VIVE DIEU, SAINT AMOUR

KUBA

12. dubna 2007 v 0:02 |  Cestovník
KUBA
NA KUBĚ ZÁLEŽÍ NA DVOU VĚCECH
KOLIK MÁTE DOLARŮA KOLIK SNESETE RUMU

Kdyby se historie dala vyučovat podle aut v městských ulicích, byla by Kuba fenoménem.

Z předrevolučního období zdědila americké plechové koráby, z Castrova experimentu ji zanechaly volhy, moskviče a nákladní zily.
Ekonomickou krizi a chaos posledních let symbolizuje černý a ústa dezinfikující kouř v ulicích, produkt nejen značně přesluhujících motorů, ale i špatného paliva, jehož má Kuba nedostatek. Castrova politika zrelativizovala vše - od svobody přes pontiaky a moskviče až po dny v týdnu a hodnotu peněz. Úterý někdy znamená středu anebo prostě maňana, tedy že to nebude v úterý.
A kubánské peso není vždy peso, neboť existuje ještě peso konvertibilní, ekvivalentní dolaru, jehož hodnota se někdy rovná pesu obyčejnému. I když někdy také ne.
Třeba pivo. Místní značka Crystal, docela kvalitní obdoba českého ležáku, stálo moji kamarádku Ivanu dolar, zatímco prý kubánce před ní dvacetinu, jedno peso. Zmatek s měnou je důsledkem dolarové reformy, kterou El Comandante Castro spustil v roce 1992, čímž mimo jiné rozdělil národ na dolarovou minoritu, nakupující v klimatizovaných dolarových obchodech, a pesových majoritu, odkázanou bud na státní kupony na jídlo, nebo na vlastní dovednost. Mezi šťastnější patří rodiny s příbuznými na
Floridě a ti, kdo přijdou do styku s cizinci:taxikáři, dealeři drog, prostitutky, pasáci a lidé pronajímající ve svých domech nebo bytech pokoje.

El Diablo

Dvoumilionová Havana, v níž kdysi popíjel daiguiri Ernest Hemingway, místy prý vypadá jako po ničivém náletu vandalů. Několikaletá téměř globální izolace ostrova měla na město zničující účinek, jemuž odolala snad jen chuť rumu a doutníků.
Před Hemingwayovým barem El Floridita dnes stojí livrejovaný personál a nabízí daiguiri za pět dolarů. Fasáda voní dolary, zbytek města ale čpí levným pesem. V domech chybí elektroinstalace nebo nejde proud.

Nakládáky a holky za 15 pesos

Cestovat v Havaně autobusem je jako pít daiguiri bez džusu. Většina jich praská ve švech, a to i tzv. cameos, prostorné návěsy profilem připomínající velbloudy, tažené americkými tahači. Ulice Havany jsou téměř nonstop plné a cameos, rikšové, taxikáři i menší autobusy přemistují tisíce lidí sem a tam. Jenže kam vlastně a proč?
Mnoho Kubánců už zjistilo, že v Che Guevarově teorii nového člověka, založené na lásce k práci pro komunitu, musí být trhlina. A jednoduše přestali pracovat. Radši se dívají na státní televizi nebo se věnují sexu, který zůstal zadarmo.
Anebo vyhledávají dolarové pracovní příležitosti. V zemi, kde průměrný měsíční příjem nepřesahuje patnáct dolarů, nezáleží na tom, zda jste doktor, nebo pouliční doplnovač zapalovačů(inspirativní profese). Část inteligence, jíž během let opustila víra v Castrovy nekonečné reformy, Kubu opouští. Jde o jednu z trpkých kubánských ironií, protože právě revoluce z Kubánců udělala jeden z nejvzdělanějších národů na světě. Krátce po ní poslal Fidel Castro tisíce učitelů i do těch nejzapadlejších koutů země,aby tam učili venkovany číst a psát. Dnes má každé středně velké město univerzitu, paradoxně však produkující elitu nejvíc toužící ze země odejít.
Ivana mi vyprávěla zajímavou příhodu kterou zažil její kamarád, se kterým tam byla…První večer v Havaně se k němu přifařila mulatka v tyrkysových elastických šortkách a papouškově barevné šusťákové bundě. Sandře, jak se mu představila, mohlo být prý tak něco mezi čtrnácti a dvaceti. V pravidelných intervalech vždy na pár vteřin odhalila svá bujná ňadra. Její druhé slovo jemuž rozuměl, bylo ,padesát" a třetí které neřekla, muselo být ,dolarů".On na to ,Sí". A co takhle patnáct? No problema - odpověděla mu…
No na Kubě prostituce existovala odjakživa a vymítit se jí nepodařilo ani Castrovi. Spíš naopak. Po týdnu měl Ivančin kámoš pocit, že jednu ženu prodává snad deset mužů.

Kubánské Blues

Aby unikli oba stresu Havany, vydali se do Pinaru del Rio, stodvacetitisícového města, necelých dvě stě kilometrů jihozápadně od metropole. Jejím hostitelem se na pár dnů stal učitel marxismu na místní střední škole Oscar Suárez, chlapík který si prý pamatoval Karla Gotta pod kubánským pseudonymem Leon de Praga.
Ubytovat cizince je sice legální a většina Kubánců si tak vylepšuje svůj příjem, nikdo se ovšem nechce stát terčem policejních kontrol. Ti, kteří se rozhodli podnikat, musí každý den pobytu cizinců vyplňovat zvláštní kartičky.
Večer Ivanu a jejího kamaráda vzal Oscar na místní disko, možná aby ulevil jejich kocovině z předešlého večera, kdy jim bez ledu míchal jedno mojito za druhým. Zadní dvůr, stejně jako celý interiér prostorného koloniálního domu, byl zaplněn lidmi popíjejícími pivo do rytmu mezinárodních hitů skupiny Eiffel 65.

Trinidadské Blues

Až v padesátisícovém Trinidadu, nádherném koloniálním městě na jižním pobřeží na moment unikli Eiffelovi 65 a našli pověstný bohémský život. V baru v centru města hráli každý večer muzikanti, jejichž syrová hudba je přiměla znovu pít i mojito a zapomenout na ranní kocoviny.
Po dvou týdnech, kdy si užívali atmosféry Ostrova svobody byli zpět na havanském letišti kam je odvezl z kubánského letoviska, které má s Kubou společné snad jen chicas, padesátiletý majitel pontiaku. Na sympatického šoféra(podle Ivany) se usmálo štěstí. Z padesáti dolarů,které mu zaplatili za cestu do Havany mu sice větší část sebere varaderská taxikářská mafie, jež obchod sjednala a která nebožáka nechala čekat čtyři kilometry za městem(kam je dopravila klimatizovaným Mitsubishi), ale i tak to pro něj nebyl špatnej den(prej).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama