ti dostane pod kůži. Je to první věc, která tě atakuje, a možná taky poslední, kterou si ze skladby odneseš. Nejsem si jistý, jestli je možné udělat dokonalou skladbu bez dokonalého beatu. Na druhém místě je vokál a způsob, jakým ten člověk rapuje. Ale vždycky je na prvním místě dobrý beat, to je základ.
Zdroj:Gary Gorlick/Famous/Keystone;Lukáš Turza/Hype

ROZHOVOR S HARUKI MURAKAMI

9. srpna 2007 v 11:05 | Mike |  Rozhovory
ROZHOVOR
Sex může být někdy jako sen
Haruki Murakami rozhovory hodně šetří. Moc necestuje a s japonskými novináři se bavit nechce, protože nestojí o přílišnou publicitu. "Jsem spisovatel, ne rocková hvězda," říká. Při návštěvě Prahy, kde přebíral Cenu Franze Kafky, však udělal výjimku.
- Co pro vás znamená Franz Kafka?
- Kafka je jedním z mých nejoblíbenějších autorů. Vždycky jsem ho obdivoval a přečetl jsem skoro všechna jeho díla. Je to jeden z důvodů, proč jsem tady.
- Máte ještě nějaké další oblíbené autory?
- Ano, hlavně ty, které překládám do japonštiny. Jedním z nich je Francis Scott Fitzgerald, další je Truman Capote a třeba Raymond Chandler, ale největším idolem je pro mě Dostojevskij.
- To je docela hodně autorů, kteří spolu zase nemají tolik společného. Co vás na nich láká?
- Na Fitzgeraldovi se mi líbí styl psaní, ten je opravdu krásný, a u Dostojevského obdivuji jeho svět, který je obrovský, univerzální, a zároveň hluboký. U Chandlera mě zase zajímá jeho smysl pro dialog a vtip. Jsem spisovatel, a tak si od mých kolegů vypůjčuji spoustu věcí.
-
Co bylo impulsem pro vznik Kafky na pobřeží?
- To je moje pocta Franzi Kafkovi. Když mi bylo patnáct, dostal se mi do ruky jeho Zámek. Hrozně se mi tehdy líbil, i když jsem byl pořád ještě docela malý kluk. Doslova mě ten příběh šokoval, byla to ta nejzvláštnější kniha, kterou jsem do té doby četl. A hlavnímu hrdinovi mého románu Kafkovi Tamurovi je stejně jako mně, když jsem Kafku četl poprvé. Tak mě napadlo, že bych jej mohl pojmenovat po svém oblíbeném autorovi. On je pro mě vlastně symbolem mého psaní. Tehdy začala moje kariéra spisovatele, ačkoli jsem to samozřejmě netušil. Můj hrdina se postupně noří do stále temnějšího, kafkovského světa, stejně jako já tehdy. A sám Kafka je v románu také přítomen, v podobě Tamurova vnitřního hlasu, Kluka, co se mu říká Vrána. Vrána znamená přibližně to samé, co české slovo kafka.
-
Příběh Kafky na pobřeží se v jistém smyslu nemůže stát, je nereálný. Čím jste se tu inspiroval, západní, či japonskou tradicí?
- Vlastně oběma. V Japonsku máme svou vlastní mytologii a Kafkův svět je hodně ovlivněný západní tradicí surreálnosti. Dal jsem tyhle dvě věci dohromady.
- V minulosti vám některá média dokonce dala nálepku spisovatele science-fiction, nebo alespoň magického realismu. Souhlasíte s nimi?
- Nejsem si jistý. Mám svůj vlastní styl. Rád čtu, takže znám romány Garcíi Márqueze, čtu i sci-fi a fantasy, ale píšu podle svého. Jen já dokážu psát tímto stylem, v tomto jsem v jistém slova smyslu originální.
- Co pro vás bylo impulsem, abyste začal psát?
- Když mi bylo dvacet let, hodně tvrdě jsem pracoval, to bylo v sedmdesátých letech minulého století. Tehdy jsem ani nepomyslel na to, že bych někdy mohl něco napsat, prostě jsem jen pracoval. Až když mi bylo dvacet devět, došlo mi, že bych chtěl zkusit něco jiného. Tak jsem začal psát. Na konci šedesátých let došlo v Japonsku k velké společenské změně, takřka k revoluci. Po těchto událostech však přišel určitý útlum. Myslím, že tady o tom víte své. Takže když mi bylo přes dvacet, vládla v Japonsku nehybnost. Přežil jsem těch deset let, kdy se nic nedělo, a když to bylo pryč, prostě jsem si řekl, že chci něco napsat.
- Vy jste si ale v sedmdesátých letech otevřel v Tokiu jazzový bar. Bylo to tehdy těžké?
- To tedy bylo. Půjčil jsem si na to peníze a pak jsem to musel složitě splácet. Takže jsem musel pracovat opravdu tvrdě. Ale mně to nevadilo. Za oněch revolučních událostí jsem se rozhodl odmítnout establishment, protože tehdy rozbil všechny naše ideály na prach. A já byl z toho hodně zklamaný, ztratil jsem všechny iluze.
- Jak je pro vás důležitý jazz?
- Já mám jazz hrozně rád, je to pro mě hodně osobní hudba.
- Ve vašich románech hraje důležitou úlohu nejenom jazz, ale i pop music a klasická hudba.
- Hudba obecně je v mém životě všudypřítomná. Ráno, když píšu, poslouchám při tom klasickou hudbu. V noci, když je všude klid, zase jazz. A v autě, když řídím, si pouštím rock. (směje se)
- To máte dobře rozdělené. Ale zpět ke Kafkovi na pobřeží. Tam hraje zásadní roli japonská písnička. Proč ta změna?
- Ale to není skutečná píseň, existuje jen v mé mysli. Už za mnou přišlo pár lidí, že by chtěli k tomu textu složit hudbu, ale já je odmítl, protože v hlavě už nějakou melodii mám a nechce se mi ji měnit.
- Ve vaší nové knize je oproti oběma v České republice doposud přeloženým románům také patrná změna v pojetí lásky. Už to není jen tragický, posmutnělý cit, je tu cítit i závan perverze. Vždyť Kafka spí s vlastní matkou.
- Příběhy, které píši, jsou vždycky jakousi interakcí mezi skutečným a nereálným, imaginárním světem. V románu Na jih od hranic, na západ od slunce potká hlavní hrdinu svou životní lásku, ale netuší, zdali je Šimamoto skutečná, nebo se mu jen zdá. A v Kafkovi na pobřeží je to podobné: ani Kafka Tamura si není jist, jestli jeho starší milenka skutečně existuje, či jestli je to jeho matka. Takže tu pořád máme oba světy. Pro mě je fyzická láska velmi důležitou formou komunikace mezi lidmi, při němž se mohou spojit dva protiklady.
- Takže sex je pro vás jakýmsi mostem, jenž spojuje náš život s paralelním světem?
- Ano. Víte, sex může být někdy jako sen. Někdy potřebujeme nějaké spojení mezi oběma světy, a ten most musí být dostatečně silný a inspirativní. Což fyzická láska může být, a proto je v mých knihách tak důležitá.
- Takže sex a sny jsou pro vás to samé?
- Dalo by se říci, že sex může zprostředkovávat kontakt s něčím, co leží vně nás. Takže ten druhý funguje ve fyzickém spojení jako médium. Jako spisovatel si myslím, že je potřeba vydávat se na druhou stranu a tuto zkušenost lidem zprostředkovávat. K tomu ovšem potřebujete vyvinout vlastní styl. Se snem je to podobné. Když sníte, také se vydáváte na hranice reality. A když se vzbudíte, sen je pryč. Ale když jste spisovatel a umíte napsat dobrý příběh, tak když se probudíte, sen zůstává s vámi a vy v něm můžete pokračovat.
- Proč se ve vašich knihách tak často objevují kočky?
- Víte, já jsem jedináček, takže v dětství jsem byl často sám. Takže jsem potřeboval někoho, s kým bych se mohl přátelit. A jediné stvoření, které jse měl neustále vedle sebe, byla moje kočka. Od té doby mám rád kočky. Nic jiného v tom nehledejte.
- V Kafkovi na pobřeží se objevuje druhá světová válka v podobě dvou dávných dezertérů, kteří střeží bránu vedoucí na onen svět. Jak ve vás tahle historická zkušenost rezonuje?
- Jako pro spisovatele je pro mě nejdůležitější paměť. Když píšu nějaký příběh, užívám k tomu své vlastní vzpomínky. Ale historie je kolektivní zážitek, zkušenost celé společnosti. Já se sice narodil až v roce 1949, ale i tak mám vzpomínky na válku. Přejal jsem prostě kolektivní paměť a osvojil si ji. V tomto smyslu jsou vzpomínky druhých na dobu, v níž jsem nežil, stejně důležité jako moje vlastní. A proto píšu o válce. Můj otec v ní bojoval a hodně mi o ní vyprávěl, takže jsem jeho vyprávění postupně začal považovat málem za své vlastní.
- S válkou se úzce pojí smrt.
- Když jsem začal psát, neměl jsem vlastně žádné ústřední téma. Narodil jsem se ve středostavovské, úplně průměrné rodině. Nebylo na ní nic podivného ani pokaženého. Nic traumatického. Neměl jsem nic. Kdybych byl zažil válku, bylo by o čem psát. Říkal jsem si, o čem bych asi tak měl psát. A tak jsem se rozhodl jít pod povrch, začít kopat velkou a hlubokou jámu, na jejímž dně bych mohl něco najít. Tak jsem začal kopat, a když jsem byl opravdu hluboko, na samém dně té studny jsem v temnotě cosi našel. Jinak řečeno, je to úplně jiný, jungovský svět, který leží hluboko ve vašem podvědomí. A v temnotě se dá zahlédnout spousta věcí. A to je přesně můj svět. Tam dole, v té tmě se dá mluvit s mrtvými. To není metafora. Ty lidi můžete vidět ve skutečnosti.
- Se smrtí souvisí i sebevraždy, které jsou v japonské společnosti i ve vašich knihách poměrně časté. Čím si to vysvětlujete?
- V Asii není sebevražda hřích, kdežto v zemích, které jsou založeny na katolictví, ano. V našem náboženství může být sebevražda aktem krásy. Ve válce takhle zahynula spousta lidí a dostalo se jim respektu a obdivu. Myslím, že je to taková japonská tradice. Japonci považují sebevraždu za cosi běžného. Pěkných pár lidí, které jsem znal, skončilo sebevraždou. Já jsem je přežil, a tak jsem o nich chtěl napsat, zaznamenat jejich osudy.
- Jedna za vašich povídek, Tony Takitani, se stala námětem k filmu, který měl loni premiéru. Jaký je váš vztah k tomuto médiu?
- V zásadě mě film moc nezajímá, nechce se mi převádět mé příběhy do filmové podoby. Vždycky jsem chtěl psát knížky. Ale kdyby přišel nějaký dobrý režisér a oslovil by mě, jestli by mohl udělat z nějakého mého příběhu film, mohlo by to být zajímavé.
- Máte nějakého oblíbeného režiséra?
- Mám rád Davida Lynche, protože ve svých filmech má stejné pojetí snů a paralelní reality jako já ve svých knihách.
- Jaký je podle vás největší rozdíl mezi západní a japonskou kulturou?
- Těch rozdílů je celá řada. Ale ten hlavní spočívá podle mého v tom, že západní kultura je postavená na logickém uvažování. A asijské kultury jsou spíše nelogické. Což má samozřejmě dobrou i špatnou stránku. Tak například, v Japonsku věříme na duchy. Kolem sebe máme pořád spoustu duchů a bohů, žijeme tady na zemi společně s nimi. Ale v západní kultuře je bůh jen jeden a sídlí nahoře. A duch je vždy tak zvláštní, neobvyklá věc. Když my chceme navštívit onen svět, není to tak složité: prostě se soustředíme na duchy kolem sebe. Kdežto v západní kultuře musí člověk k tomu, aby se setkal s druhou stranou, udělat spoustu věcí. Vezměte si třeba takového Orfea. Když se chtěl setkat s Eurydikou, musel sestoupit do podsvětí a pak ještě splnit spoustu dalších úkolů, přednést píseň a podobně. Podobný mýtus máme i v Japonsku. Je o muži, který ztratil svou ženu a chtěl se s ní ještě jednou potkat. Ale měl to mnohem jednodušší než Orfeus: prostě si všímal, co se děje kolem něj. To je podle mého ten největší rozdíl.
Richard Olehla, MFDnes, 4. 11. 2006

HARUKI MURAKAMI

9. srpna 2007 v 11:02 | Mike |  Časopisy a knihy
HARUKI MURAKAMI - HVĚZDA ZE ZEMĚ VYCHÁZEJÍCÍHO SLUNCE
Bez nadsázky lze říct, že co se kulturní sféry týče, je Japonsko v poslední době docela ,,in".Sushi restaurace, japonský design, filmy, rafinované vůně či módní výstřelky v Evropě etablovaných Japonců Kenza a Issey Miayke, to vše v nás vyvolává opojné pocity a navozuje atmosféru kultury, která má nezaměnitelně svůj styl a která je pro nás, Evropany, stejně povznášející jako kdysi kultura francouzská. Přesto nám Japonsko stále přijde velice bizarní;nerozumíme mu a víme, že je velice obtížné mu porozumět. Nejlépe je to vidět na umění - zatímco design a jídelníček jsme přijali rychle, k japonským manga komiksům pronikáme jen postupně, japonský film přijímáme prostřednictvím nezávislých filmových klubů /a Quentina Tarantina- viz Kill Bill/. Nejhůře na tom ovšem je literatura. Přestože japonská literatura má dlouholetou tradici a patří mezi nejstarší literatury světa, na západ od japonských ostrovů se pak většího ohlasu dostalo jen Kenzaburovi Oé, který získal v roce 1994 Nobelovu cenu - ale to by bylo tak všechno. Žádný jiný japonský spisovatel do Evropy nepronikl - stylově uvědomělí Evropané nadále chodili do sushi barů, skláněli se před japonským designem, s nádechem intelektualismu chodili do klubů na japonské filmy, ale dál četli Welshe,, Ellise či nějakou z dalších evropských či amerických celebrit. Jenže pak přišel Harci Murakami.
Nástup tohoto japonského autora a způsob, jakým si dokázal během krátkého časového období /hlavně posledních deset let/ získat kultovní postavení téměř po celém světě, jsou naprosto úchvatné, až zarážející. Dokonce by šlo říct, že Murakami je jedním z mála současných spisovatelů, jimž se podařilo dosáhnout statutu srovnatelného s tím, jemuž se těší popové hvězdy. Samozřejmě - jak jinak - tahle horečka se zrodila v zemi kultů, Japonsku;Murakami byl běžným, celkem slušně se prodávajícím autorem, který měl za sebou tři romány a svou finanční situaci si vylepšoval překlady z angličtiny.
Po relativním úspěchu prvních knih odjel se ženou na nějaký čas do Evropy, kde napsal svou dosud nejúspěšnější knihu Norské dřevo a právě zde jej zastihla neočekávána sláva:Murakami najednou začal dostávat dopisy od desítek tisíc svých nových příznivců, kteří byli doslova očarováni uhrančivým a temným příběhem z knihy, davy poznáníchtivých čtenářů proudily do nočního klubu, který v knize figuruje, v Japonsku se prodávaly hudební kompilace skladeb, které vyprávěč v průběhu románu zmiňuje, znovu vyšlo album Beatles, z něhož inkriminovaná skladba pochází, začaly se prodávat čokolády, které měly obaly s motivem norského lesa a dokonce i průvodci po místech, na které román čtenáře zavede. Zaskočený autor dostával jednu nabídku za druhou na zfilmování svých knih/všechny zatím odmítl/,na natáčení reklamních spotů/ty odmítl rovněž tak/ a - jak to pregnantně vyjádřil lidský list Guardian -,,hezky si seděl v Římě a z povzdálí sledoval, jak se z něj stává hvězda popové kultury".
Stala, a nejenom v Japonsku. Šílenství japonských čtenářů mohlo jen sotva zůstat bez odezvy - už jen proto, že Západ literární hvězdy potřebuje jako sůl - a tak Murakami záhy začal vycházet nejprve v anglických,a pak dalších překladech. Díky nakladatelství Odeon se objevil i nejslavnější autorův román Norské dřevo i v českém překladu, poté je následoval autorův nejlepší román Na jih od hranic, na západ od Slunce. Samozřejmě Murakami evropské čtenáře a nakladatele nezaujal jen úspěchem, jemuž se dostalo v rodné zemi - když se v roce 1988 vracel z italského pobytu, dosáhla prodejnost Norského dřeva v Japonsku 3,5 milionu výtisků -ale i obsahem, který byl velice blízko modernímu čtenáři. Ano, pokud je nějaký autor, který dokáže výstižně zachytit proměny moderní kultury v posledních dvaceti letech minulého století a vliv této kultury na každodenní život, pak je to právě Haruki Marukami.
Na rozdíl od mnoha svých souputníků se Murakami nesnaží ve svých knihách pojmenovávat společenská zla, míchat se do politiky, objevovat zákoutí historie nebo řešit metafyzické záhady světa. Jeho romány se téměř všechny věnují odvěkému tématu milostných vztahů - anebo spíše jejich absenci. Jakkoli se toto téma může zdát otřepané či vyčerpané, Murakami znovu a znovu dokazuje, že příběh zamilování a ztráty milované bytosti může být pokaždé podán nově a s neuvěřitelným smyslem pro humor navzdory tomu, že nejedna z jeho postav končí tragicky/například Norské dřevo je doslova takovým kruhem sebevrahů/.Právě zajímavá kombinace tragického a komického je na tomto autorovi nejpřitažlivější. Ostatně není divu, že kromě amerických autorů dvacátého století, které sám překládal /Carver, Salinger/ je jeho velkým vzorem Kafka.
Jak to ale všechno začalo? Harci Murakami se narodil v roce 1949 v Kyótu. Jeho vzdělaní rodiče jej nutili číst hodně japonské literatury, které však mladému géniovi nic neříkala, a z mladistvého odporu se zrodila jeho láska k americké literatuře. Murakami vlastně patřil do generace, která začala překonávat poválečný odpor Japonců ke všemu americkému a naopak začala pozitivně Američany vnímat a přijímat. V roce 1978 se Murakami začal věnovat psaní - údajně jej to napadlo na baseballovém zápase, tak si koupil pero, papír, šel domů a začal psát, zprvu inspirovaný Vonnegutem a Brautiganem. Hned jeho první román dostal prestižní literární cenu a o budocnoust bývalého majitele hudebního klubu bylo rozhodnuto - Harci Murakami se stane nejslavnějším japonským spisovatelem přelomu století.
Jako správný Japonec si ovšem Murakami stanovil velmi přísnou disciplínu. Začal vstávat před pátou, zdravě jíst, běhat a jako relaxaci večer nadále překládal americké autory. Obrovský vliv na něj měly dvě cesty do zahraničí. V roce 1984 odjel do Spojených států, kde se setkal se svým velkým literárním idolem Raymondem Carverem a nějaký čas u něj dokonce strávil. V roce 1988, když pracoval na už zmínění knize Norské dřevo, odjel s manželkou do Itálie, chvíli žil v Palermu, posléze v Římě.
Sám Murakami zůstává přes všechnu popularitu nad věcí a ke své tvorbě je značně sebekritický:,,Pokud chcete skutečnou literaturu, musíte číst staré Řeky. Aby totiž mohlo existovat opravdové umění, potřebuje otroctví. Tak to bylo v Řecku: zatímco otroci dřeli na polích, připravovali jídla a veslovali na lodích, občané Řecka se povalovali na středozemním slunci, oddávali se básnickým soutěžím nebo se zabývali matematikou. Takhle se to má s uměním. Obyčejní smrtelníci, kteří ve tři ráno prolézají ledničkou, aby našli něco k jídlu, mohou vytvořit literaturu, která bude odrazem téhle situace.A to se týká i mne."
Převzato z časopisu Hype Magazíne

DEPEPE MODE ANEB DAVE GAHAN

9. srpna 2007 v 0:30 | Mike |  Hudba
DEPECHE MODE ANEB DAVE GAHAN
Je léto 1990 a Depeche Mode jsou uprostřed úspěšného turné ke svému patrně vůbec nejlepšímu albu Violator. Souhrnný prodej všech desek skupiny se odhaduje přibližně na čtyřicet milionů. David Gahan je v životní formě na vrcholu popularity. Adorují ho miliony fanoušků. Neexistuje nic, co by bránilo tomu, aby se Depeche Mode nadobro zapsali do historie moderní pop music jako jeden z největších fenoménů své doby. Nikdo si však nevšímá, že jejich frontmana stále více sužuje přesvědčení, že i přes svoji gloriolu jsou Depeche Mode širším publikem vnímáni stále jen jako ta podivínská synci-popová kapela z Británie. To jej nakonec dožene k teatrálnímu a vypjatému gestu-pokusu ze sebe vytvořit dokonalou rockovou ikonu, přímo ztělesnění rocknrollového životního stylu. Tehdy si opatří okázalé tetování a poprvé, napřed jen,,rekreačně" vyzkouší heroin. ,,Tenkrát jsem si uvědomil, že už neexistují žádné opravdové rockové hvězdy. Že už tu není nikdo, kdo by byl ochotný jít až za tu nejzazší mez. Jedna věc je zpívat písničky, ale druhá věc je podle toho i žít. A tak jsem stvořil monstrum." Vzpomíná Dave na zlomový okamžik svého života. ,,Udělal jsem totiž tu velkou chybu, že jsem si myslel, že ,,myslet to vážně" znamená zavléct sám sebe do toho nejhoršího pekla."
To, co začalo jako víkendový drogový úlet, se velmi rychle vystupňovalo když Dave opustil svoji první ženu Joanne a odstěhoval se do Los Angeles za Theresou Conway - tetovanou hudební publicistkou, která spolupracovala s Depeche Mode ve Spojených státech a která se v roce 1992 stává paní Gahanovou č. 2. Aniž by si to kdokoliv uvědomil či připustil, Dave se velmi rychle propadá ve spirále závislosti na heroinu. Jeho životní prostor se postupně scvrkává na vlastní dům v L.A, neustále zaplněný bandou jiných fetáků a hotel Sunset Maquis. Toto místo, oblíbené dějiště¨Daveových drogových dýchánků, je obzvlášť pamětihodné. V dubnu 1994 jsou Depeche Mode s Devitional Tour v Chile. Tady Gahana dostihne zpráva, že si Kurt Cobain ustřelil hlavu. ,,Moje první reakce byla vztek. Byl jsem nasraný, protože mi to připadalo, jako by mi Kurt ukradl můj vlastní nápad. Takhle v hajzlu jsem ve skutečnosti byl," vzpomíná Gahan. Sám si však začíná uvědomovat zhoršující se stav věcí a poprvé nastupuje na odvykací kůru, trvající šest týdnů. Když se vrací, opouští ho Theresa, která ač sama v minulosti heroin zkusila, je už unavená tím, že svého manžela v poslední době neustále nachází totálně sjetého na podlaze. ,, Theresa mě opustila, přátelé byli dávno fuč a já jsem byl obklopený hromadou fetáků. A věděl jsem úplně jasně, o co tady jde. Já jsem měl peníze a drogy a ti lidi se mě drželi jako klíšťata."
Z dalšího Detoxu se Dave vrací v srpnu 1995, svůj dům však nalézá komplet ,,vybílený". Televize, nahrávací studio, dva Halleye, dokonce i příbory, všechno je pryč. Zloději mu navíc jako ,,pozdrav" resetují kód bezpečnostního systému, díky čemuž si Dave uvědomuje, že jde o pomstu jeho fetáckých ,,kamarádů!, kterým nebyly jeho snahy o seknutí s drogami po chuti. Nikdo jiný totiž číselnou kombinaci k alarmu neznal.
,,Připadal jsem si jako postava z nějakého zasraného kriminálního seriálu z L.A.Říkal jsem si-možná že se tu beze mě bude všem líp." Z domu odjíždí do Sunset Maquis. Napřed volá matce do Basildonu, aby ji oznámil, že se právě vrátil z dalšího detoxu. Pak se odhodlá k nejdramatičtějšímu uměleckému manifestu své kariéry - v hotelové koupelně si žiletkou přeřeže zápěstí. Později přiznává že počítal s tím, že jej nakonec někdo najde a podle záznamu na lince 911 to byl prý dokonce on sám, kdo přivolal pomoc. Když lékař ambulance vidí, komu jede zachraňovat život, jeho slova jsou:,,Ty jeden zatracenej pitomče, to jsi zase ty?"
Následuje řada neúspěšných odvykacích pokusů a vážnějších i méně vážných předávkování heroinem, díky kterým modla všech fanoušků Depeche Mode dostává mezi zaměstnanci losangeleské záchranky familiérní přezdívku The Cat/v americkém slangu má několik významů od hudebníka až po děvku/. K nejvážnějšímu incidentu dochází 28.května 1996. V hotelu Sunset Maquis se Dave po požití nekvalitního speedbalu /kombinace kokainu a heroinu/ od dealera z ulice na dvě minuty ocitá ve stavu klinické smrti. Na poslední chvíli je sice zachráněn, ale policie, která do hotelu doráží společně se záchrankou, v pokoji nalézá větší množství drog, a tak místní šerif Davea z nemocnice deportuje rovnou do vězení. Napřed musí zaplatit kauci ve výši deseti tisíc dolarů a následně je mu soudem uloženo devítiměsíční protidrogové léčení. Tentokrát už naštěstí úspěšné.
Od té doby prý Dave Gahan na drogy nešáhl. ,,Je to všechno tak opravdové, jak Renton zajíždí do koberce a Matka Představená ho vytáhne za nohy na ulici. Sám jsem to několikrát zažil a to z obou stran tohoto příběhu," přirovnává Dave svoji tehdejší realitu ke známé scéně z Trainspottingu. ,,To je prostě život fetáků. Když kolem vás umírají lidi, jednoduše se jich koukáte zbavit. Jakékoliv vaše city jsou totiž úplně v hajzlu."
,,Vlastně to bylo dvakrát, co jsem si myslel, že je Dave po smrti," říká Sahanův kolega z Depeche Mode, Martin Gore.,,Když vám někdo volá a je to váš manažer nebo kdokoliv jiný kdo říká ,,musím s tebou mluvit o Danovi, stalo něco vážně zlého," automaticky se vám vybaví, jasně, a je to tady. Ale vzhledem k tomu všemu, dvakrát nebylo zase tak moc." Andy Fletcher to vidí stejně:Podle zákonů logiky měl být dnes Dave po smrti. Absolutně mi není jasné, jak to jeho tělo všechno vůbec zvládalo." Čekali byste od kolegů ze skupiny větší účast? Pravdou je, že Sahanova závislost na heroinu vztahy v Depeche Mode velmi ochladila. Až do roku 1991, kdy se Dave odstěhoval do Los Angeles, to totiž stále byli ti čtyři hoši z Essexu, z nichž žádný neměl s tvrdými drogami přímou zkušenost. Osobně proč myslíte, že se v polovině devadesátých let trhl Alan Wilder? ,,Alan Danovi všechny ty excesy prostě nedokázal odpustit," říká Gore.
,,Ale musím přiznat, že když jsem poprvé slyšel v rádiu, že Dave skoro umřel na předávkování a teď je ve vězení, říkal jsem si i já-tohle nemá smysl, zabalme to. Dnes jsem ale rád, že jsme mu dali ještě jednu šanci, i když nás už tolikrát zklamal.On se z toho totiž nakonec opravdu dostal." Gahan však o ,,péči" svých kolegů nemluví právě bez hořkosti. ,,Myslím, že mnohem víc než můj život je tehdy zajímal osud Depeche Mode. Na druhou stranu je fakt, že asi vlastně vůbec netušili, jak na tom ve skutečnosti jsem. Vídali jsme se málo a já jsem dělal co jsem mohl, abych je oklamal," připouští Gahan. Pořád jsem ale trochu naštvaný, obzvlášť na Marta. Volal mi těsně předtím než jsem šel do Exodu/odvykací centrum/, křičel na mě a byl dost sprostý. Telefon jsem zavěsil v slzách, protože mi došlo:,,Kurva, oni na mě úplně kašlou, jde jim jenom o to, že když umřu, nebudou žádní Depeche Mode. Zasraní sobci."
V rámci Depeche Mode se Dave pokoušel autorsky prosadit jen jednou, když během nahrávání Ultra Martinovi přehrál svoji písničku The Ocean song. ,,Martin sice říkal, že se mu líbí, ale později mi vysvětloval, že by nezapadala do konceptu desky. Tak jsem se zase stáhnul. Vlastně to ale ani nevadilo, protože se to ve mně začínalo nabalovat jako sněhová koule," říká dave. Možnost natočit celou kolekci vlastních písní ho prý poprvé napadla už během posledního pobytu v odvykacím centru.
Seriozněji se tím však začal zabývat až na turné The Singles 86-98.,,Cítil jsem potřebu upustit ventil," říká Dave.Měl několik nápadů na vlastní písničky, ale scházel mu partner ke komponování. Nakonec mu starý kamarád z Los Angeles doporučil kytaristu Knoxe Chandlera. Dave:,, Knox mi dal sebedůvěru vyzkoušet trochu jiný věci, než jaké jsem dělal s Depeche Mode, třeba pracovat jinak se svým hlasem. Zkrátka, pomohl mi oprostit se od zavedených pravidel." V New Yorku společně nahráli deset písniček, které jsou-vyjma první singlovky Dirty Sticky Floor, trochu připomínající Depeche Mode v období Songs Of Faith and Devotion - většinou velmi tiché, téměř až ambientní. Zásluhu na tom nejspíš má i producent alba Ken Thomas.V písničkách na Paper Monster je však celkem zřetelně slyšet i vliv skladatelského rukopisu Martina Goera, kterým je Dave za ta léta pochopitelně profesionálně deformovaný.,,Zjistil jsem že mám velkou školu od jednoho z největších skladatelů naší doby-kterým je samozřejmě Martin," říká Dave.,,Na Paper Monster ale najdete i jiné vlivy, třeba hudby, na které jsem vyrostl, jako T.Rex, David Bowie nebo Slade."
Název sólového alba má původ v Daveově dětství.paper Monster jsou fiktivní strašáci, kteří na malého Davea číhali ve skříni nebo pod postelí.,,Myslím, že nejtěžší věcí na světě je čelit vlastnímu strachu," říká Dave.,,Celou dobu ve mně rostli takoví papíroví strašáci a ž když jsem se jim postavil,zjistil jsem, že to byl jen symbolický list papíru, co mě zastavovalo.Pak jsem je dokázal roztrhat nebo jimi prorvat a dostat se skrz.Z tohoto pocitu vzešla většina desky,"říká Dave a je zřejmé, že i zde je spojitost mezi jeho dnešním stavem a věcmi, kterými prošel před sedmi lety. Fanoušci Depeche Mode byli prý celí už žhaví a řada z nich Davea během natáčení podporovala maily, ve kterých psali, že už se výsledku nahrávaní nemůžou dočkat.Nicméně lidé, kterým Dave své album pustil byli poměrně překvapení.,,Myslím, že hodně lidí čekalo, že udělám něco temného a ujetého, že budu nahrávat s nějakou metalovou kapelou z LA. Něco z toho ve mně sice rozhodně je, ale s deskou dopadlo jinak. A mám z Paper Monster výborný pocit, jaký jsem neměl snad od alba Violator, u kterého jsem cítil,že to vyvíjí někam, kam bych to sám nikdy nečekal a kde se mi to ale přitom hodně líbí," říká Dave. Inu, jasně, že do světa nevypustí vlastní desku se slovy, že je k zblití.Ostatně, Paper Monster je vážně až nečekaně dobré album, s takovou velmi příjemnou noční atmosférou, a jen tak mimochodem, obě sólové desky kolegy Gorea předstihuje o pořádný kus.Na druhou stranu, vzhledem k tomu všemu, čím Dave v minulosti prošel,není kvalitativní úroveň jeho sólové prvotiny tím nejdůležitějším.Podstatu věci totiž v jednom svém dřívějším výroku skvěle vystihl Daveův kolega Martin: ,,Léčebny, vězení, smrt.tím vším Dave prošel a pořád zpívá!Je to zázrak, chvalte Pána!Halehuja!"
DAVE GAHAN - PROFIL
Narozen 9. května 1962 v Eppingu, hrabství Essex. V dětství se mu dostalo silné náboženské výchovy, jelikož jeho matka byla aktivní v Armádě spásy. Když bylo Danovi pět, rodinu opustil otec a už nikdy o sobě nedal vědět. V pubertě byl Dave pěkný spratek - do věku čtrnácti let stanul třikrát před soudem pro mladistvé za vykrádání aut, vandalismus a graffiti. V roce 1978 odešel ze školy, načež během šesti měsíců vystřídal téměř dvacet různých zaměstnání od stavebního dělníka přes skladníka v supermarketu až po prodavače nealkoholických nápojů.
O rok později nastoupil na Souther Art College studovat okenní design, doufaje, že se uplatní v módním průmyslu. V roce 1981 dostal od kamaráda Vince Clarka nabídku, aby zpíval ve skupině Composition of Sound,, kterou Clarke založil společně s Martinem Gorem a Andrew Fletcherem. Z ní později vznikají Depeche Mode, pojmenovaní podle francouzského módního časopisu. Gahan je potřetí ženatý, s první ženou Joanne má syna Jacka, se třetí ženou Jennifer dceru Stellu Rose. Fandí fotbalovému klubu Chelsea, jeho nejoblíbenější film je Pulp Fiction a nejoblíbenější skladba je Free Days od Janes Addiction.

KRAFTWERK

6. srpna 2007 v 22:03 | Mike |  Hudba
ROBOTI ANEB KRAFTWERK
Vše začalo přímo klasicky,a to setkáním a následným spřátelením se dvou studentů dusseldorfské konzervatoře Ralfa Huntera a Floriana Schneidera. Seznámení proběhlo roku 1968 a nedlouho po něm oba avantgardně naladění nadšenci založili skupinu Organisation. Tu však už po vydání prvního alba Tone Float společeně opustili. Jako náhradu si založili seskupení nové, tentokráte již s tím pravým průmyslově-technickým názvem Kraftwerk/elektrárna/.
Stejně technicky zní i jejich hudba, které se někdy říká pláč robotů. Její zásady jsou jednoduchost místo nekombinovanosti, rafinovanosti místo bombastičnosti. Až do poloviny 70. let prošla skupina řadou personálních změn. Na nějaký čas dokonce odešel i Ralf, ale v roce 1975 se složení kapely ustálilo na čtverici, kterou každý vnímá jako Kraftwerk. Což znamená Florian Schneider, Ralf Hunter, Karl Bartos a Wolfgang Flur. Zde je pak nutné zmínit i textaře a výtvarníka Emila Schulta spolupracujícího s kapelou na obalech alb a vizuální stránce koncertů již od dob jejího vzniku. Právě Emil má lví podíl na chladně robotí, přesto jakoby ironicky futuristické naivní image kapely. Ale zpátky do roku sedmdesát.
Divoké personální přesuny nebyly pro Krafwerk žádnou překážkou v pokládání základních kamenů elektroniky. Už v roce 1970 totiž vychází eponymní Kraftwerk album, z něhož je skladba Ruckzuck vybrána pro znělku magazínu stanice ZDF. Následují desky Kraftwerk2, Ralf Florian a konečně i Autobahn, která rok po svém vydání obsadila přední příčky britské i americké hitparády. Dalším mezníkem je pro skupinu založení vlastního labelu Kling Klang a samozřejmě albové lahůdky v podobě Radioaktivitat, Trans Europa Express, Die Mansch Mascone a Computerwelt.
Posledně jmenovaná deska je pak pomyslnou tečkou za nejaktivnějším a nejrevolučnějším obdobím skupiny. Právě v něm byl vytvořen odkaz pozdějším novoromantikům, německé nové vlně i prvním čistě elektronickým pionýrům. Dokladem budiž rok 1982, kdy se v té době čtyři roky stará skladba Das Model drží 3 týdny v německé Top ten a anglická The Model verze /alba včetně textů mají své anglické podoby/ zase v hitparádě britské. Přes tento aktuální úspěch zvolnuje kapela velmi výrazně tempo. Další rok proběhl pouze ve znamení singlu Tour de France, jež měl být předzvěstí nového alba Techno Pop. To nakonec nikdy oficiálně nevyšlo. Téhož roku je však skladba Trans Europe Express vysamplována Afrikou Bambaatou na jeho legendární singl Planet Rock.
Namísto slibovaného Techno Popu vychází o něco později album Electric Café, po definitivním odchodu Karla Bartose i Wolfgang Flura pak doplněné na dlouhou dobu posledním počinem Mix /1991/ - kolekcí vybraných starších skladeb v novém hávu. Zbytek devadesátých let věnuje kapela převážně koncertování, přičemž na podzim roku 1991 má i české publikum poprvé možnost poznat pány roboty osobně.
Koncerty /včetně světového turné v roce 1998/ ani častá ujištění skupiny, že ve svém Kling Klang studiu neustále pracují na novém materiálu, však nekonečné čekání na konkrétní počin fanouškům příliš neusnadnili. Dalším vydaným dílkem je tak až EXPO 2000, který funguje jako jingle ke stejnojmenné výstavě. Týž rok se pak objevuje ještě digitálně remasterované vydání Tour de France následované všelijakými remixy EXPA2000. Snad ne pro utlumení výkřiků, že 400 000DM je za nikterak revoluční jingle trochu moc. Po kratší odmlce vyšla v roce 2003 další verze singlu Tour de France, aby uvedla následující desku Tour de France Soundtracks. A přestože nejnovější desky nejspíše hudební historií nikterak nezamíchá, budme rádi, že tu jsou. Robotí pláč zní totiž krásně i jako soundtrack k cyklistické soutěži.

MP3 PŘEHRÁVAČE - SPECIÁL

5. srpna 2007 v 17:47 | Mike |  MP3
MP3 PŘEHRÁVAČE
VMAX V-371
Na první pohled velmi praktický přístroj zaujme především bytelným celohliníkovým pláštěm. Kapesní přehrávač ve velikosti dvou prstů na našem trhu poměrně neznámé značky VMAX nabízí standardní kombinované funkce v přijatelné cenové hladině. Ačkoliv disponuje funkcí záznamu zvuku či přijímačem krátkých vln, vhodný je především pro nenáročné uživatele a poslech empétrojek. Výrobek nabízí 256 megovou interní paměť, ID3 tagy a USB přenosný disk. Grafický, modře podsvícený displej dodáváelegantní vzhled, který rozhodně nezůstane bez zájmu okolí. Audioplayer pořídíte za necelé tři tisíce korun.
PHILIPS 375 MP3 PLAYER
Komu vyhovuje kvalita a jistota dobře odvedené práce, měl by určitě osahat nový philips 375. Elegantně koncipovaný přehrávač potěší na první pohled umně vytvořeným designem i uživatelsky příjemným prostředím ovládání. Zároveň nabízí zásoby výkonného softwaru a dobrý energetický support. Kapacita 2 GB, zabudované rádio, podporované rádio, podpora několika zvukových formátů a již připravená alba k poslechu dělají z tohoto produktu velmi lákavý cíl zájmu. Vybaven je vkusnými sluchátky a ve společnosti lidí dbajících na pohodlí se určitě neztratí.
THOMPSON LYRA PDP 2325
Nahrávat si tracky z rádia a navíc z kapesního přehrávače empétrojek zřejmě ocení každý. Příjemný modrošedý design, evidentně koncipovaný pro mladé uživatele, nadchne svým vajíčkovitým tvarem. Relativně levné plasty tak nevyzní úplně do ztracena. Největším tahounem je pravděpodobně port pro externí paměťová média. Z jinak standardního výrobku se tak stává praktický pomocník neomezený svými 128 MB. Zabudován je pochopitelně i FM tuner a přiložena jsou velká sluchátka. V balení je navíc přibalena pěkná kapsa pro využití během sportování.
THOMPSON LYRA PDP 2456
Šikovný přístroj vhodný pro normální použití během pracovního dne. Lehoučký kompakt je designem, ovládáním i příslušenstvím využitelný všemi vrstvami uživatelů. Výhodou je dostatečná flashová-paměťová kapacita i nízké energetické nároky. Tento přehrávač však nenabízí žádné extrémní výkony ani barový vzhled. Zabudována je podpora WMA, má dvouřádkový displej a velká tlačítka. Velká clipová sluchátka s nepříliš podařenou imitací kovového pláště dobře odtlumí zvuk ulice a poskytnou poslech v kvalitě blížící se normálnímu CDčku.
PANASONIC S-MP20V
Hezky designovaný přehrávač panasonic je typickým představitelem moderního komponentu oblečení mladých lidí. Díky miniaturní velikosti a takřka nepostřehnutelné váze se stává dobrým partákem při celodenních aktivitách. Bezmechanická konstrukce dává možnost využití i při aktivním sportu. Krom standartních mp3 je schopný přehrát také formát WMA. USB port je samozřejmostí stejně jako zabudovaný diktafon. 128 MB paměť plně stačí k běžnému použití. K přehrávači jsou připojena kvalitní sluchátka i nutná kabeláž.
THOMPSON LYRA PDP 2842
Tento jukebox se solidními 20 GB na hard disku si najde příznivce v řadách opravdových nadšenců. Krom toho, že má kapacity větší než osobní počítač, pracuje na bázi plně kompatibilní s uživatelem. Ovládání je podstatně usnadněno joyem pod velkým displejem. Ten je podsvícený trendy modrým světlem. S přístrojem je potřeba se trochu sžít; sensitivita joysticku není extrémně velká. Software je velmi kvalitně zpracovaný a nečiní vůbec žádné problémy. Přístroj má k dispozici USB a je sladěn s platformami PC a Mac. FM rádio a správa hudebních souborů pod MusicMatch jsou samozřejmostí.
APPLE - IPOD MINI
Hliníková slitina v několika barvách dodává tomuto perfektně designovanému přehrávači vzhled, který ocení i nejnáročnější uživatel. Všechny funkce jsou snadno ovladatelné jedním prstem díky efektnímu dotykovému kruhu pod displejem. V jednoduchosti a funkčnosti prostě nemá ve své kategorii konkurenci. iPod má velmi výkonnou baterku, jež umožní až dvanáct hodin nepřetržitého poslechu. Menu je graficky přehledné, hezky podsvícené jemně modrým světlem. Přístroj má funkci mixování skladeb, port USB i FireWIre. Synchronizaci se systémy Mac či Windows provádí automaticky. Dostupný je ve dvou variantách s 20 či 40 GB na hard disku.
ZVUKOVÝ PODFUCK
Žádný z kompresních formátů,které mají za úkol snížit velikost audiovizuálních souborů, si za dobu své existence nezískal takovou oblibu jako Moving Picture Experts Group, v uživatelské hantýrce jednoduše MPEG. Jste ale zmatení? Není vám úplně jasné, o co jde? Řeč je o úplné obyčejné empétrojce.
MP3/celým názvem MPEG-1 Layer III/ umožnil s nížit datový objem až na jednu dvanáctinu svého originálu, a i když byl původně vytvořen pro ukládání filmů v digitálníformě, disponuje vlastností udržet zvuk s minimální ztrátou kvality. Může se zdát, že to samo o sobě není ničím zvláštní. Ostatně posuďte sami. Tento formát pracuje n apsyacho-akustickém modelu, tedy na principu, jímž funguje lidský sluch. Svým způsobem vás vlastně trošku podvádí. Jelikož využívá nedokonalosti lidského ucha. Vědci totiž přišli na to, že z digitálního zvuku lze jednoduše vyjmout určitou nepotřebnou část a výsledný zvukový vjem se pro posluchače takřka vůbec nezmění.
Společně s mnoha bezkonkurenčními výhodami empétrojek je celé kouzlo a obrovská popularita tohoto formátu pochopitelná. Na internetu je většina důležitých programů pro vytváření souborů z normálního cérečka včetně několika desítek různých přehrávačů úplně zdarma. Stejně tak není opatřen autorskými právy, a je proto jednoduché nahrávky prostřednictvím masových komunikačních sítí bez problému šířit. Dosažená úspora místa ve vašem přehrávači například zaručí až deset hodin záznamu na jednom cd a to vše ve vynikající kvalitě jako na těch, běžně zakoupených v obchodě. Další předností je snadná manipulace. Nyní nemusíte na prázdniny přepravovat velký kufr nahrávek ale přehrajete a vezmete si je všechny na několika mála discích. Paráda, ne?
Pokud nevlastníte připojení k internetu nebo se vám nepodařilo nalézt své oblíbené interprety v již požadovaném formátu, nezbývá nic jiného, než si je pomocí počítače samostatně vyrobit. K tomu slouží speciální softwarové vybavení. Potřebovat budete tzv. rabovač a encoder. Gruber umožní zkopírovat autostopy z normálního CD do počítače. Je nutné zvolit nástroj natolik kvalitní, aby nedocházelo k obohacení šumem a ruchovým lupáním. Podobný problém může nastat i u nekvalitních CD-Romů, ale v takovém případě vám pomůže jen změna hardwareu. Encoder je program, který dokáže převést původní formát přehranných skladeb do formátu mp3. Máte hotovo.
HRAJEME!
Není dnes nic jednoduššího než si takovou empétrojku přehrát. Využít můžete hned dva způsoby. Ten starší a donedávna jediný možný je přímo ve vašem počítači díky šikovnému mp3 přehrávači. Nejznámější je asi WinAmp společnosti Nullsoft, který n světe používají stovky milionů lidí. Tento produkt se na internetu řadí k nejvíce používaným a drží rekord v počtu stáhnutých kopií. Méně známým, zato ale již instalovaným přehrávačem ve většině operačních systémů firmy Microsoft je Windows Media Player. Ten nabízí dekodér i několika jiných formátů.
Bedničky a zvuková karta ale už dávno nejsou ojedinělou možností, jak mp3 poslouchat. Opatřit si můžete několik set druhů pevných přehrávačů. Často ne větších než tužková baterka. Rozdíly najdete v ceně, schopnostech i formátu a paleta nabízených modelů se rozšiřuje bleskovým tempem. Své výrobky na trh uvedly už i známé a dobře zavedené značky, které bohužel výhody digitálního zvuku dlouho ignorovaly. MP3 se stala konečně pevnou součástí spotřební elektroniky.
www. Stránky
www.audionet.sk - pokud chcete zjistit, jak to momentálně vypadá v Čechách a na Slovensku s amatérskou elektronickou hudbou, tak si to namiřte na tento web.
www.soundclick.com - neuvěřitelných 40.000 skladeb od více jak 5.000 projektů a hudebníků.
www.dance-industries.com - mptrojková základna, tentokrát z Belgie.
www.iuma.com - designově hodně povedený web, která není přeplácán reklamami a nejrůznějšími pop-up okny. Elektro, HipHop, jazz, funk…
www.epitonic.com - Ke každé skladbě si můžete stáhnout nebo poslechnout ukázku a navíc ke každému interpretovi je přiložený jeho podrobný profil.
http://music.download.com - kdybyste chtěli do svého pc vysát všechny nahrávky, které jsou umístěny na tomto serveru, budete muset zůstat doma několik dní.

ŽIDOVSKÁ PRAHA

5. srpna 2007 v 3:51 | Mike |  Historie
ŽIDOVSKÁ PRAHA
HISTORIE A SOUČASNOST
Židovský prvek uprostřed obyvatelstva raně středověké Prahy byl výrazný o d samých začátků městského osídlení. V židovské tradici zaujímala Praha vedle Jeruzaléma zcela mimořádné místo. Pověsti praví, že Židé sem přišli ihned po zboření jeruzalémského Chrámu. Prameny však uvádějí, že se ˇ6idé usazovali pod Pražským hradem či v jeho předpolí již od konce 10. století, jiná židovská osada snad vznikla o něco později při cestě od vltavského brodu k Vyšehradu.
Židé přicházející z východu /Byzanc/ se usazovali v okolí dnešní Dušní ulice, o něco mladší osídlení, které budovali Židé ze západu, se utvářelo v prostoru, kde byla později založena i Staronová synagoga. Tak se již od konce 11. až do počátku 13. století vytvářelo souvislé osídlení na místě pozdějšího Židovského Města, zhruba od dnešní Pařížské a Široké ulice a dále k vltavským břehům. Když se na počátku druhé třetiny 13. století konstituovalo Staré Město, bylo upraveno rovněž postavení židovské pospolitosti. Ta byla také od křesťanské části města oddělena zídkou a brankami na noc zavíranými.
Tím se stalo židovské ghetto uzavřenou enklávou, která těsně sousedila se Starým Městem a vrůstala do něj v hranicích, které se měnily ve prospěch jedné či druhé strany. Vždy však zůstaly zachovány hlavní osy židovského osídlení na pravém vltavském břehu - ze západu k východu Široká ulice a příčně ji přetínaly severojižní linie ulic Rabínské, Belelesovy a Zlaté. Zástavba těchto tří ulic byly podle plánů v 19. století zlikvidovány a ulice nahrazeny jedinou - Maiselovou. V průběhu staletí se kolem hlavních ulic vytvořila sít kratších a užších komunikací, které na okraji ghetta končily brankami. Branek bylo šest a poslední byla zrušena až roku 1822, kdy ghetto sestávalo z jednatřiceti ulic a uliček, dvanácti průchodů a dvou plácků.
V průběhu staletí rostl nejen počet domů, ulic a synagog, ale i věhlas pražské židovské obce.Panovnická moc zde totiž zaručovala relativní bezpečnost a prosperitu, a proto se sem soustřeďovala tradiční vzdělanost. Už v 11. století zde vznikla proslulá židovská akademie - talmudistická škola , zde na počátku 16. století začala působit hebrejská tiskárna, první na sever od Alp, sem přicházeli jako rabíni a učitelé uznávaní učenci. Stoupal počet obyvatel a z původního židovského osídlení se stávalo město s vlastní samosprávou, úřednictvem a primasem.
Po požáru první známé synagogy v pražském podhradí /1142 za vpádu Konráda Znojemského/ a po zániku židovské osady na levém břehu Vltavy byla v dnešní Dušní ulici vystavěna Stará škola jako centrum malé židovské osady oddělené od hlavního židovského sídliště. V poslední čtvrtině 13. století byla vystavěna Staronová synagoga, v 16. a 17. století vzniklo hned několik modliteben, které vybudovali soukromí stavebníci: roku 1535 byla dokončena Pinkasova synagoga, roku 1568 Vysoká a 1592 Maiselova, na konci 16. století Nová, známá jako Wechslerova synagoga, roku 1613 Cikánova, roku 1627 Velkodvorská, roku 1694 barokní Klausová synagoga.
Pražští Židé měli sice vnitřní samosprávu, ale jako jinde v Evropě bylo jejich právní postavení upravováno nejrůznějšími nařízeními a privilegii podle toho, jak se těšili, nebo netěšili ochraně panovníka. Byli považováni za přímé poddané, tj. majetek králův. A král s nimi mohl volně nakládat, třeba i poskytnout svým věřitelům příslib odškodnění při nejbližším židovském pogromu.
Pogromy sice stíhaly pražské ghetto méně často než v jiných zemích, ovšem stejně krutě. Záminkou k nim byly nejrůznější okolnosti-průchod křižáckého vojska/1096/, hlad v zemi, epidemie či štvaní fanatických kazatelů.
Jeden z největších pogromů se udál 18. dubna 1389, kdy o život přišlo přes 3 000 osob a celé ghetto bylo vydrancováno y vypáleno. Záchranu nenalezli ani ti, kteří útočiště hledali ve Staronové synagoze. Krev na jejich zdech pak ještě dlouho vydávala svědectví o řádění krvežíznivého davu. Tato tragédie se udála za panování Václava IV. Mezi zachráněnými byl i Avigdor Kara, který hrůzy tohoto pogromu zaznamenal v žalozpěvu nad zabitými.
Ani následující dějinné období - husitská revoluce - nezaznamenalo pro židovskou pospolitost výraznější úlevu ve vztazích a soužití s křesťanskými sousedy. I přes jisté sympatie k husitskému reformnímu učení,, zvláště k starozákonním momentům a podobenstvím objevujícím se v článcích a kázáních radikálních husitských kněží, i přes praktickou pomoc penězi nebo při obléhacích pracích - jako tomu bylo na podzim 1420 pod Vyšehradem - neušli Židé obvyklým excesům ze strany pražské lůzy. Kronikáři doby husitské nás o tom zpravují k roku 1422 a 1448.
Relativní klid i přes ztrátu monopolu v peněžnictví a přes různá omezení získala židovská obec v druhé polovině 16. století. Habsburští panovníci potřebovali neustále další peníze na vedení válek s Turky, na reprezentaci, stavební podniky dvora i na realizaci politických cílů v rámci Svaté říše římské národa německého, a tak si otevírali stále větší úvěry u židovských bankéřů.
Nejvýznamnějším z nich byl pohádkově bohatý Morchedaj Maisel, který často půjčoval nemalé sumy Rudolfovi II. Maisel dokázal využít situace, aby alespoň zčásti ulehčil život svých souvěrců, a tak vymohl u panovníka upevnění starých a vydání nových privilegií, která by zvyšovala právní jistotu pražských Židů. Maisel byl primasem židovské obce a svou rozsáhlou stavební činností poznamenal nadlouho urbanistickou tvářnost pražského ghetta. Postavil židovský obecní radniční dům, jehož dnešní podoba pochází z rokokové přestavby architekta Josefa Schlesingera, kdy také byla nad severním průčelím vztyčena věžička. Její hodiny s hebrejským číselníkem a pozpátku jdoucími ručičkami se staly symbolem současného Josefova.Tento známý muž se svým přítelem, učeným rabínem Jehudou Lowem ben Bezallel, založil i talmudistickou školu a pečoval o rozvoj renesanční vědy.
Low se stal legendární postavou rudolfínské Prahy, neboť podle pověsti je tvůrcem obrovité hliněně figury - jakéhosi starodávného robota zvaného Golem, vynikajícího fantastickou silou.
Tu mohl oživit šém, destička s magickou formulí, která si gigantu vkládala do otvoru v čele.,,Zázračný" rabi Low je však osobností známou po celém světě především pro svou moudrost a učenost. V pražském ghettu představoval neotřesitelnou všestranou autoritu. Od roku 1597 byl také vrchním zemským rabínem v Království českém.
Lidé putují k jeho náhrobku,aby vzdali úctu velké moudrosti a ,,zázračné" moci Bharala /tj. v hebrejštině náš učitel, náš pán/ a alespoň v duchu vyjádřili víru ve splnění svých soukromých tužeb a naději. Ještě jednoho zvyku si všimněte na tomto náhrobku - příchozí sem totiž kladou drobné kaménky, aniž často znají smysl svého počínání. Tento zvyk pochází z doby, kdy Židé byli ještě kočovníky a své mrtvé pohřbívali tak, že je zakryli kameny, aby je ochránili před dravou zvěří. Každý příslušník kmene položil n mrtvého kámen, až byla navršena mohyla. Dnes návštěvníci dodržují symbolicky tento zvyk, většinou z piety, jako by jinde položili na hrob květiny.
Dvakrát - roku 1541 a 1744 - byla celá židovská populace ze země vypovězena. V prvním případě byl podnětem k vypovězení veliký požár, který zasáhl levobřežní část Prahy včetně Hradu a jenž dle přiznání vynuceného na mučidlech měli organizovat Židé. Skutečné příčiny však měly správní, ekonomické a náboženské pozadí. V roce 1744 byla podnětem k vypovězení údajná spolupráce českých židů s pruským nepřítelem. Příčiny byly opět samozřejmě jiné a měly zdroje ekonomické, obchodní a náboženské povahy. Neuvážená rozhodnutí o vypovězení se nakonec vždy projevila nepříznivě na stavu obchodu a peněžnictví, a proto byla na nátlak samotných židů, ale i pražských měšťanů,a dokonce šlechty odvolána. Židé se vždy zase do ekonomiky Prahy a země zapojili, ale jejich postavení se nezjednodušilo.. Židovské Město se vyvíjelo v podstatě obdobně jako ostatní pražská města. Je však jisté, že se tu víc jen opravovalo, přistavovalo a přestavovalo a rozhodně zde nemohlo vzhledem k omezenému území docházet k větším stavbám ,,na zeleném drnu". Jak tedy vzrůstal počet obyvatel, rostlo i přelidnění židovského ghetta, takže i morové epidemie ho zdecimovaly daleko tragičtěji než obyvatelstvo ostatních pražských měst. Za morové epidemie v roce 1680 muselo být založeno nové pohřebiště v místech dnešní Fibichovy ulice na Žižkově, které se později, od roku 1787, stalo hlavním pražským židovským pohřebištěm. Těsně nakupené domy a dřevěné stavby v ghettu byly i snadnou kořistí požárů a navíc toto nejníže položené místo v Praze bývalo téměř pravidelně postiženo záplavami.
Teprve reformy v duchu osvícenského absolutismu Josefa II., kterými vytvořil podmínky pro hospodářskou prosperitu, začaly zásadně ovlivňovat život a správu ghetta a uvolňovaly krunýř ilozace, v níž byli Židé nuceni žít. Postupující liberalizační reformy v podstatě odstranily izolaci teprve v polovině 19. století. Uvnitř židovské pospolitosti se začínala projevovat znatelná diferenciace a mnozí z Židů sňatky i prostým soužitím asimilovali s okolím. Vesměs ovládali oba jazyky v zemi užívané- češtinu a němčinu - a tak se jazykově přichylovali tu k českému, tu k německému měšťanskému prostředí.
Koncem 19. století dospělo území židovského Města ke skutečnému kolapsu po stránce sociální, zdravotní a hygienické. Roku 1851 bylo připojeno k Praze jako její pátá čtvrt, nazývaná Josefovem na paměť císaře Josefa II. Nyní již šlo o další, pronikavější změny ve struktuře obyvatel. Zámožnější Židé si mohli po roce 1861 dovolit přestěhování do zdravějších a prostornějších bytů v jiné pražské čtvrti a místo nich do Josefova přicházela chudina - nyní bez ohledu na náboženské vyznání. Židé ani už nebyli závislí na historických synagogách, protože si v rozvíjejících se nových částech Prahy a na předměstích stavěly místní židovské obce vlastní synagogy. Bývalé ghetto měnilo obyvatele, ale neměnilo tvář; stejně stísněné ulice, temné průchody, špíně na dlažbě a neuvěřitelné množství lidí v malých místnostech chátrajících domů. Přesto na počátku 20. století přikročilo město k rozsáhlé asanaci středověké zástavby na ploše židovské čtvrti a přilehlých částí Starého Města. Byl tak zcela setřen ráz starých uliček pražského ghetta. S nuznými příbytky padlo za oběť asanaci i mnoho budov, které měly být zachovány příštím generacím.
Zůstala zachována jen hrstka budov a částečně byla respektována uliční sít. Naštěstí se zásahem pražské kulturní veřejnosti podařilo zachránit ty synagogy, které představují jakýsi vzorek ze staveb duchovního určení. Staronová, Pinkasova, Vysoká a Klausová synagoga reprezentují vývoj a osudy pražského ghetta v gotice, renesanci a baroku, ovšem synagogy Wechslerova, Cikánova a Velkodvorská zmizely z povrchu země. Proces integrace Židů do českého prostředí i do pražské německé menšiny, který probíhal od poloviny 19. století, ještě urychlila asanace bývalého ghetta na počátku 20. století. Jejich přínos v ekonomice, kulturním, vědeckém a veřejném životě, zdaleka přesahující jejich početnost i rámec Prahy, se projevoval výrazně až do zániku první republiky. Symbolizují ho jména rodáků i těch, kteří zde část svého plodného života strávili - jako Franz Kafka, Richard Weiner, Otokar Fischer, Otto Pick, Karel Poláček, Jiří Orten, Adolf Stránský a mnohá další.
Tuto plodnou činnost, vzájemnou spolupráci a porozumění přerušil nástup nacismu. Pouze části židovské populace se podařilo emigrovat. Ty, kteří neměli možnost nebo prostředky opustit domov či se prostě zdráhali odejít, decimovaly deportace a holocaust. Jen malý počet jednotlivců, hlavně těch, kteří byli v kontaktu s nežidovskými rodinami, našlo úkryt a nakonec se připojilo k místnímu odboji. Ačkoli nacisté vyvraždili většinu židovského obyvatelstva v koncentračních táborech, není nepodstatné aktivní zapojení mnoha uprchlíků do boje proti nacismu ať už na východní frontě v československé jednotce, kde zpočátku v Buzuluku bylo 70 % židů, nebo v československém vojsku na Západě. Posledním aktem vzdoru židovské obce na okupovaném území byl plán, jak zachránit před zkázou židovské kulturní dědictví v českých zemích, neboť venkovským synagogám, kongregačním síním, knihovnám a sbírkám hrozilo, že budou vyrabovány.
Proto byl nacistům podsunut plán na zřízení Ústředního židovského muzea, přičemž byla zdůrazněna nutnost katalogizace památek. Nacisté svolili, aby do Prahy byly svezeny z Čech a Moravy umělecké památky a dokumenty nezměrné ceny. Tímto složitým manévrem se podařilo zachránit množství umělecky cenných exponátů pro poválečné Židovské muzeum. Sbírkové fondy se po roce 1945 obohatily mimo jiné o památky z koncentračního tábora - ghetta v Terezíně, mezi nimiž je hluboce působivý a dojemný soubor několika tisíc dětských kreseb a dále četná díla vězňů - umělců.
Sbírky Židovského muzea jsou po kolekcích umístěny v jednotlivých synagogách a vypovídají do hloubky o osudu Židovstva a humanismu židovské kultury v Čechách.
V současné době žije v Čechách a na Moravě přibližně 3 500 Židů, z toho okolo 1000 v Praze, kde také sídlí Federace židovských obcí v České republice, Pražská náboženská obec a další židovské společenské a zájmové organizace.
S pomocí publikace ,, Židovská Praha"/V Ráji 2004, Praha/ upravil, zkrátil a sestavil M.

OBRÁZKY - WOLVES

5. srpna 2007 v 0:37 | Mike |  Vlci

NEJKRÁSNĚJŠÍ OBRAZ

4. srpna 2007 v 2:39 | Mike |  Próza

Nejkrásnější obraz

Nejkrásnější obraz nevisí v žádné proslulé galerii světového formátu. Neuvidíte ho ani v žádné sběratelské sbírce. Leží totiž na půdě starého domu, zabalený v novinách a ponořen do pytle od brambor, zasypaný prachem. Je to dílo stvořené Mistrem, osobou která se pohybovala na hranici geniality a šílenství. Vytvářel obraz po několik desetiletí. Každý tah pečlivě zvažoval, každou barvu a stín bedlivě promýšlel. Věnoval tomu obrazu sám sebe, celou svou duši. Své srdce, svůj čas a svůj život. Osoby a motivy hledal po celém světě. Každá nová událost, byl nový tah štětce. Každý nový den. Každý nový člověk. Mistr vnesl do obrazu i každé lidské utrpení a štěstí.
Nekrásnější obraz jsem objevil jen náhodou. Dlouho jen tak ležel, postrádal smysl pro všechno. Ale jednou jsem vzal provaz upletený z lýka a šel to ukončit. Na půdu. Ležel tam ten obraz. Mistr ho však nedomaloval. Nikdy ho nedokončil. Dlouho jsem si ho prohlížel, každou jeho stranu, každý jeho tah, obrys a barvu. Ten obraz mně velice přitahoval. Začal jsem o něm přemýšlet. Přemýšlel jsem o nedokončeném obrazu. Začal jsem v jednotlivých tazích poznávat části svého života. Bylo zde vše. Narození, smích, pokrok, pláč, smutek, zlost, láska, nenávist i utrpení. Hledal jsem Mistra, volal jsem jej. Ticho. Až po chvíli jsem ho našel v rohu půdy, byl starý a porostlý pavučinou, zakrytý prachem. Slábnul a pomalu umíral.
Pokud jsem šel naplno a pral jsem se ze životem, Mistr maloval. Ale poslední dobou už nebylo co malovat, Mistr dlouho čekal - nakonec usnul. Až já ho dokázal probudit z hlubokého spánku. Teprve Ted jsem viděl věci, které jsem již dávno zapomněl. Byly tu namalovány. Nalezl jsem zde své ideály dávno pohřbené v čase. A tak dnes píši, zatímco Mistr maluje. Věřím, že jednou bude obraz zdobit tu nejslavnější galerii na zemi.
… Občas je dobré se zastavit a zhodnotit svůj dosavadní život, jestli je skutečně takový jak jsme si ho představovali. Jestli jsme nezapomněli na své ideály a sny.