VIVE DIEU, SAINT AMOUR

Červenec 2007

SVĚT KÁJI SAUDKA

31. července 2007 v 23:50 Comics
KÁJA SAUDEK
Kája Saudek(1935) je nejvýznamnější český komiksový tvůrce, zakladatel typické "saudkovské" komiksové školy a zároveň jediná osobnost v domácím komiksu, jejíž věhlas přesáhl hranice České republiky (respektive Československa).
Na počátku 60.let se začal živit jako technický kreslič a posléze odešel dělat kulisáka na Barrandov, kde se propracoval až na místo pomocného architekta. V té době se jeho šuplík stále plnil jednotlivými obrázky i torzy kreslených příběhů, na publikování takovýchto komiksů ale v 50.a na počátku 60.let nebylo ani pomyšlení.

K průlomu došlo v roce 1966, kdy ho Miloš Macourek přizval ke spolupráci na filmu Kdo chce zabít Jessii?
Saudek výtvarně zpracoval titulky a plakát (obé v duchu svého oblíbeného žánru) a vytvořil pro film několik stran fiktivního komiksu o honbě za antigravitačními rukavicemi. Po úspěšném promítání snímku vykročil na volnou nohu a tvořil ilustrace i seriály pro řadu novin a časopisů. Jeho komiksy však byly i přes pozvolné uvolňování politické situace trnem v oku komunistickými dohlížitelům, a tak byly často na pokyn shora násilně ukončovány. Navzdory tomu začal Kája Saudek pracovat na ambiciózním cyklu o krásné lékařce Muriel, který dodnes nemá v českém komiksu obdoby. Po vpádu armád Varšavské smlouvy se ale naděje na jeho publikování rychle rozplynuly (druhý hotový díl nevyšel dodnes) a Saudek musel hledat cesty, jak přežít v nové situaci. Podařilo se mu ještě" anim Práce pro zahraniční vydavatele se,ale ukázala jako nereálné řešení. Začátkem 70.let měl plodné období a jeho kreslené seriály v Mladém světě byly pro někoho důvod, proč si tento časopis koupit. Pak byl zakázán jak bezkonfliktní, do minulosti zasazený Lips Tullian, tak i propagandistický Major Zeman. ovat" film Čtyři vraždy stačí drahoušku Chtě nechtě si Kája Saudek začal na chléb vezdejší vydělávat kreslením ilustrací pro Pionýrskou stezku a dekorací pro Pionýrskou vlaštovku, komiksů se však vzdával jen velmi nerad. I tady byl nepohodlný Proto v roce 1979 zahájil kariéru undergroundového kreslíře.
Pod svá ochranná křídla ho tajně vzala Československá speleologická společnost a díky Pavlu Noskovi mohl spolupracovat s legendárním Jaroslavem Foglarem a řadou dalších kvalitních scénáristů. Z tohoto období pochází i typicky česky pojatý superhrdinský příběh Arnal, který se stal nejpřekládanějším domácím komiksem vůbec. Po Sametové revoluci začaly vycházet reprinty Saudkových komiksů ve statisícových nákladech a objevila se řada Saudkových pokračovatelů i epigonů, sám Mistr však s novou tvorbou prakticky ustal. Z finančních důvodů se věnuje především tvorbě erotických kreseb a ojedinělý pokus o návrat Lipse Tulliana v Mladém světě byl pro malý zájem čtenářů zastaven. Jeho kresby vycházely také v časopise Pivní kurýr.
SVĚT KÁJI SAUDKA
Dovolte dvě osobní vzpomínky.
Vidím tu knihu, jako by to bylo včera. Ležela na psacím stole, útlá vázáná velkého formátu. Adolf Hoffmeister ji právě přivezl z paříže. Otevřu ji a co vidím - je to comics! Připadá mi jaksi divný. Vystupuje v ní nepříliš vnadná, zato ale sexy dívka jménem Barbarella, a její tvůrce Jean-Claude Forest ji už v první epizodě zachytil v situaci značně pikantní. Nevěřil jsem jsem svým očím. Obrázkový seriál to je přece součást dětské literatury. Pro jaké děti je určena tahle Barbarella?
Adolf Hoffmeister se usmíval a knír se mu vlnil jako křídla kormorána. Psal se rok 1962. Vydáním Barbarelly došlo k převratu v dějinách comicsu a on to dobře věděl.
V roce 1952 mi bylo sedm let. Rodiče mě vzali na návštěvu k Werichovým. Abych nezlobil, pán domu mi dal comics na prohlížení. Pestrobarevný sešit, koupený za dob exilu v Americe, celý upatlaný od čokoládových prstů jeho dcery Jany. Nikdy předtím jsem comics neviděl. Na setkání s ním jsem ale připravený byl. Vyrůstal jsem nad stránkami Dikobrazu, miloval jsem Lva Haase a Antonína Pelce. Dělník v modré haleně, placatou čepicí n ahlavě, to byl můj superman. S úsměvem na rtech drtil Strýčka Sama, pupkatého Churchilla, krvavého psa Tita a také Adenauera, celého zeleného bezmocným vztekem. Werich mi ale půjčil jiný comics. Byl plný veselých, avšak zlobivých zvratek. Dva pejskové si nastříhali papírky, namalovali na něj znak dolaru a šli nakupovat. Byl jsem zděšen. Ne proto, že pejskové se dopouštěli penězokazectví, nýbrž proto, že bezostyšně a zřejmě beze strachu malovali symbol, který byl v mých očích stejně prokletý jako znak hákového kříže.
V tu dobu Kája Saudek už maloval své první comicsy do školního časopisu. Už dávno mněl za sebou svá první setkání s obrázkovými seriály. Jako klouček čtyř, pětiletý měl rád Puntu, toho humanoidního psa, bezpohlavního, avšak občas zamilovaného, který svým vzevřením, zvláště pak ušima připlácnutýma k lebce, připomíná penzionovaného berního úředníka. Z okupace nacisté Puntu zahubili a místo něho nabídli českým dětem sešity hodnotného čtení s názverm Panzery útočí a Junkersy nad Donem. Když Panzery doútočily a Junkersy dolétaly a přišel mír, ozval se Saudkovic rodině příbuzný z Ameriky a začal posílat potravinové balíčky. Místo baličku noviny a v nich - comicsy. Jednak ty legrační, jako byl Dennis the Menace, jednak dobrodružné, s Buckem Rogersem v hlavní roli. Kája hltal Bucka náruživěji než čokoládu s rozinkami. Hltal a hltal a vepsal si ho do genetického kódu.
Chudák Superman! Zrodila ho válka a ve válce i bojoval. Měl by dostat metál.
Scénarista Jerome Siřel a Josef Schuster ho vytvořili v době, kdy se u nás fasovaly plynové masky - v červnu 1938 vyšlo první pokračování. Bytost, která přežila zkázu planety Krypton, dostala se na Zemi, kde žije poklidný občanský život pod jménem Clark Kent; jakmile se však někde děje nějaká nepravost, nějaká supernepravost, Clark odhazuje sako a brýle a oděn trikotem a létajícím pláštěm vrhá se, pěsti vpřed, do boje. O tři roky později se v B9lém domě konala porada. Nacistická agentura se snažila zemi odvrátit od vstupu do války. FBI varovala před sabotážemi. Propaganda reagovala jen mdle. ,,Kdo nám pomůže, pánové?" řekl tehdy F. D. Roosevelt. ,,Nějaký comicsový hrdina?". Tak se zrodil Captain America. Nelze o něm říci, že je to Superman v modrém, už proto ne, že právě Superman je modře oděný. Captain America bojoval za vlast oděn do vlajky s hvězdami a pruhy!
Tvůrci triviální literatury jsou lidoví vypravěči moderní doby. Snaží se bezprostředně odpovědět na potřeby širokého publika, prvoplánově vyhovět jeho náladě. Jsou jich také stovky, tisíce. Jejich dílo má jepičí život a nepatrný dosah. I zde však funguje metoda sčítání a vyrušování, metoda průsvitek, protože tito vypravěči se nerozpakují přebírat jeden druhého. A pak se stane cosi, soukoli nebeských sfér se posune o jeden ozub, a na světě je typ zrozený z lůna nepožehnaného. Jako je Superman - at už má jakékoli jméno a jakoukoli podobu. Anebo komické zvíře-člověk, do tohoto typu lze dosadit kačera Donalda právě tak jako zajíce, který má počkat.
Obrázkové seriály čili comics byly a jsou zásadě určené dětem. Proto v USA existovala tak přísná cenzura, proto je z amerických comics určených k masové spotřebě vyloučen sex a brutalita je zde obvykle traktována v pohádkovém stylu typu ,,všem nepřátelům hlava dolů". Dospělí je ovšem četli také, asi tak, jako si občas rádi přečtou pohádku.
Dlouho ale trvalo, než vznikly první comicsy pro dospělé. Nejsem historik žánru a proto nebudu tvrdit, že Orestova Barbarella byla první comics záměrně a jednoznačně určená dospělému publiku.A nejen to: Barbarella byla určena intelektuálně vyspělému publiku. Proto zaujala Adolfa Hoffmeistra, objevitele nových ostrovů/on to byl, kdo sestavil Labyrint, v mnoha ohledech nepřekonatelnou antologii angloamerické sci-fi/. Jedno je ale jisté: světovou senzaci vyvolala ve své době právě Barbarella a žádný jiný seriál tohoto typu. Už v roce 1967 podle něho natočil filmu tehdejší mág moderního filmu Rour Vadim a obsadil ho takovými hvězdami, jako byla Jane Fondová v hlavní roli, Ugo Tenazzi či David Hemmings. Běžel i v našich kinech.
O rok dříve dokončil Václav Vorlíček podle scénaře Miloše Macourka film Kdo chce zabít Jessii? I tohle byl film - comics. V době, která přála experimentům, výtvarnou podobu filmu vtiskl muž doposud neznámý, původně barrandovský kulisák, později pomocný architekt Kája Saudek. Film je na plakátě inzerován jako 9876543210té pokračování seriálu / o jedenáct let později napadne Josepha Lucase uvést Hvězdné války jako ,,čtvrtý díl" filmového seriálu/. Sám plakát je řešen jako stránka comicsu. Juraj Višný v roli Supermana a Karel Elfa v obvyklé roli bídáka zde ohrožují Olgu Schoberovou, tedy Jessii. Dívka navlékne rukavice, pravým zdvihákem expeduje Supermana a levým bídáka do nebe. Prchá, aby byla pryč, než spadnou, leč utrhne si kousek sukně. ,,Musím to někde zapošít," prohlásí, čímž se zdrží a protivníci ji stačí dopadnout. Nastane tma, rukavice ztratí účinnost a Jesle se na posledním obrázku táže: ,,Ale kam teď?"
Už na první pohled je patrno, že tu jde o parodii. Základní situace dopodrobna odpovídá klasickému schématu comicsu amerického typu, avšak osa dramatického zvratu - natržená sukně, starost o to, kde trhlinu ,,zapošít" - by se ve skutečném, tedy americkém seriálu supermanovského typu, nemohla nikdy vyskytnout.
Ve studiu Ivana Vápenky Comics Káji Saudka, vydané jako zajímavý tisk v roce 1989, je uvedeno jeho 41 comics, u nás veřejně publikovaných do 31. prosince 1988. Všechny jsou poznamenány oním ,,láskyplně ironizujícím přístupem". Ironie zde má však mnoho podob, můžeme ji najít všude: ve volbě tématu, ve vedení děje, v jazyce, ve výtvarném projevu. Když se Kája Saudek spojí s Karlem Steigerwaldem a udělají podle Kafkova Zámku comics, je to ironie tematická. Když hrdina seriálu Tajemství Zlatého koně visí nad propasti a drží se za ohon koně Pruse a křičí na něho, Pruse, Pruse, čeho - , je to ironie jak dějová, tak verbální. A výtvarný projev? Bože, stačí se jen podívat….
Kdo si chce v Čechách tvrdě ustlat, nechť se stane ironikem. Pronásledovat ho budou jak ti, kdo ironii nepochopili, tak ti, kdo ji pochopili. Už ve svém pátém seriálu Honza Hrom z roku 1968 nakreslil Saudek v záhlaví poslední, tedy sedmé části, sám sebe. Zpodobnil se pěkně z profilu, s bublinou u úst a v bublině stojí: ,,Děkuji všem, kdož napsali o tomto COM-COMICSU šéfredaktorovi Pop Music Expresu….Tolik nenávisti, dštící ze záštiplných, tvrdě a nesmlouvavě odmítavých postojů došlých v dopisech, mně zalichotilo! Ejhle - maluji si tu kýč velekýč - a lidé jsou PRÁVEM pohoršeni! Jsou totiž dobře vychováni, nesnesou všechny ty ubohé, vyumělkované buržoazní kýče Normana Rockwela, Roy Lichtensteina či S. Daliho
V roce 1969 se v Mladém světě objevila osmadvacetistránková ukázka z připravované comicsové knihy Muriel a andělé. Více než stostránkový seriál podle scénáře Miloše Macourka chystala k vydání Mladá fronta. K Odevzdání bylo připraveno další pokračování pod názvem Muriel a oranžová smrt. Kdyby se autoři drželi základní české moudrosti,,plav a nečeř vodu", kdyby byli nechodili na stránky Mladého světa, nejpopulárnějšího českého týdeníku! Oni to ale udělali, Muriel měla třeštivý úspěch, i bylo ji nutno zakázat. Ba nejen to, ztratily se i originály.Proti tomuto zklamání byla všechna následující relativně snesitelnou pokroutkou. V roce 1971 se Saudek vrátil na stránky Mladého světa se Čtverylkou, parafrázemi literárních a dramatických děl. Začátkem následujícího roku zde začal vycházet LIps Tullian, jeho doposud nejpopulárnější seriál. Po roční přestávce začal Saudek v Maldém světě vydávat Černého Filipa, comics podle motivů díla Aloise Jiráska. Po šesti pokračováních byl seriál beze slova vysvětlení zastaven. Pět let trvalo, než se Saudek mohl k soustavné práci na obrázkových seriálech vrátit. Jak už to bývá, pomoc přišla z neočekávané strany: Česká speologická společnost ho pověřila vytvořením comicsu u příležitosti 20. výročí zpřístupnění KOněpruských jeskyní. Tehdy vyšlo zde už citované Tajemství Zlatého koně. Do roku 1988 vyšlo osm dalších comicsových příběhů, dva díly Lipse Tulliana podle scénáře Jaroslava Sigla, seriály podle scénáře Nesvadbova, Macourkova a mého, Trat se ztrácí podle vlastního SCÉNAŘE, A DVA PŘÍBĚHY PODLE SCÉNAŘE Jaroslava Foglara Modrá rokle a Ztracený kamarád.
Kanony žánru jménem comics nepřijal bezvýhradně - zůstal heretikem. O jedné črtě jeho hereze
jsem už mluvil, je to ironie. Saudkův ironický přístup ke comicsu bije do očí, at prozkoumáme kterýkoli z jeho jednačtyřiceti seriálů. Ale musíme jich poznat víc, abychom došli k jinému, dosti překvapujícímu zjištění. Počet Saudkových scénáristů jde do desítek. Kreslíř ale dokázal silou své osobnosti překlenout rozdíly mezi nimi. Vždycky je to nejdřív Saudek a pak Macourek, Nesvadba nebo Neff.
Kája Saudek začal vážně kreslit comics někdy v době, kdy Jean-Claude Forest bojoval s francouzskými farizeji o právo Barbarelly na milování s roboty. Nezávisle na komkoli dopracoval se k poznaní, k němuž došli Orestovi následovníci zejména ve Francii že totiž comics je- či může být ideálním výrazovým prostředkem k zachycení ducha moderní doby. Podobně jako on chápou i Jean Giraud-Moebius, Varhan Bodé či Richard Corben žánrově čistý, komerčně zaměřený comics jako odrazový můstek k originálnímu uměleckému výrazu. Puristicky smýšlející fanouškové comicsu někdy Saudkovi vytýkají žánrové prohřešky vedoucí ke složitosti, nepřehlednosti až srozumitelnosti. Saudek se však nesnaží o žánrově čistý comics. Jde mu o parafrázi, o volnou interpretaci. Saudek neslouží comicsu, nýbrž comics slouží Saudkovi.
Ondřej Neff
Upraveno, sestaveno a zkráceno podle obrázkového seriálu 3xKája Saudek; Práce 1989

Z ČECH AŽ NA KONEC SVĚTA - ČÁST 1

31. července 2007 v 15:14 | podle časopisu Skaut-Junák;roč 40;97-98 |  Comics
Z ČECH AŽ NA KONEC SVĚTA
Poselstvo krále Jiřího z Poděbrad k francouzskému králi Ludvíkovi XI. Vyrazilo z Prahy 16. května 1464. Neslo s sebou také listinu s královskou pečetí a návrhem na vytvoření spolku křesťanských králů, který by zajištoval mír v Evropě. Alois Jirásek zpracoval paměti jednoho u účastníků cesty v knížce Z Čech až na konec světa. Pod stejným názvem nakreslil před lety Miloš Novák seriál, který v nové podobě vycházel v časopise Skaut-Junák 1997-98, který Vám ted v nové rubrice budu představovat.
Hrdinství, vzory rytířského chování, dobrodružství a romantiku - to co nás přitahovalo či přitahuje v mládí, můžeme nacházet i v minulosti našeho národa, v odvaze a moudrosti našich předků.
Velké poselstvo, které vedl synovec Jiřího z Poděbrad, pan Lev z Rožmitálu, mělo za úkol šířit dobré jméno českého království po Evropě. Výprava se vydala na cestu 26. listopadu 1465 a její putování trvalo jeden a půl roku. Navštívila postupně všechny významné panovnické dvory, kde nejen šířila mírovou politiku krále Jiřího, ale její členové se také účastnili různých rytířských turnajů a zápasů, z nichž celou řadu vyhráli a prokázali tak své rytířské dovednosti.
Pout byla opravdu dobrodružná. ˇUčastníci poselstva se poprvé dostali na moře a plavili se přes kanál La Manche, kde jim nepříznivé počasí zkřížilo plány a plavba se musela přerušit. Na lod také zaútočila cizí vojenská plavidla. Navíc lodě v tehdejší době byly pomalé a neohrabané a nejednou se z nich staly bezbranné skořápky vydané na pospas rozbouřenému moři. Účastník cesty Václav šašek z Biříkova mnoho dobrodružství z této cesty popsal ve svém cestovním deníku, který později převyprávěl Jirásek už ve zminované knize Z čech až na konec světa.
Až dosud jsme cestovali dosti bezpečně, ale nyní to přestalo, neboť jsme přišli právě nevhod; bylat v této zemi zrovna válka. Vévoda burgundský Filip válčil totiž se zbojným a zlým vévodou Geldernským a s městem Lutychem. A tak se všude hemžilo potulnými žoldnéři a záškodníky, u nichž nic neplatily naše průvodní listy: zato však jsme spíše naše tesáky, meče a palcáty.
Zpočátku jsme byli opravdu několikráte přepadeni a šlo do tuha, ale že nás bylo dosti, přes čtyřicet, a že jsme se nedali, měli jsme pak pokoj od všeliké chasy loupežnické. Mnoho nám také pověst prospěla, neb až tu si vypravovali o českých husitech, jací jsou to bojovníci, zrovna prý s dáblem spřeženi. Pro tu nejistotu, neb nám bylo ustavičně se na pozoru míti a v noci pořád vozy a vše hlídati, se nám zpočátku v burgundských krajinách nelíbilo…
Český král Jiří z Poděbrad je v dějinách známý svým velkolepým projektem mírového spolku křesťanských států. S tímto na svou dobu senzačním dokumentem vypravil v roce 1464 nejprve poselstvo do Francie. V listopadu 1465 se pak vydala česká družina na diplomatickou okružní cestu po evropských panovnických dvorech. /Vedl ji Jiříkův švagr Lev z Rožmitálu, zaznamenal Václav Šašek z Biříkova a později literárně zpracoval Alois Jirásek v povídce Z Čech až na konec světa/. Snem českého krále bylo vytvoření mezinárodní organizace, která by se starala o to, jak spory mezi státy vyřizovat mírovou cestou, jak trestat ty, kteří mír porušují, jak pomáhat malým národům proti cizímu útočníkovi a podobně. Evropská knížata a králové Jiříkův návrh nakonec odmítli - ze strachu před zlobou papeže, se kterým měl český husitský král trvalé spory. Teprve o pět set let později se Jiříkův ,,český projekt OSN" podařilo uskutečnit: v roce 1945 byla založena Organizace spojených národů.
Dobře vybavená družina českých pánů putovala na koních, doprovázená zásobovácími vozy. Jelo se po cestách i necestách, často po hlavních evropských silnicích, které nevypadaly z dnešního hlediska až tak nejhůř. Byly prašné, ale zpevněné a většinou upravené - na ochranu proti lapkům byly zhruba v třicetimetrové šíři vykáceny stromy. Na silnicích jste tenkrát mohli potkat pěší poutníky, jezdce na koních, žebřináky, dvoukolky, různé typy kočárů a čtyřkolové kupecké povozy kryté plachtou. U kočárů se již začala používat technická novinka, pérování proti otřesům, a stejně jako u vozů další novinka - otáčivé oje, které již nebyly s vozem pevně spojeny . Novinkou byly také jednokolové trakaře; v důlní dopravě se pro těžké vozíky již začaly používat dřevěné kolejnice

ZUBŠTEJN

31. července 2007 v 12:32 Pověsti a legendy
Pověsti o Zubštejně
O Blaženčině nevěrné lásce
Pan Odolen, majitel pevného Zubštejna, brzy ovdověl a tím starostlivěji pak vychovával jedinou dceru Blaženku. Vyrostla z ní překrásná panna a každý z družiny na ní mohl oči nechat. Nejvíce se do ní zamiloval Zbraslav, syn sousedního zemana. Urostlý mládenec také nebyl Blažence lhostejný a brzy bez sebe neučinili ani krůček. Vodili se hlubokými lesy, z vysoké hlásky vyhlíželi do nádherné krajiny a společně snili o báječné budoucnosti.
Ani ve snu je nenapadlo žít někde jinde, ale pan Odolen si přál, aby jeho dcera poznala mravy vznešené společnosti. Při jedné cestě do Brna vzal Blaženku s sebou mezi urozené panstvo. Devče vlastně poprvé opustilo rodný hrad a hned zůstalo u vytržení z veselých večírků, z vybrané tabule i opojných nápojů. K tanci vyhrávali hudebníci na nástroje, kterých jakživa neviděla a ve společnosti urozených dam, udatných rytířů a sličných jinochů se jí zalíbilo. Oči jí zářili štěstím. zapomenut zůstal Zubštejn a celá ta pustá krajina na horním toku Švarcavy! Zde přece klokotá ten pravý život! Ve městě, kde smích se mísí se šumem vína a třeskem zbraní při turnajích, kde se jí dvoří tolik kavalírů. Vůbec si nepovšimla smutné tváře jednoho mládence v otcově družině ...
Blažence se nejdříve dvořil jinoch z průvodu pana Žerotína, ale pak ji nešťastná náhoda svedla s panem Oldřichem z Třebíče. Ten jí vyznal lásku a Blaženka zapoměla na přísahu danou Zbraslavovi. Oddávala se nové vášni a Zbraslav smutně počítal dny zbývající do konce Brněnského pobytu.

I po návratu však hleděl na dívku s obavami. Blaženka jen zasmušile bloudila po hradbách, vzdychala a vzpomínala na pana Oldřicha. Marně se jí Zbraslav kořil a vrhal k nohám.
"Nemiluji tě již!" vzkřikla zlostně, když připomínal daný slib. Odháněla ho jak nepříjemný hmyz.
Nešťastný Zbraslav se rozjel do lesů a celou noc bloudil hustými hvozdy. Až ráno se vrátil do hradu a blaženku našel připravenou k odjezdu. Pochopil, že míří za panem Oldřichem a v srdci se mu rozhostilo naprosté pusto a beznaděj. Hlava mu ztěžkla, že ji sotva udržel v dlaních. Teprve skřípot hradní brány a klapot koňských podkov ho probraly z mrákot. Vyskočil na hradby a zlostně zvolal za zrádnou dívkou.
"Budiž prokleta, když jsi zapoměla na naši lásku. Ať tě proklíná lid a slzy nešťastných panen i kletby jinochů ať na tebe padají tíží balvanů! Ať ani tvůj duch nenajde pokoje!!!"
Strašná kletba Zbraslavova se opravdu vyplnila. Blaženka nikde štěstí nenalezla! Prožila sice pár hezkých chvilek s Oldřichem, ale ten ji brzy opustil, protože toužil po volnosti. Na nikopho se nechtěl trvale poutat! Blaženka našla našla brzy nového přítele, prožila s ním řadu hezkých dnů, ale opět zůstala sama. Ještě několikrát se zamilovala a mnohokrát byla zrazena! Nakonec zůstala opuštěná ve velkém městě a s pláčem vzpomínala na Zubštejn, na otce a na Zbraslava, jenž jediný ji měl opravdu rád.

Kajícně se vrátila na rodný hrad a v černých šatech, se zahalenou tváří, se potulovala nádvořím. Zbraslav však na ni ani nepohledl. Tím více se Blaženka trápila, soužila a utápěla ve vlastních výčitkách. Pak přestala vycházet a jednoho dne v tichosti skonala.
Otec ji nechalů pochovat a teprve tehdy se Zbraslavovi v očích zaleskly slzy. Často pak chodil k jejímu hrobu a vzpomínal na nádhernou lásku, která ho potkala, i na ukrutnou bolest, s níž ho opustila. Duch nešťastné Blaženky bloudí od té doby po zříceninách hradu, kdy kdysi svou velkou lásku zradila.
Romantická krajina kolem Zubštejna vábí pořád milence. Kdykoliv si zde slibují lásku, vždy se ozývá z hradních trosek výsměšný smích. Žádná slibovaná láska či věrnost ještě nenašla svého naplnění a milenci se vždy nakonec rozejdou. A proklínají Blaženku.
Ve chvíli, kdy se vzájemě zrazují a zapomínají jeden na druhého, v té chvíli se ozývá z hradu hrozné kvílení a nad zříceninou se zvedne malý bílý obláček. Je to duch nešťastné Blaženky.
Kolik takových bláhových a zoufalých Blaženek se ještě narodí, než se lidé jednoznačně postaví na stranu velké a čisté lásky.
Podle pověsti jsou na Zubštejně ukryty obrovské poklady. Když stavěli v Pivonicích kapličku, nedostávalo se jim peněz. Rychtáře to trápilo, až jednou spatřil podivného chlapíka; neznámý se nabídl, že mu peníze půjčí, ale do roka je musí vrátit. Rychtář souhlasil, duch odběhl do zřícenin a přinesl měšec stříbrňáků. Představil se jako Sláma, aby rychtář věděl, komu dluh splatit. Kapličku šťastně dokončili, z měšce totiž mohli brát, aniž by peněz ubývalo. Uplynul rok, rychtář vzal měšec a odebral se na hrad. Dal se do volání, ale po chvíli se ozval hlas: "Slámu zabil rachotil (blesk); cos dostal, to si nech, my po sobě nedědíme." Udivený rychtář prý užil peněz k blahu celé obce.
PÁNI Z PERNŠTEJNA
Symbolem šlechtického rodu byl v dávných dobách erb. U většiny starých českých a moravských rodů neznáme přesné okolnosti jejich "vzniku", tedy důvod, proč a za jaké zásluhy byl onen první prapředek panovníkem obdařen erbem. Rodové heraldické pověsti české a moravské šlechty, mimořádně oblíbené v době renesance, nás často zavádějí až do dějin starověku či na vladařské dvory vzdálených koutů Evropy. Pouze dvěma starým moravským panským rodům dělnický původ nejen nevadil, ale dokonce ho přiznávaly s jakousi hrdou tvrdošíjností: páni z Boskovic a páni z Pernštejna.
Účelem rodové heraldické pověsti bylo připomenout současníkům udatenství dávného prapředka a vysvětlit, kde měl mocný rod svůj počátek. Poslechněme příběh o pánech z Pernštejna, jak ho známe z nejstarší verze z roku 1539, ale který se měl udát již v roce 564 našeho letopočtu.
Podle této verze se praotec rodu jmenoval Vaněk, příjmením Vaňha, a pocházel z uhlířské osady Ujčov, ležící nedaleko dnešního hradu Pernštejna. Tehdejší bájný vládce země, markrabě moravský Jošt Vilibald Brandenburg, dlel právě na hradě Zubštejně. Po lesích v okolí hradu se potuloval divoký zubr, který škodil lidem a mnoho jich zabil. Markrabě vyhlásil, že bohatě odmění toho, kdo kraj zubra zbaví.
I uhlíř Vaněk zvíře mnohokrát v lese potkal, a kdyby před ním nevylezl na strom, jistě by jej také zahubilo. Jednoho dne, když Vaněk před zubrem zase utíkal, ukryl se ve své lesní boudě. Zubr na něj začal tak dorážet, že uhlíř již nevěděl kudy kam. Vzal tedy kus chleba, napíchl na prut a podal zvířeti. Tak mu podával postupně všechen chleba, co měl, a zubr se uklidnil. Nejen to, Vaněk mu pak vždy, když jej potkal, dával chleba, a tak si zvíře ochočil, že zubr bez něho nechtěl být a všechno si nechal líbit.
Když Vaněk viděl, že zvíře je ochočené, provlékl mu nozdrami houžev, upletenou z mladého proutí. Zubra přivedl na hrad Zubštejn k markraběti. Ten uhlíře pochválil a za to, že zvíře nezabil, ale přivedl je živé
..vyjdouce markrabě na příhrádek a vidouce takové zvíře, podivil se tomu škaredému a nepřístupnému zvířeti i promluvil markrabě k tomu uhlíři a řekl: ,Že jsi ty uhlíři toho zvířete nezabil, nýbrž jsi je nám svou statečností a zmužilostí a dobrým vtipem z dopuštění božího živé na hrad náš Zubrštejn přivedl, tobě tu milost činiti ráčíme,...
a markrabě Vaňka bohatě odměnil pozemky, hrady a vesnicemi, daroval mu veškeré území, které dokázal za jeden den od slunka východu do slunka západu obejít. Na jednom vrchu, jemuž říkali Bezvín, začal si pak někdejší uhlíř roku 574 stavět hrad, kterému bylo z markraběcí vůle dáno jméno Pernštejn.
A na paměť své chytrosti, s jejíž pomocí ovládl divoké zvíře, měl uhlíř i jeho potomci právo užívat jako rodový erb zubří hlavu s houžví v nozdrách. Právě ona houžev byla chápána jako velmi podstatná součást znaku, neboť symbolizovala chytrost a rozvahu, která přemáhá hrubou sílu, v tomto případě symbolizovanou zubrem.

KRONIKA RYTÍŘSTVA - ČÁST 1

30. července 2007 v 23:03 Rytířské bitvy a osudy
KDO BYL RYTÍŘ?
Kdo to vlastně byl ten rytíř? Slovníkova definice nám říká, že příslušník vládnoucí třídy, u nějž tvoří výzbroj kůň a vznešené zbraně, zejména pak meč,přičemž představují i symbol stavu a dávájí mu společenskou prestiž. Což je pravda, která tvoří jen zlomek pravdy.
Kdy se objevil? Historikové přesně nevědí, shodují se ale, že kolem roku 1000 se začíná latinskými prameny šířit výraz miles peditesque. Značil bojovníka na koni, kterého povolával vládce určitého území za jistých podmínek a v případě potřeby do války, čímž rozšiřoval svoji stálou družinu ve větší či menší vojsko. Přibližně v roce 1030 však už slovo miles peditesque znamená příslušníka určité elitní společenské vrstvy jež má vyhraněný charakter, zvyklosti a zásady. Užití tohoto slova souvisí i s jinými středověkými pojmy, s celým feudálním systémem, se vznikem panství, tedy územního celku ovládaného skrze hradního pána, jež na tomto území reprezentuje svrchovanost, mír a spravedlnost. Ve Francii, která představuje kolébku této vrstvy, se jí říká chevalerie, ve Svaté říši římské Ritterstand, což oboje značí rytířstvo.
Čím se tato nová vrstva odlišovala, čím byla vyjímečná? Pochopitelně, specifickou výzbrojí a jezdeckým způsobem boje. Postupně se ale vytvářelo i cosi jiného, mravní kodex. Systém hodnot, sdílených rytíři, lze shrnout do tří slov: prouesse, statečnost/tedy schopnost dokázat fyzickou sílu a završit vojenský skutek/, loyaulté, loajalita či věrnost a largesse, štědrost/neboť rytíř hodný tohoto jména opovrhuje bohatstvím, odmítá je hromadit a naopak jím po libosti plýtvá/. Koncem XII. A počátkem XIII. Století se vžila ještě čtvrtá hodnota, courtoisie, kurtoazie, zdvořilost. Výraz vznikl od slova cour, dvůr, a značil původně jistý způsob ohledů dvorsky vychovaného rytíře vůči ženám, které jej odlišovaly od osob prostých, tedy z lidu. Pozdější pojednání obsahují ještě pojem Francoise, přímost a upřímnost, ten však je do značné míry obsažen už v prouesse a loyaulté. Všechny tyto hodnoty, jež tvoří základní normy rytířské etikiy, objímá a prolíná pojem honneur, čest, jenž zprvu úzce souvisel s rolí feudálního pána. Čest, to byl závazek a úkol, který mu jeho postavení ukládalo vůči poddaným i těm, jimž byl poddán ve feudální hierarchii on.
Jsou dva způsoby, jak lze na pojem rytířstvo pohlížet, přičemž čeština a mnohé jazyky, např. francouzština, mají pro obojí jediné slovo. Lépe je na tom němčina, která rozlišuje Ritterschaft a Ritterstand, či angličtina s pojmy Knighthood a Chivalry. Jedno značí sociální skupinu, vrstvu feudální společnosti, tedy rytířský stav, druhé společenstvo, prpojené určitými společenskými normami a ideály, tedy kodexem cti s klíčovými pojmy statečnost, věrnost a štědrost.
Stojí za zdůraznění, že dosud nepadlo slovo urozenost. Záměrně, neboť v počátcích rytířských dob nebylo nejpodstatnější. Sama urozenost tvořila v oněch časech věc velice proměnlivou a zdaleka ne všichni rytíři patřili po předcích mezi urozence. Kvality se nedokazovaly rodokmenem, ale schopnostmi, přičemž nákladná výstroj sama o sobě činila z rytíře elitního bojovníka. V XI. Století se urozenost dala dobýt a dobývala, ne získávala pouhým narozením. Až koncem XII. Století si začne každý urozenec říkat rytíř, aniž se o to sám přičinil!. Teprve tehdy se začalo rozlišovat mezi urozenými rytíři a takřka stejně vyzbrojenými i zručnými sergeants či serjants, seržanty, neurozenými vojáky, byt bojujícími v sedle, s kopím i mečem.
Bitevní kun, zbroj a zbran stály malé jmění, kolem roku 1100 měly hodnotu pětadvaceti volů, ve XIII. Století dvojnásobek a v XV. Století dokonce pětinásobek. Takovou výbavu si nemohl pořídit leckdo a nejeden začínající rytířský adept si ji musel získat na někom jiném, ve válce či v turnaji.
Koncem XII. Století se začal pod vlivem církve a literatury proměnovat i rytířský ideál. Katolická církev si zvolna a systematicky rytířstvo podřídila tak, že k původní trojici zásad přibyla čtvrtá, religion, víra, pochopitelně ta pravá. Rytířský román, jehož rozkvět tehdy nastává, už plně akceptuje rytíře jako miles Christi, vojáka Kristova a služebníka Božího.
,,Tedy vězte, že rytíř musí být pán a voják Boží. Neboť musí ochranovat, bránit a podporovat církev svatou, tj. kněžstvo, ty kteří spravují kostely, dále vdovy, sirotky, jakož i odvádět desátky a poskytovat almužny, jež jsou církví zavedeny," říká jeden z rytířských románů nejproslulejších, Lancelot z Jezera.
V souvislosti s rytířstvím se nutně objevuje i termín adoubement, pasování, tj. přijetí do onoho rytířského společenstva. Původně se jednalo o prosté předání výstroje a zbraní muži, kterého si feudál najímal, později i mladíku, který dozrál a byl schopen jimi vládnout. Samo slovo adoubs, výstroj, to jasně říká. Teprve ve XII. Století se z adoubement stává obřad a rituál, jenž postupně nabývá pevnějších i složitějších pravidel.
Tolik teorie, zdaleka ne úplná, jen její základ, jak jej pojímají renomovaní historikové raného středověku a specialisté na slovo vzatí: Georges Duby, Patrik Boucharon, Jean Flori, Pierre Contamine či Maurice Keen.
Vše výše řečené platí teoreticky pro raný středověk, tj. pro dobu zhruba do konce XIII. Století. Jenže už Rothe napsal, že šedivá je teorie, však žití strom se zelená. Jak všechny výše uvedené pojmy, zásady, závazky a mravní normy vyhlížely v praxi? Jaký vůbec byl život rytířů, jejich způsoby boje, osudy a cesty, které je najednou vedly do rozporu s ideály i kodexy? Jak vypadala v proměnách času i okolnosti rytířská bitva? Na to nám nemůže odpovědět nic jiného než historie, složená z historek. Pouze skrze ně můžeme získat barvitější představu o době, osobách, událostech.
Hledejme odpověd v konkrétních událostech a životech, dobových svědectvích a kronikách, v zrcadle událostí i skutcích těch nejpovolanějších. Budou k nám mluvit bez příkras, skrze svoje činy, zkušenosti i povahy a nejednou nám dají srozumitelnější odpověd než učená pojednání. Vždyt už na první otázku, kterou jsme si položili, nám jeden z nich jasně, stručně a přitom květnatě říká:
,,Jak se zbraněmi zachází se?
Jak s hrncem? S kávou? Kaší v míse?
Ach ne! To mnohem tužší práce je.
Co rytířstvem se tedy zve?
Ta věc je tvrdá, odvážná
A k naučení nesnadná,
Že ničema v ní neuspěje.
A kdo se ctí svou vychlubuje,
Ten musí napřed doložit,
Že se v tom stihl vyučit…"
Může být jasnější odpověd na otázku, co je rytířstvo, než tyto verše, které složil v životopise Guillauma le Maréchala, ,,nejlepšího rytíře na světě", truvér Jean, jeho panoš?
Chci Vám ukázat raný středověk, čas meče, dobu zrození rytířstva, i kříže, v jehož jméně rytíři vyjížděli do nejedněch bojů a táhli jako dobyvatelé i obránci daleko od svých hradů. Budeme sledovat rytířské bitvy Hastingsem počínaje a takřka vzorovou bitvou u Bouvines konče, tažení i životní osudy těch, kteří by mohli naši představu o rytíři a rytířských válkách oživit, upřesnit a nejednou zbavit i toho pozlátka. Kdo nám může být lepším průvodcem než hluboce věřící Godefroy z Bouillonu, jak Odysseus lstivý a statečný Bohemund z Tarenta, turnajový borec Guillaume le Maréchal, divoký truvér Bertrand de Born či obávaný a přesto obdivovaný protivník křižáckých válečníků, sultán Saladin?
Od ted Vás proto budu provázet po rytířských osudech a bitvách…
Sestaveno a upraveno podle knihy Meč a Kříž/Rytířské bitvy a osudy 1. 1066-1214/;Jiří Kovařík;Mladá Fronta 2005

MÝCH 1001 NEJLEPŠÍCH FILMŮ - ČÁST 2

30. července 2007 v 11:32 1001 Filmů
HODNÝ, ZLÝ A OŠKLIVÝ/ IL BUONO, IL BRUTTO, IL CATTIVO/
V polovině šedesátých let se už Hollywood unavil žánrem westernu, na který se ve vzrůstající míře začalo pohlížet jako na těžko stravitelný a sentimentální relikt jiné doby. Tyto filmy dozajista byly nadále považovány za součást filmové historie, ale časy se měnily a westerny byly nadále považovány za součást filmové historie, ale časy se měnily a westerny pomalu ztrácely své pevné místo v populární kultuře. Sergio Leone si však myslel něco jiného. Italský režisér vycítil, že skomírající žánr je zralý pro nové nápady, a přetrvájící vliv jeho tzv. ,,spaghetti westernů" /přezdívka vznikla kvůli italským exteriérům a i potokům prolévané krve/ dokazuje, že se nemýlil.
Leone pracoval na několika filmech, než pozval do Itálie tehdy relativně neznámého Clinta Eastwooda k natáčení remaku snímku Akiry Kurosawy Tělesná stráž /1961/ vytvořeného podle románu Dashiella Hammetta Rudá žeň, aby tak vznikl první z jeho ironických westernů o ,,bezejmenném muži", Pro Pár dolarů/1964/. Stylový, novátorský film natočený za ubohý rozpočet zaznamenal nevídaný úspěch a Leone vzápětí natočil další snímek Pro pár dolarů navíc/1965/, ve kterém rovněž vystupuje Eastwood v roli jiného málomluvného, bezejmenného hrdiny.
Avšak teprve třetí část jaho trilogie o ,,bezejmenném muži", snímek Hodný, zlý a ošklivý, definitvně potvrdila Leoneho pověst filmové legendy. Děj se odehrává během války Severu proti Jihu a sleduje tři lotry, kteří - třebaže je lze snadno ztotožnit s jednotlivými kategoriemi z názvu - stírají mezi sebou hranici. Eastwood se varcí tentokrát jako nepoctivý lovec zločinců, který opakovaně bere do zajetí desperáta Eliho Wallacha/ošklivý/, aby vyhnal do výše odměnu vypsanou na jeho hlavu. Po sadisticky krutém rozchodu se někdejší partneři znovu sejdou při hledání zpronevěřeného jižanského zlata, ale jejich úkol komplikuje bezzásadový, amorální Lee Van Cleef /zlý/.
Leone se nějak zvlášt nezajímá o zápletku - Hodný, zlý a ošklivý využívá čistě filmařské tvůrčí prostředky. Režisér pečlivě komponuje každý širokoúhlý záběr, jako by maloval obrovské krajinné plátno, přičemž se často pouští do extrémních detailů, většinou přitom vidíme jen o málo víc než oči dané postavy. Leone postrkuje příběh kupředu výraznou střihovou technikou, často v rytmu vynikající hudby Enrica Morriconeho, v níž se zvláštní instrumentace a zvuk elektrických kytar prolínají s tradičnější orchestrací. Z každého záběru filmu odkapává styl jako kapky potu z tváří jeho protagonistů.
Hodný, zlý a ošklivý doslova splývá s tvářemi Eastwooda, Wallacha a Van Clena jako vzájemných soupeřů v duelu všech proti všem na starém hřbitově. Tato scéna byla od doby svého vzniku ve filmové historii nesčetněkrát imitována a parodována. Fascinující Morriconeho hudba zesiluje se zrychlujícími střihy z jedné tváře na druhou, které zachycují každé hnutí očí, každou ruku sahající po revolveru. Banální, kýčovitý a zcela okouzlující snímek je dílem, jež mistrně přepsalo pravidla westernového žánru tak, aby vyhovovala jedinečné představě režiséra Leoneho.
FRAJER LUKE/COOL HAND LUKE/1967
Existují hvězdy a pak jsou hvězdy jako Paul Newman, jehož pouhá přítomnost a pronikavé modré oči pravidelně pozvedají i tu nejlepší předlohu, na níž pracuje. Okázale domýšlivá poloha Frajera Luka možná občas trochu kulhá, ale Newmanova přitažlivá osobnost propůjčuje filmu váhu, kterou se relativně prostinký příběh snaží ze všech sil podpořit. Snímek Sparta Rosenberga, úžasně natočený na širokoúhlý formát Conradem Hallem ctižádostivě kolísá mezi přímočarým antiautoritářským vyprávěním a machistickou nabubřelostí a nevyhnutelně končí jako poněkud nezvyklá a neúplná alegorie na příběh Krista.
Nikoho by nemělopřekvapit, že snímek neohrabaně zapadá někam mezi tyto dvě polohy, ale Frajer Luke přesto zůstává dokonale podmanivý. Newman/ve své nejlepší roli, jakou kdy ztvárnil/hraje kouzelně vzdorovitého všedního muže Lucase ,,Frajera" Jacksona, uvrženého do vězení za vzpurně odřezaná měřidla z parkovacích automatů. Nepřekvapí, že se ve vězení bouří ještě proti tupějšímu systému pravidel, a jak narůstá rozkladná tvrdohlavost jeho záměrného regmatismu,udělované tresty jsou stále tvrdší. Frajer Luke je plný zlidovělých citátů a nezapomenutelných scén a přetrvává jako zásadní nenapodobitelné dílo, klamně prosté co do závažnosti, ale rozhodně plné kulturních významů.
Několik vět z filmu skutečně vstoupilo do filmového lexikonu /jen jeden příklad za všechny, zdrženlivá výhrůžka:,, Máme tady co do činění se selháním komunikace"/, zatímco scény jako sázka o pojídání vajec a pěstní souboj na vězeňském dvoře představují materiál pro filmovou legendu. Velký díl zvláštního kouzla Frajera Luka pramení z rázovitého obsazení vedlejších rolí, kontingentu pozoruhodných tváří, mezi nimiž najdeme například mladého Dennise Hoppera, Harryho Dena Dantona nebo Georgie Kennedyho, ztělesňujícího Newmanova protivníka, který se promění v muže na pravém místě.
Kennedy si za ztvárnění postavy naprosto naivního drsnáka Draglina odnesl Cenu Akademie pro nejlepší herce ve vedlejší roli. Ale srdcem filmu je Newmanův mlčenlivý charismatický herecký výkon, který ho představuje ve vynikající umělecké formě a vynesl ho k vrcholu popularity. Ve srovnání s hereckým výkonem Jacka Nicholsona bořícím kulisy ve zvláštně podobné roli v Přeletu nad kukaččím hnízdem rozdává Newman ve Frajeru Lukovi kolem sebe samé vědoucí úsměvy a září sebedůvěrou. Newmanův Luke toho příliš mnoho nenamluví a naznačuje každý svůj krok, natož aby objasňoval své motivy. Působí dojmem, že si vězení přímo vyhledal jako svémocnou výzvu a vyvolává konflikt se systémem jen kvůli tomu, aby zjistil, zda v něm může zvítězit. Vlastně až teprve v samotném závěru filmu začíná být jasnější, jakou daň si uvěznění od svobodomyslného Luka vybralo. Na rozdíl od ostatních vězňů Luke vytrvale odmítá konformitu s institucí, kterou vězení s sebou přináší, a jeho nespolupracující postoj nevyhnutelně vede k tragédii. Pokud je tématem Frajera Luka částečně mapování toho, jak daleko může jedinec pohnout systémem, pak ale zároven zobrazuje, co se stane, když se tento systém pohne zpět.

MALÉ OHLÉDNUTÍ

30. července 2007 v 9:18 Svět Knihy
Malé ohlednutí
První ročník veletrhu se konal v květnu 1995 zároveň s populární Interkamerou a podílel se
s ní o výstavní prostory Průmyslového paláce a Křižíkových pavilonů. Po celou dobu veletrhu
silně pršelo, a přesto za knížkami přicházely davy lidí. První Svět knihy měl jistě své růstové
bolesti, ale lidé, kteří se ujali jeho přípravy, zejména tehdejší předseda profesní organizace
pan Jan Kanzelsberger a jeho kolegové, odvedli obětavou práci, kterou prokázali opodstatnění
vzniku nového veletrhu a jeho prosazení na domácí i mezinárodní knižní scéně.
Druhý ročník veletrhu měl stále ještě
mnoho organizačních chyb, kterými jsi však musel projít, aby se naučil, co knižní veletrh a jeho vystavovatelé i návštěvníci
vyžadují. Díky podpoře ministra kultury, primátora hlavního města Prahy a spolupráci s českými nakladateli a knihkupci, se zahraničními
zastoupeními v České republice byl připraven doprovodný program s mezinárodním rozsahem, na veletrh přijeli početně
zastoupeni nakladatelé z Francie, Rakouska, Velké Británie i Německa. Přelomovým a nejúspěšnějším byl
třetí ročník veletrhu Svět knihy 1997, na němž byl poprvé představen program prezentace čestného hosta ze zahraničí, kterým se
tehdy stala Finská republika. Nemalou zásluhu na její účasti měla tehdejší kulturní atašé ČR ve Finsku, překladatelka a nakladatelka
paní Markéta Hejkalová. Od první chvíle byla znát spokojenost všech, kteří na veletrh přijeli, doprovodný program byl již poměrně
bohatý a celkově Svět knihy získal renomé s mezinárodní rezonancí.
V tomto roce byla také založena společnost Svět knihy, jež se nadále organizací veletrhu zabývá a svými dalšími aktivitami
usiluje o šíření povědomí o českém knižním trhu a literatuře doma i v zahraničí. Po Finsku následovala prezentace Státu Izrael
(1998), Francie (1999), Valonska - Bruselu (2000), Švýcarska (2001), zemí Visegrádu (2002), Afriky (2003). Rok od roku nabízí
veletrh bohatší program, podařilo se mu upevnit svou identitu vyvážeností komerční i kulturní programové nabídky. Svět knihy
patří již nedílně do světového kalendária knižních veletrhů, vystavuje na něm většina aktivních českých nakladatelství a každoročně
mají jeho návštěvníci příležitost seznámit se s knižní produkcí a tvorbou spisovatelů z více než 20 zemí světa. V neposlední řadě
plní veletrh Svět knihy důležitou a pozitivní úlohu - propaguje četbu a čtenářství.
Z Archívu Světa knihy
"Na otázku, co nás k pořádání veletrhu přivedlo, je jednoduchá odpověď.
Jednak se rozhodla profesní organizace Svaz knihkupců a nakladatelů.

Také rozhodl fakt, že řada z nás, by_ teprve po roce 1990 byla poprvé

v zahraničí, získala už řadu zkušeností na knižních veletrzích, které jsme
navštívili. A tak jsme se rozhodli, že si vyzkoušíme veletrh sami, že převezmeme
iniciativu do svých rukou. Je to záležitost prestižní, protože náš svaz
se cítí být rovnocenným všem evropským organizacím téhož druhu, proto
si myslíme, že nepotřebujeme, aby nám organizoval veletrh někdo jiný,
a navíc, tradice nakladatelská a knihkupecká v této zemi má dostatečně
hluboké kořeny, abychom měli na co navazovat a z čeho čerpat."
Odpověď Jana Kanzelsbergra, tehdejšího předsedy Svazu českých knihkupců
a nakladatelů, pro časopis Národní knihovna v roce 1995
Sláva na knižním veletrhu
Ve velkém paláci pražského Výstaviště - rozumějte ve Fučíkárně, se konal od 22.5. do 25.5.2003 knižní veletrh Svět knihy. Ve čtvrtek 23.5. se tam poprvé udělovaly Ceny akademie science fiction, fantasy a horroru.
Ta byla ustavena na loňské scifistické konferenci na Draconu v Brně. Po vzoru americké filmové akademie má udělovat každoročně cenu za nejlepší domácí knihu, zahraniční knihu atd. Až dosud existovala Cena Karla Čapka, která odměňovala vítěze čapkovské literární soutěže cenou Mlok. Ukázalo se, že tato soutěž poněkud ztrácí ten smysl, jaký mívala. Dříve bylo obtížné dostat se na trh, proto vznikla soutěž, která uměle vytvářela jakés takés literární prostředí, se soutěživostí, konkurencí a zpětnou vazbou.
V akademii je nyní cca 150 lidí, autorů, překladatelů, kritiků, redaktorů, šéfů klubů, výtvarníků. Akademie je součástí světové organizace World SF. Nicméně, podstatné jsou výsledky. Zde jsou:
Uděleno bylo celkem 10 Zlatých Mloků. Za nejlepší přeloženou knihu dostal Mloka Orson Scott Card za Mluvčího za mrtvé, Terry Pratchet za Zeměplochu v kategorii Cyklus, Jaroslav Velinský za nejlepší českou sci-fi za román Engerlingové. Ivan Adamovič dostal Mloka za Slovník, Jaroslav Mostecký v kategorie Povídka za Květen, stejně jako loni, paní Zdena Boušková jako nejlepší výtvarník, Honza Kantůrek za překlad, nakladatelství Polaris jako supernakladatelství, Ikarie jako nejlepší profesionální časopis a nakonec Josef Nesvadba byl Mlokem dekorován za celoživotní zásluhy.
Byly uděleny i speciální ceny, bez Mloka, leč s diplomem.
Překladovou povídkovou sbírku Bradbury: Mráz a oheň, antologii Na úsvitu zlatého věku, neangloamerický překlad A. Sapkowského Krev elfů, nejlepší obálku Zdeny Bouškové, nejlepšího editora Ivana Adamoviče, fanzin Iterkom, videopremiéru Indiana Jones a křížová výprava a film Vodní svět - toto vybrala akademická porota jako žeň roku 1995.
Sláva to byla náramná a nebyla by možná bez sponzorů: AF 167, AFSF, Altar, Blackfire Games, ČS fandom, Golem Ríša, Ikarie, Ivo Železný, Perseus, Polaris, Q film, R3, Talpres a Dataprint, toto jsou zasloužilci o ceny akademie.
Akce se děla pro potěchu médiím. Takový aspoň byl předpoklad, realizace dopadla jinak. Z novinářů se nedostavil nikdo, s výjimkou zástupce internetového deníku Neviditelný pes O. Neffa, který tam ovšem byl jen proto, že udílení moderoval. I z pozvaných firem se dostavil jen zástupce distribuční firmy Intersonic. Zato v hojném počtu přišli fanoušci, nejen z Prahy, ale z Bratislavy, Brna, Březové, Mladé Boleslavi, Olomouce, Plzně, Šumperka, Teplic a Ústí nad Labem.
Akademie se zatím nestává prestižní "českou Nebulou" a zůstává fanouškovskou záležitostí. K důležité změně však přece jen došlo. Ustavilo se odborné grémium, nejde tedy o nějakou nahodilou anketu, a hodnotí se realizovaná produkce, nikoli rukopisy, jak tomu je v Ceně Karla Čapka (která ovšem nadále zůstává v platnosti a chodu).
Nezájem médií je pozoruhodný ve srovnání s obdobnou cenou, vyhlašovanou za detektivky. Zájem médií by možná byl vyšší, kdyby akce nepadla do údobí voleb.
Co dodat? Zvláštního ocenění si zasloužil Richard Knot, majitel nakladatelství R3, které vydalo Adamovičův Slovník. Jednak vydal tuto knihu, což samo o sobě zaslouží mimořádného uznání. Obdivuhodná je také paní Boušková. Tato výtvarnice byla za minulého režimu dušená - v zásadě partají, která vytvářela pro dušení atmosféru, avšak konkrétně kolegy a veleduchy, kteří zasedali ve schvalovacích komisích a jejichž díla můžete vidět jako "umělecky hodnotné mozaiky" u vás na rohu v samoobsluze. Jejich vinou se taková paní Boušková musela živit jako kreslička v krátkém filmu a teprve po převratu se může věnovat fantasy kumštu a maluje svalnaté hrdiny a princezny a démony. Až dosud většinu cen shrábnul Martin Zhouf, nyní triumfovala paní Boušková.
Měl jsem to potěšení tuto slávu na vlastní oči shlédnout.

Úvaha gastronomická (psáno po knižním veletrhu, kde bývá hodně knih a málo jídla)
Pokud máte štěstí, je jídlo, největší radostí, která vám v životě zůstane. Pokusím se tedy přenést některé zkušenosti s jedním na druhé.
Dobrá kniha (obsahující jednodílný román) je jako hlavní jídlo, povídka dezert a short-shortstory bonbónek.
Antologie odpovídá švédskému stolu - totiž v nejlepším případě, průměrná je půlkilového balení různých druhů slaných pokrutin a v nejhorším případě jde o pytlík gumových zvířátek výrazné příchutě.
A cykly? Nenechte se svést povrchní analogií s jídlem o mnoha chodech, jejich výživnou hodnotu, chuťovou stránkou i důvod prodejního úspěchu ve většině případů plně vystihuje citát z Obchodníků s vesmírem: "Krachle ovšem vyvolaly svíravý pocit, který se dal zahnat jedině několika doušky Šumsi z automatu. A Šumsi vyvolala svíravý pocit, který zahnala jedině cigareta Superka, po níž člověk dostal chuť na Krachli…" Mnohem lepší podobenství je velké ekonomické balení nebo ještě spíš "family pack" tatranek atp.: hodně od toho samého často ve zbytečně malých balíčcích. Popřípadě plato jogurtů koupené v hypermarketu, které se musí dojíst, než se zkazí, chtěj nechtěj, aby už jednou vydané peníze nepřišly nazmar...
Knihkupectví je pak svým způsobem restaurace (někdy hospoda) ducha.
Původní kniha (čtená námi v autorově mateřštině) se zpravidla vyskytuje v jednom z následujících provedení:
1. nedělní oběd, když se povede, tak jako od maminky.
2. jídlo od experimentující manželky - jíst se to nedá, ale snaha tu byla.
3. od tchýně, pokoušející se o exotické recepty a konečně
4. knedlo-vepřo v hospodě nevalné úrovně, příklady raději nechám na čtenáři.
Překlady - obvykle v restauraci podávané jídlo z kvalitních zahraničních surovin (jen málokdy se vydává něco, co nemělo úspěch /ani/ doma).
Zde hodně záleží na kuchaři/překladateli. Kdo čte nedopečené knihy od Reitmayera, škodí nejen sobě, ale i SF.
A dostáváme se ke skutečné lahůdce srovnávací gastroliteratury…
Čemu asi tak odpovídá SF časopis? Kuchařská kniha to nebude, podle recenzí v Ikarii či Ramaxu by se nedala napsat ani anekdota. Běžný časopis reflektující vycházející produkci je něco na způsob jídelního lístku. Nedejte se zmást povídkami v nich vycházejícími. U McDonalda vám na tácek pod McBůček také natisknou celé menu. Ony ostatně i mnohé vydávané knihy jsou jen hamburgery s písmenky, všude stejné, se stejnou chutí (či lépe řečeno bez chuti). Mistrovství zde ale představují spíše knihy od Harlequina, SF šunt na to není dost profesionální.
Dnes u nás vychází cca pět časopisů:
Ramax - jídelní lístek pokoušející se občas zvýšit svou lákavost přiloženým dezertem. Je to časopis pro skutečné fanoušky-scifisty podle definice O. Neffa (fan ještě není ten, koho baví číst SF, ale ten, koho baví číst o SF). Aby obstál, měl by Ramax splňovat estetické nároky sběratelů jídelních lístků a jeho recenze by měly být čtení a uvažování o SF a ne (jen) převyprávění obsahu.
Ikarie - jídelníček širokých mas, nic proti tomu, pokud rádi jíte vlašák či šunku rovnou z papíru, dostanete za své peníze, co chcete (a co si zasloužíte).
Fantazie - živý doklad toho, že nadšením lze nahradit zahraniční suroviny a příjemným vzhledem a slušností k zákazníkům získá restaurace lepší renomé, než dovozem žraločích ploutví.
Dech draka je pro naše pojednání snad až příliš specifický a tak hned přejdeme k časopisu, o který nám jde nejvíce:
Interkom - skutečná šéfkuchařova specialita, časopis, který jde až na kostní dřeň. Berte, nebo nechte ležet, podává se bez barevného koření a s minimální ilustrační solí. Podobně jako v kuchyni mistra Sbirra se každý labužník může časem sám stát pokrmem.
Následkem malého počtu dostatečně vzdělaných čtenářů/labužníků je relativně nejdražší. Vyvažuje to svou dlouhou historií a nekonformní tradicí, snahou reagovat na změny doby, bez toho, že by slevil ze svých nároků a stanovisek. (Uznáme zálibu v lobotomii jako součást vaší kulturní identity, ale nikdy to nepřestaneme považovat za špatné).
Toto by mělo ukázat, co v nás (tím myslím i vás) je.

O PRAŽSKÉM KNIŽNÍM VELETRHU

23. července 2007 v 0:11 Svět Knihy
O PRAŽSKÉM MEZINÁRODNÍM KNIŽNÍM VELETRHU
Svet Knihy
Mezinárodní knižní veletrh Svět knihy patří k těm regionálním veletrhům, které jsou zaměřeny na vyváženou komerční i kulturní prezentaci. První den veletrhu do 14.00 hodin je kontraktačním dnem, určeným pouze pro odbornou veřejnost a zástupce tisku. Každý rok se hlavní pořadatel veletrhu - Svaz českých knihkupců a nakladatelů - a jeho produkční firma Svět knihy, s.r.o. snaží zajistit co největší návštěvnost ze strany knihkupců, knihovníků, informačních pracovníků, literárních agentů, zástupců nakladatelství i tiskáren.
Veletrh Svět knihy je rovněž velmi populární mezi širokou čtenářskou veřejností. Těm pořadatelé nabízejí celou řadu programů - odborných seminářů a konferencí, ale i setkání se spisovateli a autorská čtení, prezentace nakladatelských domů, oceňování edičních a tvůrčích počinů.
HLAVNÍ ČINNOSTI SPOLEČNOSTI SVĚTA KNIHY
PRODUKCE VÝSTAV A VELETRHŮ


Hlavním předmětem podnikání společnosti je organizování výstav a veletrhů
v tuzemsku i zahraničí a dále prezentace českých nakladatelství
v zahraničí. Produkce výstav a veletrhů zahrnuje:
veškeré přípravné práce, produkční a organizační zajištění veletrhů a výstav
přípravu a redakci všech tištěných materiálů spojených s propagací veletrhů
a výstav (např.: katalog doprovodných programů, expoziční katalog.
Veletržní noviny, propagační materiály, akviziční materiály a další)
zajištění mediálního a společenského programu akcí
produkci doprovodných programů s kulturně literárním profilem
prezentaci českých nakladatelství v zahraničí a veškeré produkční práce
spojené s touto prezentací
zprostředkování nabídky autorských práv
PREZENTACE ČESKÝCH NAKLADATELSTVÍ


Svět knihy zajišťuje prezentace českých nakladatelství v zahraničí.
Část těchto prezentací je uskutečňována za podpory ministerstva
kultury, některé projekty získaly příspěvek hlavního města Prahy,
část je realizován výhradně komerčně.
PROFIL SPOLEČNOSTI


Společnost Svět knihy byla založena v roce 1997 Svazem českých knihkupců
a nakladatelů (SČKN). Hlavní činnosti společnosti jsou zaměřené na propagační podporu českého knižního trhu a na vytváření obchodního prostoru pro české i zahraniční nakladatelské subjekty a firmy zahraničních oborů.O společnosti Svět knihy, s.r.o., o akcích pořádaných touto společností ve světě i doma - především pak o chystaném 11. mezinárodním knižním veletrhu Svět knihy 2005 - lze najít průběžné informace na adrese http://www.svetknihy.cz/. Svět knihy 2005 se bude konat ve dnech 5.-8. května 2005 na Výstavišti v Praze Holešovicích. Tématem veletrhu jsou Knihy o cestách a na cesty. Centrální expozice bude patřit Slovinsku a diskusní fórum bude zaměřené na slovanskou literaturu v globálním kontextu.První den veletrhu je vždy věnován odborné veřejnosti a následující dny jsou určeny široké veřejnost. Každý zájemce se zde může seznámit s celou šíří vycházející literatury, navázat kontakty s jednotlivými nakladatelstvími a vybrat si z bohatého doprovodného programu. Řada větších i menších knihoven pražský knižní veletrh pravidelně navštěvuje a některé knihovny pořádají na veletrh i organizované exkurze pro zájemce z řad čtenářů. V roce 1998 realizovala společnost poprvé národní expozici na knižním veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem.Od té doby připravila celou řadu národních a kolektivních prezentací české literatury, nakladatelských domů a subjektů působících na českém knižním trhu na významných veletrzích v zahraničí. Od roku 1998 bylo takto realizováno téměř padesát expozic. Od roku 2002 se už tradičně SČKN spolu se společností Svět knihy, s.r.o., účastní i festivalu Jičín město pohádky. V porotním sále je připravena prodejní knižní výstava a doprovodný program. Prodejní výstava Svět knihy dětem se ve svém už třetím ročníku stala nedílnou součástí doprovodných programů pohádkového Jičína, o čemž svědčí i stoupající zájem koupěchtivého publika i nakladatelů, kteří se věnují dětské literatuře. Plní tak záměr organizátorů - ukázat, že se dětská kniha v této přetechnizované době stále těší velké oblibě a je vhodnou volbou pro volný čas. Ve dnech 12.-14. listopadu se jeden z pavilonů areálu BVV - Veletrhy Brno stal místem 2. prodejního knižního veletrhu Svět knihy Brno. Knižní veletrh v Brně si teprve hledá své pevné místo v diářích našich vystavovatelů a svůj význam a přínos musí teprve prokázat. Letos se na veletrh hlásili především ti, kteří mají o Brno a Moravu zájem. A nejde jen o tuzemské vystavovatele. Představili se tu také slovenští nakladatelé a knihovníci.
MÍSTO KONÁNÍ
Veletrh se koná v Průmyslovém paláci na Výstavišti Praha, jež bylo postaveno pro účely Všeobecné zemské jubilejní výstavy v roce 1891. Palác je postaven v secesním slohu, jeho dominantou je střední hala, k níž jsou připojena dvě křídla. Celková výstavní plocha paláce je 10 000 čtverečních metrů, výstaviště však umožňuje další flexibilní řešení větších výstavních ploch (plánována montovaná hala před průmyslovým palácem).
KRONIKA VELETRHU SVĚT KNIHY PRAHA
Svět Knihy ´95
10.-13.5. 1995
V Praze probíhaly souběžně 2 konkurenční knižní veletrhy; Svět knihy pořádaný obnoveným Svazem českých knihkupců a nakladatelů na Výstavišti Praha se však těšil většinu zájmu vystavovatelů i návštěvníků. Veletrhu se účastnilo celkem 258 vystavujících firem. Přes určité prvotní organizační nesnáze lze považovat návštěvnický i vystavovatelský úspěch prvního ročníku veletrhu Svět knihy za důkaz jeho významu pro českou knižní scénu.
Svět Knihy ´96
22. - 25.5.1996
Veletrh přivítal již větší počet vystavovatelů a nabízel bohatší skladbu doprovodných programů, do níž se zapojili rovněž pražští knihkupci s uspořádáním Knižní noci ve svých prodejnách. Těžištěm zahraničního programu byli spisovatelé z Rakouska, zajímavou expozici programu podpory překladů francouzské literatury představil Francouzský institut v Praze ve stylu scény ze Cyrana de Bergerac. Na veletrh přijela rovněž početná skupina britských nakladatelství.
Svět Knihy ´97
8. 11.5.1997
Čestným hostem veletrhu byla Finská republika, jež v tomto roce slavila 80. výročí svého vzniku. Partner pořadatele Finnish Literature Information Centre připravil velmi zajímavý literární program pro dospělé čtenáře i pro děti. Ročník 97 se zařadil mezi ty nejúspěšnější z hlediska kvalitativního skoku v organizaci i v počtu vystavovatelů, kterých se zúčastnilo 715 ze 16 zemí.
Svět Knihy ´98
21. - 24.5.1998
Veletrh byl pořádán společností Svět knihy, s.r.o. založenou v roce 1997 Svazem českých knihkupců a nakladatelů. Čestným hostem byl Stát Izrael;program představil jeho kulturní dějiny a současnou literaturu, programová témata se dotýkala i širších otázek soužití národů, xenofobie. Vzrostl počet účastnících se zemí na 22, vystavovatelů bylo 655.
Svět Knihy ´99
20. - 23.5. 1999
Čestným hostem byla Francie, poprvé bylo určeno hlavní téma veletrhu: Encyklopedie - klíč k vědění. Asociace nakladatelů France Edition přivezla do Prahy na 2000 knižních titulů. V rámci veletrhu se konala konference Mezinárodní a Evropské federace knihkupců, forum Obce překladatelů ČR. Významná byla návštěva holandských spisovatelů, kterou připravil Nizozemský literární fond pro produkci a překlady. K doprovodnému programu se přihlásila i některá divadla s nastudovanými díly francouzských autorů. Veletrh přivítal 590 vystavovatelů z 18 zemí.
Svět Knihy ´2000
11. - 14. 5. 2000
Čestným hostem bylo Valonsko - Brusel, hlavním tématem Město v literatuře. V rámci motivu se ve společné expozici představilo všech devět měst vybraných v projektu Evropské město kultury roku 2000 včetně hlavního města Prahy, které program výrazně podpořilo. Na veletrhu proběhlo na 144 programů. Přijelo 608 vystavovatelů z 22 zemí, akreditovalo se 269 novinářů.
Svět Knihy ´2001
10. - 13.5.2001
Čestným hostem bylo Švýcarsko představující zemi, v níž je literatura psána čtyřmi jazyky. Téma veletrhu Literární překlad - cesta národa do světa mediálně zvýraznilo konání mezinárodní konference s názvem " Literatura bez hranic", jež se zabývala šířením překladů literárních děl psaných zejména v minoritních jazycích. Veletrhu se účastnilo 654 vystavovatelů z 26 zemí, akreditovalo se 323 novinářů.
Svět Knihy ´2002
9. - 12. 5. 2002
Centrální expozice představila knižní produkci zemí Visegrádu. Téma veletrhu Čtenář 3. tisíciletí bylo rovněž zadáním prvního ročníku literární soutěže. V rámci doprovodného programu se konala konference "Apollinaire - kniha otevřená", byl uspořádán první ročník filmové přehlídky "Svět knihy ve filmu". Na veletrh přijelo 481 vystavovatelů z 28 zemí.
Svět Knihy ´2003
24. - 27. 4.2003
Prezentace literatury afrického kontinentu spolu s výstavou "100 nejlepších afrických knih" a vyhlášením ceny NOMA za nejlepší knihu Afriky roku 2002 se zapsala do paměti všech účastníků veletrhu. Téma Dialog mezi kontinenty, v jehož znamení byla uspořádána stejnojmenná konference, upozornila českého čtenáře i nakladatele na nové a dosud neobjevené literární obzory. U příležitosti africké prezentace vyšla celá řada překladů děl africké literatury do češtiny. Filmová přehlídka "Svět knihy ve filmu" se odehrávala již ve 4 kinech, bylo promítnuto 50 filmů natočených podle knižní předlohy. Na veletrh přijelo 518 vystavovatelů z 28 zemí a celé Afriky (43), akreditovalo se 457 novinářů.
Svět Knihy ´2004
Téma veletrhu v lonském roce znělo ,,Literatura jako zdroj inspirace", které chtělo upozornit na široký dosah literárního díla, jež od počátku dějin písemnictví ovlivnovalo mnoho dalších uměleckých oborů. Čestným hostem veletrhu se pro tentokrát staly tři regiony sdílející historii i současnost země se svébytnou jazykovou kulturou - Irsko, Skotsko a Wales.Mimo jiné na veletrh zavítali vážené postavy literárního světa, jako např: Michael Collins,Brian Keen,Luis Welsh a mnoho dalších.
Svět Knihy ´2005
5. - 8. 5. 2005
Téma:
 Knihy o cestách a na cesty
 Slovanská literatura v globálním kontextu
Centrální expozice:
 Slovinsko
Svět knihy 2006
4. - 7. května 2006
Téma:
Centrální expozice: Lotyšsko
Téma: Literatury severských zemí
Svět knihy 2007
centrální expozice: Čtením objevovat budoucnost
Knihy z Německa, Rakouska a Švýcarska
Téma: Literatura a multimédia
Místo konání: Výstaviště Praha

POSLEDNÍ DEN ŽIVOTA

22. července 2007 v 22:50 Indiáni Severní Ameriky

Smrt v kultuře přírodních kmenů/poslední den života/

Kult mrtvých býval všeobecně rozšířen, stejně jako názor na dědictví po zemřelých. Mrtvý po sobě nikomu nic nezanechává. Vše se ničí. Naopak on dostává dary od živých, aby mu nic nechybělo na pouti do světa mrtvých. Do hrobu mu vkládají jeho majetek, zbraně, keramiku, amulety, šperky a trochu jídla a pití, aby nehladověl a nežíznil po čas cesty, zpravidla čtyři dny dlouhé. Truchlící muži pronášeli projevy o životě zesnulého, posypávali se kukuřičnou moukou smíchanou s popelem, drásali si tělo, ženy naříkaly a plakaly, rvaly si vlasy a válely se po zemi.
U vyspělých kultur, například u Čibčů a Močiků, pochovávali s panovníkem i jeho oblíbené manželky, otroky a psa, které před usmrcením omámili odvarem durmanu Datura. Mrtvé i hrobky v celé Americe zevnitř pomalovávali červenou barvou, symbolem síly, štěstí, vítězství, života, v tomto případě asi toho nového ve světě stínů. Urozenějším přikládali na obličej masky ze zlata, platiny, jadeitu, obsidiánu či jiných drahých kamenů. Inkové vládce a hodnostáře mumifikovali. Vnitřnosti zemřelých odstraňovali a tělo naplňovali bylinkami. Pobřežní obyvatelé andské oblasti pohřbívali do podzemních prostor. Zesnulé balili bez zvláštních úprav do dlouhých pohřebních plášťů a vzhledem k suchému podnebí docházelo k přirozené mumifikaci těl.
Aztékové dodržovali po pohřbu 80denní smutek s řadou zákazů a předpisů týkajících se stravování a oblékání. Mayové na Yucatanu oblékali tělo zemřelého do rubáše, do úst mu vkládali kukuřici a jadeitové perly. Prostý člověk byl pohřben pod podlahu svého domu, dům pozůstali opustili a učinili z něj rodinnou svatyni. Těla významných lidí spalovali, popel ukládali do uren v chrámech nebo je pochovávali do hrobek
Známé jsou pohřební slavnosti xinguských Indiánů zvané kuarup. Cizinci mají na ně přísně zapovězen přístup, podobně u Bororů a Kubeů. Jakmile někdo umírá, začínají se Bororové chystat na 30 pohřebních obřadů. Kouzelník bari umírajícího omývá, natírá olejem, posypává bílými peříčky a příbuzní si nad ním rozřezávají kůži mušlemi a skrápějí jej vlastní krví. Ženy sténají, muži přednášejí smuteční projevy, zatímco zemřelého ukládají pod hliněnou podlahu chýše. U kUbeů asi za rok, v době zrání pupuní, ale u Bororů již za 14 dní, nastává druhá, slavnostnější část pohřbu. Začíná exhumací, vykopáním kostí, očištěním od zetlelého masa, nabarvením na červeno a uložením do velkých košů. Bohatě vyzdobení a pomalovaní muži v průvodu a za doprovodu fléten a chřestidel odnášejí koše k řece a pouštějí jej po proudu. Dvojí pohřeb pořádala většina obyvatel Amazonie, možná jako památku na více životů v dávné mytické minulosti.
Irokézové a Hurónipořádali jednou za 10-12 let slavnost mrtvých. Rozšířený způsob pohřbu na prériích a ve východní Subarktické oblasti bylo ukládání těl zabalených do dek (Apači) či kůže vysoko na strom nebo na zvláštní pohřební lešení. Výjimečně se tak pohřbívalo i v Amazonii, např. u Janomamů. Ti zesnulému dodnes vkládají pod spodní ret roličku tabáku na cestu do podsvětí. Tělo nechávají vyhnít vysoko na stromech nebo je spalují, kosti drtí a popel i prášek smíchávají s nápojem z banánů, který slavnostně pijí. Je to příklad rituálního endokanibalismu.
Prameny: M. Zelený - Indiáni tří Amerik/1994/
Timothy Freke - Spiritualita severoamerických indiánů/2000/
Nancy Bonvillainová - Léčitelství domorodých Američanů/1999/

IBIZA

22. července 2007 v 22:20 Cestovník
Historie Ibizy:
V 17. Stol. Tento ostrov obývali piráti,památky na dobu, kdy piráti pro Ibizu představovali neustálé nebezpečí, lze nalézt takřka všude. Kostely a jiná důležitá místa ve městech stojí na vyvýšených místech,odkud bylo možné pozorovat okolí a podávat informace o hrozícím nebezpečí. Za 2.světové války ho ovládli fašisti a přes klidná 50.léta se přelila vlna aristokratických stěhování v šesté dekádě 20.stol.
Podrobná historie ostrova se začala odvíjet až od okamžiku, kdy se Ibiza stala v 7. století př.n.l. kolonií mocného Kartága. Kartaginci, původem z oblasti dnešního Libanonu, se z měst v severní Africe a dnešním Španělsku vydávali na bojové výpravy ve snaze získat nadvládu nad oblastí Středozemního moře, jejímiž pány byli až dosud Římané. Pro Kartagince měla Ibiza význam jednak kvůli rozlehlým solným pánvím, které mimochodem dodnes slouží velmi ziskovému odvětví průmyslu, jednak jako místo těžby olova, které bylo významné až do tohoto století. Sůl z místních přirozených ložisek se využívala k nasolování ryb, a ty se posléze vyvážely do Kartága. Olověné střely, které používal kartaginský vojevůdce Hannibal, se prý také vyráběly na Ibize.
Kartaginci věřili, že ostrov Ibiza je posvátný, neboť jeho půda prý byla nadána schopností zapudit zvěř a škodlivé vlivy.Španělsko bylo v 19. a na počátku 20. stoleté ekonomicky slabé a politicky nestabilní. Ztratilo své kolonie v Americe a Tichomoří a v roce 1923 navíc v Maroku utrpělo od tamních rebelů ponižující porážku. Za vlády krále Alfonsa XIII. Se nepodařilo diktátorskému režimu ani ústavní vládě vytvořit a udržet vnitřní klid, což ve svém důsledku vedlo k tomu, že se král po volbách v roce 1931, jejichž výsledky dopadly proti monarchii, uchýlil do exilu.
Život nové republiky byl i nadále velmi neklidný, neboť zemi rozdělovaly podstatné ideologické rozdíly mezi jednotlivými politickými stranami a jejich frakcemi, mezi než byla zatažena i církev. Roku 1936 nakonec pod vedením generála Francisca Franca povstala velká část armády. Ta vyhlásila podporu monarchistům, konzervativcům, církvi a pravicové straně Falanga, fašistickému hnutí, které bylo založeno v roce 1933 a které Franco následně prohlásil za jedinou povolenou stranu ve Španělsku. V opozici proti němu stáli republikáni, liberálové, socialisté, komunisté a anarchisté.
Španělská občanská válka se stala jednou z klíčových událostí (causes celebres) 20. století, jejíž význam daleko přesáhl hranice Španělska, mnohé rodiny na Ibize byly v podpoře republikánů anacionalistů vnitřně rozpolceny. Krvavé boje trvaly tři roky a stály statisíce lidských životů. Tato tragedie se dotkla snad každé rodiny na Ibize - o španělské pevnině ani nemluvě. Ostrovů Ibiza, Formentera a Menorca se zmocnily loajalistické síly, které je pro své vojenské operace využívaly jako námořní základny.
Na Ibize nastal zlom v roce 1960, kdy se začala využívat velká dopravní letadla, následkem čehož došlo k rozvoji turistického ruchu. Po rozšíření místního letiště se Ibiza zařadila mezi vyhlášená mezinárodní rekreační letoviska.
Po smrti Franca v roce 1975 král Juan Carlos I. Opětovně nastolil ve Španělsku demokracii. Nově nabytá svoboda pro Ibizu znamenala obrození místní kultury a jazyka ibicenco, jež byly po desetiletí potlačovány, a spoluúčast v nově zavedené autonomii Katalánska. Svoboda projevu a svobodné volby nebyly jedinými změnami - došlo také k legalizaci hazardních her a povolení nudismu.
Na mapě světa se Španělsko rozzářilo ve slavném roce 1992, kdy se Madrid stal hlavním kulturním městem Evropy, Barcelona hostila olympijské hry, v Seville se konala světová výstava Expo 92 a celý národ oslavoval pětisté výročí objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem. Popularita Ibizy jako turistického střediska tím však neutrpěla, ba naopak. Události posledních několika let jen utvrdily pokračování nastoupeného trendu úspěšného rozvoje.
Ibiza je sice ostrov poklidný, ovšem přesto životem kypící. Nabízí unikátní architekturu či nejrozmanitější živočichy. Na la Isla Blanca, jak se tomuto ostrovu často přezdívá podle bělostných domů. Čtvrti Sa Penya a Dalt Vila ve městě Ibiza se chlubí spoustou módních obchůdků, Santa Eularia je vyhlášená nejlepšími restauracemi na ostrově a Sant Antoni zase má co nabídnout těm, kteří touží po návštěvách tanečních klubů a barů.
Město Ibiza (Eivissa) je hlavním městem a nejdůležitějším střediskem na ostrově. Dělí se na dvě části - staré město Dalt Vila a přístav La Marina.
Zajímavosti ostrova Ibiza:
Příroda na Ibize je opravdu překrásná, v sezóně je všude plno aut, lidí. Plné pláže, restaurace, kluby. Je to ráj na zemi. Je to země kde je úplně normální pařit celý den a celou noc a poté vítat slunce v chill out klubu na pobřeží.
Na Ibizu se např. kvůli nevyhovujícím zákonům v Británii odstěhoval slavný režisér Roman Polanski.
Pomalu se otevíraly první kluby, tenkrát ještě jako diskotéky. Ale pak už to jelo.
Rok od roku - víc a víc lidí, kteří hledali pohodu a nonstop párty. Stovky djs a statisíce návštěvníků z celé Evropy. Hlavním městem letní klubové scény se stalo hlavní město Ibizy, San Antonio. A tak je tomu dodnes.
Obrovský boom tento ráj ve středozemním moři zažívá v éře hippies a o dekádu později se zde při své tvorbě inspirují Pink Floyd nebo Mike Oldfield.
Nejlepší atrakce všech mejdanů je západ a východ slunce, a že jich tu proběhne opravdu spousta. Zažít západ slunce v Café Del Mar je nezapomenutelný zážitek a pouze to umocňuje kouzlo chiil out muziky, kterou v tomto klubu provozují místní Djs.
Zoe Ball tady někdy v létě 99 uváděla ranní show pro londýnské Radio 1 a jako hosta si pozvala Normana Cooka alias Fatboya Slima. Ten dorazil přímo z kalby v jednom z klubů a při rozhovoru se mu Zoe natolik zalíbila,, že si ji za rok vzal a dnes spolu mají už i dítě. Co nesvede kouzlo Ibizy, že ano?
Hlavním lákadlem Ibizy je několik pláží, které se v 90.letech proslavily svými tanečními maratony, kde se tančí jak ve dne i v noci.
I do našich krajin se dostala pověst jména Ibiza, a tak se několik lidí rozhodlo vytvořit iluzi středozemního tanečního ráje na jezeře u České Lípy. Na Ibize neexistuje zase až tak moc klubů, které by znalo tolik lidí. Ale klub Café Del Mar je dnes legendou. V 90-letech přibyly další aktivity spojené s klubem, jako je oblečení a label a tisíce lidí.

MALÁ ÚVAHA

22. července 2007 v 21:55 Próza
Filozofická
Jak správně formulovat definici filozofie? Je mnoho klasických způsobů, jak vysvětlit co to vlastně je ta ,,filozofie"?! Ale nakonec jsem se rozhodl tento úkol pojmout neobvyklým způsobem a zřejmě ani vyžadovaným, a to malou písemnou ukázkou - příběhem.
,, Profesor semináře filozofie stál opět před svými studenty ale tentokrát mněl sebou několik předmětů, než bylo obvyklé. Když začala hodina, vzal bez jediného slova prázdnou sklenici a začal ji plnit kameny velkými asi 5 cm. Když ji konečně naplnil, zeptal se, jestli je plná. Studenti souhlasili.
Pak vzal profesor krabici oblázků a vysypal je do sklenice. Trošku s ní zatřepal a oblázky vyplnily mezery mezi většími kameny. Potom se opět zeptal studentů, jestli je sklenice plná. Studenti opět se smíchem souhlasili. Nyní vzal profesor krabici s pískem, vysypal ho do sklenice a písek samozřejmě vyplnil i ty nejmenší mezery.
,,A nyní si představte," řekl profesor, že to je Váš život. Kameny jsou ty podstatné věci - vaši nejbližší, vaše zdraví, vaše děti - zkrátka věci, které v případě, že vše ostatní ztratíte, stále dokáží naplnit váš život. Oblázky jsou ostatní věci, které také stojí za povšimnutí - vaše práce, váš dům, vaše auto. Písek, to jsou všechny ostatní maličkosti".
Co z mého malého příběhu vyplývá, který mi vyprávěl můj kamarád, který se filozofii velice náruživě zabývá.
Když naplníme sklenici nejdřív pískem, logicky nezbude místo pro žádné oblázky a kameny. A stejné je to i v životě. Pokud vynaložíme veškeré své úsilí jen pro maličkosti, nezbude nám už místo pro důležitější věci. Z toho tedy vyplývá že máme věnovat pozornost těm věcem, které jsou důležité pro náš život a štěstí. Trávit svůj čas tím, že budeme se svými přáteli, najdu si čas pro zdravotní prohlídku nebo se půjdu večer se svou partnerkou bavit do klubu. Vždy mně přece zbude čas na práci, na úklid bytu nebo na noční řádění. Mám se především starat o kameny - o věci, které mají opravdu význam. Stanovit si jakýsi žebříček, stupínek priorit. Ten zbytek je jenom písek. Kdybych se vnořil do příběhu o profesorovi a byl bych i já v té třídě, mohl bych vzít sklenici kterou měli profesor i studenti za plnou a nalil bych do ní láhev piva, která by si samozřejmě našla svoje místo a láhev by tak byla od té chvíle doopravdy plná. Co tím chci říct, chci tím říct že to dokazuje, že bez ohledu na to, jak plný je náš osobní život, prostor na pivo se vždycky přece najde.ˇZe ano.

SVĚT RUDÝCH TVÁŘÍ ČÁST 2.

22. července 2007 v 18:59 Indiáni Severní Ameriky
POW-WOW
V letních měsících se lidé siouxského národa shromaždovali k tomu, co vešlo ve známost jako pow-wow. Šlo o barvité společenské setkání, kdy se sešlo mnoho různých kmenů, aby utvořily mobilní město z týpí. Někteří se oblékli své obřadní kostýmy, s péry a úžasnými malovanými ozdobami. Lidé se scházeli k oslavám, aby společně tančili a zpívali, závodili na koních a hráli hazardní hry, vyměnili si příběhy, zboží. Jelikož svatba mezi členy stejného klanu většinou nebyla přípustná, byly tyto události rovněž příležitostí pro mladé muže a ženy z různých kmenů, aby se poznali a zamilovali.
Zboží nebylo jen kupováno a prodáváno, ale také vyměnováno v podobě darů při rituálním obdarovávání nebo také potlači. Tady se člověk těšil vysoké vážnosti nikoli pro bohatství, které si ponechal pro sebe, ale pro míru své štědrosti. Těmito dary nebyly nehodící se vyřazené předměty, ale věci užitečné a ceněné.
Takové obdarovávání bylo záležitostí obětování, v původním smyslu učinit posvátnou obět. Darovat něco jakýmkoli jiným způsobem bylo považováno za nečestné. Při zimních shromážděních některých kmenů se zdobily jehličnaté stromy táborovými ozdobami - váčky s posvátným tabákem a pod tyto stromy se umistovaly dárky pro zimní obdarování.
DĚTI A STARCI
Kultura původních obyvatel Ameriky měla velkou úctu ke stáří. V některých směrech byly děti vychovávány spíše prarodiči než rodiči, kteří byli zaneprázdněni obstaráváním živobytí.
Bylo to chápáno jako záležitost rovnováhy, protože děti právě přišly od ducha a nejsou ještě plně součástí tohoto světa, zatímco staří lidé začínají svůj návrat k duchu a také nepatří plně tomuto světu. Starší lidé mnoho v životě prožili a tak to mohou předávat mladým. Satří nebyli považováni za nadbytečné nebo "na odpočinku". Vědělo se. Že staří a mladí mají zvláštní vazbu s duchem.
VÁLEČNÍCI
Původní obyvatelé Ameriky byli hrdí na svou válečnickou kulturu. Až do válek s bělochy nebyl nejlepší válečník ten , kdo jiného zabije. Ale kdo počítal coupy neboli zásahy. To se dá udělat mnoha způsoby, např. tím že se dotkl nepřítele speciální holí. Tím bojovník dokázal nejen svou dovednost a odvahu, že se dostal tak blízko, že mohl svému soupeři vzít život, ale také slitování a snášenlivost, že jej ušetřil.
Válečník mohl získat zásah také uloupením cen protivníkovi - medicinský váček, koně, orlí pera, luk či tomahavk. Tato "krádež" rovněž svědčila o jeho nenápadnosti, lstivosti a troufalosti.
Válečník dával své vítězství na oděv v podobě per, které nosil, nebo symbolickými ornamenty na válečnické holi. Když např. sebral nepříteli koně, mohl si hůl ozdobit pramenem koňské žíně. Způsob, jakým pomaloval svého koně a svůj obličej, rovněž symbolizoval triumf; tak vzniklo rčení "ztratil tvář".
Jestliže se válečník chlubil svou odvahou tím, že určitým způsobem vyzdobil a poté nedokázal žít v souladu s tímto vyhlášením, projevoval pýchu nebo své úspěchy zveličoval, "ztratil tvář". To, jak vypadal - jak si pomaloval obličej - nebyl on. Byla to velká hanba.
V některých případech se rozepře neřešily válkou, ale sportovními soutěžemi. Ty byly nebezpečné, vyžadovaly vysokou zdatnost a odvahu.
Indiáni se nevyhýbali nebezpečí, nezavíralos smrt za dveřmi. Byli to lidé, kteří přijímali skutečnost, že život je křehký a často krátký.
Považovali tuto "pozemskou pout" za přechodnou cestu, jejímž účelem je se ctí se navrátit k Velkému duchu. Kdykoli šli do bitvy, říkali: " V takový den je dobré zemřít."
ÚČAST V KMENOVÉ RADĚ
Řízení kmene bylo záležitostí kmenové rady utvořené důvěryhodnými a váženými osobami, které prokázaly schopnost uvažovat a jednat v zájmu všech. Členové rady seděli v kruhu, protože každá osoba byla stejně důležitá, tak jako paprsky slunce. Než začala rada pracovat, proběhla řada modliteb a obřadné kolování posvátné dýmky míru.
V průběhu svobodných a otevřených diskuzí byl vyslechnut každý posvátný názor a byla prozkoumána každá možnost. Velmi vážně byl vzat v úvahu každý sen a každé vidění některého u účastníků, týkající se tématu. Osobní starosti byly ponechány venku a každý nesouhlas, který nebyl relevantní, byl odsunut zakopáním sekery.
Nikdo nemohl druhého soudit nebo napravovat, aniž se předtím"prošel v jeho mokasínech" - aniž věděl, jaké je být na jeho místě.
Osoba která se provinila, někdy požádali, aby navrhla, co může udělat pro obnovení rovnováhy. Muž, který někomu vzal život, mohl např. slíbit že se bude starat o rodinu mrtvého nebo jí daruje koně.
Pokud někdo neučinil nápravu, mohl být vypovězen z kmene, což bylo jako odřezat strom od jeho kořenů.
Když v radě někdo hovořil, ostatní naslouchali s ůctou, nedívali se mu do očí, ale spíš skláněli hlavy, hleděli upřeně dolů v pozorném zahloubání. Dokud držel mluvčí řečnickou hůlku, nikdo ho nepřerušoval. Mohl udělat přestávku, aby si srovnal myšlenky nebo naslouchal hlasům duchů - ale nikdo nepřerušil ticho a ni si nevzal slovo. Osoba, která si přála mluvit jako další, držela pero odpovědi. Když jeden mluvčí skončil, předal řečnickou hůlku dalšímu a pero odpovědi pak byla k dispozici potenciálního mluvčího. Rokování vždy skončilo stejně, jako začalo - modlitbami vyjadřujícími vděčnost.
HEYÓKHA
V prostředí veškeré této úcty a vznešeného rituálu se pohyboval i obřadní klaun neboli "opačný" kterého prérijní národy nazývaly heyókha a Hopiové a Pueblové koshari. Heyókhové se těšili úctě pro svou velkou medicínu neboli magickou moc. Byli to baviči, kteří mimo jiné bránili tomu, aby se lidé brali příliš vážně a aby kultura ustrnula. Jejich posláním bylo obracet svět vzhůru nohama. Napodobovali lidi, aby ukázali jejich hloupost, zdánlivě se pohybovali v klamu a iluzích, přičemž ve skutečnosti zobrazovali lidskou přirozenost. Úlohou "opačného" bylo ukazovat jinou stránku života, předvádět třeba i docela normální každodenní činnosti, ale naruby - chodit pozpátku, oblékat se naruby, dokonce mluvit pozpátku apod.
TANEC SLUNCE
Slavnost pow-wow často vrcholila tancem slunce, někdy též nazývaným "tanec obnovy světa života", tanec pozorování Slunce nebo "tanec žízně". Byl to tanec odvahy a obětování, silný duchovní rituál. Sjednocoval kmeny a byl okamžikem obnovy a očisty.
Během příprav ženy vyčistily posvátný kruh. Uprostřed byl vztyčen strom, který symbolicky spojoval Matku Zemi s Otcem nebes. Mužští účastníci se očistili v potní chýši a podstoupili 3denní půst. Muž, který dosud tanec Slunce netančil, musel mít zkušeného patrona, aby dosvědčil jeho způsobilost.
Když přišel čas, prsní tkán tanečníků byla obřadně propíchnuta hrotem z třešnového dřeva a spojena řemínkem se stromem tance uprostřed kruhu. Poté tančili bez přestání 4 dny a 4 noci, na počest čtyř posvátných směrů. Upadnout byla velká hanba pro patrona takového tanečníka a špatné znamení pro celý kmen. Americká vláda tanec zakázala jako formu sebetrýznění. Nikdy ale nešlo o rituál machismu. Muži měli příležitost ukázat svou ochotu trpět, aby ochránili celý kmen, tak jako ženy pro všechny trpěly při porodech. Zatímco muži tančili, ženy si někdy odřezávaly malé kousky kůže z předloktí na počest tanečníků. Muži pískali an píštaly z kostí z orlího křídla a ozdobené orlími pery. Píštaly napodobovaly orlí křik.
Bubny, půst, tanec, posvátnost příležitosti - to vše přispívalo k duchovnímu prožitku a viděním účastníků. Tato vidění mohla tanečníkovi přinést medicínské síly nebo dar proroctví. Sedící býk/Tatanka Yotanka;Sitting Bull/ v takovém vidění předpověděl prý své velké vítězství nad Custerem u Little Big Hornu poté, co s pohledem ke slunci tančil 8 dní!
Obřad uctívá Praotce Slunce, který miluje Matku Zemi a svým světlem a teplem přináší život. Přináší obnovu - tak jako den přichází po noci a léto po zimě. Tanečníci zdraví nové slunce každého dne, přičemž vztahují svá orlí pera, aby zachytili první paprsky; očištují se rituálními pohyby těl při extatickém tanci a za zpěvu:
Tady jsem,
Dívej se na mne.
Jsem slunce,
Dívej se na mne.
Píseň Lakotů na pozdrav Slunci
PŘEŽITÍ SLUNEČNÍHO TANCE:
V . 19. století šokovalo pozorovatele sebetrýznění spjaté se Slunečním tancem a v roce 1881 byla tato praxe postavena mimo zákon. Byla to těžká rána pro prérijní indiány, kteří věřili, že bez této podstatné složky bude Sluneční tanec neúčinný a nedojde k obnově světa. V dalších letech předvádělo Sluneční tanec veřejně pro bělochy mnoho indiánů, kteří simulovali probodávání kůže s použitím postrojů. Řada jiných skupin však pokračovala v konání Slunečního tance potají i s tradičním probodáváním; stráže varovaly už z dálky před příchodem bílých úředníků.
Probodávání kůže povolil znovu v roce 1934 Indian Reorganization Act, ale k jeho úplnému obnovení došlo teprve v šedesátých letech spolu s růstem indiánské militantnosti. Dnes se Sluneční tance konají ve většině prérijních rezervací i v některých městských oblastech, kde žijí indiáni prérijního původu.

SPECIÁL:ZUBŠTEJN

22. července 2007 v 13:58 Hrady a zámky jižní Moravy
SPECIÁL: ZŘÍCENINA HRADU ZUBŠTEJN
Zřícenina tohoto hradu je v místním kraji snad nejznámější. Zubštejn, ve středověku nazývaný Lapis neboli Kámen, patří k nejstarším u nás. První listinná zmínka o něm pochází z roku 1214. Tehdy měl tvořit strategickou obranu obchodní cesty vedoucí z Brna na Poličku, korytem řeky Svratky. Bohužel, jedná se o moderní falsifikát bystřického rodáka a historiografa Antonína Bočka. První opravdu spolehlivá zmínka je z roku 1348. A už tehdy je zmiňován jako opuštěný.

Zubštejn D. Menclová ve své publikaci Zubštejn tvrdí, že hrad stojí na místě pravěkého hradiště. Existence nebo stáří hradiště není potvrzeno žádným historickým nálezem, pouze podoba zemského povrchu budí představu opevněného sídla. D. Menclová dále upozorňuje na jednu zvláštnost. Na západní straně zříceniny se nachází předhradí, pravděpodobné místo výše zmiňovaného hradiště, které je obehnáno silnou třímetrovou hradbou. Její základ je tvořen hliněným valem, na němž je navršena zeď, kterou tvoří kámen poskládaný na sucho. A jak D. Menclová uvádí, tato konstrukce se používala v době hradištní a to znamená 11. a 12. století. Jak již jsem se zmiňoval, zpráva z roku 1348 prohlašuje Zubštejn za pustý. Hrad však byl jako zeměpanský majetek obnoven a znovu začal plnit svoji funkci. Tu ztratil až v první polovině 15. století, kdy jej markrabě Albert postoupil Janovi z Pernštejna. Zubštejn začal chátrat a ve zmínkách z druhé poloviny 15. století je opět uváděn jako pustý.

Hrad Zubštejn se nachází asi 7 kilometrů východně od Bystřice, ze které je z výše položených míst dobře vidět. Zubštejn nebyl příliš rozlehlý, protože jeho rozměry určovalo temeno kopce, na němž byl postaven. Na severní straně byl chráněn širokým a hlubokým příkopem. Ten byl překlenut dřevěným mostem.
Lze předpokládat, že tento most byl z části padací. Za mostem se nacházelo nevelké předhradí, které se směrem k samotné budově hradu úžilo, stejně jako skála, na níž se nacházelo. Zde bylo po levé straně postaveno několik nejnutnějších hospodářských budov. Z této části se do dnešních časů dochovalo jen několik nepatrných zbytků zdiva. Většina se sesunula po strmém svahu dolů.

Zubštejn Příjezd do vnitřního hradu byl chráněn dalším příkopem. Tento byl mnohem hlubší a širší než první, jenž hájil předhradí. Za tímto příkopem, který byl rovněž překlenut mostem se tyčila mohutná štítová zeď. Štítová zeď byla tvořena dvěma pilony. Pravý je dnes pobořený až do úrovně nádvoří a levý je zachovaný i se zbytkem vrchní části. Za mohutnou čelní zdí se nacházel nepravidelný šestiúhelník areálu hradu. Obklopovala ho silná hradební zeď. Tato hradba je v současnosti na některých místech zbořena až do úrovně skály. Na jižní straně byl hrad uzavřen palácem, z něhož se zachovaly jen obvodové zdi.


Z druhé budovy, která byla přistavěna o něco později se dochovalo mnohem více. Tato budova byla postavena napravo od vstupu. V jejím suterénu se nachází dvě stejně velké klenuté místnosti, k nimž z nádvoří vedou dvě schodiště. Díky skutečnosti, že obvodní zeď je v těchto místech stržena, je z venku vidět i dvě místnosti v přízemí hradu. Přístup do nich je možný vchody z nádvoří. V prvním patře býval pravděpodobně velký sál. Na jižní straně byl hrad oddělen ještě jedním menším příkopem. K tomu se na západní straně připojovalo podhradí. Mohutná zřícenina Zubštejna tvoří dominantu krajiny v okolí Pivonic. A jistě patří mezi nejkrásnější cíle jakéhokoliv výletu.

BRNO – PROCHÁZKA BRNEM

22. července 2007 v 13:17 Brno - procházka městem
BRNO - PROCHÁZKA BRNEM
ČÁST 2.
Od Měnínské brány vedly staré městské hradby dnešní ulicí Měnínskou a Sukovou a zdejší území, kde se stýkala Janská ulice s Kobližnou, vždy patřilo k periferii historického jádra.
Roku 1787 zde byla proražena Nová brána, ale dlouho tu nevydržela - o necelé století později byla zbořena. Chodilo se jí z Cejlu Kobližnou ulicí rovnou na nám. Svobody, Tehdy tu stály jen skladiště, provizorní stavení a domy drobných řemeslníků a obchodníků s pitoreskními výlohami.
Vše se ale začalo přestavovat - a prvním krokem byl také stavba velké novorenesanční budovy reálky, kde v minulém století vyučoval mimo jiné i zakladatel genetiky Gregor Mendel. Tento ústav stojící na místě bývalého vyhořelého pivovaru - a odtud také pochází název krátké uličky za obchodním domem Centrum, kterou dnes už nikdo ani za uličku nepovažuje - Pohořelec, původně za pohořelcem.
Kobližnou ulicí se teď vydejme vzhůru - je to jedna z nejstarších a hlavních brněnských ulic. Dříve byla Kobližná ulice trochu pokroucená, různě uskakující uliční čáru vroubily mnohokrát přestavované domy, které obývali vesměs řemeslníci. Začátkem tohoto století se však ulice proměnila ve velké staveniště, aby posléze nabyla dnešní podoby. Zajímavý je dům čís. 4. Koncertoval zde a bydlel krátký čas i Wolfgang Amadeus Mozart. Dnes tady sídlí knihovna. A to už jsme kousek od nám. Svobody. Je to nejstarší brněnské náměstí a dříve se mu říkalo Dolní nebo také Velké.
Do dnešních dnů si dochovalo svůj původní trojúhelníkový tvar, určený už kdysi trasami dálkových cest a také potokem tekoucích od úpatí Špilberku k dnešní Kobližné. Náměstí, které si dlouho udržovalo zcela intimní ráz, se později stalo komunikačním uzlem, křižovaly se tu dokonce dvě tramvajové linky. Jednu vedle od nádraží k Moravskému náměstí a druhá z ulice Zámečnické do Kobližné. Tato byla už dávno zrušena a dnes se objevují názory, že i ta prvně jmenovaná by měla zmizet, protože doprava do historického středu města prý nepatří. No,uvidíme…
Vykročme teď ke kostelu sv.Jakuba.Je zajímavé, že Rašínova ulice, která se nám tu zdá docela přirozená, vznikla až zbořením Komárkova domu r.1901. Dříve tady totiž vedla jen úzká ulička Hřbitovní(později kostelní) na bývalý hřbitov u sv.Jakuba. Tady se sbíhala a sbíhá řada ulic - Běhounská, Kozí i Široká(dnes Jezuitská). Patří mezi nejstarší ulice Brna. Koncem 19. Století tady největší prostor zaujímala někdejší jezuitská kolej, která později posloužila jako vojenská kasárna. Zabírala celou jednu stranu Jezuitské ulice.
Ale zbořením "jezuitských kasáren" r.1904 se zcela osamostatnil kostel Nanebevzetí Panny Marie a v okolí něj vznikly ulice pojmenované podle slavných skladatelů - Beethovenova, Dvořákova a Mozartova, kam byl přenesen starý monumentální portál. Štít portálu byl r.1778 doplněn kartuší, připomínající zde první vysokou školu v Brně. O něco dále pak stojí ještě za povšimnutí justiční palác na nároží Roosveltovy a Jezuitské ulice. Vraťme se teď ke kostelu sv.Jakuba. Jak už jsme si pověděli, původně ho obklopoval hřbitov uzavřený zdí. Za ní ležela Běhounská ulice, odkud se po zrušení hřbitova r.1784 pozvolna rozšiřovala zástavba k Jakubské ulici. Pozvolna proto, že ji v tom bránila farní zahrada. Souběžně s nedalekými hradbami běžela ve středověku mezi hřbitovem a zahradou úzká ulička - dnes už bychom tu něco takového hledali marně. A mizely i hradby s Běhounskou bránou a později i symbolickou bránou Dřevěnou u augustiniánského kláštera a kostela sv.Tomáše. Nynější vysoké novostavby Běhounské ulice vyrostly převážně mezi světovými válkami po stržení starých renesančních a barokních domů. Stával tu i starobylý hostinec "U černého medvěda", jehož označení převzala vinárna na Jakubském náměstí.
Sv.Jakub, pověsti a bývalé uličky kolem - to je kapitola sama pro sebe…
Běhounskou čtvrt a okolí svatojakubského kostela v příštím čísle opustíme a vydáme se souběžně s městskými hradbami k bývalé Veselé bráně a ulici České.
SOUTĚŽ:S výškou své věže je sv. Jakub nejvyšším kostelem v Brně.
Kolik jeho věž měří?

CHTĚLI BYSTE VYDÁVAT VLASTNÍ ČASOPIS?

22. července 2007 v 12:27 Můj malý časopis
CHTĚLI BYSTE VYDÁVAT VLASTNÍ ČASOPIS?
REDAKCE JE ZÁKLADEM
ČÁST 1
Nejde mi o místnost, ale o tým zabejčených nadšenců čili novinářů, kteří se nebojí nést svou kůži na trh. Nebojí se usednout za psací stroj, osobní počítač nebo jen tak s tužkou a papírem a své názory nebo podněty ostatních lidí "hodit na papír". Kdo se chce stát "veřejnou drbnou!", která se řídí etickým kodexem novinářů. Přitom je zcela jedno, zda jde o profesionálního novináře nebo koníčkáře, který to dělá pro potěšení. Jde o slova, která se stávají zbraní. Slova, jenž musí být co nejobjektivnější, nejpravdivější a nic nezakrývají. Osobou, která nejvíce nese svou kůži na trh je šéfredaktor nebo odpovědný redaktor. Ten má být záštitou redakčního kolektivu, má jej řídit a musí znát "pravidla hry novinařiny". Šéfredaktor za vše odpovídá, on staví redakční tým, vybírá dopisovatelské příspěvky, určuje jednotlivé redaktory k jejich zpracování, navrhuje grafikovi úpravu, kopíruje materiál, atd.
JAKÉ BY MĚLO BÝT TAKOVÉ OPTIMÁLNÍ SLOŽENÍ REDAKCE:
1. Šéfredaktor - odpovědný za obsah, vydávání, distribuci a periodiku
2. Redaktoři - vedoucí jednotlivých rubrik, kteří šéfredaktorovi odpovídají za jednotlivé rubriky a stránky
3. Stálí dopisovatelé mají různé návrhy a názory. Oni doplnují, zpestřují nápln periodika
4. Grafik - nebo-li technický redaktor, který již hotové materiály láme do stránek
5. Korektor - nebo ten, kdo všechny materiály musí přečíst, opravit a navrhnout "slovoslednou" korekturu
6. Recipienti, čtenáři - pro ně píšeme a vydáváme časopis. Pro ně se lopotíme, sháníme nejžhavější informace, jejich názory nás zajímají, jejich připomínky jsou studnicí poznání. Ty musíme potrápit, bombardovat je a chtít od nich jejich názory a návrhy. Oni jsou motorem naší práce.
MALÝ SLOVNÍČEK:
Autorský Arch:
_ Je měrná jednotka rozsahu rukopisu /36 000 tiskových znaků/ u básní 620 veršů
Plánovací arch papíru:
_ Je měrná jednotka pro výpočet a plánování spotřeby /arch formátu A1 - 610x860mm=0,5246m/
Autorizace
- Zmocnění autora k nakládání s jeho dílem stanoveným způsobem za odměnu
Autorské právo
- Je ve své podstatě formou práva občanského a jeho pramen je formou práva a dílem literárním, vědeckém a uměleckém. Upravuje nám vztahy mezi autory a organizacemi.
JMÉNO - NÁZEV ČASOPISU
Možná, že si někteří pomyslí:" To je hračka! Nám je to už nyní jasné!" Ale … Opak je pravdou.
Najít krátký a výstižný název pro svůj časopis je opravdu "makačka". Nejlepší je jedno slovo, které konkrétním čtenářům něco říká, které jej oslovuje a dokáže ostatní možné recipienty zlákat. Velké časopisy, než začnou, tak vyhlásí anketu nebo soutěž kde sdělí zaměření časopisu a potom nechají na možných budoucích čtenářích,reklamních agenturách, textařích, graficích, psycholozích apod., aby se "zapotili".
V našem případě toto leží na redakci. Nejlépe je najít název, který ještě není a vystihuje naši náplň.
Také můžeme navázat na nějakou tradici, tradici nějakého regionálního zaniklého časopisu. Možností je mnoho, ale podceňovat název aneb jméno časopisu je nezodpovědné. Dobrých, ale i špatných názvů je mnoho. Ale my bychom chtěli něco…, co opravdu přitáhne a přitom nejlépe vypoví o zaměření našeho časopisu.
!Hlavní je nekopírovat ostatní. Vymyslet něco nového. Něco, co by nám zaručilo čtenáře.
RUBRIKY
Každý solidní časák má stálé rubriky. Jsou to takové majáky na cestě nekonečným mořem novinové tématiky. Ale používejme je rozumně.
Přerubrikování je také "zrůdné".
Jak je nazvat? Rubriky by měly obsahovat hesla, krátké titulky, ilustraci velmi krátkou - nejlépe složeninu dvou slov se spojkou nebo jedno slovo.
Malý SLOVNÍČEK

Barevný tón

Základní vlastnost barvy (tiskové) vedle čistoty a jasu, kterou můžeme vyjádřit vlnovou délkou spektrální barvy (modré, červené, žluté,zelené, fialové, oranžové, kaštanové, citrónové a olivové), ležící v barevném trojúhelníku na spojnici dané barvy s místem barvy bílé, které je v těžišti trojúhelníka.

Barva

Je zrakový vjem a jako takový hraje v typografii významnou úlohu. Barvy vyvolávají pocity, představy, působí obvykle emociálně(působení na cílové skupiny,budování image). Podle průzkumu je nejvýraznější černé pásmo na bílém podkladě, modré na bílém, černé na žlutém, zelené na bílém.

Barevný tisk

Tisk pestrými tiskovými barvami bez ohledu na jejich počet.
Barvotisk
Tisk polotónových obrazů přesným soutiskem základních, popřípadě dalších doplňkových barev.