VIVE DIEU, SAINT AMOUR

Leden 2007

JOSEF ČAPEK: PSÁNO DO MRAKŮ

28. ledna 2007 v 22:55 Literatura
JOSEF ČAPEK: PSÁNO DO MRAKŮ
O tři roky starší bratr Karla Čapka (* 23. 3. 1887) se vždy ocital poněkud ve stínu úspěšného novináře, dramatika a spisovatele. Uvědomíme-li si však, co všechno vytvořil během svých padesáti sedmi let života, z nichž posledních šest strávil v nacistických koncentračních táborech, nezbývá než se poklonit před veledílem, jehož je dnes jen málokdo schopen.
Do dějin české kultury se zapsal nejen jako spisovatel, novinář a dramatik, ale hlavně jako významný moderní malíř a grafik. Ve své malbě dovedl kubismus, z něhož vzešel, k maximálnímu zjednodušení při zachování čitelnosti námětu a úžasného poetického náboje obrazů.
,,Nejdřív třeba mít obrazu plné srdce, abychom ho potom mohlimít plné oči…" řekl kdysi a tímto krédem se řídil celý život.
Škoda že Josef Čapek nemohl žít déle. Před padesáti čtyřmi lety touto jarní dobou protrpěl své poslední dny v koncentračním táboře Bergen-Belsen.
Ve svém díle však zanechal poselství, které nám po celý život pomáhá posilovat v sobě to dobré, co v nás je. Už jako děti jsme se setkali s jeho Povídáním o pejskovi a kočičce, jako studenti s jeho ilustracemi Klapzubovy jedenáctky, jako studenti s obrázky ve Vančurově Rozmarném létě a jako dospělí třeba s jeho nejlepšími knihami Kulhavý poutník a Stín kapradiny nebo s jeho ranými pracemi Lelio, Pro delfína, Krakonošova zahrada, Zářivé hlubiny a jiné prózy (poslední dvě, stejně jako divadelní hry Ze života hmyzu, Adam stvořitel a Lásky hra osudná, napsal spolu se svým bratrem). O tvořivosti Josefa Čapka svědčí i jeho Básně z koncentračního tábora. Tam, kde nemohl malovat, vyjadřoval se aspoň tužkou na kouscích papíru.
Psáno do mraků je neobvyklou knihou Josefa Čapka. Tento soubor poznámek, zamyšlení a nápadů z let 1936 - 1939 vyšel v knižní podobě až po jeho smrti. Odtud jsem vybral několik úkazek k tomuto článku.
Všechny vznikly jednoduchou grafickou technikou - linorytem. V dějinách české grafiky platí: linoryt = Josef Čapek. Další důkaz toho, jak lze vytvořit krásu téměř z ničeho - z kousku starého linolea pomocí ostrého nože nebo jednoduchého rydla. Povšimněte si, jak zjednodušeně, několika tahy, ale přitom přesně a plnohodnotně lze touto technikou zachytit náladu, přírodní motiv.
Josef Čapek byl také scénografem (vytvořil návrhy scén či kostýmů k více než 60 divadelní hrám), knižním grafikem (navrhl obálky a úpravu více než 500 knih), ilustrátorem (35 knih pro děti i dospělé), karikaturistou, výtvarným teoretikem (napsal knihy Umění přírodních národů, Nejskromnější umění)… A na co všechno jsem ještě zapomněl?!?

MÝCH 1001 NEJLEPŠÍCH FILMŮ - ČÁST 1

28. ledna 2007 v 22:27 1001 Filmů
MÝCH ,,1001" NEJLEPŠÍCH FILMŮ
METROPOLIS /1926/
Původně více než dvouhodinový film Fritéze Langa Metropolis je prvním snímkem žánru science-fiction. Používá monumentální scény, tisíce statistů, zvláštní efekty na technické úrovni tehdejší doby, je v něm spousta sexu i násilí, velkého herectví - prostě všeho co vědeckofantastického filmu patří.
Film financovalo velké německé studio UFA a byl na svou dobu natolik kontroverzní, že skončil finanční katastrofou, která studio téměř zničila.
Zápletka je natolik prostá, že se téměř blíží pohádce, Freder Fredersen /Gustav Frohlich/, hýčkaný syn vládce Metropole /Alfred Abel/, se dozví o bídném životě masy dělníků, kteří udržují zářící město v chodu, Freder pochopí, jak se věci mají, s pomocí zbožné Marie /Brigitte Helmová/, pacifistky, která s neúnavně angažuje v urovnávání sporů v diskusi a zároveň potají pracuje ve strašných desetihodinových směnách u jednoho z mlecích strojů. Vládce se poradí s šíleným vědcem Rotwangem /Rudolf Klein-Rogge/, který sestrojí robota, jemuž dá podobu Marie se zlou povahou, a vypustí ho do města. Poté, co umělá Marie odchází z nočního podniku, kde tančila nahá, vyprovokuje ničivou rebelií, která Langovi umožňuje co nejvíce zhodnotit obrovské stavby továren, které vyhodí do povětří a nechá zaplavit, ale Feder se skutečnou Marii situaci zvládnou, když před povodní zachrání děti z města. Společnost se usmíří, když Marie vyhlásí, že srdce /Freder/ musí spojovat mozek /vládce/ a ruce /dělníci/.
Brzy po premiéře byl film stažen z distribuce, ale byl proti Langově vůli nově sestříhán. Teprve v jednadvacátém století došlo k částečné restauraci s citlivým vložením spojovacích mezititulků namísto scén, které se nenávratně ztratily, čímž vznikl snímek, jenž se ve větší míře přibližuje původní Langově představě. V této verzi jsou nejen přidány scény, které celé desetiletí nikdo neviděl, ale také je zde zachován její původní sled a vloženy správné mezititulky.
MOST PŘES ŘEKU KWAI /1957/
THE BRIDGE ON THE RIVER KWAI
Mezi zloději možná nic takového jako čest neexistuje, ale válečný nepřítel, to je něco úplně jiného. Tato přesvědčení alespoň sdílí ve snímku Most přes řeku Kazi britský důstojník Nicolson v podání Aleca Ginnesse, který trvá na tom, aby japonští dozorci ve vedrem zužovaném barmském zajateckém táboře zacházeli s jeho muži i s ním slušně. Ale když tento dokonalý velitel a vzor anglického pragmatismu řídí stavbu nepřátelského železničního mostu, oddíl Američanů pod vedením uprchlého válečného zajatce majora Shearse /William Holden/ se ho zatím chystá vyhodit do vzduchu.
Režisér David Lean rozehrává mistrně konflikt s maximální ironií a staví Guinesse do role tragického protějšku Holdenova nesentimentálního Američana. Lean jako obvykle zatěžuje svůj film spoustu detailů, plní širokoúhlý obraz propracovaným dějem a bezchybně konstruovanými stavbami. Ale velkofilm o druhé světové válce drží pohromadě především kvůli hereckým výkonům tří kultovních herců v hlavních rolí, urputného a tradičního Guinesse, cynického Holena aSessua Hajakawy jako japonského velitele, který se octne uprostřed bitvy vedené přes Atlantik. Zatímco závěrečné scény destrukce mostu jsou právem vychvalované pro kaskadérské výkony, choreografii a střih, jedním z nejpamátnějších okamžiků Mostu přes řeku Kazi zůstává rozmarně pohvizdovaný , The Kolonel Bobry March" Malcolma Arnolda.
SPARTACUS /1960/
SPARTACUS
První režisér tohoto velkofilmu Antony Mann byl vyhozen hereckou hvězdou Kirkem Douglasem záhy po začátku natáčení, i když některé scény, které natočil v poušti, zůstaly v konečné podobě filmu zachovány. Přivést k životu na plátně román Howarda Fasta o povstání otroků v antickém Římě připadlo tak Stanleymu Kubrickovi z éry před filmem 2001: Vesmírná odysea. Zhostil se tohoto úkolu brilantně propojením scén z boje o moc v senátu a těch, které zobrazují bratrskou vzájemnost mezi otroky.
Spartakus /Souhlas/ je otrokem v centru dění, který inspiruje mnohé sobě podobné k povstání proti utlačovatelům, včetně mladého Antonia /Tony Curtis/, oblíbence Římana Marka Crassa /Laurince Olivier/, jenž neoplývá nadšením, když mu jeho pohledný mladík znenadání zmizí. Když byl film tři desítky let po svém vzniku restaurován, vstřihli do něj zpátky scénu v lázni, která lépe vysvětluje vztah mezi pánem a otrokem, a Antony Hopkána nadaboval ztracený zvukový záznam zesnulého Oliviera.
Kubrick skvěle inscenuje scény povstání otroků i bitev, ale největším překvapením od režiséra, který si nepotrpěl na obrazy apelující na city, je způsob, jakým filmuje závěrečné srdcervoucí okamžiky, kdy Spartakova láska Varinia /Jean Simmonsová/ k němu zvedá dítě, aby je viděl při umírání, ukřižovaný spolu s muži, kteří ho následovali.

HISTORIE BRNĚNSKÉHO OPEVNĚNÍ

28. ledna 2007 v 17:56 Historie

HISTORIE

Brnenského opevnení

Krajina na soutoku řek Svitavy a Svratky byla odjakživa jako stvořená ke vzniku města. Také
hrad na Petrově - na skalnatém ostrohu nad soutokem, založený patrně již Břetislavem I, uzavíral a dobře ovládal všechny obchodní cesty - směřující do Brna.
Asi na pomezí 12. A 13. Století začaly vznikat osady jednotlivých národností na území dnešního historického středu města. Češi se již dříve usazovali v místech dnešní ulice Josefské, Německo - Galští kolonisté u dnešní České a Veselé, osada románských kolonistů vznikla na dnešní Běhounské ulici a dole u ústí dnešní Masarykovy ulice se rozkládalo jakési "město ve městě" - židovské ghetto.
Na začátku 15. Století již bylo město Brno obklíčeno hradbami s příkopem, neboť jak známo, ve středověku bylo město bez hradeb zhola nemožné. Toto brněnské opevnění bylo velmi pevné a důkladné, a vedlo od židovské brány pod Petrovem k brněnské bráně, která stávala na dnešním "Šilingráku", odtud pak k Veselé bráně stojící v místech, kde se dnes sbíhají Česká s Veselou ulicí, a dál dnešní Solniční k Běhounské bráně, po dnešní "Roosveltce" k brance na konci Kobližné ulice, odtud k Měnínské bráně a od ní opět k Židovské.
Opevněné město a tvrdý hrad bylo samozřejmě spolehlivým nástrojem k ovládání země za feudálních pánů a v době nekonečných středověkých válek.
Samotné město uvnitř hradeb se mezitím rozdělilo na několik čtvrtí, pojmenovaných podle městských bran - čtvrt Brněnská, Veselá, Běhounská a Měnínská, později přibyla čtvrt Židovská. Z vrchu Petrova zmizel hrad, který ztratil pro zeměpána význam a cenu po založení města, ale byl vystavěn do roku 1277 nový mimo město, na kopci zvaném Špilberk.
A čas šel dál. Válkami zužovaná města Evropy zpevňovala své staré hradby a nejinak tomu bylo v Brně. Brněnské městské hradby se po zkušenostech ze švédského obléhání v letech 1342 - 1645 notně posílily. Třeba před dvojnásobnou či jen jednoduchou bránou byly představěny vždy ještě další dvě obloukovité zdi s další novou bránou.
V horní části Běhounské ulice(viz.dolní obrázek) byla snad roku 1747 zřízena nová jen symbolická brána, oprávněně pojmenovaná Dřevěná. Ztratila však na svém významu poté, co byl k městu připojen přilehlý augustiniánský klášter s kostelem sv.Tomáše.
V této době došlo k likvidaci Židovské čtvrti z roku 1454, kdy zmizel také židovský hřbitov před židovskou bránou. Jeho náhrobků bylo užito ke zpevnění městských hradeb!
Nejdůkladnějšímu opevnění jaké se kdy Brnu dostalo ukazuje rok 1749. Bylo vybudováno po
zkušenostech ze švédského obléhání (asi před 100 lety) a z bav před vpádem pruských vojsk. Toto velmi složité opevnění s baštami až 10 metrů vysokými, někdy i s kasematy, osobně řídil v první polovině 18. Století francouzský inženýr Louis Francois de Rochepine.
Za obět padl kus osady Švábka, která stála v oblasti dnešní Údolní ulice, celá obec Hartlůvka, což bylo jakési "předměstí" u Veselé brány, Kapucínský klášter a kostel proti Měnínské bráně, klášter Františkánů pod Petrovem a celé ulice před i za hradbami. Byl zasypán starý hradební příkop a vykopán nový. Na významu v té době pozbyla Měnínská brána, která byla přeměněna na obytný činžovní dům, přestalo se také chodit brankou v Kobližné ulici. V nových zdech pevnějšího opevnění byly proraženy nové brány u Veselé a Židovské brány. Nově vybudovanou brankou Haklovou se vlastně nikdy nechodilo, stejně jako i jiných nových bran se většinou neužívalo…
O sto let později, v první polovině 19. Století, s prudkým rozvojem průmyslu pozbyly na významu také městské hradby. Veselá brána a Dřevěná brána už zmizely, také Židovská brána, zřízená roku 1241, kdy se poprvé připomínají brněnské městské hradby, a obnovená r. 1350, byla zbořena mezi prvními. Přesněji řečeno dne 15. Července 1835. Postupem času se dostalo i na ostatní brněnské brány. Výjimkou zůstala Měnínská brána, která stojí dodnes. Jednotlivé bašty se měnily ve skladiště dřeva či střelného prachu.
A zde nám vlastně procházka historií brněnského městského opevnění končí. Poslední torzo hradeb můžete vidět v parčíku vedle hotelu International za Moravskou galerii mezi ulicemi Husova a Panenská.

PAŘÍŽ - ÚVOD

26. ledna 2007 v 23:21 Paříž
ÚVOD
PAŘÍŽ
Paříž získala zcela bezkonkurenční pověst nejkrásnějšího, nejúžasnějšího a nejromantičtějšího města na světě. Často je nazývána městem snů / a plným právem/ a od nepaměti byla Mekkou
ctižádostivých umělců, spisovatelů, myslitelů a dobrodruhů. Projdete-li po kterékoliv ulici v centru Paříže, všude budete míjet svědky její minulosti: úzké, klikatící se středověké uličky a úctyhodné kostely, zdobné renesanční paláce ze 17. století, dávající na odiv své neuvěřitelné bohatství, Napoleonovy klasikou inspirované monumenty i široké, stromy lemované bulváry, navržené baronem Haussmannem v 19. století při renovaci Paříže. V centru lze pak těsně vedle sebe najít některé z nejvýznamnějších muzeí na světě,nejkrásnější budovy Francie i všemožný další luxus.
Paříž je stále pulzujícím, rušným městem a hospodářským a kulturním centrem Francie. Její současná tvořivost je patrná v nových, uchvacujících budovách a moderních obrazech a sochách, které stojí bok po boku vedle skvostů minulosti. Desítky muzeí a galerií, nádherné parky, úžasné obchody vystavující světové proslulou módu a neodolatelné kavárny a restaurace umožňují, aby jste si zde vychutnali každou chvíli.
Po staletí toto město hostilo zástupy tvořících umělců. Králové a
šlechta fungovali jako mecenáši dramatiků, hudebníků a herců. V dnešní době toto hlavní město stále nabízí široké možnosti zábavy, ať už jsou to divadla nebo rockové či noční kluby a bary, i když prosté bloumání ulicemi tohoto rušného města může samo o sobě být dostatečně zábavné.

NOVÁ DVD

26. ledna 2007 v 20:07 Právě vychází DVD
Žena ve vodě (Lady In The Water)
Píšící režisér M. Night Shyamalan (Vesnice, Znamení, Vyvolený, Šestý smysl) přináší originálně pojatý příběh svým dětem - Žena ve vodě. Údržbář Cleveland Heep (Paul Giamatti) se straní lidí a tiše žije mezi vyhořelými žárovkami a pokaženými spotřebiči obytného komplexu Cove. Jednou však přijde noc, která navždy změní jeho život - objeví tajemnou mladou ženu Story (Bryce Dallas Howard), která žije v přívodních šachtách pod bazénem obytného komplexu, kde se stejně jako on skrývá před zraky ostatních. Cleveland zjišťuje, že Story je vodní nymfa z pohádek na dobrou noc, které tajemná stvoření brání v tom, aby podnikla náročnou cestu z našeho světa do toho jejího. Story je obdařena schopností předjímat osudy Clevelandových sousedů, jež jsou úzce svázány s tím jejím. Společně pak všichni musí rozluštit sled tajemných kódů, které jí opět otevřou cestu ke svobodě. Čas však běží jako splašený kůň a lhůta, během které se Story může vrátit domů, se chýlí ke konci - ale všichni nájemníci dávají své životy solidárně v sázku, aby jí pomohli. Cleveland je pojednou nucen utkat se s démony, se kterými do Cove přišel a kteří se jej drží, všichni obyvatelé domu pak musí užít zvláštních schopností, jež jim Story pomohla objevit, aby zachránili nejen její svět… ale i ten náš.
Hrají: Paul Giamatti, Bryce Dallas Howard, Jeffrey Wright, Bob Balaban, Sarita Choudhury, Cindy Cheung, M. Night Shyamalan, Freddy Rodríguez, Bill Irwin, Mary Beth Hurt
Režie: M. Night Shyamalan
Žánr: rodinný
Zvuk: DD5.1ex česky, anglicky, maďarsky Titulky: české, ...
Stopáž: 110 minut
Miami Vice (Miami Vice)
Detektiv Ricardo Tubbs (Jamie Foxx) je zdvořilý a netečný elegán žijící s počítačovou analytičkou Trudy Joplin (Naomie Harris) na jižní Floridě. Inkognito pracuje na odhalení bandy pašeráků drog a vrahů. Jeho kolega detektiv James 'Sonny' Crockett (Colin Farrell) je jeho pravým opakem - záletník a švihák, to ale jen do doby, než potká Isabellu (Gong Li), čínskokubánskou manželku obchodníka se zbraněmi a drogami Arcángela de Jesús Montoyi (Luis Tosar). Hra na ostří nože se pro oba policisty stává každodenním životem a není než otázkou času, kdy je zločinci odhalí a odstřelí...
Hrají: Colin Farrell, Jamie Foxx, Li Gong, Luis Tosar, Naomie Harris, John Ortiz, Ilan Krigsfeld, Chris Astoyan
Režie: Michael Mann
Žánr: akční, krimi
Zvuk: DD5.1 česky, anglicky Titulky: české, ...
Stopáž: 134 minut
V zajetí rychlosti (World's Fastest Indian)
Životní příběh Novozélanďana Burta Munroa (Anthony Hopkins), který strávil 40 let upravováním svého motocyklu Indian z roku 1920, aby s ním překonal světový rychlostní rekord na solných jezerech v Utahu. V zajetí rychlosti je inspirující příběh mimořádného muže, který se nikdy nevzdal svého snu. Po letech úprav a zdokonalování svého milovaného motocyklu se Munro prakticky bez peněz vydal na dobrodružnou cestu přes půl světa, aby naplnil své celoživotní ambice. Závodit na proslulých solných pláních (Bonneville Salt Flats) v Utahu. Nejen že vytvořil světový rekord se stařičkým strojem, ale navíc se stal legendou.
Film proslulého režiséra Rogera Donaldsona je hereckým koncertem Anthonyho Hopkinse.
Hrají: Anthony Hopkins, Iain Rea, Tessa Mitchell, Aaron Murphy, Tim Shadbolt, Annie Whittle, Greg Johnson, Antony Starr, Kate Sullivan, Craig Hall, Jim Bowman, Alison Bruce
Režie: Roger Donaldson
Žánr: drama, dobrodružný
Zvuk: DD5.1 česky, anglicky Titulky: české, ...
Stopáž: 127 minut

ZAKÁZANÉ FILMY DÍL 1

26. ledna 2007 v 19:47 Příběhy filmové cenzury
Vytvořeno pomocí publikace Zakázané filmy;Dan B.Sova;Universum 2005
Foto: ave-cam.cz
ZAKÁZANÉ FILMY
NA ZÁPADNÍ FRONTĚ KLID / ALL QUIET ON THE WESTERN FRONT
Země: Usa 1930
Technické údaje: zvukový, černobílý, 131 minut
Jazyk: Angličtina
Režie: Lewis Milestone
Žánr: válečný
Hrají: Lew Ayres/Paul Baumer/, Louis Wolheim/Katezinsky/, John Sraz/kaprál Himmelstoss/, Arnold Lucy /Kantorek/ a další
Story:
První významný protiválečný snímek éry zvukového filmu vyrobený jen 12 let po skončení první světové války, byl natočen podle stejnojmenného románu z roku 1929. Kydž se divák seznámí s hrdiny filmu, jsou již ve válce, ale retrospektivní scény odhalují jejich minulost, školní léta a předválečné zkušenosti. Film si vzápětí po uvedení vysloužil pochvalu kritiků i divácký úspěch a dodnes je považován za jeden z nejlepších protiválečných snímků, přestože neobsahuje speciální efekty, které dnes nechybí s žádném filmu.
Zásahy cenzury:
Plukovník Jason S.Joy, ředitel Výboru pro záležitosti filmových studií, se o filmu Na západní frontě klid vyjádřil jako o ,, smělém a pravdivém". Aby se vyhnul,, často malicherným a hnidopišským námitkám" místních cenzurních úřadů, snažil se snímku prostřednictvím nejrůznějších spolků předem zajistit podporu v celých Spojených státech. Cenzurní rady popudila scéna, v níž se nazí muži koupají v řece, ,, dělají kotrmelce a i jinak se přespříliš odhalují", a požadovaly její odstranění.
Když film před veřejným uvedením posuzoval zaměstnanec Výboru James B. Fischer spolu s vybranými diváky, soustřeďoval se zejména na jejich reakci na dvě další sekvence. V jedné mladý rekrut poprvé zažije bombardování, přičemž ztratí vládu nad svými vnitřnostmi a četař mu přikáže, aby si převlékl spodky. Fischer zjistil, že většina návštěvníků předpremiéry s výjimkou dvou tří mužů, kteří se uchechtali - se nad netaktní náražkou nepozastavila. Ve druhém, o něco delším úseku přiveze hlavní hrdina s dalšími dvěma vojáky jídlo na farmu, kde žijí francouzské dívky, a zdrží se přes noc.Film nezobrazuje pohlavní styk a žádná z postav se o něm otevřeně nezminuje, scéna však končí záběrem na stíny Paula a jedné z dívek vrhané, jak si divák domyslí, na stěnu ložnice. Paul Francouzce říká, že ji patrně už nikdy neuvidí, a kdyby ano, nepozná ji, ale že si ji navždy
zapamatuje: ,,Toujours". Kdybys tak věděla, jak se lišíš od žen, se kterými se my vojáci stýkáme." Oproti Fischerovu očekávání se publikum zdrželo huhňání a sprostých narážek, a tak scéna ve filmu zůstala.Nicméně když se o snímku později radili zástupci cenzurního úřadu v Ohiu, dospěli k ultimátu, že bud bude scéna vystřižena, anebo Na západní frontě klid v ohijských kinech nebude promítat. Studio na jejich podmínku přistoupilo a scénu vyřadilo.
V roce 1938, kdy studio hodlalo uvést film v obnovené premiéře, požadoval ředitel Správy Produkčního kodexu Joseph Breen vystřižení milostné scény, která v roce 1930 cenzurním řízením prošla, i záběrů na koupající se muže. Vyslovil přesvědčení, že scény jsou pro diváky,,nebezpečné", a odmítl film schválit bez navrhovaných změn. Na rozdíl od ohijskýchcenzorů však rozhodl, že scénu je třeba vystřihnout z hlavního negativu, nikoli jen z kopií, jemnozrnných pozitivů či duplikátních negativů.
Když byl snímek v listopadu 1939 znovu uveden, ,,urážlivé" scény chyběly, ale přibylo několik dalších, které vyjadřovaly ,, jasné protinacistické/ ale proněmecké/" stanovisko. Nový materiál zahrnoval komentář a dokumentární záběry předválečného a poválečného Německa. V roce 1998 se film vrátil do víceméně původní podoby. Dokumentární scény byly odstraněny a cenzurovaná milostná scéna obnovena za použití jemnozrnných pozitivů.

NAŠEL ČLOVĚKA

26. ledna 2007 v 0:01 2.Světová válka
NAŠEL ČLOVĚKA
NAPSAL KAREL HROCH
Leželi vedle sebe na poli dva vojáci. Oba těžce zraněni. Krev se mísila s hlínou a navlhčená hlína lnula k prstům, k obličeji i k šatům. V dáli se blýskalo z plamenometů a hřmělo z děl.
"Konec, kamaráde,"povzdechl si jeden ze dvojice.
,,Ne, ne," bránil se druhý. "Nemůže být konec. Mám ženu a děti. Čekají na mne. Těší se na okamžik, až zaklepám na dveře. Ne!" Rozplakal se.
"Slzy nepomohou," zašeptal první.
"Kdyby tak o nás naši lidé věděli, jistě by nám pomohli," sténal druhý.
"Kdybych jim mohl ukázat své rány, které jsem utržil v boji, jistě by je zlíbali, ovázali, jistě by nasytili prázdný žaludek, ukojili žízeň. Ach, dobrý duchu, pomoz! Dobrý duchu, pomoz mi, abych se dostal pryč z tohoto místa, pryč, někam mezi lidi."
Chvíli bylo ticho. Kamarád mlčel. Snad usnul. Nebo pozbyl vědomí?
"Dobrý duchu!"
"Myslíš, že by ti lidé pomohli?" ozvalo se nad raněným vojínem.
"Kdo jsi?" podivil se voják.
"Tvůj dobrý duch. Uslyšel jsem tvoje volání a rád bych vyhověl tvé prosbě. Věříš v lidi?"
"Věřím,"vykřikl vojín.
"Dobrá.Dám ti tedy sílu, aby ses dostal mezi ně, ale tak, jak jsi. Zkrvaven, roztrhán a umazán, takřka nepodobný člověku. Pomohou-li ti lidé, pomohu ti i já!" Než se voják zmohl na slova díků, ocitl se náhle na ulici ve městě mezi lidmi. Proti němu právě šel pěkně oděný pán.
"Prosím vás, pane, pomozte mi…"
"Patrně neumíte číst, protože jinak byste věděl, že v tomto městě je žebrota zakázaná. Všichni slušní lidé přispívají do pokladny pro chudé.
Obraťte se na město!"
Slušný pán doříkal slušně své poučení a kráčel důstojným krokem dále.
"No nevadí," utěšoval se vojín. "První vyhrání z kapsy vyhání. Jedna vlaštovka nedělá jaro a pro jednoho takového "slušného" pána neodsoudím všechny lidi. Půjdu dále. "Potkal pána s paní.
"Směl bych vás požádat o pomoc? Jsem voják, raněný, bojoval jsem…"
"Nezdržujte!" zasyčel pán.
"My jsme válku nechtěli," mírnila jeho sykot paní."Kdo vás poslal bojovat, ať se také postará o vaše rány."
"Pojď, ať nepřijdeme pozdě!"táhl ji pán dále od zamazaného vojína
"Takových teď bude," slyšel za sebou.
"Nesmím obtěžovat lidi na ulici,"řekl si vojín. " Každý někam spěchá, nemají čas na bolest druhého. Zazvoním u některých dveří."
A zazvonil.
"Přejete si?" ozval se dívčí hlas.
"Podívejte se na mne, jak vypadám,"zaprosil voják. "Potřebuji lidské pomoci."
"Promiňte, ale pán má dnes doma právě větší společnost. Snad jinde…" Dveře se zavřely.
"Ano, jinde. Vždyť je dveří na světě. Třeba tuhle." Ani se k slovu nedostal.
"Člověče, jak to vypadáte? Jak můžete takhle chodit po městě?
Omyjte se někde a honem do nemocnice! Já vám nemohu pomoci."
"Děkuji,"zašeptal zklamaně voják. "A kde se mám umýt?"
Dveře se hlučně zavřely.
"Snad si nemyslí, že ho budu umývat, pobuda nějaký," hlomozil hlas za dveřmi.
"Nu ovšem, zakrvavěl bych i předsíň a zamazal bych pořádně umyvadlo," přikyvoval vojín.
"Mám ještě někde zaťukat?"
"Člověče, mám svých starostí nad hlavu, ještě se starat o cizí lidi…"
"Vidíš," posmívalo se vojákovi jeho vlastní srdce. "Za vlast jsi bojoval, majetky těchto lidi jsi chránil, za životy jejich dětí jsi krev proléval, teď jsi cizí člověk. Mají dost svých starostí…"
Potácel se dál městem jako tělo bez duše. Proti němu vrávorali opilci.
"Tomu už taky není pomoci,"hulákali když ho potkali.
"Dost, dost," zachvěl se vojín. Lépe bylo na poli v hlíně než mezi lidmi."
Otevřel oči. Nikde světla, nikde domy, nikde lidé. Jen vedle ležící kamarád.
"Halo, spíš?"
Ne, jen přemýšlím. Ještě krvácíš?"
"To víš." Škrčivý zvuk.
"Na, vezmi si tuhle kus mé košile a ovaž si ránu!"
"Ale tobě…"
"Neboj se o mne!Ty máš ženu a děti. Čekají na tebe"
"Bratře!"
"To víš. A tuhle jsem vyhrábl brambor. Máš veliký hlad?"
"Tys také nejedl…"
Nemám hlad, opravdu ne. Vezmi si! Možná, že ještě nějaký najdu. A proč pláčeš?"
"Protože lidi najdeš plno ve světě, ale člověka nenajdeš jen tak za rohem," zavzlykal druhý vojín.
A náhle se mu zdálo, že jeho dobrý duch přísahá:
"Protože si našel alespoň jednoho člověka, nenechám tě zahynout!"
Dnešní povídka je z roku 1947 - tedy dva roky po skončení největší války v dějinách lidstva a vzpomínky na ni byly ještě živé. Válka je vždy velké neštěstí. Ale v našem příběhu není důležité , o kterou válku se jedná a vlastně ani že s válkou souvisí. Hovoří totiž o bezohlednosti, sobectví a nevšímavosti lidí. Ale i o víře v lepší svět a pomoc bližního v neštěstí a bolesti. Odvaha a podání pomocné ruky zachránily nejeden lidský život. I v prostém životě se najde dostatek příležitosti, i dnes můžete prokázat obětavost a pomoci člověku, který je na dně.

ZÁHADA BÝČÍ SKÁLY

25. ledna 2007 v 23:46 Záhady
ZÁHADA BÝČÍ SKÁLY
•
Morava představovala v pravěku neobyčejně rušné území, neboť díky své zeměpisné poloze na rozhraní mezi Českým masívem a Karpaty tvořily její úvaly přirozený průchod mezi jihem a severem Evropy. Na druhé straně se zde objevovaly skupiny lidí, kteří přicházely od východu podél karpatského oblouku či od západu Polabím a pak Boskovickou brázdou nebo průlomovým údolím Moravské Sázavy. Noví příchozí se střetávali s domácím obyvatelstvem, někdy docházelo ke vzájemným bojům, jindy, jak se zdá, dokázali žít vedle sebe v míru a přátelství. Cizinci přinášeli nové zvyky, neznámé kovy, podivná náboženství. To vše způsobilo, že Morava je i v celoevropském měřítku velmi bohatá na archeologické památky. Mezi nimi vyniká jedna, nad kterou si specialisté i amatéři lámou hlavy již více než sto let. Je to jeskyně Býčí skála u Adamova ve střední části Moravského krasu, ve které objevil v roce 1872 otec moravské archeologie MUDr. Jindřich Wankel podivný nález. V jeskyni nalezl pochází ze starší doby železné, zhruba z 5.stol. př.n.l. Přítomnost bronzových, železných a zlatých předmětů z celého tehdy známého světa působí dojmem, jako by Býčí skála představovala v určitém smyslu jakési centrum pro velkou část halštatské civilizace. Ale vraťme se zpět do roku 1872 a podívejme se co vlastně Jindřich Wankel v Býčí skále zjistil.
Všechno to začalo v roce 1869, kdy tu dva studenti našli sošku bronzového býčka. Wankel se o tom dozvěděl ale až po třech letech a zahájil v jeskyni podrobný průzkum. U severní stěny odkryl dvě ohniště, z okraje menšího pocházel již zmíněný býček, na větším byly zbytky části vozu a kosterní pozůstatky jednoho nebo dvou lidí.
Na okraji zejména většího ohniště bylo velké množství bronzových a železných předmětů, skleněných a jantarových perel, rozsypaného zuhelnatělého obilí, smotaných vlněných látek, stočené příze, rákosových pletiv naplněných zemědělskými produkty. Na ploše mezi ohništěm jižní stěnou jeskyně pak nalezl ve všech možných polohách čtyřicet koster lidí, některým chyběla hlava nebo končetiny. Mezi mrtvými byly pohozeny kostry dvou koní, opět bez hlav a nohou. Mezi nimi se zdvihaly malé hromádky zuhelnatělého obilí,, ve kterých bylo obvykle ozdobné předměty:bronzové náramky, jantarové nebo skleněné perly, zlaté
prsteny, náramky a spony do vlasů.
Objevitel také nalezl proti ohništi konstrukci ze tří kamenů, kterou interpretoval jako oltář - na něm ležely dvě useklé ženské ruce zdobené náramky a polovina lidské lebky. Toto je jen stručný popis hlavní části Wanklova nálezu, nemluvě o tom, že další desítky předmětů byly nalezeny v Býčí skále ještě po jeho výzkumech. Každopádně objev vzbudil obrovskou pozornost nejen v českých zemích, ale i v zahraničí. Krátce po objevu začala rozsáhlá diskuse o tom, co se vlastně v Býčí skále v době halštatské odehrávalo. Wankel si představoval že byl v jeskyni pochován významný halštatský náčelník, kterého museli do záhrobí následovat kromě množství darů a zvířat také otroci nebo jeho ženy.
Za Wanklova života se objevily názory, které jeho nález v Býčí skále vysvětlovaly jinak. Poněvadž se objevitel domníval, že v době halštatské u nás již žili Slované, u některých badatelů vyvolala nevoli představa že by Slované měli tak ukrutné zvyky a zavraždili čtyřicet lidí jako doprovod mocného náčelníka do jeho hrobu. Proto se uvažovalo o rodové mstě nebo o přepadení a pobití kupecké výpravy.
Znovu se stal nález z Býčí skály středem pozornosti v r. 1969, kdy v Brně a v Praze proběhla výstava "Hallstatt a Býčí skála", Wankel totiž svoje sbírky prodal na konci života do Vídně a tak byly pro naši veřejnost prakticky nepřístupné. Během výstavy bylo možné zhlédnout nejen unikátní exponáty z Býčí skály ale i z pohřebiště od městečka Hallstatt v rakouských Alpách, podle něhož dostala starší doba železná své jméno. Protože byli v Býčí skále nalezeny zbraně jen v malém počtu, vyvstala v souvislosti s výstavou představa, že se nejednalo o pohřeb náčelníka, ale o pohřeb náboženské osobnosti - kněžky. Konečně asi před deseti lety se uvažovalo o katastrofické záhubě lidí z Býčí skály - měli zemřít při pádu jeskynního stropu, když se ve sluji ukrývali se svými zásobami a majetkem. Tato představa vůbec nerespektovala nálezcův popis a vycházela v podstatě je ze spekulací, proto ji můžeme jednoznačně odmítnout.
V posledních letech byly do výzkumu některých předmětů z Býčí skály zapojeny i přírodovědné metody a ty prokázaly, že v jeskyni nedošlo ani k pádu jeskynního stropu, ani k zavalování ohniště vápencovými balvany, ale ohniště a část nálezů byly překryty polohou vápnitého sintru (CaCO3 vysrážený z vody stékající ze stěn). Zbytek prostory zanesl svými sedimenty Jedovnický potok, který při povodních vstupní částí jeskyně protéká. Rozbor nálezové situace, studium nejstarších písemných zpráv o Býčí skále, přítomnost unikátních předmětů kultovního charakteru - to vše svědčí pro představu, že Býčí skála představovala v době halštatské významné kultovní místo s velkým dosahem, kde byli mimo jiné obětováni lidé.
Převzato z knihy K. Absolona Moravský kras

ÚVODNÍK

24. ledna 2007 v 22:02 Úvodník

CESTA VZPOMÍNKAMI

Procházím různá místa životem, co jsem zažil pěkného a co smutného. Na některé chvíle rád vzpomínám, na chvíle poznání, na chvíle proměn a na chvíle s fajn přáteli.
Kráčím - mými nejzazšími vzpomínkami od jeslí až po ty nejnovější a nejkrásnější, slučující se v jeden celek - naplněný sen. Po tu nejčerstvější a nejkrásnější vzpomínku, sen splněný - být štastný. Kráčím, přeskakuji, podlézám, přebíhám a vzpomínám dále.
Rád si vzpomenu na chvíle strávené s přítelkyní, které trvaly sice jen nepatrné tři roky, ale zanechali ve mně krásné vzpomínky a zkušenosti.
A cestu už raději ukončím, neboť jsem došel do nejzazšího špinavého kouta cest vzpomínek - špatné okamžiky. Hlavou se mi rojí stále větší smutek, utíkám raději pryč, ale nejde to. Skočím z cesty tedy pryč a půjdu si raději přečíst nějakou knihu.
Poslední den života aneb ranní zamyšlení
Je poslední den života a jsem starý a nevím, co s tím. Je mi dvacet čtyři a jsem starý. Jak jsem na to přišel? Jednoduše? Včera jsem dokázal poslouchat druhého člověka, který říkal věci, s nimiž jsem z hloubi duše nesouhlasil, aniž bych svůj odlišný názor třeba vyjádřil, ba dokonce jsem občas souhlasně přikyvoval. To když jsem s určitou dílčí částí jeho řeči mohl alespoň trochu souhlasit.
Po celý rozhovor jsem cítil jakousi bezmocnost, neboť jsem věděl, že mým názorům nebude naslouchat. A tak jsem ho nechal vypovídat a on odešel s vítězným úsměvem na tváři. Byl spokojený.
A tady je zakopán pes. Jak jsem mohl vůbec dopustit něco takového, tak kapitulovat. Jak jsem mohl nechat odejít někoho bez toho, abych ho upozornil, a to důrazně a vášnivě, že jeho názor nesdílím. Zkrátka jsem pro své pohodlí, ano, slyšíte dobře, pro své pohodlí zapřel svoji osobnost.
Na druhou stranu jsem tak získal člověka, který se mnou bude hovořit i příště, což také není k zahození.
Proč se potom cítím starý? Nejsem totiž zase až tak moc starý, že ano, abych si nedokázal vzpomenout, že potlačení svých vlastních myšlenek v zájmu dobrých vztahů s ostatními jsem považoval za svou obranu,ale zřejmě zde pracovala i únava z dosáhnutí cíle náročnějšího, ale raději jít přímou cestou bez zbytečných překážek a otázek.
Mám jedinej den na to, abych se vydal náročnější cestou, a nebude mi vadit, že už touto cestou nikam nedojdu, že už vrchol nezdolám.
Doufám však, že nikdy nezapomenu na doby, kdy jsem dokázal chodit i po obtížných stezkách života i když jsem to nedával najevo, a budu mít pochopení pro přátele, kteří dosud mají možnost cestami kráčet, protože bez nich bychom nikdy nedosáhli těch míst, na které ty moje cesty už nevedou. Moje cesta skončila - stezka má dosáhla svého konce. Na každém z nás, zaleží jakou stezku si vybereme a jaký konec nás bude očekávat na druhé straně a jak ho přijmeme…
Naučil jsem se naslouchat druhým.
Ale je to vůbec můj poslední den života?
Projevuje se stáří a přichází můj poslední den!
Nebo se jen projevilo moje osobní zrání?
Potom ale můj poslední den znamenal konec dětství a her. A začátek nového, ještě neznámého dějství. Získal jsem tak možnost započít novou životní epochu,
Sic znamenající, že budu proplouvat řekou těžkou,
Náročnou a klikatou.
Přemlouvání
Poprvé ji uviděl sedět před školou, kam oba chodili. Byla mu představena jejich společnou kamarádkou. Byla moc příjemná a hezká, rozuměl si sní. Druhého dne si poprvé dali pusu. Další měsíc ji telefonoval on někdy i ona jemu a několikrát se u ní zastavil doma. Potom spolu začali chodit. Oba ze žertu říkali, že ho k tomu přemluvila. Jezdili spolu na chatu, trávili spolu veškerý volný čas, dokonce se k němu nastěhovala. A pro oba to bylo moc krásný. Potom jednou nastoupila na jinou školu, po dlouhém rozhovoru se svou mámou, která ji k tomu dokázala přemluvit. Studium na nové škole nezvládala a také se dostala do party lidí, kteří si ji omotali kolem prstu, začala brát drogy. Za pár dní se rozešla ze svým klukem. Nemohla už dál a tak si jednoho dne vzala přiliž velkou dávku. Před jejich dům přijela sanitka a odvezla ji do nemocnice. U bílé postele seděla její maminka a onen kluk se kterým se rozešla, oba ji prosili ať neumírá, ale potřetí už ji nikdo nepřemluvil.
SOUČASNÝ SVĚT
Vzpomínám na své 18. Narozeniny. Oslavil jsem je se svolují tehdejší přítelkyní a přáteli, které mám rád. Zůstaly mi krásné vzpomínky, spousta super dárků a obrovský bílý plyšový pes, který se svou velikostí nebezpečně blíží mým rozměrům. Tohle zaláskované obří stvoření vyvolává sladké pocity nejen na jazyku, ale především na duši.
Když jsem se probudil do prvního dne své dospělosti, zjistil jsem, že místa v mé posteli je poněkud méně. Zpočátku jsem měl pocit, že má dospělost nabírá rozměrů, ale později jsem přišel na to, že od této chvíle jsme tady dva a já se budu o svou postel dělit s tímto příšerně sladkým a na nejvyšší míru pozitivním stvořením tohoto světa.
Žijeme zde na té podivuhodné, záhadami opředené planetě, všichni společně. Dělíme se o půdu, po které kráčíme, o přírodu, ze které žijeme, o vzduch, který dýcháme, ale poněkud se nám to vymyká z rukou. Půda se dá rozdělit, rozpolíčkovat, ocenit a tudíž i vlastnit a prodávat. Děláme si vlastní nároky na přírodu, a kdyby se i vzduch, který si každodenně dobrovolně otravujeme, dal vlastnit, neumírali by lidé bídou a hladem, ale i nadšením. Vytvořili jsme si svět, ve kterém bez peněz jako bys ani nebyl, a kde se už i city platí penězi. Dospělí manomaří a mnozí ani nevědí, za čím se vlastně pachtí. Dětem chybí láska a pochopení. Uniká smysl života. Láska je hledána v drogách. Zranitelnost zakrývaná slovy z vybraných slovníků. Svět je chaos a úplně naruby, ale najdou se i světlé stránky. A pokud je chce člověk hledat, nachází je alespoň v takové míře, aby stálo za to žít.
Na své 18. Narozeniny jsem dostal velikou bílou obludu. Mám rád svět, a rád se s tímto ,,pejsovačem" dělím o postel, i když není živý. A jsem rád že našel své místo právě v mém pokoji, neboť s jeho pomocí zvládám zvládám život poněkud příjemněji. Nepřestává mi opakovat, že stojí za to hledat ty pěkné věci a podpořit je vlastním přičiněním. V jeho obrovském srdci je dost místa pro všechny, neboť je v něm láska. Naše lidské srdce jsou stejně veliká, ale jsou víc, neboť jimi proudí život a tepe krev.
Tvoříme zde svět našim dětem, ve kterém se těžce dýchá a čím dál hůře žije. Zoufalství a beznaděje je víc než láska, pochopení a přirozená čistota.
Je správné, že čím dál častěji musíme unikat z toho co vytváříme k tomu, co zůstalo původní?
Musíme opravdu pokácet poslední strom,
Otrávit poslední řeku,
A ulovit poslední rybu, abychom zjistili,
Že peníze se nedají jíst?
.

Co šeptalas nám tenkrát

Svým splavem v nočních
Hodinách -
Po břehu tvém jak m rádi
Chodili bosi, v překrásném
Ránu zroseném ve vzpomínkách na to,
Co dalas nám ve snách našich.
Vábná jsi byla jako
Naše láska mládí
Když pohled náš tě
Láskyplně hladil z vrchu
Skalisek, náhle zvábila
Jsi nás znenadání ve
Třpytivé stříbro tvé
Vodní hladiny, jež tok
Tvůj nám tiše stlal.
Když my shlídly jednou
Tvé břehy pozdního rána,
Jež plné rosných krůpějí.
Řeko naše -
Ve vzpomínkách našich
Jsi navždy milována,
Bylas vždy naší
Dobrou nadějí a
Symbolem lásky.
Zem v zelen oděla se kol břehů tvých zemitých
A rána skřivan
Opěvoval - jez cosi ti
Šeptal tichem studené
A vlažné noci, své
Stříbro nejčistší na
Něm jsi svým kouzlem
Rozperlila, to sbohem
Jemu, jiskřivá odpoveď
Zazněla mezi stromy.
Kde stříbro vod a zlaté slunce
Žhne -
Kde smích i pláč
Rozprostírající se
Po horách symbolizuje
Mládí tam život náš se stále rozkvétá….
Zítra už ti sbohem dám, musím odejít -
Nejhezčí z toho, co mám
Navždy opustit.
Loučení mě bolí tak,
Že jsem tě tolik miloval
To si uchovám
Ač zůstanu sám."
"Když se dva lidé musí
rozloučit,
ach, to není veselé,
smutek třeba ctít.
Velkou bolest překonat,
Ale nepřestat milovat,
S novou odvahou
Kráčet cestou svou".
"Dobře žij, vzpomínej,
když už musím jít,
já tebe v paměti
provždy budu mít.
Uslyšíš-li ptačí píseň
Která rozptýlí tvou tíseň

Věz, že onen posel v lese

Ode mne ti pozdrav nese."
"Vztah dvou lidí může skončit ale jejich láska je věčná!"
"Nezbývá nic jiného než to, než hledat dotyčného který se bude alespoň trochu podobat "té" naší lásce"!
První láska byla a bude vždy osudová, celý život vlastně hledáme jen tu naší první, akorát že má jinou tvář"

KDYBY NÁM PAŘÍŽ VYPRÁVĚLA

24. ledna 2007 v 21:30 Časopisy a knihy
Žák, Jiří
Kdyby nám Paříž vyprávěla
Víte, kdy byla popravena královna Marie-Antoinetta? Kdo byl Cartouche? Proč se svatá Jenovéfa stala patronkou Paříže? Kde bydlel d´Artagnan? Ve které ulici stávalo divadlo největšího z Pierotů? Do které hospody chodíval Hemingway? A kde je pohřbena Edith Piaf? Vydejme se za těmito a mnoha dalšími otázkami do pařížských ulic, kde na čtenáře čeká nejedno překvapení. Kniha Jiřího Žáka však není pouhým výčtem faktů nebo nudným popisem historických památek. Je dobrodružstvím, k němuž nás vybízejí dějiny města nad Seinou. Je mozaikou lidí, kteří tu žili své jedinečné životy, smáli se, milovali, pili i umírali, a především zanechali otisk v knize času. Prostřednictvím dějin pařížských ulic, parků, mostů, divadel, kostelů, malířských ateliérů či kaváren může čtenář pohlédnout do uhrančivé tváře města, které se už dávno stalo legendou. Kniha nepřináší rutinní popis ve stylu obvyklých turistických průvodců, vznikla ve snaze zachytit dějiny města nevšedním způsobem, prostřednictvím neopakovatelných lidských příběhů odehrávajících se v jeho kulisách. Ilustrace a grafická úprava Rostislav Pospíšil.

PRODIGY

24. ledna 2007 v 21:23 Hudba
PRODIGY
Jen těžko najdete v civilizovaném světě místo, kam by nedolehla sláva britských TheProdigy. Po odchodu Leeroye Thornhilla, solových projektech jejich členů a především pětileté tvůrčí pauze kapely začali mnozí právem pochybovat o její budoucnosti. Singl Babys Got A Temper však fanoušky uklidnil a celý svět teď už jen napjatě čeká na novou desku.
Postavení této essexské trojice ve světě elektronické hudby je naprosto unikátní. Přestože její poslední album vyšlo již v červnu roku 1997, stále patří mezi několik málo elektronických kapel, bodujících u posluchačů napříč celým žánrovým spektrem. Pozornost, kterou média věnovala albu Fat Of The Land se dá bez uzardění přirovnat k úspěchům největších rockových hvězd.
Vůdčí osobností projektu je bezesporu Liam Howlett. Právě on skládá a při vystoupeních sám hraje všechny skladby. Liamovým prvním kontaktem s hudbou byly hodiny klavíru, které navštěvoval v rodném Braintree. Později nachází zalíbení v hip hopu a stává se tanečníkem a Djem v kapele Cut To Kill. Všechno ale mění acidhouseová vlna konce 80.let, jež vzala i Howletta. Ten si ze svého bývalého působiště odnáší jen několik nástrojů, z nichž jeden, Moog The Prodigy, dá jméno jeho budoucí kapele. Netrvá dlouho a zaznamenává první úspěch s EP What Evil Lurks. Krátce po jeho vydání se seznamuje s tanečníky Keithem Flintem a Leeroyem Thornhillem a společně tvoří první sestavu The Prodigy.
Ta svou vůbec první smlouvu s labelem XL Recordings podepisuje v roce 1990 a v únoru následujícího roku vydává reedici někdejšího Howlettova hitu Evil Lurks. Skutečnou pozornost však kapela získává až o půl roku později. Singl Charly, postavený na samplech z reklamy, vede taneční hitparády a stává se číslem tři v UK Chart.
Následující singl, Sesame Street, je pak dokonce jednou z prvních raveových skladeb bodujících za oceánem.
Od ostatních raveových projektů se liší od počátku budovanou až frenetickou show, postavenou na osobitém projevu Leeroye Thornhilla a zejména bývalého řezníka Keitha Flinta. Začíná jejich nejlepší éra. Každý jejich nový singl, ať již Everybody In The Place EP či Out of Space, se umisťuje nejhůře v první dvacítce. Prvním vyvrcholením této etapy se stává debut The Prodigy Experience. Protože dnes již některé samply budí spíše pousmání, v roce 1992 byla deska plná breakbeatů a útržků syntetických melodií opravdovým přelomem.
V průběhu roku 1993 přibírá Liam do kapely nového člena. Je jím hiphopový a ragga MC Maxim Reality. Následující singly One Love a zejména pak No Good(Start the Dance) již signalizovaly Liamovu touhu po křížení stylů. Odklání se od raveového tanečního zvuku a skladby až znepokojivě zatemňuje, přičemž jim zároveň dodává dosud nevídanou rockovou energii.
V červenci roku 1993 vycházející, v pořadí druhé, album skupiny Music For The Jilted Generation, je pak dalším přelomem v životě kapely.
Album se má stát vyjádřením odporu vůči "Criminal Juctive Act", zákonu zakazujícímu volnou hudební produkci. Z The Prodigy jsou rázem světoznámé osobnosti, hudebně pak jen stvrzuje Howlettův posun k rockovému či možná přesněji hardcorovému zvuku.
Novým singlem se pro The Prodigy stává turné v létě 1995. Představují novou, na taneční scéně
dosud nepoznanou show, pro níž angažují i externího kytaristu Gizze Butta. V březnu 1996 přichází další ze zdánlivě nekonečné řady úspěchů. Singl Firestarter, postavený na ostré kytaře a Flintově punkovém chrapláku, obsahuje první místo v UK Chart a o The Prodigy začínají psát i rockové časopisy.
The Prodigy v červnu 1997 vydáním alba Fat OF The Land potvrzují své dominantní postavení na hudební scéně. Howlett nečekaně láme a kombinuje techno beaty s kytarami, živými perkusemi a osobitými vokály, to vše v nejasné, punkové špinavé a zároveň nekompromisní postmoderní atmosféře. Tu dokreslil i velice provokativní videoklip k singlu Smack My Bitch Up.
Po vlně největšího úspěchu jako by se po kapele slehla zem. Celé roky nevydala jediný singl, jen slabou náplastí bylo vydání jinak pozoruhodného Dj mixu Liama Howletta - The Prodigy PresentsThe Dirtchamber Sessions. Pak se jen veřejnost dozvěděla, že kapelu opouští tanečník Leeroy Thornhill, aby jako Flightcrank vydal vlastní desku Beyond All Reasonable Doubt, svoje album připravil i Maxim, ovšem originální materiál The Prodigy jaksi nikde. Spekulace o budoucnosti kapely rázně utíná singl Babys Got A Temper a oznámení, že práce na novém albu jsou v plném proudu.
DOSUD VYŠLÁ ALBA THE PRODIGY

THE PRODIGY EXPERIENCE

LISTOPAD 1992
Debutové album shrnovalo řadu
Významných singlů, jako např.
Fire, Jericho, Out of Space nebo
Everybody In The Place.

MUSIC FOR THE JILTED GENERATION

ČERVENEC 1994
Album plné dnes už klasických hitů
Jako No Good(Start The Dance), One
Love či Voodoo People.

THE FAT OF THE LAND

ČERVENEC 1997
Mnohými považované za nejlepší album
Kapely. Dominuje mu singl Firestarter a
Díky kontroverznímu videu se hodně
Proslavila i Smack My Bitch Up.
Mimo to obsahuje i slavný singl Breathe.

ALWAYS OUTNUMBERED, NEVER OUTGUNNED

2004

POZNÁMKY

24. ledna 2007 v 19:18 Inspirátor
Poznámky z žákovských knížek
· Strká si lentilky do nosu a hraje všemi barvami.
· Tváří se inteligentně, ale je úplně blbej
· Při písemné práci snědl tahák.
· Při sexuální výchově osahává spolužačky a tvrdí, že se vzdělává.
· Odmítal vše vyndat a nyní i přiznat.
· Neustále se baví a odmítá mi říci, o čem.
· Ohrožoval spolužáky nožem, který potřeboval až na třetí hodinu.
· Byl přistižen ve školní jídelně, jak se líbá se spolužačkou…Máme podezření na lásku.
· Snažil se odemknout zamčené dveře. Když byl přistižen, vymluvil se na to, že ho zajímají tajné chodby!
· Dává pozor, jestli dávám pozor, a když si myslí, že nedávám pozor, tak nedává pozor.
· Napovídá nepovoleným způsobem.
· Vyhodil spolužákovu tužku z okna se slovy: ,,Pokud tě má ráda, vrátí se."
· Močí do výše očí.
· Smrká mi do výkladu.
· Běhá po zdi.
· Strká ptáka do topení(poznámka žákovi, který nastražil do radiátoru chcíplého kosa)
· Tahá děvčata za mléčné vaky.
· Dívá se na mě skrz pravítko a směje se mi, že jsem zelená.
· Vyndala při hodině tělesné výchovy bez dovolení kozu a celá třída přes ní skákala.
· Zametá drobky vycpaným mývalem.
· Nevhodně ukazuje svou sílu při pracovní výchově tím, že utahuje děvčatům svěráky.
· Pořád se hlásí.
· Zařval ,,nálet na blbý" a pustil mi na nohu kovadlinu.

INSPIRÁTOR ANEB ÚVAHY, VÝROKY ČI CITÁTY

24. ledna 2007 v 18:35 Inspirátor
INSPIRÁTOR
Aneb úvahy, výroky či citáty
Člověk je opice, která prošla cenzůrou.
(St. J. Lec)
Hlupák najde ještě většího hlupáka, který se mu obdivuje.
(N. Boileu)
Dobrý člověk není nikdy sám.
(Konfucius)
Nejvíce dáš tomu, komu dáš naději.
(Babler)
Talent je odvaha začínat stále znovu.
(Honegger)
Pro spisovatele existuje jen jediná záchrana:psát
(Chandler)
Kdo se pře s opilým, vede spor s nepřítomným.
(Syrus)
Žena na muži miluje zpravidla více jeho duši než tělo, muž na ženě více její tělo než duši.
(Archias)
Z každé napsané povídky by se měl konec a začátek vyškrtnout. Tam totiž my spisovatelé nejvíce lžeme.
(Čechov)
Manželství je moře, pro které ještě nebyl objeven kompas.
(Heine)
Každá žena má slabost na pitomce, poněvadž si myslí, že zpitoměli z lásky k ní.
(Žáček)
Nejvíce knih bylo napsáno o lásce, ale ani muž, ani žena se z nich, byt v nejmenším, nepoučili.
(Milton)
Láska je pro mysl člověka složitější než matematika - mnohdy s neřešitelnými případy.
(Einstein)
Bývá od přírody žárlivá, což jest jedna z hlavních vlastností pořádné ženské.
(Thackeray)
V lásce platí jenom: mít ženu v posteli a doma, ostatek jsou jen tlachy, špinavé tlachy.
(Pavese)
A jestli jsi miloval někdy ženu nebo zemi, prožil jsi vyjímečné štěstí,a umřeš-li potom, to už není důležité.
(Hemingway)
Kdybychom čekali na setkání s ideálem, strávili bychom celý život v čekárně.
(Pitigrilli)
Oděv vznikl z touhy zakrýt některé části těla proto, aby byly záměrně zdůrazněny.
(Lalo)
Od té chvíle co slyšela v rádiu, že hudební skladatel Rossini se narodil v Pessaru, ztratila víru v antikoncepční prostředky.
(Frýd)
Mluvíte-li se ženou, naslouchejte především tomu, co vám říká očima.
(Otokar Březina)
Žena nám odpustí všechno, jen to ne, že ji nechceme.
(Alfred de Musset)
Nutno, aby žena volila. S mužem milovaným ženami není klidná. S mužem nemilovaným ženami není štastná.
(Anatole France)
Když dokonale poznám jednu ženu a poskytnu ji všechnu rozkoš, jaká je schopna dosáhnout, poznám skrze ní všechny ženy a celou lásku.
(Jean Dutourd)
Chcete-li být šťastny s mužem, musíte mít pro něho spoustu pochopení a trošku lásky; chcete-li být šťastni s ženou, musíte ji zahrnout spoustou lásky a vůbec se nesnažit o pochopení.

(André Maurois)

21 GRAMŮ

24. ledna 2007 v 18:27 Filmy
FILMOVÉ OKÉNKO
RECENZE
21 GRAMŮ
USA 2003, 125 min, drama
Režie: Alejandro González Ińárritu
Scénář: Guillermo Arriaga, Alejandro González Ińárritu
Hrají: Sean Penn, Naomi Watts, Benicio Del Toro, Charlottte Gainsbourg, Melissa Leo, Clea
DuVall
Dá se život zvážit? V okamžiku smrti prý tělo spolu s duší ztratí dvacet jedna gramů. No, nevím co je na tom pravdy, to jsem nezjišťoval. Raději vás chci pozvat na nový film režiséra Alajandra González Inárritua a scénáristy Guillerma Arriaga, autorské dvojice která stála za vynikajícím mexickým snímkem Amores Perros - Láska je kurva, odehrávající se v jemně zlověstném Mexico City. První čeho si možná všimnete,je fakt, že se oba snímky od sebe dost liší. Zatímco Amores Perros lehce připomíná kultovní snímek Quentina Tarantina Pulp Fiction, 21 gramů je snímek naprosto odlišný. Jedná se o psychologické drama věnující se nejen smrti, ale především životu, lidským osudům a vztahům mezi nimi. Nikdo nebude tím, kým byl dřív…
Styl vyprávění celého snímku vám může zpočátku přijít trochu chaotický, jelikož režisér vám servíruje střípky příběhu v rozházeném časovém sledu, ale sami později poznáte že všechno do sebe perfektně zapadá. Ale stačí jen chvilka nepozornosti a mohou vám začít unikat některé souvislosti a film se sesype jako dům z karet. V mnoha místech se můžete dohadovat, co té či oné scéně předcházelo, či co bude následovat. Ale jakmile do filmu celým srdcem proniknete, stane se pro vás snímek 21 gramů nezapomenutelným zážitkem, o kterém přemýšlíte ještě dlouho po filmu.Jelikož je to film který ve vás zanechává stopy a nemůžete se toho dlouho zbavit. Tak moc vás osloví, že začnete přemýšlet o věcech, nad kterými obyčejně tolik nedumáte!
V 21 gramech nejsou žádní psi, ale výtečné herecké výkony Seana Peana, Naomi Watts a grandiózní výkon Benicia Del Tora. Objevují se tu v rolích lidí, kteří spolu na první pohled nemají vůbec nic společného, ale jak to tak chodí, jejich osudy se vinou tragické dopravní nehody propletou a způsobí jim zásadní změny v jejich životech. Nejvíce mně zaujal výkon už zmiňovaného Benicia Del Tora, jenž hraje roli napraveného trestance, který svěřil svůj život do rukou Božích. Jeho marnou snahu žít obyčejným životem se svou rodinou a svými blízkými ztvárnil na výbornou. Tím ale nechci podceňovat výkony ostatních herců, určitě nesmím opomenout stejně famózního Seana Peana.
Celý film se odehrává v temné atmosféře a místy nese i prvky autentičnosti, o to víc vás příběh pohltí.
21 gramů ze zcela čistým srdcem velice doporučuji. Zpočátku budete asi trochu zmatení a dezorientováni, ale jakmile se do toho dostanete a začnete chápat smysl snímku, nebude už úniku jelikož vás celý pohltí. Není to film pro každého, je to těžký, zrnitý,tragický,ne zrovna optimistický ,ale rozhodně těžší než 21 gramů.

ELEKTRONICKÉ KNIHY LÁKAJÍ!

24. ledna 2007 v 16:28 Oblíbené články
ELEKTRONICKÉ KNIHY LÁKAJÍ. A TIŠTĚNÉ ŽIJÍ.
Kolem elektronických knih, jejichž masivní nástup lze datovat do roku 1998, byl na přelomu tisíciletí velký rozruch. Vizionáři dokonce předpovídali konec tištěné knihy. Dnes prorokují opak: konec textů převedených do digitální podoby, které se dají stáhnout na počítač nebo na čtecí zařízení. Ale tak tragická budoucnost tzv. eBooků - ani přes dvě neblahé události loňského roku - zase není.
Po třech letech zastavilo jedno z největších internetových knihkupectví ve Spojených státech Barnes & Noble prodej elektronické literatury na svých webových stránkách. Důvodem byl nedostatečný zájem publika.
Na druhé straně společnosti Microsoft i Adobe, které produkují čtecí software Microsoft Reader a Adobe Reader, se snaží nalákat čtenáře nejrůznějšími způsoby. Loni a v létě přišel Microsoft se zajímavou nabídkou: pokud si koupíte novou verzi prohlížeče, budete si moci stáhnout každý týden tři knižní tituly zdarma. Akce trvala dvacet týdnů a zahrnovala šedesát nejprodávanějších e-knih. Loni v prosinci pak oživila trh firma Adobe, když otevřela Adobe Digital Media Store, stránku s knihami a časopisy v PDF formátu. Bestsellerem je tu nový příběh Stephena Kinga Riding the Bullet, který lze pořídit už za dva dolary.
Přesto zůstává elektronické podnikání jen kapkou z celkových knižních obratů. To připouští i internetový obchod Amazon, na jehož stránkách lze digitální tisky pořídit také. Podle ředitele mediálních produktů na Amazon.co.uk jde v digitální podobě na odbyt lépe literatura faktu, zejména obchodní a sebezdokonalovací tituly.
Možností nových technologií využívají zejména univerzity, akademičtí nakladatelé a veřejné knihovny, které tak mohou ušetřit na skladném. Nechápou to jako konkurenci tištěné literatuře, ale jako její doplnění, povzbuzení zájmu o čtení obecně. Zavedenou institucí je Project Gutenberg, založený už v roce 1971 a podporovaný stovkami dobrovolníků, který od loňska nabízí deset tisíc knih zdarma na internetu. Většina titulů je staršího data, aby se na ně nevztahovala autorská práva.
Nakladatelství Oxford University Press zhruba před čtvrt rokem zahájilo projekt Oxford Scholarship Online. Nabízí v něm 700 knih v elektronické podobě z oblasti filozofie, ekonomie, politických věd či náboženství, dalších 200 novinek dodá letos. Zdarma lze z každého titulu číst úryvky, stáhnout si je celé však mohou jen předplatitelé.
V Česku se zatím elektronickým knihám moc nedaří. ,,Prodej je mizivý, dá se spočítat v desítkách kusů za měsíc," říká Petr Král, marketingový manažér brněnské firmy Internet-Shops. Ta mimo jiné provozuje internetový obchod Vltava.cz, nabízející na 800 titulů v digitální podobě převážně odborné literatury. Přesto Král věří v budoucnost a využitelnost elektronických knih, jejich rozšíření na českém trhu odhaduje v horizontu pěti let. Až přijdou dokonalejší a levnější čtecí zařízení, až se velcí čeští ,,kamenní" nakladatelé naučí pracovat s moderními operačními systémy a elektronické knihy budou chápat jako nezbytné doplnění své tištěné produkce, ne jako její ohrožení.
Převzato z MF Dnes (10.3.2004); redakčně zkráceno a upraveno

DEPECHE MODE

24. ledna 2007 v 14:05 Hudba
DEPECHE MODE
Bylo 28. Května 1996 brzy ráno. Pacientovo srdce už potřetí vypovědělo službu. Dávka drogy musela být značná. Po dlouhých dvou minutách se lékařům podařilo pacientův stav stabilizovat.
Dave Gahan, zpěvák kultovní skupiny Depeche Mode, se právě podruhé narodil. Kudy vedla jeho cesta na losangelskou kliniku Cedars-Sinai?

START: BASILDON

Najdete ho necelých 400 kilometrů od Londýna v hrabství Essex. Zaprášené průmyslové město s jednotvárnými řadovými domky a hlučícími továrnami. Diskotéka Raguels v nákupním centru byla jediným vzrušujícím místem, které jako magnet přitahovalo mládež. Andy Flatcher, jeho spolužák Martin Gore a kamarád Vince Clarke snili o tom, že tady budou jednou vystupovat.
Už v roce 1976 (to jim bylo 15 let) začali zkoušet u Vince v pokojíčku s jedním syntezátorem a elektrickou kytarou, kterou objevili na půdě. Říkali si Composition of Sound. Po dvou letech došla Clarkeovi staršímu trpělivost a kluky prostě vyhodil. Naštěstí se dali dohromady s punkerem Davidem Gahanem a zkoušky se přesunuly do garáže za domem jeho rodičů. Kvarteto si odbylo své první živé vystoupení už pod názvem Depeche Mode. Jméno dal skupině právě Dave podle francouzského módního časopisu.

ROZJEZD

V klubech se jejich hudba líbila, ale gramofonové firmy na experimenty nebyly zvědavé. Skladba Photographic se sice objevila na kompilaci Some Bizarre Album, ale tím to haslo. Až v roce 1981 si jich v londýnském klubu Bridge House všiml producent Daniel Miller, který právě zakládal firmu Mute Records a podepsal s nimi smlouvu na pět singlů. Debutové album Speak and Spell (1981) přineslo kapele úspěch. Vince Clarke o výsluní popularity vůbec nestál a tak se rozhodl kapelu opustit. Pozicí kapelníka převzal Martin Gore.
Rozloučili se s kytarami a na inzerát v časopise Melody Maker našli posilu: hráče na syntezátor Alana Wildera.
Jejich druhé album A Broken Frame (1982) dobývá osmou příčku v britské hitparádě.

PEVNĚ V SEDLE

Brzy jim došlo, že v jejich hudbě si každý najde to, co chce slyšet. Někdo je nazývá novoromantiky, jiní futuristy. Texty často provokují. Rychle za sebou následují alba Construction Time Again (1983), Some Great Reward (1984) a kompilace The Singles 1981-85. Skupina nabírá druhý dech. V berlínském Hansa studios připravují nové album Black Celebration (1986) a přivádějí fanoušky do varu na stejnojmenném turné.
Potvrzením jejich úspěchu je i album Music for the Masses (1987). Deska boduje na 35. Místě v americké hitparádě. Skupina má za sebou sedm let nepřetržité hitové produkce v Británii a díky koncertním šňůrám získává tisíce fanoušků také ve Francii a v Německu. Všichni jsou téměř na hranici vyčerpání. Na nějaký čas se proto jejich cesty rozcházejí, Dave se chce věnovat rodině.

PÁD Z VÝŠKY

,,Je to nejlepší, co jsme kdy nahráli," tvrdili Depeche Mode jako jeden muž o albu Violator (1990). Nadšení neskrývali kritici ani fanoušci. Přesto tento fenomenální úspěch předznamenává Daveův pád do kokainové propasti. Uvnitř kapely se rozpoutalo peklo. V roce 1992 při nahrávání ve Španělsku její členové spolu nedokázali až ani mluvit, každý bydlel v jiném patře hotelu a jejich manažér neustále urovnával hádky.
Přesto se v roce 1994 vydali na nejdelší turné v historii kapely. Dave se mezitím změnil v nepoznání. Začal se stylizovat do role skutečné rockové hvězdy - nechal si narůst vlasy, pořídil si sbírku tetování a několik silných motocyklů, rozvedl se s manželkou a odstěhoval se do Los Angeles.
Alanovi Wilderovi, zvyklému na tvrdou práci, byly jeho hvězdné manýry proti srsti. V létě 1995 se v Londýně sešel s Martinem a Andym a rozhodl se ukončit spolupráci. Daveovi napsal do L.A., ale ten ani neodpověděl. A bylo to. Depeche Mode se rozpadli. Pro Davea to byl jen další podnět k cestě na dno. Předávkovat se pro něj bylo denní rutinou. Když onoho květnového rána konečně probral z klinické smrti, byl americkými úřady obviněn z trestného činu.
VZKŘÍŠENÍ
Depeche Mode stáli doslova na křižovatce. Alan odešel, další dva členové se nervově zhroutili a zpěvák málem zemřel na předávkování. Martin měl pocit, že mu došla inspirace a na Daveově hlase zanechala drogová závislost hluboké stopy. Nakonec se rozhodli jít do toho znovu, ale v klidnějším tempu. Na přelomu roku 1998 se dokázali vrátit na scénu s albem Ultra. Svou pozici potvrdili v roce 2001 skvělým albem Exciter.
Jejich hudba se posunula blíž k rocku, ale posluchači jim zůstali věrní. Opět se vydali na turné, koncertovali také v Praze. Dave abstinoval, dosáhl dokonce stažení žaloby. Hodně mu pomohla nová rodina, manželka Jennifer a čtyřletá dcera Stella Rose, se kterými žije v New Yorku.
Před několika měsíci Dave Gahan následoval Martina Gorea (alba Coutnterfeit a Stardust) a vydal své debutové sólové album Paper Monsters. I když se často mluví o rozpadu skupiny, Depeche Mode mají i po 22 letech stále co říct.

JAK JE TO S MARIHUANOU?

24. ledna 2007 v 10:40 Causa
CAUSA
Jak je to s Marihuanou?
Stále probíhají neustálé soudy, diskuse, spory a v tisku spousty článků a zpráv ať kladných či záporných, týkajících se právě indického konopí.
Pro řadové občany nejen v USA se marihuana stala symbolem všeho zla, které ohrožuje "tradiční hodnoty". Pro nás je to však jeden ze symbolů osvobození. Fanatismus bují na obou stranách, ale co vlastně víme o marihuaně a jejich účincích?
V USA se jí oddává 10% obyvatel. Po celém světě stamiliony lidí. Co je tedy na ní škodlivé a jakou ,,slast" přináší?
Díky výzkumným programům, které neustále probíhají niž od šedesátých let většinou na náklady vlády jsme se o marihuaně již mnohé dověděli:nejen o jejím složení, ale i její toxicitě a ovlivňování fyziologických a duševních procesů po jejím užití.
Lidé, kteří se zabývají podrobným výzkumem, se už shodli na několika věcech. Pokud jde o účinky na poživatele samé, je zhruba jasné, že tzv."tráva", která se běžně dostane v USA, je poměrně neškodná zralým a zdravým jedincům, pokud ji požívají v mírných dávkách, tj. jednu až dvě cigarety týdně. Na druhé straně může být marihuana nebezpečná těm, kdo ji požívají ve velkých dávkách, dospívajícím a některým dospělým i při mírném dávkování.
Pro středostavovskou Ameriku je marihuana zbrusu novým strašidlem, ale ve skutečnosti je to - vedle alkoholu - jedna ze dvou nejstarších drog. V Asii se už nejméně tři tisíce let různě zpracovává obyčejné konopí, Cannabis sativa, z jehož vláken se kdysi ve velkém měřítku vyráběly provazy, a připravují se z něho drogy, ovlivňující náladu. Cannabis, jak se také obecně říká všem konopným drogám, je pravděpodobně druhý na světě i co do popularity. V té či oné formě ho pravidelně užívá přes 200 milionů lidí v Indii na Blízkém Východě, V Africe a Latinské Americe.
Marihuana tvoří nasekané lístky, květy a stonky rostliny konopí. Obsahuje poměrně málo "psychoaktivní" složky tetrahydrocannabinolu, čili THC, o které se předpokládá, že způsobuje opojení.
Kvetoucí vrcholky samičích rostlin ale vylučují lesklou pryskyřici, která je asi desetkrát bohatší na THC, než obyčejná marihuana. Tento přípravek se bud kouří nebo přimíchává do jídla. V Indii se mu říká charas, v arabském světě hašiš. Obyčejná marihuana je tedy jen velmi slabou formou velmi silné drogy.
O jedné vlastnosti marihuany máme jistotu, nepatří k tzv. vražedným drogám. Neví se ani o jediném případě na celém světě, kdy by cannabis v jakékoliv formě zabil člověka. Osoby opojené marihuanou vykazují jako jediné vnější fyzické změny, zrychlený tep a zrudlá oční bělma. U některých lidí vyvolává marihuana také ospalost. Tím se liší např. od LSD, jež rozšiřuje zornice, vyvolává čilou bdělost a nepokojnost, zvyšuje krevní tlak a tělesnou teplotu.
Marihuana nemá jasné místo mezi drogami, které se dnes v USA požívají. Je jisté, že to není narkotikum - tj.látka tišící bolesti, na kterou si poživatelé mohou fyzicky navyknout. Osoby, které naráz přestanou brát marihuanu - nebo dokonce i hašiš - netrpí mučivými příznaky, jaké znají třeba oběti heroinu.
Výzkumy z posledních dob značně podkopaly tři známé mýty o marihuaně - že je afrodisiakum, že podporuje tvůrčí činnost a že po ní není kocovina. Nebyl shledán ani náznak důkazu, že by marihuana zvyšovala sexuální schopnosti. Někteří Indičtí mniši prý naopak používají středně silného cannabisového přípravku k potlačování pohlavního pudu. Poživači marihuany ve stavu opojení často věří, že vnímají jiné dimenze v hudbě a umění vůbec a pronášejí zdánlivě skvělé a hluboké filozofické myšlenky. Ale podle průzkumů prý marihuana nezvyšuje tvůrčí kapacitu ani nezlepšuje kvality tvůrčí práce, vyjma snad u nedisciplinovaných lidí, stavících na volných asociacích. Naopak má marihuana sklon oslabovat schopnost dovést tvůrčí práci ke konečnému výsledku. Tato překvapivá zjištění, které celkem vzato naznačují, že marihuana není příliš nebezpečná, se však nesmí oddělovat od výsledků jiných prací, z nichž mimovší pochybnosti vyplývá, že tato droga má halucinogenní vlastnosti a může narušovat duševní funkce.
Teprve další výzkumy a pokusy ukážou, zdali je marihuana opravdu tak nebezpečná anebo je pouhým strašákem.
A MUJ POSTOJ?!
Marihuana je pro mě rostlina, která vyrostla na zemi přirozenou cestou, je to přírodní věc a nepovažuji ji za drogu ve slova smyslu tvrdých drog, která by nějak vážně škodila.
To bychom tam potom mohli zařadit i alkohol nebo tabák.
Od pradávných věků to byla součást lidské kultury, kouří se už tisíce let a nikdy se nad tím nikdo nepozastavoval až do té doby, než na svět přišli první politici. Stále se totiž najdou tací, kteří nám prostě budou dokazovat na neustálých statistikách škodlivost marihuany na člověka. Jasně, svým způsobem škodí, má svoje negativa - to nepopírám. Ale co ostatní věci?Mnohem horší.Co maso?Auta?Fabriky?Války?Stroje?Alkohol?Heroin? A co třeba naši slavní samotní politici?!Neměli bychom spíš je postavit mimo zákon?Vždyť když se jen podíváme co toho už napáchali!Proč ne?Zakážeme politiky a máme hned po problému s trávou. Nebo možná také je to tím, že politici a jim podobní se bojí že je přestaneme poslouchat jako ovečky ve stádě a že si na věc uděláme vlastní názor!? Ono kdyby třeba kouřili všichni lidi na světě trávu, svět by třeba vypadal úplně jinak a mnoho lidí by nebylo třebas tupým, robotizujícím davem, ale myslícími bytostmi. Shrnul bych to tím že tráva se kouří stejně běžně jako se pije pivo - hulím, hulíš, hulíme prostě všichni!
ANKETA:
1.Jaký je tvůj postoj k marihuaně, jejímu kouření?
2.Co si myslíš o kontroverzní novelizaci trestního zákona o toxikomanii § 188?
3.Myslíš, že už nastala, nebo se blíží doba, pro dekriminalizaci?

BRNĚNSKÉ HISTORICKÉ LAMPY

24. ledna 2007 v 10:24 Historie
BRNĚNSKÉ HISTORICKÉ LAMPY
Brněnské ulice se začaly osvětlovat roku 1781, kdy bylo dáno do provozu 277 lojových svítilen. Jejich počet se postupně zvyšoval, avšak podstatného zlepšování se dosáhlo teprve zavedením plynu. V červenci 1846 obdržela Brněnská společnost pro osvětlování plynem povolení k zavedení veřejného plynného osvětlení. Plynové lampy byly tedy instalovány ve vnitřním městě a v okolí Radlasu, kde byla vystavena plynárna. Brno se rychle rozrůstalo, předměstské obce se připojovaly k velkému městu a veřejné plynové osvětlení se kvapem rozšiřovalo. Koncem 19. Století se tedy již po Brně každodenně rozžíhalo více než dva tisíce světel.
Dnes bychom už pravděpodobně plynovou lampu v Brně nenašli. Ale přeci jen bychom si mohli o veřejném osvětlení dnešního města něco povědět. Vyloučíme-li různé zdobně kované lampy a lucerny, většinou zavěšené ojediněle v průchodech a průjezdech nebo volně na soukromých domech, setkáme se v nejstarších částech města Brna hned s několika typy "historických lamp..
Tato lampa je nerozšířenějším typem v historickém jádru města, nepočítáme-li samozřejmě nové moderní zářiče. Původem je pravděpodobně pražská, kteroužto domněnku ještě umocňuje znak Starého Města Pražského na zdobení lampy. V Brně pak tento typ, který je asi nejkrásnějším a nejelegantnějším, najdeme zejména v okolí Petrova a přilehlých uliček Petrská, Biskupská, na Kapucínském náměstí, v Biskupském dvoře u Zelného trhu a na Františkově - dnešních Denisových sadech . Naprázdno nevyšlo ani Staré Brno, zvláště ulice Studánka a Mendlovo náměstí okolí kostela Nanebevzetí Panny Marie.
Pravidelně se za tmy rozsvěcují také dvě lampy na Pekařské ulici a dvě na České, ale tímto bych už raději výčet ukončil, ojediněle se totiž tento typ vyskytuje na dalších místech po celém Brně. Historické uličky přijaly tento typ lampy za svůj teprve před pár lety, na fotografiích z konce sedmdesátých let vidíme na místech, kde nyní září do tmy noci tyto lampy.
Jejich předchůdce, které měly dříve patrně tak trochu historické osvětlení nahradit. Několik takových lamp můžeme dnes ještě v Brně také spatřit, na místech, kam novém kolegyně dosud nedorazily ( a patrně už ani nedorazí) - třeba na Starobylém Římském náměstíčku, kde kdysi, než se tu usídlil pouliční prodej, umocňovaly ponurou náladu zčernalých střech, zetlelých zdí a hrbolatých dlažebních kostek. Nejvíce jich ale můžeme spatřit především mezi ulicemi Bašty, Husova a Petrov - ano, na Terasách, kdysi v dávných dobách nepřístupné, dnes opravené a vyhledávaným odpočinkovým místem.
Na svazích Špilberku se můžeme setkávat s dalším typem lampy. Na rozdíl od typů předchozích - šestihranných je tato lampa čtyřhranná. V brněnských ulicích však nic nového.Jedná se totiž o repliky plynových lamp z poloviny minulého století, které byly rozšířeny takřka po celém tehdejším Brně - nejen v historickém jádru, ale i na Starém Brně, v Zábrdovicích, Trnité apod., jak se lze snadno přesvědčit ze starých fotografií. Firma Kopstav, která rekonstrukci parku u Špilberku provedla, dodala další repliky i na další místa v centru Brna.
O této lampě snad ani nemůžeme hovořit jako o typu, vždyť co do počtu jsou jen tři, byt pěkně kované a zdobené. Osvětlují zvysoka starobylou Mečovou ulici, které se kdysi říkalo Za radnicí. To je ta, kde do ulice hledí zazděný zrádný konšel…
Staré fotografie nic nezastřou, naopak, odhalí i další fakt, že v Brně existovaly hned dva typy lamp, dosti odlišné od sebe a přesto někdy svítívaly naproti sobě ve stejné ulici. Dosti věrné napodobeniny druhého typu historické brněnské lampy stojí v horní části zelného trhu, kde ústí ulice Peroutkova. Je jich tam celkem šest a jinde už k vidění nejsou, aspoň co já vím.
PODLE ČASOPISU DIVOCH:Obrázky a fotografie převzaty ze stránek Kovostudio s.r.o

ATENTÁT NA HEYDRICHA

24. ledna 2007 v 10:05 | Mike |  2.Světová válka
ATENTÁT NA HEYDRICHA
Je čtvrtek 18. Června 1942. Za úsvitu obkličují nacistické jednotky kostel v Resslově ulici. Je mezi nimi 307 mužů z jednotky (E) SS "D" a 350 příslušníků SS strážného praporu "Prag" - dohromady 17 důstojníků, 740 poddůstojníků a mužstva. Spolu s úředníky gestapa je k boji nasazeno téměř osm stovek mužů. Proti nim stojí sedm parašutistů:čtyři v kryptě, tři na kůru. Krátce po čtvrté hodině vnikají útočníci do prostoru chrámu. Ti tři se vydrží bránit celé tři hodiny. Poslední náboj si nechávají pro sebe…

Psal se třetí rok okupace, která obyvatelům Protektorátu Čechy a Morava přinesla mnoho utrpení. Přestože byl všeho nedostatek, přestože čeština zmizela z úřadů a i do škol se tlačila němčina, přestože nacisté zatýkali, věznili a popravovali za sebemenší náznak jakéhokoliv protiněmeckého projevu,Češi se s okupací nesmířili. Množily se sabotáže, rostlo odbojové hnutí, stále více lidí dávalo najevo svou nespokojenost. Hitler byl zneklidněn a rozhodl se vyslat do protektorátu člověka, který vzpurným Čechům ukáže, co je to německá moc. A tak se v září roku 1941 stal novým zastupujícím říšským protektorem v Čechách a na Moravě SS-Obergruppenführer a generál policie Reinhard Heydrich.
V Čechách se o něm moc nevědělo, lae pověst, která jej předcházela, budila hrůzu. Říkalo se o něm, že je chladnokrevný, bezohledný, nemilosrdný a že je zcela oddán nacistickým plánům na likvidaci českého národa. Brzy se ukázalo, že pověst o něm nelhala.
Hned po svém nástupu do úřadu vyhlásil výjimečný stav - stanné právo a nařídil připravit seznamy lidí, kteří mají být popraveni.
"Tento prostor musí být definitivně osídlen Němci…Čech tu už nemá co pohledávat!" Tato Heydrichova slova hovoří jasně o nacistických plánech. O tom, že je hned začal uskutečnovat, svědčily rudé vyhlášky se jmény popravených, objevující se na ulicích téměř denně. Všude slídila tajná policie - gestapo, dařilo se udavačům a zrádcům. Během několika měsíců nastolil Heydrich v Čechách doslova hrůzovládu.
V té době, tedy koncem roku 1941, startuje z britského letiště vojenský letoun, na jehož palubě je několik Čechoslováků. Tvoří tři skupiny s krycími názvy Silver A, Silver B a Antropoid. Jejími členy jsou rotmistři Josef Gabčík, Jan Kubiš a Josef Valčík. Všichni jsou dobře vycvičeni a v xájmu bezpečnosti neznají úkoly druhých. Vědí že je nutné provést atentát na Heydricha..
Kromě těchto skupin byly postupně na území protektorátu vysazeny další, jejich členy byli i Jan Hrubý, Jaroslav Švarc, Josef Bublík a Adolf Opálka.
Gabčík a Kubiš, kteří měli atentát provést, chtěli mít jistotu. Věděli, že si musí připravit šanci a stoprocentně ji využít, jinou už mít nebudou. Sledovali proto Heydricha jako stín a nakonec si pro svou akci vybrali ostrou zatáčku v Praze-Libni, kde šedozelený mercedes vezoucí Heydricha musel vždy zpomalit.
Je 27. Května 1942, kolem půl jedenácté. V zatáčce se objevuje automobil. Gabčík před něj skáče, odhazuje plášt a samopalem míří na Heydricha. Mačká spoušt, ale marně. Zbran selhala. V tu chvíli přiskakuje k mercedesu Kubiš s bombou. Ozývá se mohutný výbuch a raněný Heydrich padá na sedadlo. Gabčík a Kubiš prchají…
Heydrich přes veškerou lékařskou péči zemřel a nacisté ze msty nastolili v zemi nevídaný teror. Hromadná zatýkání, popravy a nakonec pomsta nejkrutější - Lidice… Ležáky…
Z parašutistů se mezitím stali štvanci. Snažili se zachránit, jak se dalo, a neohrozit přitom bezpečnost obětavých lidí, kteří se jim snažili pomoct. Pro sedm pronásledovaných našli odbojoví pracovníci úkryt v kostele Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Byli to Josef Gabčík, Jan Kubiš, Josef Valčík, Adolf Opálka, Jaroslav Švarc, Jan Hrubý a Josef Bublík. Podle plánu se měli v dohledné době přesunout na venkov. Čeští odbojáři měli vypracovaný dokonalý plán, který by se asi býval uskutečnil, kdyby nezasáhla zrada…
16. června se na gestapu přihlásil Karel Čurda, jeden z parašutistů. Bál se tolik o svůj život a o životy svých blízkých, že řekl vše, co věděl. A bylo toho dost na to, aby gestapo šlo najisto. Zbylí parašutisté se ukrývají v kryptě. Vchod do ní vede z kostela, ten se jim podařilo zabarikádovat. Jedinou přístupovou cestou je malé okénko vedoucí do ulice. Nacisté je zkoušejí odtud dostat njeprve pomocí slibů, potom použité beranidla, kterým se snaží probourat kostelní zeď. Nepomáhají svazky granátů, ani slzotvorný plyn, ani lehké pěchtoní dělo, střelby ze samopalů či lehkých i těžkých kulometů. Nedaří se ani parašutisty vypudit kouřem. To celé trvá sedm hodin!
Nakonec kohosi napadlo zasunout do větracího okénka hadice a pouštět do krypty vodu. Obráncům se několkrát podařilo pomocí žebříků hadice vystrčit zpět na ulici, ale nakonec se jejich úsilí ukázalo jako marné. Poslední pokus o únik - snaha prokopat se do kanalizační stoky - se nezdařil. Parašutisté vědí, že je všemu konec. Z krypty se ozývají čtyři osamocené výstřely…
Budete-li někdy cestovat ulicí V Holešovičkách v Praze 8, projedete také mimoúrovnovou křižovatkou pod Vychovatelnou. Zatáčka, ve které došlo k atentátu, vypadá dnes úplně jinak než tenkrát. Akorát tu chybí pomník, který by událost, o které jsem vám vyprávěl, připomínal.
V kryptě kostela Cyrila a Metoděje v Resslově ulici je dnes památník připomínající hrdinství i utrpení českých lidí za protektorátu.
Podle článků, knih a dokumentů zpracoval Mike

2 STEP

24. ledna 2007 v 9:44 | Mike |  Hudba
2 STEP
HUDEBNí STYL KTERý ZASáHL SvěT
Nejvýraznější charakteristikou 2 stepu je nepravidelný rytmus, který zdánlivě nemá vlastní formu. Ve skutečnosti ji ale má poměrně jasně danou, jeho rytmika je pouze podstatně složitější, než rytmika houseu a dokonce i drum n bassu. Rychlostně se pohybuje někde mezi housem a DNB, tedy okolo 135 bmp a lze jej dobře srovnat a mixovat s breakbeatem, z nějž částečně vychází. Skládá se vlastně z mnoha hudebních stylů, které reprezentují určité komunity lidí v Anglii, kde vznikl. Tato proměnlivá mozaika, která má nespočet podob a může někdy znít jako rychlejší rnb, jindy jako breakbeatový jazz, popové selsa, reggae dub nebo třeba undergroundový rave.
Za černochy je tu soul, dub či rap, bílí mají svoje tvrdé beaty, basy a elektronické efekty.
Nejdůležitějším rokem pro 2 step byl r.2000, kdy tento styl doslova zachvátil celou Británii. 2 step byl populární už předtím ,ovšem až jeho spojení s rnb mu přineslo tolik zájmu a obliby.
Našli se i producenti kterým přemýra lokálu v rnb a silné saulové melodie, vhodné více do rádií než do klubů, v 2 stepu vadily a začali hledat novou undergroundovější podobu, více orientovanou na breakbeaty a temnější zvuk. Lidé jako Oxide & Noutrino,Zed Bias nebo Stanton Warrios začali skládat jakýsi hybrid mezi breakbeatem a 2 stepem, který zasáhl především mladší publikum. Média přišla s označením breakbeat garage. O 2 stepu se říkalo, že je pouze londýnskou záležitostí. Nějakou dobu skutečně jakoby hranice města nechtěly tenhle zvuk přes sebe propustit, ovšem když Artful Dodger ze Southamptonu dokázali, že s 2 stepem mohou být úspěšní i nelondynané, styl se rychle rozšířil po celé Anglii. Nakonec se dostal i do Evropy, do Holandska, Německa, Finska a Švýcarska. Velký vzestup o 2 step probíhá též v Americe,kam odjeli koncertovat Craig David, MJ Cole a Artful Dodger a dost možná, že tam jejich návštěva rozpoutá další hudební revoluci.