VIVE DIEU, SAINT AMOUR

PŘÍBĚH SPOKOJENÉHO ČLOVĚKA - ČÁST 1

18. dubna 2007 v 22:10 |  Příběh spokojeného člověka
Příběh spokojeného člověka vypráví o uvědomování, jak důležitý a vzácný je každý den života a jaký je to dar, když člověka nic nebolí a může být s někým, s kým je mu dobře…
Rozhodl jsem se proto sledovat příběh obyčejného člověka, který si - zprvu poklidně - žije v dnešním světě. Řekl jsem si, že se na náš známý a každodenní svět pokusím poohlédnout z odstupu a že zkusím vytvořit prostor pro to, abychom o tom světě mohli nakonec všichni společně přemýšlet. Tak vznikla postava Spokojeného člověka, postava ve které se možná postupem jeho vývoje uvidíte i vy sami.

Scéna první

Takhle nějak vypadá spokojený člověk. Rád se dobře nají, rád se dobře napije, je to ostatně na něm vidět, nepohrdne občas nějakým tím požitkem - rád si třeba ráno dlouho pospí a rád vůbec nic nedělá - a když tohle všechno má a tohle všechno může, tak mu vlastně nic neschází. Jeho den má přibližně takovýhle spád:
6 hodin ráno - ještě chrápe
6.30 - otočí se na levobok, tj. že se otočí na stranu
7 hodin ráno - stále chrápe
7.30 - opět se otočí, ale tentokrát na pravobok
8 hodin ráno - ještě chrápe
8.30 - otáčí se na první bok
9 hodin ráno - ještě spí
9.30 - otočí se na záda a pootevře oči. Venku pomalu utichá ranní zpěv ranních ptáčat - zmožená a dlouhým pozpěvováním vyčerpaná a vedrem znavená ptáčátka se vracejí do svých hnízd, aby uvařila něco k obědu. Asi červy.
10 hodin ráno - spokojený člověk vychutnává pohodlí své postele, hebkost svých peřin, hedvábný lesk svých papučí. Už nechrápe. Leží a rozjímá - odpočívá. Zotavuje se z dlouhého spánku. Ranní ptáčata už mezitím myjí nádobí po červech.
10.30 - na spokojeného člověka doléhá první denní starost. Tam kdesi dole, u pupku, se začíná ozývat hlad.Zprvu nesměle, ale vytrvale.
11.00 - hlad sílí, ale není nepříjemný. Tam kdesi dole, ještě maličko níže pod pupkem, se začíná ozývat jiná potřeba.Stále sílí a není nijak nesměla. "Neměl jsem včera večer tolik pít,"řekne si náš spokojený človíček. "Nemusel bych teď tak brzo vstávat, ach jo".
11.30 - ještě leží. Močový měchýř se začíná podobat nafouklému balonu a hrozí vybuchnutí.Spokojený člověk dumá, jestli někde nemá náhodou po ruce vhodnou nádobu, aby nemusel chodit tak daleko.
12.00 - Ranní ptáčata strávila červy a hledají stín, kam by se mohla posadit a pokračovat v nedokončené hudební siestě z rána.Nádoba není.
12.30 - Člověk se zvedá, vklouzává do svých hebkých papučí a rychlými kroky odhopká, jinak by zmeškal, na svůj záchod. M?á ho krásný, bílý a splachovací, pěkně se na něm sedí. Člověk usedá a sahá po ohmatané již knížce, nejlepší své družce.
12.50 - Je vykonáno. Spokojený člověk odchází do kuchyně, prozářené ranním sluníčkem. Otvírá lednici a spíž. Obě jsou plny. Předtím si samozřejmě umyl ruce, protože není žádné prase.
13.00 - První rozmělněná sousta lehce kloužou trubicí do žaludku. Až do ledvinek, jak by řekl Kája Mařík. Až do ledvinek Kája Mařík říkal, když mu něco moc chutnalo. A našemu spokojenému člověku velice chutná. Pokladl si velký grahamový rohlík, pěkně silně namazaný máslem značky Rama, mnoha plátky té nejšťavnatější šunky a žvýká a sliní. Ale sliní dovnitř, protože není žádné prase.
13.30 - Žvýkání ale po nějaké době pěkně unaví. Spokojený člověk se odebere tudíž na zahradu, kde ho čeká jeho milovaná Eržika - krásná,široká a běloučká houpací sít. Vysápá se na ní, jelikož její vrcholy je někdy horší zdolat a o chvilku později usíná v její bělostné náruči blaženým spánkem. Hmyz ho přitom neruší a ranní ptáčata ho svými stopanginkovskými, vyšeptalými hlasy vrhají do náruče snů.
17.00 - Sluníčko se ztratilo za hradbou vysokých paneláků a spokojený člověk se probouzí k životu. Ne zrovna zimou, ale chladem, víte. Takovým mírným rozechvěním právě probouzeného opilce, pardon spáče. Kalnýma, ale spokojenýma očima obhlíží zahradu. Pod stromem leží a těžce dýchá skupina naprosto vyčerpaných ranních ptáčat. Spokojený člověk se protáhne a zívne a odebere se domů. Míří rovnou do své koupelny a začne napouštět vanu horkou vodou. Nalije si do ní pěnu s vůní mandloní - a teď se chvilku nedívejte, on se svléká donaha - a teď už se dívat můžete, protože člověk se ponořil do horké vody a husté pěny a není opravdu už vůbec nic vidět.
V průběhu následujícího patnácti minut spokojený člověk střídavě připouští studenou a teplou vodu, podle toho, jestli je mu spíše zima, nebo spíše teplo.
18.15 - Spokojený člověk prsty u nohou vytáhne špunt, aby se nemusel moc zvedat. Už by chtěl být z vany venku, ale při představě toho, že se bude muset celý utřít a znovu obléknout, mu po čele přebíhá náznak chmur. Ted se nedívejte - voda vytekla.
18.30 - Spokojený člověk ještě leží na dně vypuštěné vany. Začíná se do něj dávat - no víte, ne snad zima, ale trošku chlad, jako když ležíte ve vaně, ve které už není voda.
18.40 - Spokojený člověk opustil svoji vanu. Ve vaně mu to, tot se ví, pořádně vytrávilo. Jde do kuchyně a otvírá ledničku a spíž, jsou plny, jen o malinko méně než ráno. Usedá za stůl, pokrytý modročervenofialovobílým fosforeskujícím ubrusem a lačně se pouští do prvních soust. První sousta jsou vždy nejlepší. Když ale dobře zapíjíte, je vlastně každé sousto trošku jako první. Na ulicích se začínají rozsvěcet lucerny, a v očích spokojeného člověka již dávno hoří plamen blaha. Ranní ptáčata se vysíleně plazí do svého hnízda. Jdou spát.
19.30 - Ztěžklým krokem přechází náš unavený, ale spokojený člověk k pohovce, měkoučké pohovce s takovým roztomilým malým podhlavníčkem. Ulehne na ni a na dálku - považte na dálku - zapne televizor. Magická skřínka naplní jeho pokoj měkkým namodralým přísvitem.
Venku se docela setmělo a černé nebe svítí statisíci hvězd. Ptáčata tvrdě spí, nabírají sílu.
23.50 - Nejen ptáčata, ale celé město už spí, záře oken lidských obydlí už dávno pohasla. Jen v jednom okně se ještě komíhá namodralá zář. Spokojený člověk ještě nespí. Kdepak on a spát. Taková hloupost.Televizní obrazovkou vstupuje do jeho pokoje celý prapodivný svět. Moře.Pouště. Polopouště. Polomoře.Turecké bazary. Vůně přezralých datlí. Ruch vzdálených měst. Ticho vzdálených lesů. Spokojený člověk, díky televizi ví, jak se pod hladinou rybníka líhnou čolci a co samec lvouna mořského vypouští ze žláz důmyslně skrytých nad ocasní ploutví. Dobře, že to na život v přírodě nevypl. Kamery televizních štábů jsou jeho předsunutýma očima, neklidně těkají a poulí se na kdeco, jen aby to spokojený člověk viděl a nemusel přitom vyjít za branku své vlastní zahrady.
I den spokojeného člověka se zvolna chýlí ke konci - brzy mu zahrají jeho oblíbenou píseň a on se při ní probudí a ucítí - no víte, ne přímo zimu, ale takový chlad, jako když vás někdo vzbudí uprostřed noci a celý pokoj září chladným svitem televizního zrnění.
01.30 - Spokojený člověk se potmě dotápe do dokořán rozevřené náruče své miloučké postele. Těžká peřina, teď ve tmě podobná neforemnému zavalitému hrochu, jej zalehne sladkou konejšivou tíží. Tak za sebou máme další den, povzdychne si člověk s blahobytnou úlevou.
Ale ráno si budu muset trošku přispat, když jsem to dneska večer tak natáhl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pa-či Pa-či | 27. října 2008 v 21:46 | Reagovat

Máš to moc hezké, ale možná se ti tam moc často objevuje slovo-Spokojený člověk. Jinak Oki.

2 Řehul Řehul | E-mail | 19. ledna 2014 v 20:44 | Reagovat

Dost dobré... Ne nepodobné mému životu... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama