VIVE DIEU, SAINT AMOUR

TO JE ŽIVOT

7. dubna 2007 v 1:11 |  Časopisy a knihy
Snad znáte podobiznu básníka Josefa Václava Sládka od Maxe Švabinského, a pokud ne, určitě se s ní někdy setkáte. Je na ní ,,vážný a tichý stařec, poznamenaný ranami osudu", jak o něm kdysi napsal jiný básník. V očích má bolest a únavu. Byl to velký básník a byl jen náš, byl možná nejvíc český ze všech českých básníků.
Josef Václav Sládek se rozhodl k cestě za oceán, protože byl, jak se skoro slušelo na básníka té doby, ,,vnitřně rozervaný", ale také proto, že se chtěl zdokonalit v angličtině. Byl prvním českým básníkem, který prošel krajinami kolem Michiganu, poznal americké pralesy, plul po Mississippi a projel texaské prérie. Setkával se s Indiány, poraženými a vlastně už odcházejícími z krajin amerického východu. ,,Na hrobech indiánských" se jmenuje jedna z velkých básní jeho první básnické sbírky a v Kewaunee u Michiganského jezera napsal báseň ,,Pomník indiánův".
Byl citlivý, snad až příliž, ale to v Americe nikoho nedojímalo. Musel se nějak živit. Byl nádeníkem, ale také redaktorem krajanských novin, učitelem v české škole a pomocníkem, kostelníkem i ministrantem polského misionáře. Toulal se po Americe, aby ji poznal, a také proto, aby poznal sám sebe. Prožil v Americe dva roky. Změnil se. A také básně, které psal, se změnily.
Stačil prožít příběhy jako vystřižené z dobrodružné knížky. Lovil v pralesích kolem Michiganu,ale pádloval také na staré indiánskékánoi za vodními růžemi. ,,Utekl jsemdo volných pralesů," napsal ,,a puška stala se mi družkou. Na kupách zporážených stromů, uprostřed práchnivějícího a zase vyrůstajícího života,při šumotu chvějících se listů a praskotu padajících kmenů, tisknu tu pušku
k prsoum svým, je železná, je chladná,ale zdá se,že cítí se mnou."
Byl básník.I v pralese.
Zůčastnil se trestné výpravy proti indiánům, kteří zastřelili šípem koně farmáři, ale když je konečně dostihli, představa trestu se rychle rozptýlila v průzračném vzduchu a pozvali je raději na společný oběd. Zdáli se jim příliž hubení a příliž vyčerpáni prohrami, ze kterých se ještě nevzpamatovali, a nechtěli k nim přidávat ještě jednu. Později se ukázalo, že nic lepšího udělat nemohli, protože koně zastřelili mexičtí bandité a ten šíp měl ukazovat k indiánům, aby na ně svedl vinu.
Vypravil se pěšky do pouští Texasu. Který byl v jeho dobách ještě málo obydlený a jehož osamělá stavení se podobala pevnostem, i se střílnami a palisádami. Chodil po indiánských stezkách celé týdny. Živil se nejčastěji kukuřicí - pokud ji měl. V noci spal u praskajících ohnů a naslouchal vzdálenému vytí šakalů.
Aby ušetřil peníze, plavil se po Mississippi na palubě nákladní lodi. Tahal s černošskými lodníky dříví ke kotlům. Jeden z jeho amerických přátel později vzpomínal na setkání se Sládkem po této plavbě. ,,Sládek, cestou umouněný,prosil, aby mu bylo podáno vody k opláchnutí a osvěžení. A pak jsme usedli a nastalo vyptávání. Sládek vyprávěl o své plavbě. Dost zkusil, ale ani dost málo jej to nemrzelo. Co zažil, nevyváží prý žádný peníz. Tam na lodi viděl Ameriku jinou a pravdivější."
Vydal se po stopách Vojty Náprstka, kterého měl rád a kterému se obdivoval. Dostal se do Milwaukee, kde Náprstek vydával první české noviny, seznámil se také se zástupcem Náprstkova amerického knihkupectví, ale protože Náprstkovo nadšení pro muzeum bylo nakažlivé - ani dálka, která dělila Sládka od Prahy, na tom nic nezměnila - rozhodl se také sbírat kolem San Antonia doklady o americké přírodě pro Národní muzeum.
Chodil po indiánských stezkách a snažil se porozumět těm, kteří na nich nechali svoje stopy. Spal v podpalubí lodi, na pytlích s obilím, vedle
černochů, kteří ještě nedávno byli otroky, a snažil se také jim porozumět. Poslouchal jejich písně také v Lousianě.
Do jednoho z dopisů, který poslal do vlasti, napsal,že ,,až setrou se s mysle mé všechny ty chmury často ji kalivší, pak navrátím se domů".
Dva roky je dost dlouhá doba, aby se ,,chmury", které básníka vyhnaly za oceán, konečně rozptýlily. Také jeho angličtina se za ty dva roky hodně zlepšila. Byl pro nás vždycky básníkem domova, ale snad by se jim ani nestal, nebýt té dlouhé americké cesty.
Zážitky z amerických cest najdeme v první básnické sbírce Josefa Václava Sládka a v jeho knize fejetonů ,,Americké obrázků. V Americe také přeložil Longfellowovu ,,Písen o Hiawatě".
Kde vigvam stál, se táhnou do šíra
A líhnou vaše města jako houby
A v lesích pádná houká sekyra
A množí denně vaše dílo zhouby,
A z lesů plot prérii rozřeže
A po jezerech letí parní šrouby
A roznášejí vaše loupeže…
(Z básně ,,Na hrobech indiánských")
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama