VIVE DIEU, SAINT AMOUR

SVĚT RUDÝCH TVÁŘÍ ČÁST 2.

22. července 2007 v 18:59 |  Indiáni Severní Ameriky
POW-WOW
V letních měsících se lidé siouxského národa shromaždovali k tomu, co vešlo ve známost jako pow-wow. Šlo o barvité společenské setkání, kdy se sešlo mnoho různých kmenů, aby utvořily mobilní město z týpí. Někteří se oblékli své obřadní kostýmy, s péry a úžasnými malovanými ozdobami. Lidé se scházeli k oslavám, aby společně tančili a zpívali, závodili na koních a hráli hazardní hry, vyměnili si příběhy, zboží. Jelikož svatba mezi členy stejného klanu většinou nebyla přípustná, byly tyto události rovněž příležitostí pro mladé muže a ženy z různých kmenů, aby se poznali a zamilovali.
Zboží nebylo jen kupováno a prodáváno, ale také vyměnováno v podobě darů při rituálním obdarovávání nebo také potlači. Tady se člověk těšil vysoké vážnosti nikoli pro bohatství, které si ponechal pro sebe, ale pro míru své štědrosti. Těmito dary nebyly nehodící se vyřazené předměty, ale věci užitečné a ceněné.
Takové obdarovávání bylo záležitostí obětování, v původním smyslu učinit posvátnou obět. Darovat něco jakýmkoli jiným způsobem bylo považováno za nečestné. Při zimních shromážděních některých kmenů se zdobily jehličnaté stromy táborovými ozdobami - váčky s posvátným tabákem a pod tyto stromy se umistovaly dárky pro zimní obdarování.
DĚTI A STARCI
Kultura původních obyvatel Ameriky měla velkou úctu ke stáří. V některých směrech byly děti vychovávány spíše prarodiči než rodiči, kteří byli zaneprázdněni obstaráváním živobytí.
Bylo to chápáno jako záležitost rovnováhy, protože děti právě přišly od ducha a nejsou ještě plně součástí tohoto světa, zatímco staří lidé začínají svůj návrat k duchu a také nepatří plně tomuto světu. Starší lidé mnoho v životě prožili a tak to mohou předávat mladým. Satří nebyli považováni za nadbytečné nebo "na odpočinku". Vědělo se. Že staří a mladí mají zvláštní vazbu s duchem.
VÁLEČNÍCI
Původní obyvatelé Ameriky byli hrdí na svou válečnickou kulturu. Až do válek s bělochy nebyl nejlepší válečník ten , kdo jiného zabije. Ale kdo počítal coupy neboli zásahy. To se dá udělat mnoha způsoby, např. tím že se dotkl nepřítele speciální holí. Tím bojovník dokázal nejen svou dovednost a odvahu, že se dostal tak blízko, že mohl svému soupeři vzít život, ale také slitování a snášenlivost, že jej ušetřil.
Válečník mohl získat zásah také uloupením cen protivníkovi - medicinský váček, koně, orlí pera, luk či tomahavk. Tato "krádež" rovněž svědčila o jeho nenápadnosti, lstivosti a troufalosti.
Válečník dával své vítězství na oděv v podobě per, které nosil, nebo symbolickými ornamenty na válečnické holi. Když např. sebral nepříteli koně, mohl si hůl ozdobit pramenem koňské žíně. Způsob, jakým pomaloval svého koně a svůj obličej, rovněž symbolizoval triumf; tak vzniklo rčení "ztratil tvář".
Jestliže se válečník chlubil svou odvahou tím, že určitým způsobem vyzdobil a poté nedokázal žít v souladu s tímto vyhlášením, projevoval pýchu nebo své úspěchy zveličoval, "ztratil tvář". To, jak vypadal - jak si pomaloval obličej - nebyl on. Byla to velká hanba.
V některých případech se rozepře neřešily válkou, ale sportovními soutěžemi. Ty byly nebezpečné, vyžadovaly vysokou zdatnost a odvahu.
Indiáni se nevyhýbali nebezpečí, nezavíralos smrt za dveřmi. Byli to lidé, kteří přijímali skutečnost, že život je křehký a často krátký.
Považovali tuto "pozemskou pout" za přechodnou cestu, jejímž účelem je se ctí se navrátit k Velkému duchu. Kdykoli šli do bitvy, říkali: " V takový den je dobré zemřít."
ÚČAST V KMENOVÉ RADĚ
Řízení kmene bylo záležitostí kmenové rady utvořené důvěryhodnými a váženými osobami, které prokázaly schopnost uvažovat a jednat v zájmu všech. Členové rady seděli v kruhu, protože každá osoba byla stejně důležitá, tak jako paprsky slunce. Než začala rada pracovat, proběhla řada modliteb a obřadné kolování posvátné dýmky míru.
V průběhu svobodných a otevřených diskuzí byl vyslechnut každý posvátný názor a byla prozkoumána každá možnost. Velmi vážně byl vzat v úvahu každý sen a každé vidění některého u účastníků, týkající se tématu. Osobní starosti byly ponechány venku a každý nesouhlas, který nebyl relevantní, byl odsunut zakopáním sekery.
Nikdo nemohl druhého soudit nebo napravovat, aniž se předtím"prošel v jeho mokasínech" - aniž věděl, jaké je být na jeho místě.
Osoba která se provinila, někdy požádali, aby navrhla, co může udělat pro obnovení rovnováhy. Muž, který někomu vzal život, mohl např. slíbit že se bude starat o rodinu mrtvého nebo jí daruje koně.
Pokud někdo neučinil nápravu, mohl být vypovězen z kmene, což bylo jako odřezat strom od jeho kořenů.
Když v radě někdo hovořil, ostatní naslouchali s ůctou, nedívali se mu do očí, ale spíš skláněli hlavy, hleděli upřeně dolů v pozorném zahloubání. Dokud držel mluvčí řečnickou hůlku, nikdo ho nepřerušoval. Mohl udělat přestávku, aby si srovnal myšlenky nebo naslouchal hlasům duchů - ale nikdo nepřerušil ticho a ni si nevzal slovo. Osoba, která si přála mluvit jako další, držela pero odpovědi. Když jeden mluvčí skončil, předal řečnickou hůlku dalšímu a pero odpovědi pak byla k dispozici potenciálního mluvčího. Rokování vždy skončilo stejně, jako začalo - modlitbami vyjadřujícími vděčnost.
HEYÓKHA
V prostředí veškeré této úcty a vznešeného rituálu se pohyboval i obřadní klaun neboli "opačný" kterého prérijní národy nazývaly heyókha a Hopiové a Pueblové koshari. Heyókhové se těšili úctě pro svou velkou medicínu neboli magickou moc. Byli to baviči, kteří mimo jiné bránili tomu, aby se lidé brali příliš vážně a aby kultura ustrnula. Jejich posláním bylo obracet svět vzhůru nohama. Napodobovali lidi, aby ukázali jejich hloupost, zdánlivě se pohybovali v klamu a iluzích, přičemž ve skutečnosti zobrazovali lidskou přirozenost. Úlohou "opačného" bylo ukazovat jinou stránku života, předvádět třeba i docela normální každodenní činnosti, ale naruby - chodit pozpátku, oblékat se naruby, dokonce mluvit pozpátku apod.
TANEC SLUNCE
Slavnost pow-wow často vrcholila tancem slunce, někdy též nazývaným "tanec obnovy světa života", tanec pozorování Slunce nebo "tanec žízně". Byl to tanec odvahy a obětování, silný duchovní rituál. Sjednocoval kmeny a byl okamžikem obnovy a očisty.
Během příprav ženy vyčistily posvátný kruh. Uprostřed byl vztyčen strom, který symbolicky spojoval Matku Zemi s Otcem nebes. Mužští účastníci se očistili v potní chýši a podstoupili 3denní půst. Muž, který dosud tanec Slunce netančil, musel mít zkušeného patrona, aby dosvědčil jeho způsobilost.
Když přišel čas, prsní tkán tanečníků byla obřadně propíchnuta hrotem z třešnového dřeva a spojena řemínkem se stromem tance uprostřed kruhu. Poté tančili bez přestání 4 dny a 4 noci, na počest čtyř posvátných směrů. Upadnout byla velká hanba pro patrona takového tanečníka a špatné znamení pro celý kmen. Americká vláda tanec zakázala jako formu sebetrýznění. Nikdy ale nešlo o rituál machismu. Muži měli příležitost ukázat svou ochotu trpět, aby ochránili celý kmen, tak jako ženy pro všechny trpěly při porodech. Zatímco muži tančili, ženy si někdy odřezávaly malé kousky kůže z předloktí na počest tanečníků. Muži pískali an píštaly z kostí z orlího křídla a ozdobené orlími pery. Píštaly napodobovaly orlí křik.
Bubny, půst, tanec, posvátnost příležitosti - to vše přispívalo k duchovnímu prožitku a viděním účastníků. Tato vidění mohla tanečníkovi přinést medicínské síly nebo dar proroctví. Sedící býk/Tatanka Yotanka;Sitting Bull/ v takovém vidění předpověděl prý své velké vítězství nad Custerem u Little Big Hornu poté, co s pohledem ke slunci tančil 8 dní!
Obřad uctívá Praotce Slunce, který miluje Matku Zemi a svým světlem a teplem přináší život. Přináší obnovu - tak jako den přichází po noci a léto po zimě. Tanečníci zdraví nové slunce každého dne, přičemž vztahují svá orlí pera, aby zachytili první paprsky; očištují se rituálními pohyby těl při extatickém tanci a za zpěvu:
Tady jsem,
Dívej se na mne.
Jsem slunce,
Dívej se na mne.
Píseň Lakotů na pozdrav Slunci
PŘEŽITÍ SLUNEČNÍHO TANCE:
V . 19. století šokovalo pozorovatele sebetrýznění spjaté se Slunečním tancem a v roce 1881 byla tato praxe postavena mimo zákon. Byla to těžká rána pro prérijní indiány, kteří věřili, že bez této podstatné složky bude Sluneční tanec neúčinný a nedojde k obnově světa. V dalších letech předvádělo Sluneční tanec veřejně pro bělochy mnoho indiánů, kteří simulovali probodávání kůže s použitím postrojů. Řada jiných skupin však pokračovala v konání Slunečního tance potají i s tradičním probodáváním; stráže varovaly už z dálky před příchodem bílých úředníků.
Probodávání kůže povolil znovu v roce 1934 Indian Reorganization Act, ale k jeho úplnému obnovení došlo teprve v šedesátých letech spolu s růstem indiánské militantnosti. Dnes se Sluneční tance konají ve většině prérijních rezervací i v některých městských oblastech, kde žijí indiáni prérijního původu.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lucka Lucka | Web | 27. března 2008 v 20:48 | Reagovat

Taky miluju Ameriku a indiány. Myslím že tyhle témata stojí za pozornost. jsem ráda že zájem o indiány se ještě projevuje. Já jsem je začala mít ráda když jsem si přečetla Vinnetoua a to mě naprosto dostalo.

Má to své kouzlo

2 Pa-či Pa-či | 27. října 2008 v 15:52 | Reagovat

Já kompletně souhlasím s Luckou. prosím Tě máš nějaké obrázky z indiánského- Tance slunce? Byla bych Ti moc vděčná. Dík

3 Pa-či Pa-či | 27. října 2008 v 15:54 | Reagovat

Myslím, jako pro laika pochopitelné obrázky:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama