VIVE DIEU, SAINT AMOUR

ZUBŠTEJN

31. července 2007 v 12:32 |  Pověsti a legendy
Pověsti o Zubštejně
O Blaženčině nevěrné lásce
Pan Odolen, majitel pevného Zubštejna, brzy ovdověl a tím starostlivěji pak vychovával jedinou dceru Blaženku. Vyrostla z ní překrásná panna a každý z družiny na ní mohl oči nechat. Nejvíce se do ní zamiloval Zbraslav, syn sousedního zemana. Urostlý mládenec také nebyl Blažence lhostejný a brzy bez sebe neučinili ani krůček. Vodili se hlubokými lesy, z vysoké hlásky vyhlíželi do nádherné krajiny a společně snili o báječné budoucnosti.
Ani ve snu je nenapadlo žít někde jinde, ale pan Odolen si přál, aby jeho dcera poznala mravy vznešené společnosti. Při jedné cestě do Brna vzal Blaženku s sebou mezi urozené panstvo. Devče vlastně poprvé opustilo rodný hrad a hned zůstalo u vytržení z veselých večírků, z vybrané tabule i opojných nápojů. K tanci vyhrávali hudebníci na nástroje, kterých jakživa neviděla a ve společnosti urozených dam, udatných rytířů a sličných jinochů se jí zalíbilo. Oči jí zářili štěstím. zapomenut zůstal Zubštejn a celá ta pustá krajina na horním toku Švarcavy! Zde přece klokotá ten pravý život! Ve městě, kde smích se mísí se šumem vína a třeskem zbraní při turnajích, kde se jí dvoří tolik kavalírů. Vůbec si nepovšimla smutné tváře jednoho mládence v otcově družině ...
Blažence se nejdříve dvořil jinoch z průvodu pana Žerotína, ale pak ji nešťastná náhoda svedla s panem Oldřichem z Třebíče. Ten jí vyznal lásku a Blaženka zapoměla na přísahu danou Zbraslavovi. Oddávala se nové vášni a Zbraslav smutně počítal dny zbývající do konce Brněnského pobytu.

I po návratu však hleděl na dívku s obavami. Blaženka jen zasmušile bloudila po hradbách, vzdychala a vzpomínala na pana Oldřicha. Marně se jí Zbraslav kořil a vrhal k nohám.
"Nemiluji tě již!" vzkřikla zlostně, když připomínal daný slib. Odháněla ho jak nepříjemný hmyz.
Nešťastný Zbraslav se rozjel do lesů a celou noc bloudil hustými hvozdy. Až ráno se vrátil do hradu a blaženku našel připravenou k odjezdu. Pochopil, že míří za panem Oldřichem a v srdci se mu rozhostilo naprosté pusto a beznaděj. Hlava mu ztěžkla, že ji sotva udržel v dlaních. Teprve skřípot hradní brány a klapot koňských podkov ho probraly z mrákot. Vyskočil na hradby a zlostně zvolal za zrádnou dívkou.
"Budiž prokleta, když jsi zapoměla na naši lásku. Ať tě proklíná lid a slzy nešťastných panen i kletby jinochů ať na tebe padají tíží balvanů! Ať ani tvůj duch nenajde pokoje!!!"
Strašná kletba Zbraslavova se opravdu vyplnila. Blaženka nikde štěstí nenalezla! Prožila sice pár hezkých chvilek s Oldřichem, ale ten ji brzy opustil, protože toužil po volnosti. Na nikopho se nechtěl trvale poutat! Blaženka našla našla brzy nového přítele, prožila s ním řadu hezkých dnů, ale opět zůstala sama. Ještě několikrát se zamilovala a mnohokrát byla zrazena! Nakonec zůstala opuštěná ve velkém městě a s pláčem vzpomínala na Zubštejn, na otce a na Zbraslava, jenž jediný ji měl opravdu rád.

Kajícně se vrátila na rodný hrad a v černých šatech, se zahalenou tváří, se potulovala nádvořím. Zbraslav však na ni ani nepohledl. Tím více se Blaženka trápila, soužila a utápěla ve vlastních výčitkách. Pak přestala vycházet a jednoho dne v tichosti skonala.
Otec ji nechalů pochovat a teprve tehdy se Zbraslavovi v očích zaleskly slzy. Často pak chodil k jejímu hrobu a vzpomínal na nádhernou lásku, která ho potkala, i na ukrutnou bolest, s níž ho opustila. Duch nešťastné Blaženky bloudí od té doby po zříceninách hradu, kdy kdysi svou velkou lásku zradila.
Romantická krajina kolem Zubštejna vábí pořád milence. Kdykoliv si zde slibují lásku, vždy se ozývá z hradních trosek výsměšný smích. Žádná slibovaná láska či věrnost ještě nenašla svého naplnění a milenci se vždy nakonec rozejdou. A proklínají Blaženku.
Ve chvíli, kdy se vzájemě zrazují a zapomínají jeden na druhého, v té chvíli se ozývá z hradu hrozné kvílení a nad zříceninou se zvedne malý bílý obláček. Je to duch nešťastné Blaženky.
Kolik takových bláhových a zoufalých Blaženek se ještě narodí, než se lidé jednoznačně postaví na stranu velké a čisté lásky.
Podle pověsti jsou na Zubštejně ukryty obrovské poklady. Když stavěli v Pivonicích kapličku, nedostávalo se jim peněz. Rychtáře to trápilo, až jednou spatřil podivného chlapíka; neznámý se nabídl, že mu peníze půjčí, ale do roka je musí vrátit. Rychtář souhlasil, duch odběhl do zřícenin a přinesl měšec stříbrňáků. Představil se jako Sláma, aby rychtář věděl, komu dluh splatit. Kapličku šťastně dokončili, z měšce totiž mohli brát, aniž by peněz ubývalo. Uplynul rok, rychtář vzal měšec a odebral se na hrad. Dal se do volání, ale po chvíli se ozval hlas: "Slámu zabil rachotil (blesk); cos dostal, to si nech, my po sobě nedědíme." Udivený rychtář prý užil peněz k blahu celé obce.
PÁNI Z PERNŠTEJNA
Symbolem šlechtického rodu byl v dávných dobách erb. U většiny starých českých a moravských rodů neznáme přesné okolnosti jejich "vzniku", tedy důvod, proč a za jaké zásluhy byl onen první prapředek panovníkem obdařen erbem. Rodové heraldické pověsti české a moravské šlechty, mimořádně oblíbené v době renesance, nás často zavádějí až do dějin starověku či na vladařské dvory vzdálených koutů Evropy. Pouze dvěma starým moravským panským rodům dělnický původ nejen nevadil, ale dokonce ho přiznávaly s jakousi hrdou tvrdošíjností: páni z Boskovic a páni z Pernštejna.
Účelem rodové heraldické pověsti bylo připomenout současníkům udatenství dávného prapředka a vysvětlit, kde měl mocný rod svůj počátek. Poslechněme příběh o pánech z Pernštejna, jak ho známe z nejstarší verze z roku 1539, ale který se měl udát již v roce 564 našeho letopočtu.
Podle této verze se praotec rodu jmenoval Vaněk, příjmením Vaňha, a pocházel z uhlířské osady Ujčov, ležící nedaleko dnešního hradu Pernštejna. Tehdejší bájný vládce země, markrabě moravský Jošt Vilibald Brandenburg, dlel právě na hradě Zubštejně. Po lesích v okolí hradu se potuloval divoký zubr, který škodil lidem a mnoho jich zabil. Markrabě vyhlásil, že bohatě odmění toho, kdo kraj zubra zbaví.
I uhlíř Vaněk zvíře mnohokrát v lese potkal, a kdyby před ním nevylezl na strom, jistě by jej také zahubilo. Jednoho dne, když Vaněk před zubrem zase utíkal, ukryl se ve své lesní boudě. Zubr na něj začal tak dorážet, že uhlíř již nevěděl kudy kam. Vzal tedy kus chleba, napíchl na prut a podal zvířeti. Tak mu podával postupně všechen chleba, co měl, a zubr se uklidnil. Nejen to, Vaněk mu pak vždy, když jej potkal, dával chleba, a tak si zvíře ochočil, že zubr bez něho nechtěl být a všechno si nechal líbit.
Když Vaněk viděl, že zvíře je ochočené, provlékl mu nozdrami houžev, upletenou z mladého proutí. Zubra přivedl na hrad Zubštejn k markraběti. Ten uhlíře pochválil a za to, že zvíře nezabil, ale přivedl je živé
..vyjdouce markrabě na příhrádek a vidouce takové zvíře, podivil se tomu škaredému a nepřístupnému zvířeti i promluvil markrabě k tomu uhlíři a řekl: ,Že jsi ty uhlíři toho zvířete nezabil, nýbrž jsi je nám svou statečností a zmužilostí a dobrým vtipem z dopuštění božího živé na hrad náš Zubrštejn přivedl, tobě tu milost činiti ráčíme,...
a markrabě Vaňka bohatě odměnil pozemky, hrady a vesnicemi, daroval mu veškeré území, které dokázal za jeden den od slunka východu do slunka západu obejít. Na jednom vrchu, jemuž říkali Bezvín, začal si pak někdejší uhlíř roku 574 stavět hrad, kterému bylo z markraběcí vůle dáno jméno Pernštejn.
A na paměť své chytrosti, s jejíž pomocí ovládl divoké zvíře, měl uhlíř i jeho potomci právo užívat jako rodový erb zubří hlavu s houžví v nozdrách. Právě ona houžev byla chápána jako velmi podstatná součást znaku, neboť symbolizovala chytrost a rozvahu, která přemáhá hrubou sílu, v tomto případě symbolizovanou zubrem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mauti Mauti | Web | 31. července 2007 v 12:34 | Reagovat

Achojky hlasla bys pro me prosim tady? http://radmar.blog.cz/0707/4-kolo#komentare a stav se na mym blogu mam tam BLESKOVKU ♥ mocinky dekuju papa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama