VIVE DIEU, SAINT AMOUR

NAŠEL ČLOVĚKA

26. ledna 2007 v 0:01 |  2.Světová válka
NAŠEL ČLOVĚKA
NAPSAL KAREL HROCH
Leželi vedle sebe na poli dva vojáci. Oba těžce zraněni. Krev se mísila s hlínou a navlhčená hlína lnula k prstům, k obličeji i k šatům. V dáli se blýskalo z plamenometů a hřmělo z děl.
"Konec, kamaráde,"povzdechl si jeden ze dvojice.
,,Ne, ne," bránil se druhý. "Nemůže být konec. Mám ženu a děti. Čekají na mne. Těší se na okamžik, až zaklepám na dveře. Ne!" Rozplakal se.
"Slzy nepomohou," zašeptal první.
"Kdyby tak o nás naši lidé věděli, jistě by nám pomohli," sténal druhý.
"Kdybych jim mohl ukázat své rány, které jsem utržil v boji, jistě by je zlíbali, ovázali, jistě by nasytili prázdný žaludek, ukojili žízeň. Ach, dobrý duchu, pomoz! Dobrý duchu, pomoz mi, abych se dostal pryč z tohoto místa, pryč, někam mezi lidi."
Chvíli bylo ticho. Kamarád mlčel. Snad usnul. Nebo pozbyl vědomí?
"Dobrý duchu!"
"Myslíš, že by ti lidé pomohli?" ozvalo se nad raněným vojínem.
"Kdo jsi?" podivil se voják.
"Tvůj dobrý duch. Uslyšel jsem tvoje volání a rád bych vyhověl tvé prosbě. Věříš v lidi?"
"Věřím,"vykřikl vojín.
"Dobrá.Dám ti tedy sílu, aby ses dostal mezi ně, ale tak, jak jsi. Zkrvaven, roztrhán a umazán, takřka nepodobný člověku. Pomohou-li ti lidé, pomohu ti i já!" Než se voják zmohl na slova díků, ocitl se náhle na ulici ve městě mezi lidmi. Proti němu právě šel pěkně oděný pán.
"Prosím vás, pane, pomozte mi…"
"Patrně neumíte číst, protože jinak byste věděl, že v tomto městě je žebrota zakázaná. Všichni slušní lidé přispívají do pokladny pro chudé.
Obraťte se na město!"
Slušný pán doříkal slušně své poučení a kráčel důstojným krokem dále.
"No nevadí," utěšoval se vojín. "První vyhrání z kapsy vyhání. Jedna vlaštovka nedělá jaro a pro jednoho takového "slušného" pána neodsoudím všechny lidi. Půjdu dále. "Potkal pána s paní.
"Směl bych vás požádat o pomoc? Jsem voják, raněný, bojoval jsem…"
"Nezdržujte!" zasyčel pán.
"My jsme válku nechtěli," mírnila jeho sykot paní."Kdo vás poslal bojovat, ať se také postará o vaše rány."
"Pojď, ať nepřijdeme pozdě!"táhl ji pán dále od zamazaného vojína
"Takových teď bude," slyšel za sebou.
"Nesmím obtěžovat lidi na ulici,"řekl si vojín. " Každý někam spěchá, nemají čas na bolest druhého. Zazvoním u některých dveří."
A zazvonil.
"Přejete si?" ozval se dívčí hlas.
"Podívejte se na mne, jak vypadám,"zaprosil voják. "Potřebuji lidské pomoci."
"Promiňte, ale pán má dnes doma právě větší společnost. Snad jinde…" Dveře se zavřely.
"Ano, jinde. Vždyť je dveří na světě. Třeba tuhle." Ani se k slovu nedostal.
"Člověče, jak to vypadáte? Jak můžete takhle chodit po městě?
Omyjte se někde a honem do nemocnice! Já vám nemohu pomoci."
"Děkuji,"zašeptal zklamaně voják. "A kde se mám umýt?"
Dveře se hlučně zavřely.
"Snad si nemyslí, že ho budu umývat, pobuda nějaký," hlomozil hlas za dveřmi.
"Nu ovšem, zakrvavěl bych i předsíň a zamazal bych pořádně umyvadlo," přikyvoval vojín.
"Mám ještě někde zaťukat?"
"Člověče, mám svých starostí nad hlavu, ještě se starat o cizí lidi…"
"Vidíš," posmívalo se vojákovi jeho vlastní srdce. "Za vlast jsi bojoval, majetky těchto lidi jsi chránil, za životy jejich dětí jsi krev proléval, teď jsi cizí člověk. Mají dost svých starostí…"
Potácel se dál městem jako tělo bez duše. Proti němu vrávorali opilci.
"Tomu už taky není pomoci,"hulákali když ho potkali.
"Dost, dost," zachvěl se vojín. Lépe bylo na poli v hlíně než mezi lidmi."
Otevřel oči. Nikde světla, nikde domy, nikde lidé. Jen vedle ležící kamarád.
"Halo, spíš?"
Ne, jen přemýšlím. Ještě krvácíš?"
"To víš." Škrčivý zvuk.
"Na, vezmi si tuhle kus mé košile a ovaž si ránu!"
"Ale tobě…"
"Neboj se o mne!Ty máš ženu a děti. Čekají na tebe"
"Bratře!"
"To víš. A tuhle jsem vyhrábl brambor. Máš veliký hlad?"
"Tys také nejedl…"
Nemám hlad, opravdu ne. Vezmi si! Možná, že ještě nějaký najdu. A proč pláčeš?"
"Protože lidi najdeš plno ve světě, ale člověka nenajdeš jen tak za rohem," zavzlykal druhý vojín.
A náhle se mu zdálo, že jeho dobrý duch přísahá:
"Protože si našel alespoň jednoho člověka, nenechám tě zahynout!"
Dnešní povídka je z roku 1947 - tedy dva roky po skončení největší války v dějinách lidstva a vzpomínky na ni byly ještě živé. Válka je vždy velké neštěstí. Ale v našem příběhu není důležité , o kterou válku se jedná a vlastně ani že s válkou souvisí. Hovoří totiž o bezohlednosti, sobectví a nevšímavosti lidí. Ale i o víře v lepší svět a pomoc bližního v neštěstí a bolesti. Odvaha a podání pomocné ruky zachránily nejeden lidský život. I v prostém životě se najde dostatek příležitosti, i dnes můžete prokázat obětavost a pomoci člověku, který je na dně.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama