VIVE DIEU, SAINT AMOUR

POSLEDNÍ DEN ŽIVOTA

22. července 2007 v 22:50 |  Indiáni Severní Ameriky

Smrt v kultuře přírodních kmenů/poslední den života/

Kult mrtvých býval všeobecně rozšířen, stejně jako názor na dědictví po zemřelých. Mrtvý po sobě nikomu nic nezanechává. Vše se ničí. Naopak on dostává dary od živých, aby mu nic nechybělo na pouti do světa mrtvých. Do hrobu mu vkládají jeho majetek, zbraně, keramiku, amulety, šperky a trochu jídla a pití, aby nehladověl a nežíznil po čas cesty, zpravidla čtyři dny dlouhé. Truchlící muži pronášeli projevy o životě zesnulého, posypávali se kukuřičnou moukou smíchanou s popelem, drásali si tělo, ženy naříkaly a plakaly, rvaly si vlasy a válely se po zemi.
U vyspělých kultur, například u Čibčů a Močiků, pochovávali s panovníkem i jeho oblíbené manželky, otroky a psa, které před usmrcením omámili odvarem durmanu Datura. Mrtvé i hrobky v celé Americe zevnitř pomalovávali červenou barvou, symbolem síly, štěstí, vítězství, života, v tomto případě asi toho nového ve světě stínů. Urozenějším přikládali na obličej masky ze zlata, platiny, jadeitu, obsidiánu či jiných drahých kamenů. Inkové vládce a hodnostáře mumifikovali. Vnitřnosti zemřelých odstraňovali a tělo naplňovali bylinkami. Pobřežní obyvatelé andské oblasti pohřbívali do podzemních prostor. Zesnulé balili bez zvláštních úprav do dlouhých pohřebních plášťů a vzhledem k suchému podnebí docházelo k přirozené mumifikaci těl.
Aztékové dodržovali po pohřbu 80denní smutek s řadou zákazů a předpisů týkajících se stravování a oblékání. Mayové na Yucatanu oblékali tělo zemřelého do rubáše, do úst mu vkládali kukuřici a jadeitové perly. Prostý člověk byl pohřben pod podlahu svého domu, dům pozůstali opustili a učinili z něj rodinnou svatyni. Těla významných lidí spalovali, popel ukládali do uren v chrámech nebo je pochovávali do hrobek
Známé jsou pohřební slavnosti xinguských Indiánů zvané kuarup. Cizinci mají na ně přísně zapovězen přístup, podobně u Bororů a Kubeů. Jakmile někdo umírá, začínají se Bororové chystat na 30 pohřebních obřadů. Kouzelník bari umírajícího omývá, natírá olejem, posypává bílými peříčky a příbuzní si nad ním rozřezávají kůži mušlemi a skrápějí jej vlastní krví. Ženy sténají, muži přednášejí smuteční projevy, zatímco zemřelého ukládají pod hliněnou podlahu chýše. U kUbeů asi za rok, v době zrání pupuní, ale u Bororů již za 14 dní, nastává druhá, slavnostnější část pohřbu. Začíná exhumací, vykopáním kostí, očištěním od zetlelého masa, nabarvením na červeno a uložením do velkých košů. Bohatě vyzdobení a pomalovaní muži v průvodu a za doprovodu fléten a chřestidel odnášejí koše k řece a pouštějí jej po proudu. Dvojí pohřeb pořádala většina obyvatel Amazonie, možná jako památku na více životů v dávné mytické minulosti.
Irokézové a Hurónipořádali jednou za 10-12 let slavnost mrtvých. Rozšířený způsob pohřbu na prériích a ve východní Subarktické oblasti bylo ukládání těl zabalených do dek (Apači) či kůže vysoko na strom nebo na zvláštní pohřební lešení. Výjimečně se tak pohřbívalo i v Amazonii, např. u Janomamů. Ti zesnulému dodnes vkládají pod spodní ret roličku tabáku na cestu do podsvětí. Tělo nechávají vyhnít vysoko na stromech nebo je spalují, kosti drtí a popel i prášek smíchávají s nápojem z banánů, který slavnostně pijí. Je to příklad rituálního endokanibalismu.
Prameny: M. Zelený - Indiáni tří Amerik/1994/
Timothy Freke - Spiritualita severoamerických indiánů/2000/
Nancy Bonvillainová - Léčitelství domorodých Američanů/1999/
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 misa misa | Web | 11. prosince 2009 v 13:17 | Reagovat

kurnik mi z tohto musime projekt urobit

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama