VIVE DIEU, SAINT AMOUR

GOLEMŮV SEN

9. dubna 2007 v 12:38 |  Historie
GOLEMŮV SEN
Existovala legendární bytost z pražského ghetta? Duševně nemocný člověk nebo robot? Pouhý výmysl?

Nebýt Starých pověstí českých od Aloise Jiráska a filmu Císařův pekař a pekařův císař s nezapomenutelným Janem Werichem v hlavní roli možná by vyprávění o Golemovi znali jen příznivci tajemných legend a pověstí, ale takhle…
Golemův příběh patří mezi nejznámnější tajuplné historky bývalé staré židovské čtvrti na Starém městě Pražském. Za nočních temnot vystupuje jeho postava z výklenků i temných zákoutí spletitých uliček, z nichž jen málo přečkalo rozsáhlou asanaci na přelomu století.
Na začátku celé historie tajemného příběhu byl moudrý pražský Epimetheus Rabbi Jehuda Löw ben Bezalel, který v Praze žil v 16. Století a především pak slova staré pověsti:
Rabbi stvoril Golema tajne, privedl ho do prazského zidovského ghetta a vydával jej za chudobného neštastníka, který je nemý, aby ho nakonec prijal za sluhu v synagoze. Ve chvílích, když se Golem stal nebezpečným, rozhlásil, že nebohý nemý sluha pomátl a utekl neznámo kam… a s nekolika zasvecenci ho pritom tajne pohrbil na pude synagogy, kam zakázal pristup…

Zrození

Z pověstí je také znám postup, jak rabbi Löw se svými pomocníky z jílu vytvarovali postavu podobnou lidské, jak v tajemné noci Golem ležel před nimi obličejem k nebi, jaký obřad předcházel pak tomu nejdůležitějšímu - vdechnutí života. Nechybí ani tajuplné vyprávění o pergamenu s napsaným šémem, vloženým do Golemových úst (šém neboli šém-ham-foraš - 72 jmen božích). Z hliněné postavy pak vzdělaný rabbi udělal živoucí podivuhodnou bytost.
O Golemovi se zmínil už v roce 1886 Jaroslav Vrchlický v divadelní hře rabínská moudrost, ale opravdu jen zmínil. Mnohem větší pozornost totiž Vrchlický věnoval rabbi Löwovi, který byl ústřední postavou romantického děje. Golem tehdy ještě nepoutal pozornost. O jeho popularitu se postaral až především Alois Jirásek ve Starých pověstech českých.
Je ovšem pozoruhodné, že o Golemovi není žádná zmínka ve spisech rabbi Löwa, jemuž přičítají stvoření této pozoruhodné umělé bytosti bez rozumu, poslouchající slepě hlas svého pána. Podle některých autorů to potvrzuje, že Golem se slavným mužem staré židovské Prahy neměl vůbec nic společného a že ho k jeho osobě připojila smyšlená historka, která padla na úrodnou půdu romantiky a fantazie. Odpůrci tohoto názoru jsou však přesvědčeni, že Golem opravdu byl dílem rabbi Löwa.
Kdy ke Golemovu zrození došlo? To přesně nevíme. Staré prameny uvádějí jen neurčité datum..někdy koncem 16. Století. Novější prameny - kupodivu - udávají čas naopak velice přesně: čtyři hodiny po půlnoci 20. Dne měsíce Adaru roku 5340 židovského kalendáře, což bylo v březnu 1580. A kde se tak stalo, to už je zcela nejasné. Spíše však za městskými branami než v domě rabbi Löwa. Snad v přesněji neurčeném lese na vltavském břehu, možná v opuštěném cihelném lomu nedaleko brodu přes Vltavu, ale třeba také v opuštěné cihelně na území dnešních Košíř nebo v tichém a málo navštěvovaném zátiší pod dnešní Klamovkou.
Mechanický panák nebo vesmířan?
Co když ty všechny historky o Golemovi mají racionální jádro v umně vyrobených mechanických strojích? Už poměrně dávno v minulých stoletích vyrobili šikovní řemeslníci mechanické figury, které dokázaly chodit, pohybovat rukama a do značné míry se chovat jako lidé. Například v první polovině 13. Století sestrojil jistý Albertus Magnus z kůže, dřeva a mosazi domácího sluhu, který vykonával jednoduché pohyby. Slavný Leonardo da Vinci postavil pro krále Ludvíka XII. Mechanického chodícího lva. V oxfordské Bodleian Library uchovávají kopii arabského rukopisu z let 1204 až 1206 s popisem co všechno muslimové věděli o mechanice a výrobě mechanických figurín.
Na začátku 19. Století předváděl neznámý muž ve Frankfurtu nad Mohanem dřevěného Turka. Figurína ušla kus cesty, nabrala do dvou věder vodu z řeky. Když ji její tvůrce obrátil, pochodovala zpátky, postavila vědra na zem a poslušně se zastavila. Úžasné mechanické figuríny postavili také otec a syn Drozové v polovině 18. Století. Chlapce který kreslil jako skutečný malíř, děvčátko, které psalo, namáčelo pero do inkoustu a dokázalo napsat dopis o padesáti slovech. Složitý mechanismus napodobil dokonce dýchání, pohyby hlavy a očí.
Najdou se také úvahy dänikenovského stylu. Prý mohlo jít o bytost z jiných světů, o vesmířana, který z nějakých důvodů přilnul náklonností k moudrému rabbi Löwovi… Že to je přitažené za vlasy? Ano, a dosti!
Nemocný člověk?
Co když je vysvětlení zcela prosté? Vzpomeňme totiž, že Golem v záchvatu zuřivosti ohrožoval lidi… až přišel rabbi Löw a situaci vždy zvládl. Co když byl Golem nemocným člověkem, trpícím duševní chorobou, možná epilepsií, provázenou občasnými stavy zuřivosti? Ostatně někteří duševně nemocní svou chůzi i chováním legendárního Golema připomínají. Stavy útlumu se střídají s zuřivostí, pohybují se jako by automatickými strojovými pohyby…
Pražský Golem se podle legendy pro oživení zcela podobal člověku, nikoli neforemnému hliněnému panákovi. Tak jsme ho poznali až ve filmu režiséra Martina Friče. Šém mu rabbi Löw nepsal na čelo, ani ho nezavěšoval pod krk, ale vkládal mu jej pod jazyk. Golem je navíc nejčastěji popisován jako žlutý bezvousý mangoloid se šikmýma očima. Mohl dělat jednoduché práce podle příkazů pána, jehož poslouchal…a který mu dával pod jazyk lék. Ano, lék! Nikoli šém! Popisovaná pravidelnost podávání (každý pátek se podle pověsti šém obnovoval) může svědčit potřebě stálých dávek léku k odstranění záchvatů. A nezapomeňme, že při záchvatech se nemocným dával mezi zuby roubík z kusu hadru nebo kůže, aby si nepokousali jazyk!
Bylo to tak?
Jak tedy mohl vypadat základ pozdější pověsti? Jednoho dne přepadl Löwova sluhu velice silný záchvat provázený zuřivostí a vyděšení lidé běželi do synagogy pro moudrého rabína, který však přišel se svou pomocí pozdě. Nebohý sluha zemřel. Snad se zadusil, snad to zavinila nějaká nešťastná souvislost, možná nestačila dávka léku…
V každém případě rabbi Löw dobře věděl, že smrt člověka v židovském ghettu by mohla vyvolat velké nepříjemnosti, a proto rabín s několika zasvěcenými ukryl mrtvé tělo na půdu synagogy a zakázal tam komukoli vstup.
Tolik tedy jeden z možných výkladů. Co tedy skrývá půda staronové synagogy? Vůbec nic!
Pouze prach a směs holubího trusu, ztrouchnivělého dřeva, rozbitých tašek a kousků ztvrdlé malty na horních hřbetech klenby. Našli se totiž odvážlivci, kteří toto tajemné místo propátrali. Od minulého století dokonce několikrát. Přicházeli tam i řemeslníci. Například pokrývači. Po Golemovi v tajemných a zšeřelých prostorách však nebyla ani stopa.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama