VIVE DIEU, SAINT AMOUR

Duben 2007

ŠPILBERSKÁ CITADELA

29. dubna 2007 v 2:45 Historie
ŠPILBERSKÁ CITADELA A JEJÍ TEMNÉ KOMNATY
Hrad Špilberk vévodící Brnu, zažil od doby, kdy ho v 2. polovině 13. století založil Přemysl II. Otakar, chvíle slávy i smutku. Později, přebudovaný na barokní pevnost, která vydržela i nájezd Fridricha II., vešel ve známost i jinak. Stalo se z něj nejtvrdší vězení tehdejší monarchie.
Když se procházíte dlouhými temnými, chladnými a klenutými chodbami zdejších kasemat, máte pocit jako by až do dnešní moderní doby na Vás působilo strašlivé utrpení, které zde zdejší vězni zakusili.
Jako byste slyšeli křik a sténání vyslýchajících, kterým tu drtili prsty na padrť, napínali je na skřipec a lámali jim kosti, aby z nich konečně vymlátili přiznání. Kvílení nevěrných žen, jež tu byly údajně zazdívány zaživa a nechali jim na hlavu kapat vodu dokud nezešílely…
Až na pár výjimek, to však není zcela pravda, něco si sami vymysleli sami návštěvníci, nebo průvodci pro oživení.. Na Špilberku se nikdy nemučilo;byli sem posíláni již odsouzeni, kteří útrpným právem zakusili už jinde.
Širokou veřejnost, která si mohla kasematy poprvé prohlédnout v roce 1880, však zajisté palečnice, španělské boty či skřipce nesmírně přitahovaly. Jak jinak.
Další z mýtu provázejících historii tohoto věhlasného vězení je návštěva císaře Josefa II. Údajně se nechal na hodinu uvěznit v dřevěné komůrce, v níž v naprosté za naprosté tmy trpěli ti nejtěžší, na doživotí odsouzení zločinci. Když na vlastní kůži zažil kruté podmínky vězení, rozhodl se prý takovýto krutý trest s okamžitou platností na věky zrušit.
Tuto událost uváděli ve svých pracích i uznávání historikové. Jenže studium dobových materiálů nakonec ukázalo, že to bylo trochu jinak. Prý právě Josef II. Zavedl tuto formu trestu a až teprve jeho nástupce Leopold II. Ji zrušil.
Kasematy/temné komnaty/ byly postaveny v hradních příkopech při přestavbě na barokní pevnost. V podzemních prostorách se měli v případě dělostřeleckého ostřelování, ukrývat vojáci i s výzbrojí. Čtyři pece dokázaly upéct chleba až pro 5000 lidí, bylo-li třeba. V severních kasematech mohlo /podle dobového plánku/ pobývat až 1200 mužů.
JAK V PODZEMÍ TRÁVILI ODSOUZENCI SVÉ DNY?
Ti, kteří neměli nejtvrdší trest - doživotí - přes den tvrdě pracovali. Když byli zločinci ve vězení, měli trvale na nohou železná pouta. V noci spali vedle sebe na dlouhých šikmých dřevěných pryčnách. V cele měli k dispozici jen vědro s vodou a nádobu na fekálie. Řada odsouzených měla navíc ještě dodatečný trest - obvykle v den zločinu, někdy i 2x nebo 4x do roka, jim byly veřejně "vypláceno" od 25 do 50 ran karabáčem. Už tak nelidské podmínky měli vězni ztíženy nedostatečnou stravou; jedli jen jednou denně - večer. Teplé jídlo dostávali jen 3 dny v týdnu, jinak se museli spokojit s 0,75 kilogramem chleba s vodou.
4. září 1784, den po osobní návštěvě špicberské věznice, nařídil Josef II., aby doživotně odsouzení skončili v těch nejhlubších a nejhorších kasematech.
Nejhorší zločinci živořili hůř než dobytek, v naprosté tmě, o chlebu a vodě, přikováni za nohy. Naprostý nedostatek hygieny, tma, mizerná strava a teplota kolem 10 C, udělaly své. I když císař trest smrti zrušil, někteří odsouzených by ho přivítali.
Výjimkou snad byl jistý vězeň Filipčuk, jež přikovaný za nohy a ruce žil v komůrce téměř dva roky. Dočkal se i zrušení tohoto trestu v roce 1790, jenže měsíc po přemístění zemřel i on…
Podmínky vězňů se zmírnily právě až v roce 1790, kdy císař Leopold II. Celkově zlidštil žalářování v kasematech. Přesto však Špilberk zůstal jednou z nejtvrdších věznic ještě dlouhá léta a proslul jako Žalář národů, kdy tu byli kromě zločinců i političtí vězni. Trpěli tu čeští vlastenci za 1. světové války, stejně jako v prvním roce německé okupace. Dnes už je Špilberk a jeho rekonstruované kasematy jen turistická atrakce. Ale mrazení v zádech způsobují pořád…
ZAJÍMAVOSTI:
  • Nejtěžší trest, přikování, si v kasematech odpykával voják Josef Lippmann. Odsoudili ho za zákeřné zastřelení zezadu svého desátníka.
  • První ženou uvězněnou na špilberku byla Barbora Graslová /13.12.1784/, odsouzená v Hustopečích za vraždu manžela. Na obě tváře ji navíc vypálili cejchy ve tvaru šibenice.
  • Špicberské vězení "zlomilo" i prominentního vězně, velitele pandurů, barona Trencka, proslulého svou udatností, ale i krutostí.


SVĚT RUDÝCH TVÁŘÍ ČÁST 1.

24. dubna 2007 v 13:56 Indiáni Severní Ameriky
SVĚT RUDÝCH TVÁŘÍ
MALÝ PRŮVODCE SVĚTEM PŮVODNÍCH OBYVATEL SEVERNÍ AMERIKY
VĚŠTBA KMENE KRÍ
Teprve až bude pokácen poslední strom, teprve až bude znečištěna poslední řeka, teprve až bude ulovena poslední ryba, teprve tehdy zjistíte, že se peníze nedají jíst
Američtí Indiáni nebyli ve skutečnosti ani ,,Američané" ani ,,Indiáni". To evropští dobyvatelé dali jméno ,,Amerika" místu, které domorodci nazývali ,,želví ostrov" a paušální jméno ,,indiáni" /Kryštof Kolumbus/, tolika národům a kulturám které zde vzkvétaly. Mnoho jmen, pod nimiž známe různé kmeny, jsou ve skutečnosti zkomolené verze přezdívek či nadávek, které dal jeden národ svým sousedům. Většina kmenů si říkala jednoduše ,,Lidé" nebo Dvounozí nebo ,,Lidé žijící na tomto místě". Po pravdě šlo o mnoho různých národů s mnoha různými kulturami. Byli zde kmeny kočovných prérijních lovců, jako byli siouxové, Poníové, Vraní Indiáni, zemědělské komunity jako Iokézové z oblasti východních lesů a Velkých jezer; rybáři z tichomořského pobřeží jako Kwakiutlové;zemědělské osady mírumilovných utopiů na Hopiů na jihu.
Americká vláda uznává existenci 267 různých kmenů, ale ve skutečnosti existovalo 1000 nebo více kmenových seskupení hovořících stovkami jazyků, přičemž některé z nich se navzájem liší asi jako angličtina od japonštiny. Některé z těchto kultur trvaly po staletí. Jiné byly výsledkem pozdějšího přizpůsobování měnícímse podmínkám např. kmen Černonožců se proslavil výbornou jízdou na koni, i když do styku s koňmi se dostal až po roce 1730. Všechny tyto národy usilovaly o vznešenost, statečnost a moudrost a všechny sdílely společné duchovníbody se zemí a s okolní přírodou. Mnohé kmeny však byly i kruté, násilnické některé vlastnily otroky a strašlivé mučily své nepřátele.
Siouxové - hanlivá nadávka /zkomolenina Odžibvejského a francouzského slova znamenající had/.
Vlastní jméno Dakotové - Spojenci. Velká jazyková skupina - několik kmenů.Nejslavnější náčelník, svatý muž, medicinman Sedící býk/angl.Setting bull;lakotsky Tatanka Yotanka/. První náčelník který se pokusil sjednotit Dakotský národ proti bílým byl Rudý oblak /angl. Red Cloud;lakotsky. Mehpeja Luta/ - nejpočetnější kmen Dakotů Oglala / 7 národů
TÁBOROVÝ KRUH
Prérijní Indiáni považovai kruh za posvátný symbol. Znamenal proně koloběh života,slunce i měsíce atd. V souladu s těmito představami stavěli své tábory při slavnostních příležitostech do kruhu. Siouxové nazývali takový tábor čangleška čakan - posvátný kruh.
Při stěhování Siouxů z východních oblastí do prérie se rodová společnost rozpadla na jednotlivé rodinné tlupy nazývané tiošpaye/odtržené od kmene/. Tyto tlupy měly při setkání celého kmene určeno místo v táborovém kruhu. O nejváženější místa mezi sebou jednotlivé skupiny soupeřily. Například místo střežící vchod do tábora /hunka-roh/ bylo obsazováno tou skupinou, která vynikala nejstatečnějšími bojovníky, schopnými ubránit tábor proti útoku nepřítele. Čestné místo se nacházelo proti vchodu, stejně jako čestné místo v teepee. To bylo vyhrazeno pro skupinu, k niž patřil kmenový náčelník.
Když se jednou za rok sešlo více siouxských kmenů k obřadům posvátného tance slunce, utábořily se ve velkém kruhovém táboře, složeném z menších kruhů jednotlivých kmenů. V tomto případě zaujímal obvykle čestné místo kmen Obalů a vchod střežili příslušníci Hunkpapů.
Prostor uvnitř tábora nazývali Siouxové hočoka a v jeho středu bylo vztyčeno velké poradní teepee. V něm se scházela kmenová rada z náčelníků jednotlivých tlup, aby projednala závažná rozhodnutí. Poblíž stálo i kouzelníkovo teepee a menší stan na přechovávání kmenové dýmky.
Neodmyslitelnou součástí tábora byly potní chýše sloužící k obřadu Indi/očištění/. Indiáni často používali parní lázně s rozpálenými kameny polévanými vodou k očistě těla a meditacemi očistovali svého ducha. Jedině tak se cítili připraveni komunikovat s Čakan Tankou/Velkým duchem/.
O pořádek v táboře se starala jakási táborová policie. Byli to příslušníci některého strážného či válečného spolku. U Siouxů bylo v jednom období takových spolků sedm - Tokala/Lišky/, Sotka yuna/Strážci kopí/, Ihoka/Jezevci/, Čante tinza/Statečná srdce/, Kanchi yuha/Vraní strážci/, Wičiska/Bílá znamení/ a Ska yuha/Jezdci na bílých koních/. Příslušníci těchto spolků nosili zvláštní odznaky a dohlíželi též na pořádek během stěhování kmene i na to, aby některý jedinec nevyrazil na lov bizonů samostatně a nevyplašil celé stádo. Takovému provinilci mohli zničit majetek, spálit stan nebo zabít koně.
Poměrně složitý byl systém náčelníků. U Obalů např. nacházíme sedm velkých náčelníků /Wičaša Lančan/, čtyři muže v kazajkách/Ogletanka un/, kteří byli něco jako soudcové. A čtyři rozhodující náčelníky /Wakinčonzové/. Dále měl kmen medicinmana /pežuta wičasa/ a kouzelníka /wičasa čakan/.
Tábory měly i své hlasatele, kteří oznamovali výsledky jednání kmenové rady a za dobrovolnou odměnu i různé soukromé záležitosti, jako hostiny, svatby apod. Při setkání kmene rovněž vybízeli mladíky,aby si šli do hor pro sen, v němž by se jím měl zjevit jejich budoucí ochránce.

INDIÁNSKÁ VÝROBA ANEB JAK SI VYROBIT...

23. dubna 2007 v 14:51 Indiáni Severní Ameriky
INDIÁNSKÁ VÝROBA ANEB JAK SI VYROBIT…
ČÁST 1
INDIÁNSKÉ TEE/PEE
Tee-pee je typickým obydlím Stepních Indiánů. Je to dakotské slovo. TÝ - obydlí. PÝ - používaný.
Tee-pee je považováno za nejdokonalejší stan a bylo v mnoha formách napodobováno.Původně Indiáni svá tee-pee dělali z bizoní kůže, ale po zdecimování bizoních stád bílým mužem, se používaly kůže domácího skotu a také kanafas. Každým jarem se tee-pee nově pokrývala bizoními kůžemi. Velikost tee-pee závisela na počtu koní, které měl kmen nebo rod, neboť k přenosu velkého tee-pee bylo zapotřebí několika koní. Tyče se dělaly ze smrku, cedru, borovice či jiného rovně rostoucího stromu. Zahnutých tyčí se nepoužívalo. Tyče byly asi 25 stop dlouhé a měly v průměru 1 až 4 palců.
Za teplého počasí se spodní část tee-pee zvedla a zavěsila na tyče, aby mohl provívat vánek. Ve studeném počasí se prostor okolo spodku mezi kůly a zemí utěsnil drnem, aby nevnikal sníh a průvan.
Když bylo tee-pee nové, bylo skoro nové, ale brzy u vrcholu ztmavělo vlivem počasí a kouřem a jeho kůže se staly průhlednými. Večer při táborových ohních vypadala tee-pee jako japonské lucerny. Na Velkých pláních táhne vítr obvykle od západu,a proto se tee-pee stavěla s kouřovým otvorem směřujícím k východu. Chlopně, neboli, jak se jim říkalo, " uši kouřového otvoru", se používaly k regulaci tahu a k zadržení větru, aby nesestupoval dolů kouřovým otvorem. Při bouři se mohly překlopit a uzavřely zcela kouřový otvor.
Některá z 18-20 stop velkých černonožských tee-pee se vyráběla z nevyběleného mušelínu. Dobře sloužící tee-pee se může udělat z této látky, snadno se k sobě přišijí na šicím stroji a je z nich lehčí tee-pee než z kanafasu. Začíná se tak že se přišije kus látky velký 9 stop a 4 couly ke kusu dlouhému 28 stop a 10 coulů. Položíš podle nákresu a dělej na těchto dvou kusech všechny potřebné úkony ještě předtím, než na ně přišiješ další kusy.
OBR: "pins" - floky z 3/8 březových prutů 12" dlouhé. Ošpicuj konce.
- "tripod lashing".. - uzel na třínožce
- "completed.." - kompletně postavené tee-pee. Všimni si,jak jsou kouřové chlopně uvázány u spodku. Kouřové tyče jsou nazadu skříženy. Chlopně jsou nastaveny ve směru větru.
- "petting up" - STAVBA TEE- PEE
A/ svaž třínožku a postav
B/ rozestav 12 až 14 tyčí rovnoměrně od sebe
C/ vsuň tyč skrz oko, zavěs plachtu, rozviň ji a uvaž
- " leave space" .. - ponech místo na posazení tyče
- "poles" - tyče musí být ohlazené a všechny suky a drsná místa obroušena rašplí a nožem.
- "keep the top.."- udržuj vrchol, vněmž se křižují tyče, tak těsně u sebe, jak možno. Plachta nepadne dobře, budou-li tyče příliš silné.
- "front.." - čelo a záda vrchního cípu kouřové chlopně
- "blackfoot.. - floky černonožského tee-pee byly dlouhé 12-14" byly z břízy nebo divoké třešně svyřezávanou kůrou
- " a good strom.proof.." - dobrá dveřní chlopen vzdorující bouřím, kterou lze snadno připevnit. Kolík je zahnut do obliny tee-pee. Je-li je to nutné, konce uvažte dole.
- "start lacing".." - začni upínat nahoře
- "after front.." - když je čelo upnuto, vkroč dovnitř a rozestav tyče tak, aby plachta padla těsně okolo tyčí. Záhyby totiž drží deštovou vodu.
- "poles".. - tyče svázané a postavené vzhůru vydrží déle než tyče položené na zemi.
OZDOBY TEE/PEE
Dřív než budete na svá tee-pee malovat ozdoby, měli byste je napustit dobrým nepropustným materiálem. Až oschnou, můžete tee-pee ozdobit znaky, které budou označovat, že je to tvoje tee-pee. Všimněte si ozdob na obrázcích. Ozdoby používáné Indiány byly zčásti geometrické a jejich základem byly sny majitele. Na dveřní chlopni byl často namalován majitelův totem.
Vhodnými barvami pro tee-pee byly červená, žlutá, černá, zelená a bílá. Kobaltově modrá a ultramarínová jsou atraktivní, ale uvažte, že všechny modré barvy rychle blednou. Spodek namalujte tmavě, abynebyla vidět nečistota.
ROSNÁ PLACHTA TEE/PEE
Rosná plachta je látka přivázána na tyčích podél vnitřní strany tee-pee, zvaná též jako linning. Její ozdoby vyjasnují interiér Indiánova domova. Důležitější však je, že v deštivém počasí zadržuje vodu, tekoucí po tyčích a brání průvanu, který táhne celým tee-pee. Prostor mezi rosnou plachtou a stanovou stěnou také slouží za průchod vzduchu, který vznáší kouř vzhůru ke kouřovým chlopním. Rosná plachta musí být přesně stejná jako spodní část tvého tee-pee tak, aby visela stejnoměrně. Pro 14 stopé tee-pee potřebuješ asi 12 yardů 72" látky nebo 24 yardy 36 stopé látky.

RYTÍŘSKÝ ČAS KARLA IV.

22. dubna 2007 v 13:26 Rytířské bitvy a osudy
RYTÍŘSKÝ ČAS KARLA IV
OBRÁZKY Z DĚJIN
Karel IV. Nám spadl z nebe. Asi to nebyl kosmonaut, ale skoro se někdy zdá, že byl a že přišel do našeho světa z jiného času. Uměl číst a psát. Nebylo to v té době samozřejmým uměním rytířů a kraleviců. Ti ostatní přenechávali knihy kněžím a mnichům. Meč byl pro ně důležitější.
Mladý Karel IV. Však nejenom že uměl číst a psát, ale celých dlouhých deset let studoval v Paříži. Zajímalo ho všechno, o čem knihy vypravovaly. Zabýval se také filozofií. Byl jiný než ostatní. Stal se později českým králem a římským císařem především proto, že "objevil sílu pronikavých myšlenek a učinil z nich zbraň pádnější meče".
Rytíři tenkrát považovali vzdělání spíš za břímě, zbytečně a o hodně těžší než jejich plátovaná brnění. Karel IV. však vítězil převahou ducha. Jenže…
Bylo mu teprve šestnáct let, když poprvé bojoval o lucemburské panství svého otce v severní Itálii. V listopadu roku 1332, v den svaté Kateřiny, prokázal, že je stejně znamenitý nad učenou knihou jako v rytířské bitvě. U tvrze San Felice nedaleko Modeny slavně zvítězil nad vojáky protilucemburské ligy. Měl tisíc dvě stě jezdců a šest set pěšáků a s nimi "obořil se srdnatě na mnohem silnější zástupy nepřátelův…"
Třeba ještě mutoval, třeba ho jeho hlas příliš neposlouchal, ale jeho vojáci už ho poslouchali na slovo, snad také proto, že se na bitvu nedíval z bezpečné vzdálenosti, ale že měl odvahu sám se vrhnout do její vřavy a že se nedal, ani když byl zraněn ranou meče, kterou nestačil odrazit, že i zraněný bojoval dál.
A proto tenkrát byla Karlovi IV. udělena "čest rytířská". Snad podle starobylého zvyku, v bílém rouchu, bez přilby, meče a štítu poklekl, aby přísahal, že od té chvíle povede život rytířský, že bude chránit slabé a utiskované, že bude žít zbožně, že bude vždycky uctivý k paním a dívkám a že bude věrný své církvi. Potom už ucítil na rameni lehký dotyk meče a uslyšel slavnou formuli: "Ve jménu boha, svatého Michala a svatého Jiří pasuji tě na rytíře."
Nebylo obvyklé, aby se stal rytířem tak mladý kralevic. Jenže všechno, co Karel IV. v životě dělal, bylo neobvyklé.

BRNO - PROCHÁZKA BRNEM - ČÁST 1

19. dubna 2007 v 10:44 Brno - procházka městem
BRNO - PROCHÁZKA BRNEM
ČÁST 1.
"Doma je leccos všední, co všedním tak docela není. Rozhodl jsem se vykročit na procházku městem a rozhlédnout se jím očima cizince. To znamená oči široce rozevřít.
Jestliže se minulá období zachovala nešetrně k odkazu otců a rozrušila skoro všechno, co jinde spoluutváří poezii prostředí města, shýbáme se dnes pozorně po roztroušených úlomcích, z nichž slepujeme vzpomínky a starou krásu. Zvedáme ve svých rukou zvláštní poznání. Poznání půvabu města, které mohlo někomu připadat šedivé a nikterak zvláštní."
Vysoko nad hlavou se ozvalo hlasité krákání. To černý havran se snáší do ticha vlhkých zdí až sem dolů a usedá na zpola vyvrácený náhrobek. Venku, za městskými hradbami je teplo a letní slunce ozařuje rovinatý kraj na jih od Brna, ale na starém židovském hřbitově, ponořeném do stínu domů, panuje šero. Starý vrásčitý muž v černém suknu lehce klimbá na schodech nevysokého domku a občas pohlédne na kolem projíždějící vůz, drkotající po prašné cestě Sedlářské ulice. Mezi sklepními okny dvou domů se líně protáhla kočka, ale hbitě proskočila starou zrezivělou brankou hřbitova, když se na ni zuřivě rozštěkal pes.
To je obrázek ghetta. Města ve městě, kde se snad i čas zastavil. Z rozjímání vás ihned vytrhne hlas blízkého zvonu.

Gong, gong, to se právě probouzí zvon z úzké věže kostela sv. Máří Magdalény. Vchod je z hlavní ulice, Masarykovy, která se původně jmenovala Sedlářská a vedla od Židovské brány k Dolnímu náměstí. Už kdysi dávno se jí tu dole říkalo Židovská ulice. Dnes je Masarykova široká dlouhá ulice, ale na starých mapách je to poměrně úzká ulička, úzká málem tak jako dnešní Františkánská. Kolik z nás chodí nevšímavě kolem těchto ulic, neznají bohatou minulost našich ulic a historických památek.
Ale zpět k naší procházce Brnem. Půjdete-li Františkánskou uličkou, dýchne na vás po chvíli historie a starobylost. Podivné staré domy s černými střechami a ještě podivnější lampy - to
všechno tvoří romantičnost Římského náměstí, které bylo r. 1867 připojeno právě k Františkánské ulici. Koncem druhé světové války zde byly rozbořeny tři měšťanské domy a celkový stav se ještě zhoršil. Domy tu chátrají i dnes a tak se pokračuje dál v boření. Kdysi tu byl stržen i dům se slunečními hodinami. Kousek po kousku se ukrajuje ze starobylosti města a z uliček se postupně vytrácí historie. Několik let už je Římské náměstí také centrem ruchu pouličního prodeje.
A tak opusťme tato místa a vykročme dále. Ocitáme se na dlažbě Josefské ulice, která obkroužila klášter a domy kolem kostela s. Máří Magdalény. Svůj název ulice jistě získala od kostela sv.Jakuba. Ten se již nachází na hranici mezi bývalým židovským ghettem a Měnínskou čtvrtí. Uprostřed bývalé této čtvrti leží Orlí ulice, která se právě za starých časů jmenovala Měnínská a vedla k Měnínské bráně. Ale dostala nové jméno podle domu "U černého orla" ze 17. Století. Svého času to byl nejpřednější brněnský hotel, který roku 1774 měl 19 světnic, pět kuchyní a dvě stáje pro šedesát koní. Jak dobře na tom byl svědčí i občasné pobyty hostů z panovnických kruhů. Po návštěvě Josefa II. Dostal dokonce majitel povolení vedle původního domovního znamení vyvěsit také štít "U císaře římského". Ovšem dnes už byste tu hotel hledali marně, v polovině 19. Století byl zrušen a 1874 zde byla zřízena drogerie. Portál s pamětním nápisem a kamenný orel z nároží byl r. 1904 přenesen do dvora a prakticky i celá lichá strana Orlí ulice /až na dům č.3/ dostala novou podobu.
Na druhé straně ulice stojí za povšimnutí dům "U kamenné panny", stojící dodnes ve dvoře domu Orlí 16. Bydlel tady v 16. Století významný lékař Tomáš Jordán z Klauznburku, který dříve působil i ve Vídni, když v Brně r. 1586 umíral, byl stár všeho všudy 47 let. Jeho hrob leží někde v minoritském kostele sv. Janů. Ted je jeho bývalý dům opuštěný a jen kamenná panna, stojící v rohu budovy, odolává počasí. Takže se zdá, že i tento pamětník té dávné doby vezme brzy za své.
Krátkou Minoritskou dojdeme k ulici Jánská. Ta v minulosti vedla od hradební branky k Dolnímu náměstí a až na Rybný trh. Původně se spolu s nynější Panskou jmenovala Měšťanská a celá dolní pravá její část přiléhala k minoritskému klášteru. Dnes bychom už jen s obtížemi hledali někdejší starobylost této ulice. Ze středověkých měšťanských domů se tu nejdéle držel hostinec "U tří knížat", stávající na nároží Poštovské ulice, ale i on nakonec ustoupil monumentální poštovní budově. Zachovány zůstaly jen v muzeu tři obrazy domovního znamení. Postupem času tedy mizely z této ulice i všechny ostatní staré domy. A stavěly se nové - hotel Evropa, r. 1907 lékárna "U červeného raka" a další. Nejstarší tedy zůstává minoritská loreta z 18. Století, vystavěná Mořicem Grimmem.
Od Měnínské brány se táhly městské hradby na sever - a do přilehlých čtvrtí se podíváme příště.

MÓDA PRO RADOST

19. dubna 2007 v 0:43 | podle časopisu Rolling Stone |  Móda pro radost
MODA PRO RADOST
BATIKA, KOŽENÉ KALHOTY, ADIDASKY, AFRO, CVOČKY, MINISUKNĚ, SPÍNACÍ ŠPENDLÍKY, COOL VYCHYTÁVKY, NEHORÁZNÉ HNUSY, ZVONÁČE I PLÍSNÁČE…
JEDNODUŠE ŘEČENO, VYBRAL JSEM 15 ZAJÍMAVÝCH MOMENTŮ V HISTORII I SOUČASNOSTI MODERNÍ MÓDY A POKUSÍM SE OBJASNIT PROČ NĚKTERÉ KAPELY A JEJICH FANOUŠCI ZAČALI NOSIT TO ČI ONO A JAKÁ JE VLASTNĚ HISTORIE VŠECH TĚCHTO VYCHYTÁVEK.VÍTE TŘEBA PROČ JSOU TAK OBLÍBENÉ MARTENY? A KDE SE VZAL PIERCING? PROČ NIRVANA NOSILA FLANELKY? A PROČ HIPHOPEŘI TAK RÁDI UKAZUJÍ ZNAČKU SVÝCH TRENEK? JÁ JO. A TED MŮŽETE I VY!
01: MAŘENY
"Dlouhé vlasy, krátký rozum." Nebo: "Máš-li dlouhý vlas, nechod mezi nás". Tato příšerná hesla už dnes naštěstí neplatí. Ale před 40 lety tomu bylo jinak.První kdo prolomil tabu dlouhých vlasů byli samozřejmě Beatles v polovině šedesátých let. Například Frank Sinatra na otázku Co si myslí o Beatles odpověděl: "Hlavně by se měli ostříhat!"
Koho se to týká:Beatles, Kabát, Sepultura a další vlasatý máničky
02: MAKE LOVE, NOT WAR
Málokdo ví, že provařený mírový znak vznikl v roce 1958 na zakázku. Vytvořil jej britský designer Gerald Holtom pro organizaci Campaign for Nudear Disarment a na veřejnosti se poprvé objevil během protiválečné velikonoční demonstrace ve stejném roce. Znak je složen z nase položených písmen N a D v praporkové abecedě ohraničené kolečkem vyjadřující Zemi.
Koho se to týká: Hippies, De la Saula a další peacemakerové
03: BATIKA
Batikování oděvů má dlouholetou historii. Vzniklo již před dvěma tisíci lety na ostrovech Jáva a Bali. Poté se stalo populární také ve Fudii a na Středním východě. Batikované oblečení se nejvíce objevovalo v éře Hippie módy, stejně jako korálky nebo boty "kristusky". Ovšem pozor, pravého hippie nepoznáte podle zevnějšku, ale podle stavu jeho psychiky. Alespon tak to uvádí na stránkách www.hippy.cz. Cituji:" Dívej se vždy člověku do očí, protože z očí korálky a batika sundat nejdou. Podívej se na něj, a kydž se laskavě usměje, tak je to hippie."
Koho se to týká:Janis Joplin, Jimi Hendrix, The Black Crowes či Vypsaná fixa
04 Zvonáče
Kalhoty, připomínající zvonáče, se objevovaly už ve středověku.první klasické zvonové kalhoty se ale datují pravděpodobně do roku 1813, kdy se staly pevnou součástí výbavy amerických námořníků.Důvody byly čistě praktické - takové kalhoty šlo snadno ohrnout, když musel námořník do vody. Ve čtyřicátých letech minulého století měly zvonový tvar některé pracovní džíny. Vrcholem mody se zvonáče staly v éře hippies, v trochu luxusnější podobě, byly pevnou součástí i oděvu zlaté disko mládeže o dekádu později - viz John Travolta v Horečce sobotní noci. Na to pak koncem osmdesátých let navázali raveři, kteří zvonáče vrátili zpět do kurzu, díky čemuž jsou dnes k dostání v nejrůznějších variacích. Zvonáče se mimochodem dostaly i do mnoha písňových textů, Eric Clapton napsal skladbu s názvem Bell Bottom Blues (tedy Blues zvonových kalhot).
Koho se to týká: zase hippies, Gregoryho Finna ze Southpaw, Erica Claptona, Technařů a Josefa Dvořáka v Malém potulném kabaretu Studia Kamarád a mnoha dalších
05 Křivák
Křivák je klasická kožená bunda,která původně sloužila jen jako oblek pro motorkáře, ale brzy si ji za svou vzali rockeři. Model křivák je nejprofláklejší variantou kožené bundy. Svůj název získala proto, že má zip jednoduše nakřivo. Není však výsadou ostrých hochů s nabroušenými kytarami - jednu dobu si ho velmi oblíbil i Dave Gahan z Depeche Mode.
Koho se to týká: rockerů, motorkářů, příznivců country nebo Davea Gahana.
06 Těžký boty, až nahory zavázaný
Opravdoví drsňáci se vždy potili v martenskách - tedy v botách od firmy Dr. Martens. Její historie začíná v roce 1945, když si německý lékař Klaus Martens zlomil nohu během lyžování v Alpách. Zjistil, že příčinou byla jeho nekvalitní obuv a přemýšlel, jak si ji vylepšit.Dal se dohromady se svým přítelem Dr. Herbertem Funckem a vymysleli pevné boty se vzdušnou podrážkou - velkovýrobu pak zahájili v roce 1960 v Anglii. Díky dobré ceně(tehdy) a praktičnosti si je nejprve oblíbili dělníci, později je za své vzali i teenagerské subkultury včetně raných skinheads nebo punks v sedmdesátých letech.
Martensky dlouho vydrží, člověk se v nich cítí drsně a punkáčům a skinheadům se zalíbily i proto, že jsou dostatečně odolné pro pouliční boje, ale na rozdíl třeba od kanad zase dost lehké na to, aby se v nich dalo v případě nouze i úspěšně utíkat.
Koho se to týká: Sex Pistols, The Clash, Morrisseyho a dalších
vytvořeno podle časopisu Rolling Stone

PŘÍBĚH SPOKOJENÉHO ČLOVĚKA - ČÁST 1

18. dubna 2007 v 22:10 Příběh spokojeného člověka
Příběh spokojeného člověka vypráví o uvědomování, jak důležitý a vzácný je každý den života a jaký je to dar, když člověka nic nebolí a může být s někým, s kým je mu dobře…
Rozhodl jsem se proto sledovat příběh obyčejného člověka, který si - zprvu poklidně - žije v dnešním světě. Řekl jsem si, že se na náš známý a každodenní svět pokusím poohlédnout z odstupu a že zkusím vytvořit prostor pro to, abychom o tom světě mohli nakonec všichni společně přemýšlet. Tak vznikla postava Spokojeného člověka, postava ve které se možná postupem jeho vývoje uvidíte i vy sami.

Scéna první

Takhle nějak vypadá spokojený člověk. Rád se dobře nají, rád se dobře napije, je to ostatně na něm vidět, nepohrdne občas nějakým tím požitkem - rád si třeba ráno dlouho pospí a rád vůbec nic nedělá - a když tohle všechno má a tohle všechno může, tak mu vlastně nic neschází. Jeho den má přibližně takovýhle spád:
6 hodin ráno - ještě chrápe
6.30 - otočí se na levobok, tj. že se otočí na stranu
7 hodin ráno - stále chrápe
7.30 - opět se otočí, ale tentokrát na pravobok
8 hodin ráno - ještě chrápe
8.30 - otáčí se na první bok
9 hodin ráno - ještě spí
9.30 - otočí se na záda a pootevře oči. Venku pomalu utichá ranní zpěv ranních ptáčat - zmožená a dlouhým pozpěvováním vyčerpaná a vedrem znavená ptáčátka se vracejí do svých hnízd, aby uvařila něco k obědu. Asi červy.
10 hodin ráno - spokojený člověk vychutnává pohodlí své postele, hebkost svých peřin, hedvábný lesk svých papučí. Už nechrápe. Leží a rozjímá - odpočívá. Zotavuje se z dlouhého spánku. Ranní ptáčata už mezitím myjí nádobí po červech.
10.30 - na spokojeného člověka doléhá první denní starost. Tam kdesi dole, u pupku, se začíná ozývat hlad.Zprvu nesměle, ale vytrvale.
11.00 - hlad sílí, ale není nepříjemný. Tam kdesi dole, ještě maličko níže pod pupkem, se začíná ozývat jiná potřeba.Stále sílí a není nijak nesměla. "Neměl jsem včera večer tolik pít,"řekne si náš spokojený človíček. "Nemusel bych teď tak brzo vstávat, ach jo".
11.30 - ještě leží. Močový měchýř se začíná podobat nafouklému balonu a hrozí vybuchnutí.Spokojený člověk dumá, jestli někde nemá náhodou po ruce vhodnou nádobu, aby nemusel chodit tak daleko.
12.00 - Ranní ptáčata strávila červy a hledají stín, kam by se mohla posadit a pokračovat v nedokončené hudební siestě z rána.Nádoba není.
12.30 - Člověk se zvedá, vklouzává do svých hebkých papučí a rychlými kroky odhopká, jinak by zmeškal, na svůj záchod. M?á ho krásný, bílý a splachovací, pěkně se na něm sedí. Člověk usedá a sahá po ohmatané již knížce, nejlepší své družce.
12.50 - Je vykonáno. Spokojený člověk odchází do kuchyně, prozářené ranním sluníčkem. Otvírá lednici a spíž. Obě jsou plny. Předtím si samozřejmě umyl ruce, protože není žádné prase.
13.00 - První rozmělněná sousta lehce kloužou trubicí do žaludku. Až do ledvinek, jak by řekl Kája Mařík. Až do ledvinek Kája Mařík říkal, když mu něco moc chutnalo. A našemu spokojenému člověku velice chutná. Pokladl si velký grahamový rohlík, pěkně silně namazaný máslem značky Rama, mnoha plátky té nejšťavnatější šunky a žvýká a sliní. Ale sliní dovnitř, protože není žádné prase.
13.30 - Žvýkání ale po nějaké době pěkně unaví. Spokojený člověk se odebere tudíž na zahradu, kde ho čeká jeho milovaná Eržika - krásná,široká a běloučká houpací sít. Vysápá se na ní, jelikož její vrcholy je někdy horší zdolat a o chvilku později usíná v její bělostné náruči blaženým spánkem. Hmyz ho přitom neruší a ranní ptáčata ho svými stopanginkovskými, vyšeptalými hlasy vrhají do náruče snů.
17.00 - Sluníčko se ztratilo za hradbou vysokých paneláků a spokojený člověk se probouzí k životu. Ne zrovna zimou, ale chladem, víte. Takovým mírným rozechvěním právě probouzeného opilce, pardon spáče. Kalnýma, ale spokojenýma očima obhlíží zahradu. Pod stromem leží a těžce dýchá skupina naprosto vyčerpaných ranních ptáčat. Spokojený člověk se protáhne a zívne a odebere se domů. Míří rovnou do své koupelny a začne napouštět vanu horkou vodou. Nalije si do ní pěnu s vůní mandloní - a teď se chvilku nedívejte, on se svléká donaha - a teď už se dívat můžete, protože člověk se ponořil do horké vody a husté pěny a není opravdu už vůbec nic vidět.
V průběhu následujícího patnácti minut spokojený člověk střídavě připouští studenou a teplou vodu, podle toho, jestli je mu spíše zima, nebo spíše teplo.
18.15 - Spokojený člověk prsty u nohou vytáhne špunt, aby se nemusel moc zvedat. Už by chtěl být z vany venku, ale při představě toho, že se bude muset celý utřít a znovu obléknout, mu po čele přebíhá náznak chmur. Ted se nedívejte - voda vytekla.
18.30 - Spokojený člověk ještě leží na dně vypuštěné vany. Začíná se do něj dávat - no víte, ne snad zima, ale trošku chlad, jako když ležíte ve vaně, ve které už není voda.
18.40 - Spokojený člověk opustil svoji vanu. Ve vaně mu to, tot se ví, pořádně vytrávilo. Jde do kuchyně a otvírá ledničku a spíž, jsou plny, jen o malinko méně než ráno. Usedá za stůl, pokrytý modročervenofialovobílým fosforeskujícím ubrusem a lačně se pouští do prvních soust. První sousta jsou vždy nejlepší. Když ale dobře zapíjíte, je vlastně každé sousto trošku jako první. Na ulicích se začínají rozsvěcet lucerny, a v očích spokojeného člověka již dávno hoří plamen blaha. Ranní ptáčata se vysíleně plazí do svého hnízda. Jdou spát.
19.30 - Ztěžklým krokem přechází náš unavený, ale spokojený člověk k pohovce, měkoučké pohovce s takovým roztomilým malým podhlavníčkem. Ulehne na ni a na dálku - považte na dálku - zapne televizor. Magická skřínka naplní jeho pokoj měkkým namodralým přísvitem.
Venku se docela setmělo a černé nebe svítí statisíci hvězd. Ptáčata tvrdě spí, nabírají sílu.
23.50 - Nejen ptáčata, ale celé město už spí, záře oken lidských obydlí už dávno pohasla. Jen v jednom okně se ještě komíhá namodralá zář. Spokojený člověk ještě nespí. Kdepak on a spát. Taková hloupost.Televizní obrazovkou vstupuje do jeho pokoje celý prapodivný svět. Moře.Pouště. Polopouště. Polomoře.Turecké bazary. Vůně přezralých datlí. Ruch vzdálených měst. Ticho vzdálených lesů. Spokojený člověk, díky televizi ví, jak se pod hladinou rybníka líhnou čolci a co samec lvouna mořského vypouští ze žláz důmyslně skrytých nad ocasní ploutví. Dobře, že to na život v přírodě nevypl. Kamery televizních štábů jsou jeho předsunutýma očima, neklidně těkají a poulí se na kdeco, jen aby to spokojený člověk viděl a nemusel přitom vyjít za branku své vlastní zahrady.
I den spokojeného člověka se zvolna chýlí ke konci - brzy mu zahrají jeho oblíbenou píseň a on se při ní probudí a ucítí - no víte, ne přímo zimu, ale takový chlad, jako když vás někdo vzbudí uprostřed noci a celý pokoj září chladným svitem televizního zrnění.
01.30 - Spokojený člověk se potmě dotápe do dokořán rozevřené náruče své miloučké postele. Těžká peřina, teď ve tmě podobná neforemnému zavalitému hrochu, jej zalehne sladkou konejšivou tíží. Tak za sebou máme další den, povzdychne si člověk s blahobytnou úlevou.
Ale ráno si budu muset trošku přispat, když jsem to dneska večer tak natáhl.

PŘÍBĚH SPOKOJENÉHO ČLOVĚKA - PROLOG

18. dubna 2007 v 22:02 Příběh spokojeného člověka

Příběh spokojeného člověka

Člověka většinou žene ctižádostivost. Ale pak stejně vzpomíná jen na ty lidské momenty. Alespoň já jo. V tomhle věku se už přestanete hnát nahoru, protože bud už tam jste, anebo zmoudříte a víte, že se tam nic zvláštního neděje. Že člověk tam leze jen proto, aby tam byl. A když tam jste, koukáte se rychle dostat dolů, protože tam je tepleji. A jedná se o to, aby člověk během svého vývoje nezhloupnul. Aby se nezačal klanět sám sobě, protože pak se přestane vyvíjet.

Sovák

Kdo ti řekl blázne, že tvá cesta nemá mít co nejvíc oklik a ošemetných srázů, pochop, že tvá chůze musí být co nejnamáhavější a nejkrvavější, abys věděl a mohl říci druhým, co je to rána, krok kupředu i pevná země pod nohama. Snad se nikdy nedočkáš cíle v tomto krvavém údolí, ale jdi, jdi a plahoč se, jako bys jej měl neustále před očima - tak nemůžeš zeslábnout a klesnout.

Scheinpflugová


KONEC DOBRODRUŽSTVÍ ZÁLESÁKA ROLFA

18. dubna 2007 v 11:44 Časopisy a knihy
KONEC DOBRODRUZSTVI ZALESAKA ROLFA
Příběh se smutným koncem, který ovšem E.T. Seton nenapsal
Prvních vydání svých knih v češtině se americký spisovatel, přírodovědec, malíř, znalec a obdivovatel indiánů Ernest Thompson Seton dočkal už v prvním desetiletí našeho století. Ozdobou mnoha domácích knihoven je pak dodnes patnáct svazků Setonových povídek, novel a románů, které vyšly před více než sedmdesáti lety ve slavné edici Knihovna Walden - většina z nich vyzdobena původními autorovými kresbami a kvaší. Zde roku 1925 vyšel i Rolf Zálesák, román, který je spolu s Knihou lesní moudrosti a Dvěma divochy považován za klasickou učebnici tzv, ,,lesní moudrosti".
Po druhé světové válce potkal u nás Setona podobný osud jako spoustu jiných amerických spisovatelů - jeho knížky dlouhou dobu nevycházely. Až v druhé polovině šedesátých let vydala Mladá fronta Rolfa Zálesáka, o něco později nakladatelství Albatros Dva divochy, v Olympii potom následoval cyklus Setonových povídek a novel o zvířatech spolu s Knihou lesní moudrosti. V roce 1977 vyšel i jeho vlastní životopis Cesta životem a přírodou, cenzura jej však zbavila části věnované hnutí lesní moudrosti.
Po roce 1990 se Seton objevil v několika reedicích. V prvním českém vydání vyšel pak vůbec poprvé jeho filozofický odkaz nazvaný Poselství rudého muže.
Prvním nakladatelstvím, které ohlásilo vydávání sebraných spisů E.T.Setona, byl Leprez. Jako první svazek se objevil Rolf Zálesák, ale po otevření knihy se mně vzbudilo doslova zděšení.
Setonovy původní ilustrace byli surově ořezány, které v původním vydání zdobily text po okrajích stránek, ale by mně tak nevadilo jako nové ilustrace vytvořené v rodokapsovém stylu Divokého západu! Co je však na knize nejhorší a odsouzeníhodné, je to, že není úplná, ač o tom není nikde zmínky, žádná předmluva kde by bylo alespoň vysvětleno, proč je text zkrácen či spíše ochuzen. Nakladatel zřejmě převzal překlad od Křištana Bémy, který vydala za minulého režimu třikrát Mladá fronta. Nevím čí to byl zásah, zda překladatele nebo tehdejších hlavounů, co z knihy vyškrtalo pasáže týkající se především duchovního života, modlitby, kultury indiánského národa a jejich povahy apod. Pochopil bych, že by taková hanebnost a neúcta byla pochopitelná za minulého režimu,ale dnes! To není jen nepochopitelné, to je dokonce neomluvitelné. Vždyť na více než 30 místech knihy chybí odstavce i celé pasáže,a to včetně dvou kapitol. Setonovo poselství jde tak vniveč.
Abych si osvěžil paměť a také se uklidnil a zároveň podpořil svůj dojem a znechucení nad novým vydáním Rolfa, vzal jsem si a pečlivě přečetl ještě předválečné vydání, které jsem s radostí objevil a zakoupil v jednom nejmenovaném antikvariátu. Musel jsem opět složit autorovi poklonu, protože záměr - přitažlivou formou zasvětí čtenáře do základů lesní moudrosti a krás i těžkosti života v divočině - se daří i po více než 80 letech od vzniku knihy. Jednoduchý a o to přesvědčivější příběh sirotka Rolfa a jeho staršího indiánského přítele - učitele Quonaba, který se odehrává v severních lesích státu New York, plyne volně a příjemně jako voda v řece Hudson. Jen ke konci, kdy se Rolf nadšeně zapojí do americko-anglické války 1812-14, to trochu příliš a zbytečně "voní" střelným prachem a vlastenectvím a z lesní idyly se místy stává učebnice dějepisu. Ale celkový dojem z knihy to nezkazí.
Každý živý jazyk se vyvíjí - a ta naše zlatá čeština zvlášť. Hlavně pro dnešní dobu a moderní čtenáře, jelikož by starý překlad ze sedmdesátých let byl k neučtení.
A tak na druhou stranu je nový překlad naopak živý a textu na některých místech přece jenom prospělo. Ale záleží kdo to jak bere, já na knihách od Setona vyrůstal, moje první kniha, kterou jsem přečetl byl právě Rolf Zálesák a Dva divoši, když samozřejmě opomenu hltání foglarovek. Tak člověk kterému se poprvé dostane do rukou nové vydání Rolfa Zálesáka, zřejmě nepochopí mé debutující rozhoršení a výtky.
Vždyť koneckonců klasická díla světové literatury pro mládež - třeba verneovky, Robinson Crusoe nebo Ostrov pokladů - se bez moderních překladů a citlivých textových úprav už dnes neobejdou. Doba se změnila, svět se díky satelitní televizi a internetu zmenšil, co pro naše prapradědečky bylo zajímavé, působí na dnešní čtenáře jako nudné poučování.
Ale přesto mi to nedá, nové vydání mi není i tak sympatické - jde tu totiž ještě o něco jiného. Za tím, že v románu chybějí desítky odstavců i celé souvislé stránky textu, že ze Setonových ilustrací zůstaly smutné a žalující trosky, nelze jistě hledat zlý úmysl. Jde o odbytou práci. Někdo nad tím vším dokonce mávne rukou - snad se zas tak moc nestalo, větší část přece zbyla!
Člověk, který takto uvažuje, pak ale nejspíš mávne rukou nad každým lajdáctvím, ať je to halabala vydlážděný chodník či ošizená porce jídla v restauraci.
Vždyť tu jde také o úctu sami k sobě, jak byste se cítili kdyby vás někdo ošidil či odbyl o kus vaši práce, nad kterou jste třeba strávili několik hodin či naopak i dní. Potom bychom se měli právě ozvat, když známe cenu své vlastní dobré práce. A tak by se mohl dnes cítit i Seton - kdyby se toho ale dožil!

JE VJING UMĚNÍ?

18. dubna 2007 v 11:07 Hudba
JE VJING UMĚNÍ ?
Na párty je třeba nejen točit kruhy. K pořádné párty patří také super zvuk, super světla a lasery. A k těm nejvychytanějším párty patří i videodjs. To se potom několikrát přichytíte při tom, jak zíráte na plátno a zapomínáte při tom na celý svět.
Nejdůležitější podmínkou toho, abychom v současnosti chápali, co svět říká, je vnímání jeho obrazů. Televize Vytlačila rozhlasové vysílání na periferii zájmu, protože vizuální poselství se vnucuje pozornosti a paměti více než např. mluvené slovo.
Z perspektivy typického návštěvníka klubu se zdá, že dominantou taneční kultury je zážitek z hudby. Ale klub není jen prostor vnímání zvuků; důležitou součástí taneční kultury jsou i ostatní dimenze prožívání noci: aktuální móda, povzbuzující prostředky, erotismus tance, design klubu, hra světel…anebo videoshow.
Účastníci a organizátoři parties si postupně uvědomují, že hudební složka jej jen jedním rozměrem, že party je celistvý zážitek, který má mnoho rovnocenných a navzájem se doplňujících součástí. Jednou z těch, které byly do této doby považované pouze za zábavný doplněk a nedůležitou kulisu bez většího vlivu na konečný výsledek, je videoprojekce. Vj, člověk, který má na starost videoset, přestává být pouze ilustrátorem rytmu elektronické hudby. Tím, že dokáže násobit psychedelickou atmosféru noci, stává se rovnoprávným djským hvězdám.
Vjing nespočívá pouze ve kvalitě technického zařízení nebo ve zvládnutí počítačového programu. Aby se stal skutečnou tvorbou, musí být záležitostí kreativity Vje. Mnohem důležitější, než otázka technické podpory, je výsledná forma, tedy otázka, co a a jak prezentovat účastníkům party. Ve Vjingu platí podobné principy jako u djingu: VJ vytváří mix (set) tak, aby přirozeně a zároveň zajímavě využil a spojil archivované záznamy, ať už ze své a nebo cizí produkce, aby reagoval na náladu tanečníků anebo svoje představy. Podstatou jeho vystoupení je improvizace, flexibilní živé mixování. Je jasné, že VJ při vrstvení paralelních obrazů do koláží může být neúspěšný stejně jako jeho kolega a Dj, protože ne vše lze jednoduše zmixovat.
I mezi Vji existují přirozeně kvalitativní rozdíly:mimo to, že každý má svůj vlastní styl (někdo má rád počítačové animace, jiný přímý přenos kamerou snímaného obrazu…), každý dosahuje jiné úrovně kreativního mistrovství, tzn. Že ne všem se podaří přestat být pouze ilustrativním doplňkem. Ne všichni jsou schopni využít šamanské přirozenosti party, vtahující návštěvníka do časové smyčky, kterou ruší běžný lineární čas.
Na rozdíl od noha jiných, existuje projekt který se nevyhýbá třeba námětu "násilí", jde o obrazy které mají smysl, dotýkají se emociálně a esteticky a nutí tě přemýšlet. Jsou to obrazce, které uznávám a mám rád, protože to je přesně to co chci vidět. Je to často tvrdé a násilné, ale proč pořád ukazovat jak jsme všichni šťastni v tomto úžasném světě? Pokud máte smysl pro ironii a černý humor, můžete se bavit i při tvrdších obrazech.
Zevnitř klubové kultury se stále častěji ozývají otázky: Je VJ (popř.DJ) umělcem? Je Vjing uměním respektovaným uměleckým žánrem? Čím se liší výpověď Vje od umělecké výpovědi? Vjing má některé ,,vady na kráse", jež nám nedovolují nazvat ho jednoduše uměním: většinou ho tvoří lidé bez klasického školení, které předpokladem tvorby kvalitních vizuálních artefaktů. To že dokonale ovládají počítač, jim nepomáhá vytvořit kompozici, která respektuje základní řemeslné zákonitosti (harmonie barev, rytmus, střih).
Právem a dokonce povinností každého opravdového tvůrce vždy bylo a bude provokovat - obsahem i formou - nevkus převážné části veřejnosti. Vjing se zatím nachází mimo oblast umění, ale "být mimo" není nevýhoda. Naopak, je to výhodnější než být považován za "umělce", protože na rozdíl od akademického malíře, jehož výtvory jsou automaticky považované kritiky a diváky za umělecké dílo, Vj musí neustále přesvědčovat, že jeho sety jsou opravdu kvalitními artefakty. Musí sám zkoumat a měnit hranice umění a tím se dostává blíže i k autentické odpovědi na otázku, kdy končí zábava a začíná umění a ne-umění je zdrojem kreativní energie to přiznávají i progresivní umělci a kritici - vedoucí k rozvoji celé videoscény.

JAK SE STÁT SPISOVATELEM

18. dubna 2007 v 10:58 | Mike |  Jak se stát..

JAK SE STÁT SPISOVATELEM

Spisovatelé jsou lidé, kteří získali v naší společnosti zvláštní postavení. Těší se všeobecné úctě, obyčejní smrtelníci je často oslovují Mistři, mívají bůhvíproč velkou autoritu, někdy jsou dokonce považováni za svědomí národa.
V čem je tajemství jejich společenského úspěchu? Většina lidí si myslí že spisovatel je člověk obdařený zvláštním talentem. Kdybyste se však zeptali, v čem ten talent spočívá, odpovědělo by vám rozpačité mlčení, nebo věta:,, no přece dovedu psát"!
,,Vy snad psát nedovedete?" překvapíte svého druha neočekávanou otázkou a tím ho vyvedete z míry.
Jak je to tedy se spisovatelskou prací doopravdy?
Především je to práce jako každá jiná. Někdo ji dělá lépe, jiný zase hůř! Nebo skoro žádnou.
Co tedy vede při ,,spisování" k úspěchu? Kdo se může stát spisovatelem? Podlé mého soudu a hlavně podle mých zkušeností každý člověk. Tak jako se i ten největší nešika může vyučit truhlářem, může se stát každý spisovatelem. I ty! Je tu ovšem pět základních podmínek:
1. Musíš dobře umět ten jazyk, ve kterém chceš psát. V našem případě je to většinou čeština.
2. Musíš mít jiným lidem co říct (i když je známo, že někteří spisovatelé, pokud se to dá tak nazvat, svým dílem neřeknou vůbec nic).
3. Musíš mít chuť svoje poznatky, zkušenosti, myšlenky a nápady sdělit druhým lidem.
4. Musíš zvládnout některé řemeslné dovednosti.
5. Musíš mít dostatek vytrvalosti
První podmínku snadno splní drtivá většina občanů ČR. Druhá podmínka je trochu obtížnější, ale také poměrně snadno splnitelná, i když jak už jsem se zmínil v popsaném bodě, ne každý člověk ho zvládne jak by mněl. Od okamžiku kdy se narodíme se zvědavě rozhlížíme po okolním světě a shromaždujeme v paměti zkušenosti. O mnohém z toho, co prožíváme a promýšlíme se dá napsat rozsáhlý deníkový zápis, pojednání, črta, povídka i rozsáhlejší skladby, například novela či román.
Třetí podmínka se zdá na první pohled jako velice snadný úkol, ale naopak přináší mnohá úskalí, na kterém ztroskotá devadesát devět lidí ze sta.
Čtvrtá podmínka je spojena s tím, zda je člověk pilný nebo líný. Tak jako se musí truhlář naučit zacházet s hoblíkem, musí se spisovatel naučit zacházet se slovy a větami. Cítit jednotlivá písmena či slova, hrát si s nimi, skládat je, vytvářet mozaiku svého vlastního příběhu.Slova či písmena jsou naším znakem, naší osobní kulturou,něco co nás dělá vyjímečným, co nás zvěční. Vy jste pánem, vy udáváte směr toho co vznikne z jednotlivých písmen, nebojte se jich, hýčkejte je, mazlete se s nimi. Jakmile poznáte a pochopíte jejich sílu, kouzlo a moc potom můžete psát o čem chcete a vy jste na dobré cestě stát se dobrým spisovatelem. Hoblování je ovšem jen elementární dovednost, která stačí nanejvýš na ohlazení surového prkna. Truhlář však zvládne spoustu dalších dovedností. Kouká zpravidla mistrovi pod ruku a všímá si, ,,jak to dělá". Kdo se chce stát spisovatelem, musí se taky dívat pod ruku zkušenějším mistrům.Nebojte se toho. Přečti si někdy povídku nebo román podruhé, potřetí a třeba i podesáté. Když už tě nezajímá děj, začni si všímat detailů, jak to autor dělá, jakým způsobem píše, o čem, proč,píše pro někoho. Jaký používá slovník, jak dlouhé nebo naopak krátké věty tvoří, jak míchá popisné odstavce s dialogy, co popíše podrobně, co jen letmo a co naopak vůbec vynechává, jak pracuje s časem přítomným, minulým a budoucím. Všímej si každého slova, každého odstavce, věty i to jak pojmenovává jednotlivé kapitoly, pokud se bude zrovna jednat o román. To už je dost náročné, asi tak jako když se truhlářský učedník snaží zjistit, jak mistr vyrobil krásnou židli nebo skříň. Z učedníků se nestane mistr za týden - to platí jak pro truhláře tak obzvlášť i pro spisovatele. Někdo se ovšem učí rychle, jiný pomalu. Ale nikdy nespěchejte, učte se pomalu, rozvíjejte své schopnosti a dovednosti, čtěte co nejvíc knih, zkoušejte psát malé povídky, básně i když třeba nebudou třeba na první pohled nejlepší,nevzdávejte se a pište, pište. Za pár let se třeba na ty vaše prvotiny pohlédnete a řeknete si, že zas tak strašné nebyly.
A dostali jsme se k poslední, páté podmínce. K nejtěžší, je úzce spojena s tou předcházející a bývá kamenem úrazu pro většinu lidí, kteří dovedou česky, mají druhým co říct a nechybí jim ani chut do psaní,ale.Ale chybí jim vytrvalost, síla a odhodlání a také trpělivost. Odradí je hned první neúspěch. Pátý bod je proto nejtěžší, jelikož je zároveň takovou zkouškou zda-li skutečně dovedete stát se dobrým spisovatelem,pátý bod je tudíž ten nejhlavnější, vlastně takovým i prvním bodem, zatěžkávací zkouškou vaší píle a dovednosti. Jakmile nemáte vytrvalost, sílu, energii a chuť pokračovat dál,raději spisovatelskou dráhu povězte na hřebík,nebyl vám zřejmě do vínku dán dar obohatit ostatní lidi svými myšlenkami.Je to asi dost hrubě řečeno, ale tak to je. Proto mějte tu sílu, bojujte s ní, nenecháte aby vás pohltila, nenecháte se odradit hned prvním neúspěchem, nedovolte svému podvědomí abyste to vzdali a hodili výsledek své tvůrčí práce jen tak do koše, který ho okamžitě pohltí jak krvelačná nenažraná obluda, ona čeká až vy uděláte ten osudný krok a vy si tak zničíte svou spisovatelskou dráhu, bud to neuděláte nebo najdete v sobě kousek síly a statečnosti a vrhnete se ctí statečného reka do hlubin krvelačné obludy a navrátíte své dílo opět světlu světa. A právě proto jsou spisovatelé poměrně vzácným druhem rodu Homo Sapiens.

STESK

Stoupal jsem na hory

Modré nebe. Stromy hučí.
Veverčák piští žalostně a sám.
Pahorek. Kamení. Mlha na kraj tluče.
Létají svižně dravci tam - sem, tam.
A bez rozdílu všude kamení padá,
Padá a vřeští, třeští a umírá.
Bez konce říčka neklidná,shrbená promlouvá,
Přitéká, burčí a pěje.
Podzimek temný bránu svou otevřel.
Já byl všude jen host, nikdy ne pán.
Na skálu měsíčnou vyjdu si opět sám,
Červánky zaplavily už celý kraj a měsíc bílý vyšel nad pahorky.
Bolest v lásce a bytí už bylo přeci dost,
Zmaten a smuten proto já jsem,
Za rozbřesku já ve tváři světlo našel, poprvé svou životní nit objevil
Poprvé v životě stesk v sobě cítím
A víno černé jsem navždy opustil.
Pocta TuFu
Podle Miloše Zapletala

HIAWATHA

17. dubna 2007 v 19:20 Indiáni Severní Ameriky
HIAWATHA - Mesiáš divočiny
V září tohoto roku uplynulo 154 let od úmrtí slavného spisovatele Jamese Fenimora Coopera (1789-1851), který byl klasikem dobrodružné literatury z prostředí severoamerických pralesů. Ve svých knihách popisoval střety bílých osadníků s indiány. Jeho Čingačguk a Unkas byli ušlechtilí lidé stejně jako Vinnetou v románech Karla Maye. Jiným takovým spisovatelem byl indián - Apač Va-ša-kvon-asin, známější spíše jako Grey Owl - Šedá sova. Měl sice v žilách trochu skotské krve, byl nejen vůdcem, traperem, střelcem v Kanadské armádě z I.světové války a posléze byl ustanoveným Ochráncem Divokého života, ale i spisovatelem a autorem knihy ,,Povídky Prázdné chaty". Kdysi mně okopírovanou verzi této knihy věnoval můj kamarád, který ji zakoupil v kanadském Torontu a při četbě mně zaujala zvlášť jedna kapitola: o indiánském světci Hiawathovi, hrdinovi Longfellowy básně.
Faktem je, že J.F. Cooper, K.May a G.Owl žili mnohem blíže časům i událostem, jež popisovali, než pozdější spisovatelé… tito citováni klasici měli své informace tzv. ,,z první ruky" a přesto se dopustili řadu chyb a omylů. Své postavy idealizovali dost přehnaným způsobem. Naproti tomu popisy severoamerických lesů jsou výstižně a přesné - Cooper se navíc vyznal v úskočnosti, houževnatosti a vychytralosti i statečnosti, ale i v nevysvětlitelných nedůslednostech indiánských povah.
Americký spisovatel Henry Wadsworth Longfellow (1807-1882) ve své historii o Hiawathovi vylíčil úplně opačnou stránku indiánského života. Jeho báseň začíná zrušením všech válek a líčí válečníky, jak zahazují zbraně, smývají si válečné pomalování…jak se nepřátelské kmeny sbratřují pod vlivným vlivem Dýmky míru, kterou jim podal Velký Duch. Mnohé z těchto líčení je krásně zveršováno a básnicky přikrášleno, mnohé z této básně je legenda
Ovšem i jinotaje mohou, téměř v každém případě, být aplikovány na poměry současného života. Legendy, i když barbarské jsou často krásné, když jsou pěkně vypravované.
Podle překladu by Hiawatha patřil ke kmeni Odžibvejů - i když si jej přivlastňují Siouxové. To jsou ale dva rozdílné národy s rozdílnými jazyky, např. jako čeština a srbština. Longfellow zdůraznil v básni popis indiánské vesnice i rysy indiánského temperamentu. Líčil indiány jako citové, plaché a pohostinné - ačkoliv nelítostné ve válce. Doma jako milující otce a manžely, kteří jsou vnitru snílky a filozofy. Což je samozřejmě pravda, vezmeme-li v úvahu jejich vazbu na rodinné svazky a na přísné zásady pohostinství. Mluvíme o historii - současnost se za posledních několika let podstatně změnila- legenda však zůstala. KDO TEDY BYL HIAWATHA?
Vlastně by se měl správně jmenovat HAYOWENTHA. Nikdy nebyl indiánům bohem, také nikdy nebyl prorokem v tom pravém smyslu slova. Nebyl ani medicinman, neboť už z básně je zřejmé že se sám dovolával kouzelníků kmene, když byl v tísni. Za to ale mněl mnoho nových, pokrokových myšlenek ke zvelebení svého lidu a cítil, že má své poslání které velmi horlivě usiloval splnit.
Zemřel přirozenou smrtí a byl pochován podle některých zvěstí pod Hromovým mysem na březích Hořejšího jezera - i když, jak jsem se dočetl v odborných knihách, se na tomto historici moc neshodují, že právě zde - ale kdo ví. Jedno je ale jisté - jakmile byl mrtev, vynořila se kolem něho spousta tradic a legend, byly mu též připisovány naprosto nemožné výkony všeho druhu. Bílí muži a ženy označili tohoto velikého myslitele praobyvatelů Severní Ameriky za indiánského světce či Boha, kterým nikdy nechtěl být a ani nebyl. Některé indiánské kmeny jej ctily pro to, čím za svého života byl, jiní z něj udělali kouzelníka. Kdyby ale mohl vědět, jak špatně byly chápany jeho úmysly, zajisté= by byl trpce zklamaný.
Nikdy nebylo prokazatelně zjištěno, ke kterému kmeni patřil - v Muzeu indiánů planin v městě Cody si na něho udělali nárok Siouxové. Rovněž si jej nárokují Mikmakové,Malekité, Irokézové či Odžibvejové a ještě několik dalších indiánských kmenů. Hiawatha existoval - o jeho dílech a cílech se zachovalo dost zkazek, které když očistíme od nahromaděných nepřesností, dají nám jakousi představu o jeho misionářském úsilí.
Hiawatha byl sice pohan, modlil se však dobře. Předbíhal daleko svou dobu, pracoval usilovně na zlepšení postavení svého lidu. Po příchodu bělochů, k němuž došlo za jeho života, snažil se jako slavní náčelníci Tecumseh a Pontiac spojit svůj lid pevně dohromady. Přál si udělat z jednotlivých kmenů národ a vyvíjel nová umění, která měla nastoupit místo války, k níž mněl odpor. Pro jednotlivé kmeny byl pro svou ideologii svárlivcem a rušitelem míru. A jako jiní velikáni dějin, kteří viděli daleko dopředu vývoj společnosti - byl za to nazýván snílkem a blouznivcem.
Přes svůj neúspěch u lidí měl však Hiawatha úspěch u zvířat. Stal se obhájcem těchto němých tvorů, kteří k němu byli záhadně přitahováni a jímž říkal Bratříčkové. Tvrdí se , že mněl schopnost si je v divočině kdykoliv zavolat k sobě. Zvláště pak bobra, jejichž řeči (zvukům) se prý naučil.
Pro indiány této minulé doby a pro mnohé i dnes má v divoké přírodě vše duši a život. Hiawatha pozdravoval jednotlivé stromy jako své staré přátelé, hory oslovoval v první osobě a podle dostupných pramenů uctíval veškerý život. Nebylo pak divu, že roztrpčen a rozčarován chováním lidí, které se snažil zachránit, opustil společnost a odešel žít do divočiny o samotě - jen se svými bezelstnými a přátelskými zvířaty…
A tak odešel Muž milovaný zvířaty, Muž, který chodil po zemi, nečekal na chválu ani odměnu, odmítaný vlastním lidem - pravý Mesiáš Divočiny. Teprve později si indiáni uvědomili, co již věděli všichni lesní tvorové dávno před nimi a přijali jeho učení i pokrokové myšlenky.Ale to již bylo pozdě - přišlo zničení jejich kmenů,tak, jak jim vše předpověděl.

MELODIE PROTI KŘIŽÁKŮM

17. dubna 2007 v 8:25 Rytířské bitvy a osudy
MELODIE PROTI KŘIŽÁKŮM
HUSITÉ ŠLI DO BITEV POD KOROUHVÍ S KALICHEM - A ZPÍVALI.
JEJICH PÍSEŇ BYLA TAKÉ JEJICH ZBRANÍ.
STALO SE ŽE JINOU ZBRAŇ UŽ V BITVĚ ANI NEPOTŘEBOVALI.

Prapor ušitý válce na míru

Kus nějaké pomalované látky přitlučený ke klacku se stal symbolem, za kterým lidé šli a za který umírali. Když v roce 1914 dostali naši legionáři zas český prapor, přísahali mu věrnost. Když v bitvě u Arrasu většina z nich padla, ti kteří útok přežili, šli ztracený prapor hledat.
Také husity vedl do bitev prapor - zněla však pod ním píseň podobná bouři a je s ním od té doby už navždycky spojena.

Píseň ušitá válce na míru

Snad nikdy předtím a nikdy potom nezazněla ve válce pod vlajícími prapory píseň, která byla současně zbraní. Husitský chorál "Ktož jsú boží bojovníci" takovou zbraní byl.
Opravdu se stala, že někdy ani nemuseli bojovat, že úplně stačilo, když zpívali, asi hlasitě, asi dokonce na plný pecky, snad také hrozivě a vztekle, a jejich píseň byla současně návodem k boji. Byly v ní věty o nutnosti udržení pořádku a byly v ní vyjmenovány povinnosti jednotlivých druhů vojsk a byl v ní dokonce i stručný výtah z kázeňského řádu. Byla v ní slova, která se do písně ani trochu nehodí, ale to nevadilo, husité zpívali tu nejpodivnější píseň ze všech písní světa až se hory zelenaly - nejen hory, i křižáci zezelenali, když je z dálky slyšeli, a začali se klepat strachy.
"… proto střelci a kopiníci,
sudličníci a cepnici…
heslo všichni pamatujte,
kteréž vám vydáno,
svých hejtmanů pozorujte
a drž se každý šiku svého…"
Vypravuje se o písni, že ji složil sám Jan Žižka. Asi to není pravda, ale bylo by mu to podobné. Byl sice geniálním vojevůdcem, ale o skládání písní toho určitě moc nevěděl a dopustil se proto mnoha hrubých chyb. Napsal spíš vojenský řád a stalo se cosi podivuhodného - Žižkův zhudebněný vojenský řád se stal největším válečným šlágrem patnáctého století.

Zbraň svou rukama chutnejte - a hr na ně!

Jeden z kronikářů husitských válek napsal o bitvě u Domažlic: "Odpoledne uslyšeli křižáci zdaleka hromový rachot husitských vozů a širým krajem ozývající hlahol písně:
"Ktož jsú boží bojovníci".
"…Nepřátel se nelekejte
na množství nehleďte,
Pána svého v srdci mějte,
Pro něho a s ním bojujte…"
Neslýchaný a nevysvětlitelný děs se zmocnil srdcí německých křižáků, marně vůdcové je povzbuzovali, v úzkém průsmyku tlačilo se vše v jediný chumáč - křižáci, koně, vozy. Křik a hřmot se vzmáhal. Jezdci vyjížděli ze řad, vozy opouštěly hradby, vše se hrnulo místo kupředu nazad a za chvíli bylo celé vojsko křižácké na útěku…"
Podle Otty Janka

MALÍŘI A ILUMINÁTOŘI

17. dubna 2007 v 8:07 Umění

Malíri a iluminátori

Nalezené úlomky zdiva z devátého století se zbytky nástěnných maleb dokazují, že tradice středověkého malířství má u nás staré kořeny, již z dob Velkomoravské říše. I v románském období 11. A 12. Století se setkáváme s bohatou nástěnnou malbou a vlastní malířství má v této době řemeslný charakter. Ale objevuje se také už jako umělecká činnost, sloužící převážně církevním účelům. Mniši v klášterech, obyčejně písaři i malíři v jedné osobě, psali a zdobili liturgické knihy, misály,žaltáře a kroniky, přičemž počáteční písmena v textu/iniciály/ zvýraznovaly kresbou i malbou. Vlivem gotiky dochází ve 13. A 14. Století v malířství k průkaznějším změnám díky novým materiálům a technikám(kamenné ornamenty jsou polychromovány; nástěnná kostelní malba pak ztrácí na úkor gotických oken, kde se objevují barevně bohaté malby na skle). Značné oblibě se těšilo zejména tabulkové malířství na dřevěných deskách s poutím vzácných temperových barev a podkladů z plátků tepaného zlata.
S hospodářských rozmachem měst ztrácí církev pozvolna své výsadní posatvení v umělecké činnosti. Náročné stavby gotických kostelů, hradních paláců, radních i městských obytných domů vyžadovaly větší počet pracovníků, proto přibývá také světských umělců, kteří pracovali pro královský dvůr, šlechtu i bohaté měštany. Renesanční doba pak do značné míry osvobozuje šlechtu od církevního vlivu. Sgrafita a fresky zdobily v této době nejen panská sídla,ale už i městské stavby, brány a domy..
Společenské postavení malířů nebylo ve středověku zcela jednoznačné. Častokrát se nedělal velký rozdíl mezi řemeslníkem-natěračem a malířem, který tvořil obrazy.Většinou také dělali obojí, jinde se však přesto přihlíželo k tomu, jedná-li se o umělce, kteří "robili" obrázky v knihách a iluminovali je, malovali obrazy veliké, komponovali scény mytologické, biblické a jiné,lištáře,kterým "příslušelo světnice fermežovati a prostá díla, jako stoly a lavice štrejchovati" nebo cuprejtýře,kterým" náleželo dělati bílá díla hlazená a pozlacovati je".
Již roku 1348 bylo založeno"bratrstvo" malířů a štítařů pražských měst, ke kterému byli přizváni také knihvazači, pergameníci, iluminátoři, zlatotepci a jim podobná řemesla. Bratrstvu malířů byly Karlem IV. Uděleny výsady jako jiným cechům, král Ludvík je pak r.1523 znovu potvrdil. Malíři si však byli vědomi svého výsadního postavení a požadovali více-bratrstvo svobodných umělců. Výsledkem jejich snah bylo prohlášení v Rudolfově majestátě, aby "malíři nesluli řemeslem, než uměním, také ne cechem než bratrstvem.".Toto bratrstvo zaniklo až v 18. Stol.,kdy se malířství stalo svobodným uměním.
Zpracoval a sestavil Mike

TOMÁŠ GARYK MASARYK A KNIHY

17. dubna 2007 v 0:20 Časopisy a knihy
T. G. MASARYK O KNIHÁCH
Kniha je člověk, je více, je duší člověka; jistě, kniha dobrá.
Na takovou dobrou knihu můžeme pohlížet jako na dopis člověka moudrého, milý, snad obšírný, ale poučný; ovšem dopis tomu, kdo dovede číst. Kniha je nejlepším přítelem. Jsme knihami spojeni s duchy všech národů a dob. V knihovně dobře vybrané jsme jako ve věčnosti; ztrácí se historie, máme tu nejstarší a nejnovější myšlenky jednu vedle druhé, postihujeme, že člověk je nejen bytostí historickou.
Každý vzdělanec má mít svou knihovnu, svou docela osobní. Pověz mi, co čteš, já ti povím, kdo jsi. Máme mít knihy nejen jako prostředky při práci, ale máme každý mít autory milé, své; zde si můžeme vybírat společnost lépe než ve světě, a aspoň jednoho autora měj každý svého a toho čti často a často.
Autor, který se dá přečíst jednou navždy, není ten pravý.
Jak se dnes věci mají, myslím, že i dosti chudý a snad i nejchudší může mít svou knihovnu. Inteligent, který nekupuje knihy, není vůbec vzdělaný člověk. Ovšem vím velmi dobře, jak se lidé vymlouvají, že prý na venkově není spojení a tak dále. To není pravda. Každý, kdo trochu dbá o sebe, i v malém městě může utvořit okruh který by odbíral knih více. To je otázka malé energie a malého rozumu. V Anglii se čtení stalo institucí národní. Ze zkušenosti však víme, že tato zlatá zrnka bývají ztracena, jestliže je nedovedeme hned klasifikovat a zařadit v celek. Každý z nás si dělá při četbě poznámky. Vada je ta, že se neklasifikují. Pravidlo: každý večer nebo alespoň každý týden všechny zápisky si klasifikovat, tj. podřídit nějakému celku. Naše vzdělání má být živý strom, něco celistvého. Vada mladší generace jest, že se myslí přiliž zápiskovitě, porůznu, po jednotlivých myšlenkách, bez celku.

VZHŮRU DO HLUBIN ADRENALINU

17. dubna 2007 v 0:11 Sport
VZHŮRU DO HLUBIN
V dobách, kdy měl Homo sapiens daleko blíž ke zvířeti, byla hladina tělesného adrenalinu součástí základního vybavení k přežití. Právě s jeho pomocí zvyšovala přítomnost nebezpečí pudovou obranyschopnost a člověk buďto zaútočil nebo uprchl. Dnes je všechno jinak:adrenalin sice spolehlivě vybuřuje rvačku v pubu nebo rychlou jízdou v auťáku, ale civilizovanému člověku jeho přítomnost čím dál víc chybí. Pokouší se ho samozřejmě hledat, kde se dá.
Není divu: ten skrytý životodárný mechanismus nosíme stále v sobě. Někomu sice chybí víc a někdo ho vůbec nepostrádá, narodil se pro něho. Ale jedinců, kteří programověvyhledávají situace, probouzejí adrenalin v krvi, je pořád víc než dost. Když vynecháme patologické případy,zbývají nám ještěpříznivci adrenalinových sportů. Jejich výčet stále roste:poskytují totiž nejen strhující napětí, ale někdy i nečekaněhluboké sebepoznání.

Bungee jumping

Stará finta skoku na gumě k nám pronikla až v devadesátých letech. Věže, z nichž se lze na speciálním laně vrhnout do hloubky padesáti metrů, provázejí například nejeden letní rockový festival. Jsou tady i stálá doskočiště:třeba v Ostravě nebo na Orlické přehradě.
Bungee jumping má překvapivě starobylý původ. Velmi podobná disciplína byla součástí přechodového rituálu dospělosti domorodců na ostrovech Nové Hebridy v Tichomoří.
Spousta příjemných věcí jako obvykle vznikla díky objevům financovaným armádou, letectvem či v rámci kosmického programu světových velmocí. Skok na liánách západní změkčilce moc nezaujal, ale když americké letectvo vyvinulo speciální pružná lana pro zachytávání stíhaček na letadlových lodích, někdo si to spojil s rituálem na Nových Hebridách a moderní bungee jumping byl nadosah. Dnes už se ti, které omrzelo skákat na laně z věže nebo mostu, mohou například na Novém Zélandu vrhnout do hlubiny i z helikoptéry.
Máte-li zájem a ještě se vám nepodařilo sebrat odvahu, můžete začít alespoň virtuálně. Mnoho možností vám nabízejí například internetové adresy /www.gonet.cz/bungee/, /www.mujweb.cz/www/jump/nebo /www.mia.cz/bungee/.
Paragliding
Skok s podkovitým padákem patří k nejmladším leteckým disciplínám. Mísí se v něm parašutismus s kluzákovým létáním. A i tentokrát s tím přišli dobře placení vědci. První úvahy a nákresy padáku, jehož obdélníkový tvar měl umožňovat namísto pádu klouzavý let, vznikly v laboratořích NASA už někdy v šedesáti letech. Padák měl přispět k bezpečné poslední fázi návratu kosmických modulů na Zemi. Kosmonauty to sice až tak nezaujalo, ale parašutisté byli nadšeni: přesnost přistání přestala být větším problémem.
Pak někdo přišel na geniální zjištění: na správném kopci, při správném větru a troše šikovnosti se stačí rozběhnout, odrazit a letět!
Postupný narůst zájmu o paragliding přinesl technologický rozvoj padákového křídla, ale zároveň také spoustu amatérství a vyšší úrazovost. Podobně jako bungee jumping i paragliding vyžaduje zkušeného profesionálního instruktora, pečlivou přípravu, dokonalou technickou kontrolu zařízení a jako ve všem přece jen i válečnické štěstí.
V ČR se dá paragliding provozovat na mnoho místech, ale odbornou radu a pomoc můžete začít hledat třeba na internetových stránkách /www.paragliding.anect.cz/, adrese Letecké amatérské asociace ČR /www.erudio.cz/-laacr/ či na serverech /www.skyfly.cz/ nebo /www.vztlak.cz/.

Horolezectví

Ze tří adrenalinových sportů, které jsem vybral pro tento článek, je horolezectví nejrozšířenější, nejpopulárnější a také nejznámější a pochopitelně i nejstarší: první alpský vysokohorský výstup totiž podnikl už v roce 1760 bohatý ženevský občan Horace Benedict de Saussure. V dávných dobách lidé věřili, že horské masivy jsou sídlem bohů a proto není záhodno se tam ,,ochomýtat". A přesto byla před několika lety ve švýcarských Alpách ve výši několika tisíc metrů nalezena pozoruhodně zachovalá mumie vysokohorského poutníka stará 5000 let. V nedávné době se navíc rozhořel spor zpochybňující historický prvovýstup sira Edmunda Hillaryho na nejvyšší horu světa Mount Everest. Pokud se prý najde fotoaparát z výpravy Thomase Malloryho z roku 1924, snímky by mohly změnit dějiny.
V Čechách najdeme amatérské i značně náročné stěny prakticky všude kde je větší kus kamene:nejen na horách, ale třeba i v lomech. Některé oblasti však vynikají zvláštní popularitou.
Patří k nim například skalní město v Adršpachu a celý Český ráj, dále Děčínsko, Teplicko nebo Liberecko.
Lezení po pískovcových skalách vyžaduje zvláštní obuv, ve zdejších krajích se výtečně osvědčily kopačky s uřezanými špunty. Šlo to ale i bez nich:mnoha nadšencům výborně posloužily ,,dědkovské" papuče.
Sportovní lezení už navíc dlouho "frčí" kromě přírodních terénů také na stěnách umělých. Nejznámější stěnu tohoto druhu najdeme v Praze v hale na Brumlovce. Je vysoká patnáct metrů a lze ji dokonce podle potřeby naklánět. Další umělé stěny stojí v Ostravě, Havířově, Liberci, Kladně a i v Brně.
Podobně jako u bungee jumpingu i přilezení po horách a stěnách závisí zdraví a případně i život horolezce na laně. Přilezení na umělých stěnách dokonce shora jištěné lano prakticky vylučuje zranění v případě pádu.
Populární horolezecký sport se nabízí v mnoha podobách i na internetu: /www.mujweb.cz/sport/horolinky/, /www.horolezectví.sport.cz/, terény lze zkoumat /www.oalib.oedu.cz/ skaly/hlavni.htm/.
Samozřejmě se najdou i takoví exoti, kteří vylezou na skalní stěnu, rozhlédnou se po kraji, rozbalí padákový kluzák a vzhůru do hlubin!

KUBA

12. dubna 2007 v 0:02 Cestovník
KUBA
NA KUBĚ ZÁLEŽÍ NA DVOU VĚCECH
KOLIK MÁTE DOLARŮA KOLIK SNESETE RUMU

Kdyby se historie dala vyučovat podle aut v městských ulicích, byla by Kuba fenoménem.

Z předrevolučního období zdědila americké plechové koráby, z Castrova experimentu ji zanechaly volhy, moskviče a nákladní zily.
Ekonomickou krizi a chaos posledních let symbolizuje černý a ústa dezinfikující kouř v ulicích, produkt nejen značně přesluhujících motorů, ale i špatného paliva, jehož má Kuba nedostatek. Castrova politika zrelativizovala vše - od svobody přes pontiaky a moskviče až po dny v týdnu a hodnotu peněz. Úterý někdy znamená středu anebo prostě maňana, tedy že to nebude v úterý.
A kubánské peso není vždy peso, neboť existuje ještě peso konvertibilní, ekvivalentní dolaru, jehož hodnota se někdy rovná pesu obyčejnému. I když někdy také ne.
Třeba pivo. Místní značka Crystal, docela kvalitní obdoba českého ležáku, stálo moji kamarádku Ivanu dolar, zatímco prý kubánce před ní dvacetinu, jedno peso. Zmatek s měnou je důsledkem dolarové reformy, kterou El Comandante Castro spustil v roce 1992, čímž mimo jiné rozdělil národ na dolarovou minoritu, nakupující v klimatizovaných dolarových obchodech, a pesových majoritu, odkázanou bud na státní kupony na jídlo, nebo na vlastní dovednost. Mezi šťastnější patří rodiny s příbuznými na
Floridě a ti, kdo přijdou do styku s cizinci:taxikáři, dealeři drog, prostitutky, pasáci a lidé pronajímající ve svých domech nebo bytech pokoje.

El Diablo

Dvoumilionová Havana, v níž kdysi popíjel daiguiri Ernest Hemingway, místy prý vypadá jako po ničivém náletu vandalů. Několikaletá téměř globální izolace ostrova měla na město zničující účinek, jemuž odolala snad jen chuť rumu a doutníků.
Před Hemingwayovým barem El Floridita dnes stojí livrejovaný personál a nabízí daiguiri za pět dolarů. Fasáda voní dolary, zbytek města ale čpí levným pesem. V domech chybí elektroinstalace nebo nejde proud.

Nakládáky a holky za 15 pesos

Cestovat v Havaně autobusem je jako pít daiguiri bez džusu. Většina jich praská ve švech, a to i tzv. cameos, prostorné návěsy profilem připomínající velbloudy, tažené americkými tahači. Ulice Havany jsou téměř nonstop plné a cameos, rikšové, taxikáři i menší autobusy přemistují tisíce lidí sem a tam. Jenže kam vlastně a proč?
Mnoho Kubánců už zjistilo, že v Che Guevarově teorii nového člověka, založené na lásce k práci pro komunitu, musí být trhlina. A jednoduše přestali pracovat. Radši se dívají na státní televizi nebo se věnují sexu, který zůstal zadarmo.
Anebo vyhledávají dolarové pracovní příležitosti. V zemi, kde průměrný měsíční příjem nepřesahuje patnáct dolarů, nezáleží na tom, zda jste doktor, nebo pouliční doplnovač zapalovačů(inspirativní profese). Část inteligence, jíž během let opustila víra v Castrovy nekonečné reformy, Kubu opouští. Jde o jednu z trpkých kubánských ironií, protože právě revoluce z Kubánců udělala jeden z nejvzdělanějších národů na světě. Krátce po ní poslal Fidel Castro tisíce učitelů i do těch nejzapadlejších koutů země,aby tam učili venkovany číst a psát. Dnes má každé středně velké město univerzitu, paradoxně však produkující elitu nejvíc toužící ze země odejít.
Ivana mi vyprávěla zajímavou příhodu kterou zažil její kamarád, se kterým tam byla…První večer v Havaně se k němu přifařila mulatka v tyrkysových elastických šortkách a papouškově barevné šusťákové bundě. Sandře, jak se mu představila, mohlo být prý tak něco mezi čtrnácti a dvaceti. V pravidelných intervalech vždy na pár vteřin odhalila svá bujná ňadra. Její druhé slovo jemuž rozuměl, bylo ,padesát" a třetí které neřekla, muselo být ,dolarů".On na to ,Sí". A co takhle patnáct? No problema - odpověděla mu…
No na Kubě prostituce existovala odjakživa a vymítit se jí nepodařilo ani Castrovi. Spíš naopak. Po týdnu měl Ivančin kámoš pocit, že jednu ženu prodává snad deset mužů.

Kubánské Blues

Aby unikli oba stresu Havany, vydali se do Pinaru del Rio, stodvacetitisícového města, necelých dvě stě kilometrů jihozápadně od metropole. Jejím hostitelem se na pár dnů stal učitel marxismu na místní střední škole Oscar Suárez, chlapík který si prý pamatoval Karla Gotta pod kubánským pseudonymem Leon de Praga.
Ubytovat cizince je sice legální a většina Kubánců si tak vylepšuje svůj příjem, nikdo se ovšem nechce stát terčem policejních kontrol. Ti, kteří se rozhodli podnikat, musí každý den pobytu cizinců vyplňovat zvláštní kartičky.
Večer Ivanu a jejího kamaráda vzal Oscar na místní disko, možná aby ulevil jejich kocovině z předešlého večera, kdy jim bez ledu míchal jedno mojito za druhým. Zadní dvůr, stejně jako celý interiér prostorného koloniálního domu, byl zaplněn lidmi popíjejícími pivo do rytmu mezinárodních hitů skupiny Eiffel 65.

Trinidadské Blues

Až v padesátisícovém Trinidadu, nádherném koloniálním městě na jižním pobřeží na moment unikli Eiffelovi 65 a našli pověstný bohémský život. V baru v centru města hráli každý večer muzikanti, jejichž syrová hudba je přiměla znovu pít i mojito a zapomenout na ranní kocoviny.
Po dvou týdnech, kdy si užívali atmosféry Ostrova svobody byli zpět na havanském letišti kam je odvezl z kubánského letoviska, které má s Kubou společné snad jen chicas, padesátiletý majitel pontiaku. Na sympatického šoféra(podle Ivany) se usmálo štěstí. Z padesáti dolarů,které mu zaplatili za cestu do Havany mu sice větší část sebere varaderská taxikářská mafie, jež obchod sjednala a která nebožáka nechala čekat čtyři kilometry za městem(kam je dopravila klimatizovaným Mitsubishi), ale i tak to pro něj nebyl špatnej den(prej).

O PODZEMÍ ZIMNÍHO STADIÓNU

11. dubna 2007 v 23:25 Sport
O PODZEMÍ ZIMNÍHO STADIONU
Led je na zimním stadionu takovou samozřejmostí, že ho návštěvník hokejového zápasu ani nevnímá, natož aby uvažoval o tom, jak ledová plocha vzniká. To je samozřejmě pohled diváka, pro hokejistu je výroba ledu životně důležitá. Na kvalitě ledové plochy závisí rychlost jízdy, způsob provedení nejrůznějších obratů a nakonec i množství vynaložené námahy. Málokterý z diváků tuší, že zimní stadion je vlastně menší továrničkou, jejímž hlavním produktem je právě ledová plocha.
CO JE POD LEDEM
Základ ledové plochy vzniká hluboko pod ní. Nejprve je nutné prostor pod budoucí ledovou plochou dokonale odizolovat, aby nepropouštěl vodu a aby do země neunikal ,,mráz" - to by znamenalo velké energetické ztráty.
Jakmile je plocha zaizolována, dostane první betonovou vrstvu, po jejímž vytvrzení jsou na ni položeny trubky výparníku, které se opět zalijí betonem. Vrchní část betonové vrstvy samozřejmě musí být dokonale hladká a rovná. Pak už se,,jen" postaví mantinely a základ budoucího kluziště je hotov.
PODZEMÍ
Je-li výparník z technického hlediska zajímavý, potom pravým technickým bonbónkem je kompresová stanice s nádržemi chladícího média. Celé zařízení se samozřejmě nachází v podzemí zimního stadionu. Například v pražské sportovní hale, jsou v podzemí uloženy turbokompresory vhánějící do trubek výparníků freon.
V podzemí zimního stadionu také najdete také oprávařskou dílnu, prostory sloužící k uskladnění dílu potřebných k přestavbě ledové plochy. K nejdůležitějším částem podzemí ale rozhodně patří hráčské zázemí. Nerozumějí se tím jen šatny, ale také fit centrum se saunou, masážní místnosti a dalším zařízením určeným k regeneraci sil hokejistů.
Důležitou součástí podzemního komplexu je jeho kanalizační systém, do kterého je svedena klasická ,,sanita"(voda ze sprch,umýváren), ale také voda z roztálého ledu.
VÝROBA LEDU
Když se před začátkem sezóny poprvé ,,dělá" led, musí se nejprve betonová plocha dokonale vychladit (asi na - 7 až - 8°C).
První nástřik může přijít až po důkladném vychlazení betonové plochy. Ideální je rozprášená vodní mlha, ale dovedete si jistě představit, jak dlouho by takové zaledňování trvalo. Pracovníci, kteří plochu zaledňují, používají hadice, proud vody stříkají směrem vzhůru a na plochu ho nechávají dopadat v podobě vydatnějšího deště.
MALOVÁNÍ ZÁKLADNÍCH ČAR S REKLAM
První ledová vrstva má tloušťku 1 až 1,5 cm. Na ni se malují základní čáry (půlicí, třetinové, prostory pro vhazování apod.). K namalování ,,lajn" a nakonec i reklam se používají barvy ředitelné vodou - nejčastěji hlinkové.
Na některých zimních stadionech se místo barvení používají jakési obtisky. Samozřejmě se nejedná o obtisky v tom vlastním slova smyslu. Jsou to barevné krepové papíry, které se na led ,,přilepí" čistou vodou.
Jakmile jsou základní čáry namalovány, ledová plocha dostane další zhruba centimetrovou vrstvu vody, po jejímž zmrznutí jsou na ni stejnou technologii namalovány reklamy. Nakonec nastoupí rolba, která led seřízne a vyhladí.
TENIS NA LEDĚ?
Během hokejové sezóny však zimní stadion prodělává řadu proměn. Jeden den se zde hraje lední hokej, za dva dny třeba mezinárodní zápas v házené a za týden vás možná potěší některá hudební skupina.
Mnozí diváci si možná myslí, že led se pokaždé rozmrazí a odstraní. To však není pravda. Led z očí návštěvníků skutečně zmizí, ale jen díky šikovnosti pracovníků zimního stadionu a důmyslné konstrukci, která se položí těsně nad ledovou plochu. Vrchní část této konstrukce pak tvoří palubovka pro košíkovou, odbíjenou či házenou, tartanový povrch pro tenisové utkání nebo pódium pro zpěváka. A protože jsou demontovány i hokejové mantinely, vypadá to na první pohled, že led ze zimního stadionu skutečně zmizel.
ODSTRANĚNÍ LEDOVÉ PLOCHY
Po sezóně se však led odstranit musí. Někdo si může myslet, že uprostřed hrací plochy se nachází nějaká obrovská výlevka, led se nechá roztát a voda jednoduše výlevkou vyteče do kanalizace. Ve skutečnosti je ledová plocha sbrušována rolbou až téměř na beton a teprve zbylá tenká vrstvička ledu se nechá roztát. Vodu, nebo ještě pracovníci stadionu stírají do míst, kam rolba ukládá seříznutý led. Mokrý beton vysoušejí účinné fukary, které na něj vhánějí teplý vzduch, neboť jedině suchý beton bez úhony přečká léto a bude připraven na další sezónu.
HOKEJKY
Hokejka je pro hokejistu jednou z nejdůležitějších součástí výstroje. Někdy v počátcích hokeje hráči používali zahnutou hůl vyrobenou z jednoho nebo ze dvou kusů. Dnešní hokejky jsou ale složité sportovní nářadí, pro špičkové hokejisty vyráběné doslova na míru. Při výrobě hokejky je totiž důležité vědět, zda je hráč levák, či pravák. To pro správné prohnutí čepele, neboli lopaty. Za tím účelem jsou soudobé hokejky skládány z několika dílů.
Měnil se také materiál k výrobě hokejek. Spodní partie, původně ze dřeva nebo z překližky, byly postupně doplňovány skelnými lamináty. V současnosti ser hokejky vyrábějí s použitím kevlaru, hmoty ABS, několika vrstev překližky či dýhy a z nejrůznějších laminátů.
RUKAVICE
Na hokejové rukavice je kladeno mnoho mnohdy protichůdných nároků. Rukavice mají hokejistu chránit před údery a tím před zraněním rukou. Je potřeba, aby byly dokonale ohebné,a navíc ještě musí umožnit hokejistovi lehce, přesto však pevně držet hokejku.
KOLIK STOJÍ HOKEJISTA?
Hokej, zejména ten extraligový, není levným sportem. Jak se hra zrychluje a také je stále tvrdší, musejí si hokejisté chránit ohrožené části těla. Hlavu chrání přilba, klíční kosti nárameníky, používají se chrániče loktů, holenní chrániče, rukavice, stulpny a další.
Zjistil jsem z dostupných zdrojů, na kolik přijde taková výstroj a výzbroj českého extraligového hokejisty, tak se teď pojďme na to společně podívat:
Chránič obličeje z organického skla - 1200 Kč
Přilba - 2500 Kč
Nárameníky 1 - 4150 Kč
Nárameníky 2 - 4500 Kč
Dres - 2500 Kč
Chrániče loktů - 2800 Kč
Rukavice - 5000 Kč
Hokejka - 1500 Kč
Holenní chrániče - 3000 Kč
Rybano - 390 Kč
Suspenzor - 250 Kč
Kalhoty - 5000 Kč
Stulpny - 700 Kč
Brusle - 15 000 Kč
CO MOŽNÁ NEVÍTE?
Stejně jako hokejka, je důležitým hokejovým nářadím i touš, neboli puk. Na rozdíl od hokejek ale musí mít puk teplotu stejnou jako led (asi 5 až - 7°C). Z těchto důvodů jsou puky (na utkání jich musí být dostatečná zásoba) před zápasem zmrazeny a během utkání jsou uloženy ve speciální termotašce. Zmrazení puků je důležité, neboť kdyby měly během zápasu vyšší teplotu, hůře by po ledě klouzaly, odrážely by se jinak než obvykle, zkrátka ztěžovaly by hokejistům hru.

ZA DÁVNÝCH ČASŮ, V DOBÁCH STATEČNÝCH RYTÍŘŮ

10. dubna 2007 v 18:03 Rytířské bitvy a osudy
Za dávnýchčasů, v dobách statečných rytířů
musel být nádherný pohled na jezdce oděného v brnění, projíždějícího temnými lesy s blýskavou
zbrojí, štítem, kopím a vlajícím chocholem, sedícího na ušlechtilém oři, který musel být silný, aby
unesl takové zatížení, a plný ohne, aby dokázal zaútočit na nepřítele. Blízko něj cválal na mezku
mladík - pomocník a společník, který se jednou také stane rytířem. Za nimi houfec zbrojnošů, vese-
lých bojovníku, připravených následovat svého pána třeba do pekel. Byli to udatní rekové zašlých
času, kteří bojovali pro svou zemi a vybojovali mnoho slavných vítězství, oddáni svým rytířům.

Rozmach rytířské kultury k nám přišel z Francie v souvislosti s křížovými výpravami za posledních Přemyslovců. Šlechta se zabývala jen vojenskou službou, jedině tu považovala za důstojnou. Účastnila se bitev a válek, v čase míru klání a rytířských turnajů, zvaných též kolby či sedání.
Zvláště třinácté století by se mohlo nazývat dobou rytířů. Neklidná doba křižáckých výprav a stále hrozícího nebezpečí z východu, zejména mongolských Tatarů, patřila právě rytířskému stavu. Rytíř se stal zárukou bezpečí, lidé v něm viděli odvážného muže, bojovníka proti zlu.
Předpokladem pro udělení rytířské hodnosti byl šlechtický původ. Čekatel musel předem prokázat svoji statečnost, pevnost v křesťanské víře, bezúhonnost. Pokud tyto podmínky splnil, uslyšel pak při obřadu pasování známou formuli:
"Ve jménu Boha, svatého Michala a svatého Jiří, pasuji tě na rytíře!"
Za provinění proti rytířské cti a za zbabělost byl stejně obřadně z rytířského stavu vyloučen. Kdo se protivil panovníkovi, musel být potupen, v horších případech popraven.
Opravdový rytíř tělem i duší vyjížděl do kraje, aby mohl prokázat dobrý skutek každému, kdo to potřeboval, zejména ženám nebo dětem v nouzi. Tomu kdo takto jednal a konal dobré skutky, se říkalo potulný rytíř. Muži z jeho družiny byli také ochotni podat pomocnou ruku potřebným.
Panoš nosil pánovi část zbroje a směl ho doprovázet i do bitev. Vyznamenal-li se statečností, byl v jednadvaceti letech slavnostně pasován na rytíře.
Rytířství a rytířský řád založil v Anglii před 1500 lety král Artuš. Žil po smrti svého otce, krále Uthera Pendragona, se svým strýcem. Nikdo nevěděl, kdo se stane novým králem. On sám netušil, že je synem zemřelého panovníka. Jednou našli na hřbitově velký balvan, ve kterém byl zaražený meč. Na kameni stálo napsáno:
"Kdo vytáhne tento meč z kamene, je právoplatným králem celé Anglie."
Všichni urození páni se o to pokoušeli, ale žádný z nich jim ani nepohnul. Toho dne se pořádal turnaj, na kterém měl bojovat Artušův bratranec. Ten však zjistil, že zapomněl svůj meč doma a poslal Artuše, aby mu ho přinesl. Artuš ho nemohl najít, když tu si vzpomněl na meč v balvanu a vydal se pro něj.
Vytáhl jej jako nic a donesl ho bratranci. Po turnaji ho zasunul zpátky. Po Artušovi se snažili dostat meč z balvanu všichni muži, ale nedokázali to. Když se o to Artuš znovu pokusil, vytáhl ho úplně lehce. Proto ho prohlásili za krále. Artuš kolem sebe shromáždil skupinu rytířů a sedával s nimi kolem velkého kulatého stolu. Proto se jim říkalo "rytíři kulatého stolu".
Za patrona měli svatého Jiří, protože byl mezi všemi svatými jediný jezdec, odvážný voják a bojovník, který se přihlásil ke křesťanství, přes mučení se nevzdal své víry a zemřel pro ni. Podle pověsti zabil draka a tím zachránil královskou dceru a další oběti.
Zachoval se tak, jak by se měl zachovat každý rytíř, potírat zlo, které drak v legendě symbolicky ztělesňuje. Proto si ho Artušova družina zvolila za patrona.

Jak vznikaly erby

Své erby měli panovníci, šlechtici, rytíři, někdy i církevní hodnostáři. Jedině tito erbovníci mohli udílet vyznamenání, pocty, řády či povýšení za vykonání významné služby pro ně nebo záslužný čin pro stát. Erby mohl měnit pouze panovník.
Vznikaly původně z důvodu rozeznání rytířů v brnění, Rytíři se museli držet těchto zásad:denně se účastnit mše svaté, bojovat za víru a katolickou církev, postupovat vždy čestně, nasadit život za právo a za slabšího, chránit sirotky a vdovy, poslouchat papeže, císaře, krále a jinou vrchnost.
Z těchto zásad se dají odvodit činy, za něž mohl být polepšen erb, kromě úspěchů ve válkách a turnajích.Základní heraldická pravidlatvorby erbů, která panovník při přidělování dodržoval, určují, jaké znamení čili figury erb obsahuje.
Heroldská- dělení na pole aobecná- postavy lidí,věcí,zvířata,rostliny,mystické bytosti. Erb může býtneúplný- pouze štít neboúplný- štít,přilba,přikrývka,točenice či koruna a klenot.
Erb mohl někdo získat třeba při povýšení do šlechtického stavu nebo také v souvislosti s udělením rytířských řádů. Šlechtictví se nedalo koupit, bylo nutno prokázat zásluhy o vlast či panovníka na poli válečném, diplomatickém,finančním,uměleckém, vědeckém nebo později ve Velké Británii dokonce sportovním. Ne vždy musel nutně být erbovník(držitel erbu) šlechticem.
Stalo-li se, že potomek byl slavnější než jeho předchůdci, mohlo dojít k polepšení rodového erbu a to několika způsoby, třeba změnou barev, úpravou figury,přidáním přilby, klenotů, koruny nebo znaků či poli panovníkova erbu na znamení jeho vděčnosti.