VIVE DIEU, SAINT AMOUR

ÚVODNÍK

24. ledna 2007 v 22:02 |  Úvodník

CESTA VZPOMÍNKAMI

Procházím různá místa životem, co jsem zažil pěkného a co smutného. Na některé chvíle rád vzpomínám, na chvíle poznání, na chvíle proměn a na chvíle s fajn přáteli.
Kráčím - mými nejzazšími vzpomínkami od jeslí až po ty nejnovější a nejkrásnější, slučující se v jeden celek - naplněný sen. Po tu nejčerstvější a nejkrásnější vzpomínku, sen splněný - být štastný. Kráčím, přeskakuji, podlézám, přebíhám a vzpomínám dále.
Rád si vzpomenu na chvíle strávené s přítelkyní, které trvaly sice jen nepatrné tři roky, ale zanechali ve mně krásné vzpomínky a zkušenosti.
A cestu už raději ukončím, neboť jsem došel do nejzazšího špinavého kouta cest vzpomínek - špatné okamžiky. Hlavou se mi rojí stále větší smutek, utíkám raději pryč, ale nejde to. Skočím z cesty tedy pryč a půjdu si raději přečíst nějakou knihu.
Poslední den života aneb ranní zamyšlení
Je poslední den života a jsem starý a nevím, co s tím. Je mi dvacet čtyři a jsem starý. Jak jsem na to přišel? Jednoduše? Včera jsem dokázal poslouchat druhého člověka, který říkal věci, s nimiž jsem z hloubi duše nesouhlasil, aniž bych svůj odlišný názor třeba vyjádřil, ba dokonce jsem občas souhlasně přikyvoval. To když jsem s určitou dílčí částí jeho řeči mohl alespoň trochu souhlasit.
Po celý rozhovor jsem cítil jakousi bezmocnost, neboť jsem věděl, že mým názorům nebude naslouchat. A tak jsem ho nechal vypovídat a on odešel s vítězným úsměvem na tváři. Byl spokojený.
A tady je zakopán pes. Jak jsem mohl vůbec dopustit něco takového, tak kapitulovat. Jak jsem mohl nechat odejít někoho bez toho, abych ho upozornil, a to důrazně a vášnivě, že jeho názor nesdílím. Zkrátka jsem pro své pohodlí, ano, slyšíte dobře, pro své pohodlí zapřel svoji osobnost.
Na druhou stranu jsem tak získal člověka, který se mnou bude hovořit i příště, což také není k zahození.
Proč se potom cítím starý? Nejsem totiž zase až tak moc starý, že ano, abych si nedokázal vzpomenout, že potlačení svých vlastních myšlenek v zájmu dobrých vztahů s ostatními jsem považoval za svou obranu,ale zřejmě zde pracovala i únava z dosáhnutí cíle náročnějšího, ale raději jít přímou cestou bez zbytečných překážek a otázek.
Mám jedinej den na to, abych se vydal náročnější cestou, a nebude mi vadit, že už touto cestou nikam nedojdu, že už vrchol nezdolám.
Doufám však, že nikdy nezapomenu na doby, kdy jsem dokázal chodit i po obtížných stezkách života i když jsem to nedával najevo, a budu mít pochopení pro přátele, kteří dosud mají možnost cestami kráčet, protože bez nich bychom nikdy nedosáhli těch míst, na které ty moje cesty už nevedou. Moje cesta skončila - stezka má dosáhla svého konce. Na každém z nás, zaleží jakou stezku si vybereme a jaký konec nás bude očekávat na druhé straně a jak ho přijmeme…
Naučil jsem se naslouchat druhým.
Ale je to vůbec můj poslední den života?
Projevuje se stáří a přichází můj poslední den!
Nebo se jen projevilo moje osobní zrání?
Potom ale můj poslední den znamenal konec dětství a her. A začátek nového, ještě neznámého dějství. Získal jsem tak možnost započít novou životní epochu,
Sic znamenající, že budu proplouvat řekou těžkou,
Náročnou a klikatou.
Přemlouvání
Poprvé ji uviděl sedět před školou, kam oba chodili. Byla mu představena jejich společnou kamarádkou. Byla moc příjemná a hezká, rozuměl si sní. Druhého dne si poprvé dali pusu. Další měsíc ji telefonoval on někdy i ona jemu a několikrát se u ní zastavil doma. Potom spolu začali chodit. Oba ze žertu říkali, že ho k tomu přemluvila. Jezdili spolu na chatu, trávili spolu veškerý volný čas, dokonce se k němu nastěhovala. A pro oba to bylo moc krásný. Potom jednou nastoupila na jinou školu, po dlouhém rozhovoru se svou mámou, která ji k tomu dokázala přemluvit. Studium na nové škole nezvládala a také se dostala do party lidí, kteří si ji omotali kolem prstu, začala brát drogy. Za pár dní se rozešla ze svým klukem. Nemohla už dál a tak si jednoho dne vzala přiliž velkou dávku. Před jejich dům přijela sanitka a odvezla ji do nemocnice. U bílé postele seděla její maminka a onen kluk se kterým se rozešla, oba ji prosili ať neumírá, ale potřetí už ji nikdo nepřemluvil.
SOUČASNÝ SVĚT
Vzpomínám na své 18. Narozeniny. Oslavil jsem je se svolují tehdejší přítelkyní a přáteli, které mám rád. Zůstaly mi krásné vzpomínky, spousta super dárků a obrovský bílý plyšový pes, který se svou velikostí nebezpečně blíží mým rozměrům. Tohle zaláskované obří stvoření vyvolává sladké pocity nejen na jazyku, ale především na duši.
Když jsem se probudil do prvního dne své dospělosti, zjistil jsem, že místa v mé posteli je poněkud méně. Zpočátku jsem měl pocit, že má dospělost nabírá rozměrů, ale později jsem přišel na to, že od této chvíle jsme tady dva a já se budu o svou postel dělit s tímto příšerně sladkým a na nejvyšší míru pozitivním stvořením tohoto světa.
Žijeme zde na té podivuhodné, záhadami opředené planetě, všichni společně. Dělíme se o půdu, po které kráčíme, o přírodu, ze které žijeme, o vzduch, který dýcháme, ale poněkud se nám to vymyká z rukou. Půda se dá rozdělit, rozpolíčkovat, ocenit a tudíž i vlastnit a prodávat. Děláme si vlastní nároky na přírodu, a kdyby se i vzduch, který si každodenně dobrovolně otravujeme, dal vlastnit, neumírali by lidé bídou a hladem, ale i nadšením. Vytvořili jsme si svět, ve kterém bez peněz jako bys ani nebyl, a kde se už i city platí penězi. Dospělí manomaří a mnozí ani nevědí, za čím se vlastně pachtí. Dětem chybí láska a pochopení. Uniká smysl života. Láska je hledána v drogách. Zranitelnost zakrývaná slovy z vybraných slovníků. Svět je chaos a úplně naruby, ale najdou se i světlé stránky. A pokud je chce člověk hledat, nachází je alespoň v takové míře, aby stálo za to žít.
Na své 18. Narozeniny jsem dostal velikou bílou obludu. Mám rád svět, a rád se s tímto ,,pejsovačem" dělím o postel, i když není živý. A jsem rád že našel své místo právě v mém pokoji, neboť s jeho pomocí zvládám zvládám život poněkud příjemněji. Nepřestává mi opakovat, že stojí za to hledat ty pěkné věci a podpořit je vlastním přičiněním. V jeho obrovském srdci je dost místa pro všechny, neboť je v něm láska. Naše lidské srdce jsou stejně veliká, ale jsou víc, neboť jimi proudí život a tepe krev.
Tvoříme zde svět našim dětem, ve kterém se těžce dýchá a čím dál hůře žije. Zoufalství a beznaděje je víc než láska, pochopení a přirozená čistota.
Je správné, že čím dál častěji musíme unikat z toho co vytváříme k tomu, co zůstalo původní?
Musíme opravdu pokácet poslední strom,
Otrávit poslední řeku,
A ulovit poslední rybu, abychom zjistili,
Že peníze se nedají jíst?
.

Co šeptalas nám tenkrát

Svým splavem v nočních
Hodinách -
Po břehu tvém jak m rádi
Chodili bosi, v překrásném
Ránu zroseném ve vzpomínkách na to,
Co dalas nám ve snách našich.
Vábná jsi byla jako
Naše láska mládí
Když pohled náš tě
Láskyplně hladil z vrchu
Skalisek, náhle zvábila
Jsi nás znenadání ve
Třpytivé stříbro tvé
Vodní hladiny, jež tok
Tvůj nám tiše stlal.
Když my shlídly jednou
Tvé břehy pozdního rána,
Jež plné rosných krůpějí.
Řeko naše -
Ve vzpomínkách našich
Jsi navždy milována,
Bylas vždy naší
Dobrou nadějí a
Symbolem lásky.
Zem v zelen oděla se kol břehů tvých zemitých
A rána skřivan
Opěvoval - jez cosi ti
Šeptal tichem studené
A vlažné noci, své
Stříbro nejčistší na
Něm jsi svým kouzlem
Rozperlila, to sbohem
Jemu, jiskřivá odpoveď
Zazněla mezi stromy.
Kde stříbro vod a zlaté slunce
Žhne -
Kde smích i pláč
Rozprostírající se
Po horách symbolizuje
Mládí tam život náš se stále rozkvétá….
Zítra už ti sbohem dám, musím odejít -
Nejhezčí z toho, co mám
Navždy opustit.
Loučení mě bolí tak,
Že jsem tě tolik miloval
To si uchovám
Ač zůstanu sám."
"Když se dva lidé musí
rozloučit,
ach, to není veselé,
smutek třeba ctít.
Velkou bolest překonat,
Ale nepřestat milovat,
S novou odvahou
Kráčet cestou svou".
"Dobře žij, vzpomínej,
když už musím jít,
já tebe v paměti
provždy budu mít.
Uslyšíš-li ptačí píseň
Která rozptýlí tvou tíseň

Věz, že onen posel v lese

Ode mne ti pozdrav nese."
"Vztah dvou lidí může skončit ale jejich láska je věčná!"
"Nezbývá nic jiného než to, než hledat dotyčného který se bude alespoň trochu podobat "té" naší lásce"!
První láska byla a bude vždy osudová, celý život vlastně hledáme jen tu naší první, akorát že má jinou tvář"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama